ECLI:CZ:NSS:2010:6.AZS.76.2009:113
sp. zn. 6 Azs 76/2009 - 113
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: M. B., zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou,
advokátkou, se sídlem Šumavská 35, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 7. 2008, č. j. OAM - 387/LE - PA03 - PA03 - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2009, č. j. 56 Az 120/2008 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl včasnou kasační stížností shora označený rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
24. 7. 2008, č. j. OAM - 387/LE - PA03 - PA03 - 2008. Žalovaný citovaným rozhodnutím žádost
stěžovatele zamítnul jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Soud současně
ve svém rozhodnutí přiznal odměnu tlumočnici a nepřiznal náhradu nákladů žalovanému.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že důvodem k podání kasační stížnosti je důvodná
obava z pronásledování na Ukrajině. Vymahatelnost práva je zde podle nevládních organizací
i státních institucí špatná, justiční systém neúčinný a zkorumpovaný, stát není schopen zajistit
svým občanům ochranu před zločineckými skupinami. Z těchto důvodů se necítí stěžovatel
v zemi původu bezpečně. Žalovaný své rozhodnutí v otázce, proč považuje žádost stěžovatele
za účelovou, s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, řádně nezdůvodnil. Stěžovatel v kasační
stížnosti uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a v závěru navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ze spisového materiálu správního orgánu lze zjistit následující: žalovaný vyšel
při svém rozhodování z toho, že stěžovatel na území své země původu neměl žádné potíže,
odešel do ČR za prací. V případě návratu na Ukrajinu se podle údajů z pohovoru
ničeho neobává. V České republice byl trestán za několik trestných činů, přičemž si z důvodu
nemoci nestihl prodloužit pobyt. Rozhodl se tedy řešit svůj problém vstupem do řízení
o mezinárodní ochraně. Žalovaný v daném případě žádost stěžovatele zamítnul jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst.1 písm. f) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud po předložení kasační stížnosti ověřil, že kasační stížnost podal
účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), a stěžovatel se v ní dovolává přípustných důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel je také zastoupen advokátem (§105
odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna citovaná rozhodnutí NSS je možno dohledat
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích důvodů uplatněných
v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
Pokud jde o obecně namítané tvrzení o obavách z pronásledování v zemi původu,
podepřené obecným popisem neutěšené bezpečnostní a politické situaci v zemi původu, je nutno
uvést následující: Především je třeba zdůraznit, že smyslem práva azylu je poskytnout žadateli
ochranu. Nejde však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok
na udělení azylu vzniká jen z důvodů vypočtených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 - 49). Ustanovení §12
zákona o azylu přitom vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně. Pouhá nespokojenost
se stavem dodržování lidských práv, navíc žalobcem ani v zemi původu neprojevená,
takovýmto důvodem není, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003 - 40. V daném případě je však zásadní, že stěžovatel ve stádiu
řízení před správním orgánem tyto své (v kasační stížnosti popsané) obavy vůbec neuváděl.
K tomu je třeba uvést z judikatury Nejvyššího správního soudu závěr, že povinností správního orgánu
je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení
zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní
důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, obdobně č. j. 5 Azs 24/2003 - 42). Ve správním řízení
tedy leželo břemeno tvrzení především na stěžovateli. Na tomto místě lze odkázat například
na závěry uvedené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79,
podle kterého „absence tvrzení azylově relevantních skutečností ze strany žadatele o azyl může být jen stěží
nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými (...) Pokud však žadatel o azyl žádnému
pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže
mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí,
pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu.“ V daném případě tedy stěžovatel svá tvrzení neuplatnil v řízení
před správním orgánem, ač tak učinit mohl.
Nejvyšší správní soud se přitom plně ztotožňuje s právním posouzením věci žalovaným,
neboť ani podle názoru zdejšího soudu stěžovatel netvrdil, že je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo že má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu, popř. že mu hrozí vážná újma ve smyslu §14a
zákona o azylu. Nejvyšší správní soud po prozkoumání spisového materiálu konstatuje,
že žalovaný poskytl stěžovateli dostatečný prostor pro vyložení důvodů, pro které opustil zemi
původu. Žadatel však žádné relevantní důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany
netvrdil ani nenaznačoval a svou žádost opřel o legalizaci pobytu. Z právních závěrů vyslovených
např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 20. 9. 2010, č. j. 8 Azs 9/2010 - 70,
či v dřívějších rozhodnutích ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, nebo ze dne
16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, lze vyslovit, že v případě, kdy z žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, z protokolu o pohovoru ani z jiné písemnosti nevyplynulo, že by žadatel
alespoň tvrdil některý z relevantních důvodů ve smyslu §12 - §14b zákona o azylu, správnímu
orgánu nevzniká povinnost žadatelem neuplatněné důvody domýšlet, a posléze k nim činit
příslušná skutková zjištění. Řízení o udělení jedné z forem mezinárodní ochrany je totiž
provázeno zásadou aktivity žadatele, který rozsahem a obsahem svého tvrzení utváří také rámec
zjišťování skutkového stavu (rozhodnutí NSS z 20. 9. 2010, č. j. 8 Azs 9/2010 - 70).
Při hodnocení nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného rozhodnutí,
příp. rozhodnutí správního orgánu je nutno vycházet ze soudní judikatury k tomuto důvodu.
„Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo
o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“ (z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaného pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu
zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“ Rozhodnutí žalovaného nelze považovat
za nepřezkoumatelné, protože důvody pro postup žalovaného jsou z odůvodnění
jeho rozhodnutí jasně seznatelné a korespondují s podklady pro rozhodnutí (zejm. žádost,
pohovor) i se závěry a právním vyhodnocením Nejvyššího správního soudu, jak je uvedeno výše.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu pak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu