ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.20.2010:80
sp. zn. 7 As 20/2010 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2009, č. j. 5 Ca 366/2008 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2009, č. j. 5 Ca 366/2008 – 37,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
23. 10. 2009, č. j. 5 Ca 366/2008 – 37, zamítl žaloby podané žalobkyní Českou televizí proti
rozhodnutím žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 18. 6. 2008,
1) č. j. vav/5794/08, sp. zn. 2008/173/vav/ČTV a 2) č. j. vav/5793/08,
sp. zn. 2008/174/vav/ČTV, kterými byla žalobkyni udělena dle ustanovení §60 odst. 1 písm. l)
zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon
o vysílání“) pokuta ve výši 1 000 000 Kč (rozhodnutí ad 1) a ve výši 300 000 Kč (rozhodnutí
ad 2) za porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) citovaného zákona, jehož se dopustila
zařazením reklamy na produkt pivo Krušovice (mutace 6 a 7), která nebyla zřetelně zvukově,
obrazově či zvukově-obrazově oddělena od ostatních částí programu. Spot byl žalobkyní označen
jako „sponzor reklamní znělky“, avšak žalovaná jej vyhodnotila jako reklamu ve smyslu §2
odst. 1 písm. n) zákona o provozování vysílání, neboť tento spot upozorňuje diváka na existenci
piva Krušovice a objevují se v něm záběry na sklenici a láhev piva s typickou etiketou Krušovic.
Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že pod pojem „pořad“ používaný
zákonem o vysílání nelze podřadit reklamní znělku, neboť tato nevykazuje určující znaky pořadu
a nelze ji proto ani sponzorovat. Správní soud se jen ztotožnil se závěrem žalované,
že v projednávaném případě šlo o reklamu ve smyslu zákona o vysílání a nepřisvědčil žalobním
námitkám, v nichž žalobkyně tvrdila, že reklamní znělka je pořadem. Z uvedených důvodů
městský soud neshledal podané žaloby opodstatněnými a zamítl je podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále
jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka především namítá nesprávné právní posouzení otázky, zda došlo k porušení
povinnosti vyplývající z ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, respektive zda se
v obou případech spotů jednalo obsahově o reklamu či sponzorský vzkaz. Městský soud
nepovažoval za klíčové vyhodnocení obsahu spotů v napadených rozhodnutích a závěr, že šlo
v projednávaných případech o reklamu učinil z toho důvodu, že pod pojem „pořad“ nelze
podřadit reklamní znělku, a proto ji nelze ani sponzorovat. Správní soud nedostatečně reagoval
na žalobní námitku, že předmětné spoty byly zařazovány do vysílání jako sponzorské vzkazy,
neboť se bez dalšího ztotožnil se závěrem správního orgánu, že pře dmětné spoty jsou
ve skutečnosti reklamou. Je proto přesvědčena, že takový závěr soudu není dostačujícím
odůvodněním pro zamítnutí žalobních podání. Pokud jí byla uložena pokuta za porušení
vyplývající z ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, bylo proto především nutné
se zabývat otázkou, zda se jednalo o reklamu či sponzorský vzkaz z hlediska obsahu jednotlivých
spotů. V této souvislosti poukazuje na závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu
(sp. zn. 7 As 42/2009, sp. zn. 7 As 41/2009). Správní soud též vadně posoudil právní otázku,
že předmětné spoty byly reklamou, neboť ve spotu bylo na existenci produktu pouze
upozorněno, což vylučuje, že by takto formulovaný závěr odpovídal výkladu judikovaného
názoru Nejvyššího správního soudu (tedy, že ústředním motivem spotů byl přesvědčovací proces
směřující k zvýšení prodeje). Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že již bylo několikráte judikováno
správními soudy, že reklamní znělka není pořadem a nespadá ani do kategorie servisních
informací zpravodajského pořadu, a proto je absolutně vyloučena jako předmět sponzorování.
Ke všem rozhodným skutečnostem se vyjádřila již v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí,
jakož i ve vyjádření k žalobě, a proto v dalším na tyto dokumenty odkazuje. V odůvodnění
rozhodnutí pak dostatečně uvedla, z jakých důvodů považuje předmětné spoty za reklamu, jaké
jsou v nich použity reklamní prvky a které definiční znaky reklamy byly naplněny. Městský soud
se s těmito závěry ztotožnil a nepřisvědčil námitkám stěžovatelky. Argumentace stěžovatelky
je založená na jednotlivé větě vytržené z kontextu a její odůvodnění je zavádějící. S poukazem
na tyto skutečnosti žalovaná navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal procesní předpoklady projednání kasační
stížnosti a shledal, že stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel
(§102 s. ř. s.). Kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou, za níž v řízení jedná pověřený
zaměstnanec, mající vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie ( §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost byla též podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a svým obsahem míří na kasační důvody podle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy shledává kasační stížnost přípustnou a dospěl k závěru, že byly
splněny zákonné procesní předpoklady pro její projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že tato kasační stížnost
je opodstatněná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti městskému soudu především vytkla, že se nedostatečně
zabýval žalobní námitkou týkající se posouzení předmětných spotů jako sponzorských vzkazů,
resp. reklam a že právní závěr (v případě projednávaných spotů podle jejich obsahu
jde o reklamy), nijak neodůvodnil a pouze se ztotožnil se závěry žalovaného správního orgánu.
Nejvyšší správní soud z obsahu soudního spisu zjistil, že městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku - ve vztahu k žalobní námitce týkající se posouzení předmětných spotů -
tedy zda jde o sponzorský vzkaz či reklamu (přesvědčovací proces vybízející k nákupu zboží)
pouze konstatoval, že se ztotožnil se závěrem žalované a nepřisvědčil žalobním námitkám.
Předmětné spoty dle žalované přitom byly ve smyslu zákona o vysílání reklamou, neboť
v nich obchodní společnost veřejně a za úplatu oznámila informaci o svém produktu, jež byla
určena k podpoře prodeje výrobku. Následně městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
dospěl k závěru, že stěžovatelka odvysíláním předmětných reklamních spotů porušila povinnost
obsaženou v ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, neboť odvysílaná reklama nebyla
oddělena od ostatních částí programu.
Kasační soud při přezkoumávání námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný
na www.nalus.usoud.cz) též vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah
odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka
řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Tento soud v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí
řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto,
že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces
garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Kasační soud při přezkoumávání uvedené námitky nepřezkoumatelnosti vyšel i z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména z rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl uveřejněn pod č. 134/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž bylo vysloveno, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“.
Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92,
uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla svůj odraz
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven
základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který
byl uveřejněn pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li
krajský (městský) soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu
ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.)“.
V daném případě stěžovatelka v žalobě mimo jiné namítala, že má ve světle žalobních
argumentů za prokázané, že předmětný spot nenaplňuje znaky reklamy, popisované ztvárnění
spotu dle jejího názoru nelze chápat jako přesvědčovací proces, který by vybízel ke koupi, tudíž
nemohlo dojít k porušení povinnosti stanovené §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání. Jelikož
se městský soud těmito žalobními námitkami vůbec nezabýval a pouze konstatoval,
že se ztotožnil se závěrem žalovaného správního orgánu, je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), neboť chybí jakékoliv
vyjádření vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu
a Ústavního soudu tedy vyplývá, že městský soud nepostupoval při posuzování a rozhodování
projednávané věci v souladu s uvedenou judikaturou.
Právní argumentace městského soudu, jež je součástí odůvodnění rozsudku se týká pouze
otázky, zda reklamní znělka naplňuje definiční znaky pojmu „pořad“ ve smyslu zákona o vysílání
a v návaznosti na to, zda může být sponzorována. Ve vztahu k sankci, která byla uložena
pro porušení ustanovení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je však tato argumentace zcela
nadbytečná, neboť není pro posouzení toho, zda došlo k naplnění skutkové podstaty uvedeného
deliktu relevantní. Podle citovaného ustanovení je provozovatel vysílání povinen zajistit,
aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně
zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově
oddělené od ostatních částí programu. Pro vyslovení závěru o porušení povinnosti obsažené
v §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání však bylo v dané věci zcela postačující zhodnotit,
zda předmětná část vysílání svým obsahem je či není reklamou ve smyslu §2 odst. 1 písm. n)
zákona o vysílání, a dále, pokud by se o reklamu jednalo, zda byla či nebyla od ostatních částí
programu oddělena. Bylo tedy naprosto nadbytečné, že se jak žalovaná ve svém rozhodnutí,
tak městský soud v napadeném rozsudku, poměrně podrobně zabývaly tím, zda reklamní znělka
je či není pořadem ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Neobstojí proto
tvrzení městského soudu, že v dané věci jde o vyřešení sporu, zda je sponzorování reklamních
znělek v souladu se zákonem o vysílání. Klíčovou otázkou je totiž to, zda předmětné spoty
odvysílané stěžovatelkou byly či nebyly neoddělenou reklamou.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 7 As 80/2009, dostupný
na www.nssoud.cz, ve vztahu ke správnímu orgánu konstatoval: „Při posuzování, zda provozovatel
televizního vysílání porušil povinnost oddělit reklamu od ostatních částí programu [§48 odst. 4 písm. a) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání], je zcela postačující, pokud Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání zhodnotí, zda předmětná část vysílání je či není reklamou ve smyslu §2 odst. 1
písm. n) citovaného zákona a dospěje-li k závěru, že se o reklamu jedná, zda tato byla či nebyla od ostatních částí
programu oddělena. Uvedený závěr platí i pro případy, kdy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání shledala,
že neoddělenou reklamou je označení sponzora reklamní znělky. Obsahuje-li rozhodnutí v uvedených případech
i argumentaci, že reklamní znělka není pořadem ve smyslu §2 odst. 1 písm. l) citovaného zákona a že není
možné ji sponzorovat, jedná se o argumentaci nadbytečnou, jejíž věcná správnost či nesprávnost nemůže mít vliv
na zákonnost rozhodnutí, jímž je provozovatel televizního vysílání sankcionován za porušení §48 odst. 4
písm. a) citovaného zákona (odvysílání neoddělené reklamy).“
Z uvedeného tedy vyplývá, že se městský soud z věcného hlediska nedostatečně zabýval
uplatněnými žalobními námitkami a jím použitá argumentace není relevantní pro posouzení
naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání.
Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek městského soudu z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V tomto řízení bude na městském soudu, aby napadené správní rozhodnutí přezkoumal
v uplatněných mezích všech žalobních bodů a následně posoudil klíčovou otázku, zda předmětné
spoty odvysílané stěžovatelkou byly či nebyly neoddělenou reklamou.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud ve svém novém
rozhodnutí. (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu