ECLI:CZ:NSS:2010:7.AFS.132.2009:83
sp. zn. 7 Afs 132/2009 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalob ce: M. Ch., zastoupen
JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 12, Praha 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2 , v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 19. 5. 2009,
č. j. 10 Ca 187/2007 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
19. 5. 2009, č.j. 10 Ca 187/2007- 42, zamítl jako nedůvodnou žalobu M. Ch., kterou se domáhal
zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále také „finanční ředitelství“) ze dne
26. 3. 2007, č. j. 2236/07-1300-506729, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Finančního úřadu ve Voticích (dále též „správce daně“) ze dne 12. 7. 2006,
č. j. 12906/06/023970/2216, kterým byla žalobci za zdaňovací období 4 čtvrtletí roku 2004
stanovena daň z přidané hodnoty – vlastní daňová povinnost ve výši 948 651 Kč (dále jen daň“).
Městský soud došel k závěru, že žalobce neprokázal oprávněnost uplatněného nároku na odpočet
daně ve výši 1 377 226 Kč, jak jej původně vyčíslil v podaném daňovém přiznání. Naopak
se ztotožnil s žalovaným finančním ředitelstvím, že předkládané důkazní prostředky žalobce
jsou neprůkazné, nevěrohodné a navzájem si odporují. Správce daně proto v souladu se zákonem
vyčíslil daň žalobce – vlastní daňovou povinnost částkou 948 651 Kč. Městský soud také
nepřistoupil k doplnění důkazního řízení provedením výslechů navrhovaných svědků
a předkládáním nových listinných důkazů – příjmových dokladů – k předávacím protokolům
č. 1 - 10, kterými by nahradil ty, jež původně předložil správním orgánům v daňovém řízení.
Nelze totiž přehlédnout, že doposud předložené důkazní prostředky byly, co do uváděných údajů
(tj. ve smlouvě, předávacích protokolech i fakturách) ve výrazném nesouladu , a takové intenzity
a rozsahu, že ani dodatečným doložením nových pokladních dokladů nebyl žalobce sto prokázat
předmět a rozsah jednotlivých deklarovaných přijatých plnění. Pokud jde o doplnění skutkového
stavu věci provedením svědeckých výpovědí dovodil, že jejich provedení není třeba. Žalobce měl
v daňovém řízení před správcem daně i finančním ředitelstvím dostatek možno sti využít všech
dostupných prostředků k ochraně a prosazení svých práv. Není proto na místě snažit se teprve
nyní až před soudem zvrátit důkazní nouzi návrhy na provedení nových důkazů – svědeckými
výpověďmi. Neprovedení důkazu výslechem svědka P. není ani v rozporu se zásadami logického
uvažování. Navržený svědecký výslech totiž nemohl vyvrátit, či odstranit vzniklé pochybnosti
správce daně pramenící ze žalobcem doposud předložených důkazů. Žalovaný nepochybil ani
pokud jde o hodnocení shromážděných důkazních prostředků, zejména dokládaných CD-R
nosičů a jiných listinných důkazů. Hodnocení shromážděných důkazů bylo provedeno řádně a
dostatečně. Rozhodnutí finančního ředitelství zřetelně obsahuje důvody a úvahy, kterými se
rozhodující orgán řídil při hodnocení zjištěného skutkového stavu věci. Jeho závěry jsou v tomto
směru logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování (srov. str. 3, 4 a 5). Městský soud
proto dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství není stiženo
vytýkanými vadami, a proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce M. Ch. jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především brojí v kasační stížnosti proti nedostatečné odborné erudici
pracovníků správního orgánu, která negativně ovlivnila průběh a zejména výsledek řízení před
správcem daně na poli dokazování. Městskému soudu vytýká, že při svém rozhodování nepřihlédl
k pochybením správního orgánu při zjišťování skutkového stavu věci - provádění a hodnocení
důkazů. Pokud mu totiž nebylo umožněno prokázat přijatá a odvedená plnění v rámci dotčené
zakázky, měl správní soud napadené rozhodnutí finančního ředitelství zrušit pro nedostatečně
nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci, popřípadě sám skutkový stav doplnit. Toto ovšem
městský soud neučinil, když vytýkané vady neshledal a ani neprovedl navržené důkazy. I z tohoto
důvodu se proto i před Nejvyšším správním soudem musí domáhat provedení důkazů
svědeckými výpověďmi Z. P., M. P., V. V. a A. Z., a nově i znaleckého posudku ohledně plnění a
ocenění plnění poskytnutého daňovým subjektem. V důsledku těchto pochybení pak městský
soud došel k nesprávnému právnímu závěru stran přijatých zdanitelných plnění daňovým
subjektem. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované finanční ředitelství se k podané kasační stížnosti nevyjádřilo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněn á.
Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že si stěžovatel v přiznání k dani z přidané
hodnoty vyčíslil nadměrný odpočet daně ve výši 428 575 Kč. Správci daně však vznikly
pochybnosti o skutečné výši stěžovatelem uplatněného nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty. Vydal proto výzvu dle §43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), kterou stěžovateli
uložil, aby mu prokázat nárok na odpočet daně v souladu s ustanovením §72 odst. 1 a §73
odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňovací
období 4. čtvrtletí roku 2004 (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Po provedeném
vytýkacím řízení dospěl správce daně k závěru, že si stěžovatel skutečně neoprávněně uplatnil
odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2004 ve výši 1 377 226 Kč
u plnění podle faktur č. CH/2004/01 - č. CH/2004/25, na nichž byl vymeze n předmět
plnění: Účtujeme Vám dle smlouvy uzavřené dne 2. 10. 2004 za práce viz příloha“, kde
byl jako dodavatel uvedena společnost D.B.-PR, s.r.o. (dále též „deklarovaný dodavatel nebo jen
„dodavatel“). Správce daně proto platebním výměrem vyčíslil částk u vlastní daňové povinnosti
stěžovateli ve výši 948 651 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podal stěžovatel odvolání ,
ve kterém namítal nesprávně a nedostatečně provedené dokazování. K důkazu navrhl zejména
smlouvu o spolupráci mezi stěžovatelem a deklarovaným dodavatelem z 2. 10. 2004 (dále
jen smlouva“) a k této smlouvě se vztahující předávací protokoly č. 1 -25. Odvolání stěžovatele
finanční ředitelství zamítlo svým rozhodnutím ze dne 26. 3. 2007, č. j. 2236/07-1300-506729.
Toto ředitelství dospělo ke shodnému závěru se správcem daně, a to, že stěžovatel neprokázal
oprávněnost uplatněného odpočtu daně mající původ v plnění, která měl dle předložených fakt ur
č. CH/2004/01- č. CH/2004/25 uskutečnit pro stěžovatele právě deklarovaný dodavatel,
resp. že neprokázal zákonné předpoklady vzniku nároku na odpočet daně. K totožnému
právnímu závěru, tj. že stěžovatel neprokázal oprávněnost odpočtu daně u uvedených plnění
dospěl i městský soud. Současně neshledal opodstatněnými žalobní body, jimiž stěžovatel vytýkal
správním orgánům nedostatky při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty má nárok na odpočet
daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti.
Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem uskutečnění přijatého zdanitelného plnění
nebo dnem přijetí platby, pokud platba je přijata plátcem, který uskutečňuje zdanitelné plnění,
přede dnem uskutečnění zdanitelného plnění.
Podle ustanovení §73 odst. 1 věty prvé zákona o dani z přidané hodnoty plátce prokazuje
nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystave n plátcem a byl zaúčtován
podle zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle §100 u plátců, kteří nevedou
účetnictví.
Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti implicitně namítl i jinou vadu řízení před městským
soudem, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (neprovedení
navrhovaných důkazů), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto vytčenou vadou. Je tomu
tak proto, že pokud by byl rozsudek městského soudu zatížen touto jinou vadou řízení, mohlo by
být přinejmenším předčasné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval právním posouzením věci
samé.
Rozsudek městského soudu není založen na uvedené jiné vadě řízení.
Otázku, zda je správní soud (v tomto případě městský soud ) povinen při přezkoumávání
správních rozhodnutí provádět navržené důkazy zodpověděl Nejvyšší správní soud již ve své
dřívější judikatuře. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104,
dostupný na www.nssoud.cz, v němž zaujal názor, že: „Možnost soudu doplnit dokazování (§77
odst. 2 s. ř. s.) nelze bez dalšího zaměnit za povinnost “. Obdobný názor pak vyslovil i v rozsudku ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, dostupný na www.nssoud.cz, když uzavřel, že: „Krajský soud
nemá povinnost provést libovolný důkaz, který mu účastníci navrhnou. Pokud b y účastník navrhoval důkaz,
jež nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by nebyl scho pný ani k výzvě soudu uvést,
co konkrétně má jím navrhovaný důkaz ve vztahu k danému případu dokázat, pak by soud nemusel takový
důkaz provádět. Měl by ale povinnost řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné důkaz provést.“ . Těmto
rozhodnutím je pak společné, že vycházejí z právního názoru Nejvyššího správního soudu
obsaženém v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 618/2005. Kasační soud vyslovil
v tomto rozsudku právní názor, že: „I. Soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli
(§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. II. Ustanovení §77 s. ř. s.
zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový st av, ze kterého správní orgán
ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec
zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah
doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. III. Podle §31 odst. 9 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, leží v daňovém řízení důkazní břemeno na daňovém subjektu;
jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správn ím orgánem, nemůže taková skutečnost
být k tíži správního orgánu“.
Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, který dovozuje jinou vadu řízení před městským
soudem od okolnosti, že městský soud neprovedl stěžovatelem v žalobě navrhované důkazy.
Je tomu proto - s přihlédnutím k citované judikatuře kasačního soudu - že není povinností
správního soudu (městského soudu) provádět navržené důkazy; tento postup však musí náležitě
odůvodnit. Není tedy jinou vadou řízení před správními soudy ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm.d) s. ř. s., pokud soud neprovede navrhované důkazy a současně rozvede, z jakých
důvodů doplnění skutkového stavu věci nepovažuje za nezbytné.
Tak tomu bylo i v této věci.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně rozvedl své úvahy o tom,
z jakých důvodů není třeba přistoupit k doplnění skutkového stavu věci o výpovědi svědků a není
třeba provádět stěžovatelem nově navrhované listinné důkazy (str. 13). Městský soud zcela
opodstatněně dovodil, že jeho oprávnění doplnit skutkový stav zjištěný před správními orgány
neznamená provádění „nového dokazování“, pokud stěžovatel nebyl na poli dokazování před
správními orgány dostatečně aktivní a dostal se do důkazní nouze. Bylo naopak zcela
na stěžovateli, aby v řízení před správním orgánem snesl k prokázání svých tvrzení dostatek
důkazů. Správnímu soudu totiž nepřísluší nahrazovat činnost správního orgánu. Jeho kompetencí
je právě přezkoumávání zákonnosti výsledků této činnosti správních orgánů. K doplňování
dokazování pak lze přistoupit zejména za situace, kdy ze strany správního orgánu ne jsou
reflektovány důkazní návrhy. Ve vztahu k nadbytečnosti provedení výslechu svědka P. městský
soud uzavřel, že tento důkaz sám o sobě, zvláště pak i s ohledem na rozsah nesrovnalostí
v daňovém řízení doložených důkazů, nemůže prokázat předmět a rozsah jednotlivých sporných
přijatých plnění. Ohledně navržených výslechů dalších svědků, městský soud zcela opodstatněně
poukázal na skutečnost, že mu za důkazní nouze stěžovatele nepřísluší zjišťovat zcela nový
skutkový stav věci, jakož i na to, že nelze žalovanému finančnímu ředitelství opodstatněně
vytýkat, že se nezabýval výpověďmi těchto dalších svědků, kteří ve věci stanovené daně z přidané
hodnoty nebyli před správními orgány navrženi jako svědci. Obdobně soud uvážil i o návrhu
stěžovatele na předložení nových příjmových dokladů k protokolům č. 1-10, u nichž nesouhlasí
uvedené částky s částkami obsaženými v těchto protokolech. Řízení před správními soudy totiž,
jak přiléhavě podotkl městský soud, neslouží k postupnému odstraňování rozporů v doposud
doložených důkazních prostředcích; stěžovatel je nadto ani nedoložil, ať již samotnému
městskému soudu či soudu kasačnímu.
Městskému soudu nelze ani přičítat, že by otázka doplnění skutkového stavu věci zůs tala
zcela stranou jeho pozornosti před vyhlášením rozsudku, když z protokolu o jednání vyplývá,
že se otázkou doplnění dokazování zabýval.
Pokud pak stěžovatel nesouhlasil s předestřeným postupem městského soudu ve vztahu
k závěru o zbytnosti provedení jednotlivých důkazů ze žalobního řízení, nic mu nebránilo,
aby kasačnímu soudu pregnantně předestřel důvody a argumenty , z nichž usuzuje, že městský
soud zásadně pochybil, pokud jednotlivé navržené důkazy neprovedl. Za tohoto stavu Nejvyšší
správní soud neshledal důvody k tomu, aby ve věci nařídil jednání a v jeho rámci prováděl důkazy
svědeckými výpověďmi Z. P., M. P., V. V. a A. Z., a nově i znaleckým posudkem ohledně plnění
a ocenění plnění poskytnutého stěžovatelem. Nadto nelze pominout, že zde není jakéhokoliv
rozumného důvodu ke zkoumání plnění poskytnutého stěžovatelem. Spornou totiž byla otázka
plnění přijatých stěžovatelem.
Námitku podřaditelnou pod ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel předestřel
kasačnímu soudu poměrně stroze. Nedostatky při zjišťování skutkového stavu stěžovatel totiž
omezil, resp. blíže konkretizoval, toliko ve vztahu k pochybení správního orgánu spočívajícího
v neprovedení důkazu svědeckou výpovědí Z. P.; neprovedení jiných svědeckých výpovědí však
blíže neupřesnil. Je tomu tak proto, že v ostatním směřují výtky stěžovatele ve skutečnosti vůči
nesprávnému právnímu posouzení vytýkaných vad řízení před správními orgány, konkrétně proti
nesprávnému hodnocení důkazů.
Námitka, že správní orgány vyšly z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci
neobstojí.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že předestřené závěry stran rozsahu
odůvodnění soudního rozhodnutí (povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí důvody,
pro které neprovádí navržené důkazy), je nutno bezezbytku vztáhnout i na rozhodnutí vydávaná
v rámci správního-daňového řízení. V tomto směru lze obecně odkázat na závěry obs ažené
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, které je uveřejněno pod č. 1566/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud judikoval, že „ Rozsah provedeného
přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu“. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí pro nedostatek důvodů je tedy třeba vykládat v jejím skutečném smyslu, tj. jako
nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí bez možnosti zjistit v něm jeho obsah nebo důvody,
pro které bylo vydáno. Odvolací správní orgán je tak - obdobně jako správní soud - povinen
při svém rozhodování ozřejmit účastníkům řízení důvody , které jej vedou k tomu, že navržený
důkaz neprovede. Pokud by tak neučinil, mohla by být opodstatněná výtka, že vyšel
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Tak tomu ale v této věci nebylo.
Je tomu tak proto, jak již uvedl ve svém rozsudku městský soud, že odvolací správní
orgán – finanční ředitelství v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle rozvedlo své úvahy pro které
mělo za nadbytečné provádět výslech svědka P. údajného zaměstnance dodavatele (B.D. - PR, s.
r. o.). Konkrétně finanční ředitelství, i s poukazem na sdělení dožádaného správce daně –
Finanční úřad Brno II., poukazovalo zejména na okolnost, že deklarovaný dodavatel neměl
v rozhodném období žádné zaměstnance. Za bezpředmětné považovalo finanční ředitelství
provedení této svědecké výpovědi i s ohledem na vzájemnou rozporuplnost jednotlivých
důkazních prostředků – listin, které měly být vystaveny uvedeným dodavatelem. Nejvyšší správní
soud, s ohledem na uvedené, proto považuje předestřenou úvahu správního orgánu o tom, že je
nadbytečné tento navržený důkaz provádět, za zcela opodstatněnou a dostačující. Nelze totiž bez
povšimnutí přejít zásadní nesrovnalosti v do té doby předložených důkazech. Konkrétně jde
zejména o nesrovnalosti stran předmětu deklarovaných plnění dle předložené smlouvy ve vztahu
k deklarovanému rozsahu plnění dle jednotlivých protokolů, jak ostatně žalované finanční
ředitelství detailně popsalo ve svém rozhodnutí (str. 2, 3, 4 odůvodnění) a o nesrovnalosti
v protokolech a fakturách ve vztahu k doloženým příslušným pokladním dokladům. Pokud proto
v této souvislosti městský soud neshledal, že by správní orgány pochybily při zjišťování
skutkového stavu věci, nelze jeho závěru ničeho vytknout.
Důvodná není ani výtka, že by městský soud pochybil, pokud napadené rozhodnutí
nezrušil pro vytýkané vady při hodnocení důkazů správními orgány (DVD, sporné faktury)
a vyšel z mylného závěru o propojení dodavatele s firmou BEDY a. s.
Jak již dříve judikoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2008,
č. j. 5 Afs 5/2008 - 75, který by publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 1702/2008, je podle ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků dokazování
v daňovém řízení založeno na zásadě volného hodnocení důkazů. To znamená, že hodnocení
důkazů musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům
formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě
a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Toto oprávnění
si ovšem nelze na druhou stranu vykládat tak, že by rozhodnutí správce daně o skutkové stránce
věci mohlo být výsledkem libovůle. Musí tedy v souladu se zásadou zákonnosti a přiměřenosti
řízení dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a volit takové
prostředky, které daňový subjekt nejméně zatěžují (§2 odst. 1 a 2 zákona o správě daní
a poplatků), to znamená, že správce daně musí dát daňovému subjektu dostatečný prostor
pro uplatnění jeho práv.
Pokud došel městský soud k závěru, že správní orgány při provádění dokazování
nepochybily, byť v podrobnostech odkázal na obsah odůvodnění správního rozhodnutí, nelze
tomuto závěru ničeho vytknout.
Je tomu tak proto, že se finanční ředitelství dostatečně zabývalo jednotlivými
předloženými důkazními prostředky, jak to vyplývá ze strany 3, 4 a 5 odvolacího rozhodnutí.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí je obsaženo nejen hodnocení jednotlivých důkazních
prostředků, ale především jejich hodnocení ve všech vzájemných souvislostech. Jinými slovy
vyjádřeno, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu lze dovozovat, jakou důkazní
hodnotu přisuzovalo finanční ředitelství jednotlivým důkazním prostředkům. Konkrétně
ve vztahu k vytýkanému vadnému hodnocení předloženého DVD nosiče (ve skutečnosti však
byly předloženy toliko 2 ks CD -R nosičů k protokolům č. 16 a 18) je nutno konstatovat,
že se jimi odvolací orgán zabýval. Bylo tomu konkrétně na straně 4. odůvodnění rozhodnutí.
Finanční ředitelství zde k předloženým CD-R konstatovalo, že část souborů na nich uložených
je z roku 2001-2003 – tj. před tím než mělo být vůbec deklar ované plnění kontrahováno
(před účinností smlouvy) a část až z roku 2005, tzn. po účinnosti smlouvy i po datu uvedenému
na předložených předávacích protokolech. Ze samotných CD-R je pak zřejmé, že byla vytvořena
až koncem roku 2006, přestože mělo být součástí protokolu ze dne 26. 11. 2004 a ze dne
30. 11. 2004. Dále pak finanční ředitelství konstatovalo rozporuplnost obsahu důkazních
prostředků. V několika případech zde totiž byly i ve vztahu k příslušnému protokolu (č. 16 i 18)
nesrovnalosti stran autora internetových stránek (obdobně i pokud jde o protokol č. 23
/www.iceman.cz/). Nelze proto ničeho vytknout právnímu závěru odvolacího správního orgánu,
že tyto důkazní prostředky nelze, a to pro jejich vnitřní rozpor i rozpor s jinými předloženými
důkazními prostředky, osvědčit jako důkazy o uskutečnění deklarovaných plnění uváděným
dodavatelem stěžovatele.
Obdobně nelze ničeho vytknout ani hodnocení důkazů – faktur ze strany finančního
ředitelství. Z podaného odůvodnění je totiž dostatečně zřejmé, že se jimi zabývalo v potřebném
rozsahu (zejména předmětem plnění). Toto ostatně byla okolnost, pro kterou správce daně
přistoupil k vytýkacímu řízení. Podle ustanovení §73 odst. 12 zákona o dani z přidané hodnoty
totiž daňový doklad (§28 a násl. téhož zákona) pro prokázání nároku na odpočet daně musí
obsahovat všechny náležitosti stanovené tímto zákonem. Pokud doklad neobsahuje všechny
náležitosti daňového dokladu, prokazuje se nárok podle zvláštního právního předpisu.
Tímto je pak ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Tak tomu bylo i v tomto
případě. Nárok na odpočet daně již nevychází, resp. nemá podklad v předložených dokladech,
ale v provedeném dokazování. Pro posouzení oprávněnosti nároku na odpočet daně totiž není
za tohoto stavu rozhodující formální stav vykazovaný fakturami – daňovými doklady, ale stav
skutečný – prokázaný jinými důkazními prostředky v mezích povinnosti stanovené stěžovateli
ustanovením §31 odst. 9 a požadavky správních orgánů (§32 odst. 1 téhož zákona ). Pokud proto
městský soud aproboval postup správních orgánů, které neosvědčily jako důkaz samotné faktury
vystavené dodavatelem, nelze mu ničeho vytknout.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že mu nebylo umožněno prokázat přijatá plnění.
Je tomu tak proto, že podle ustanovení §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků platí,
že do doby, než je o odvolání rozhodnuto, může odvolatel údaje svého odvolání doplňovat
a pozměňovat. Naopak, stěžovatel byl na základě výzvy ze dne 2. 1. 2006,
č. j. 67/06/023971/3089, sdělení žalovaného ze dne 13. 12. 2006, č. j. 9330/06-1300-506729,
a v neposlední řadě na základě výzvy k doplnění odvolání ze dne 22. 9. 2006,
č. j. 15297/06/023970/2216, povinen prokázat uplatněný nárok. Obdobně neobstojí ani tvrzení
stěžovatele, že správní orgány nesprávně vycházely ze závěru o propojení dodavatele s firmou
BEDY a. s. Tomuto tvrzení neodpovídá jednak obsah spisu a jednak předmětem
řízení před právními orgány bylo prokázání nároku stěžovatele na odpočet daně za 4. čtvrtletí
roku 2004, a nikoliv vztah uvedených subjektů .
Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou, že městský soud došel k nesprávnému
právnímu závěru stran stěžovatelem uplatněného odpočtu daně u plnění dle faktur
č. CH/2004/01- č. CH/2004/25, resp. že stěžovatel prokázal nárok na odpočet daně ve smyslu
ustanovení §72 odst. 1 a §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Je tomu tak proto,
že stěžovatel k této výtce nepředestřel žádnou skutkovou ani právní argumentaci.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému účastníku řízení
(žalovanému) žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu