ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.3.2010:66
sp. zn. 7 As 3/2010 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: E. G., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2009, č. j. 7 Ca
79/2008 – 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2009, č. j. 7 Ca 79/2008 – 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2009, č. j. 7 Ca 79/2008 – 35, bylo
zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 15. 4. 2008,
č. j. OAM-103/LE-05-P07-NV2-2008, o nepovolení vstupu žalobce (dále jen „účastník řízení“)
na území České republiky a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku
městský soud uvedl, že stěžovatel neobjasnil, v čem spočívá neurčitý právní pojem „nebezpečí
pro veřejný pořádek.“ Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, jaká kritéria v tomto ohledu
stěžovatel považoval za rozhodná a jakými úvahami se řídil při jejich právním hodnoce ní.
Městský soud proto nemohl přezkoumat, na základě jakých hledisek byl zjištěný skutkový stav
s neurčitým právním pojmem poměřován. Napadené správní rozhodnutí je v tomto ohledu
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Skutkový stav pak nebyl zjištěn a v rozhodnutí
popsán natolik dostatečně, aby bylo možné vůbec posoudit, jaká skutková zjištění mají
být neurčitému právnímu pojmu podřazena. Ze zjištěných skutečností, a to že účastník řízení
měl letenku do Moskvy a Česká republika nebyla jeho cílovou zemí, nelze dovodit jeho úmysl
zneužít azylové procedury s cílem volně se pohybovat v zemích Schengenského prostoru.
Skutkový stav, z něhož stěžovatel vycházel, tak nebyl zjištěn dostatečně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť podle jeho názoru domněnka o možném
ohrožení veřejného pořádku ve smyslu ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) účastníkem řízení byla zcela důvodná. Účastník
řízení, jak je ostatně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela konkrétně uvedeno, nesplňoval
v době rozhodování zákonné podmínky pro vstup na území České republiky, tedy potažmo
do zemí Schengenského prostoru, protože nedisponoval potřebným vízem či povolením
k pobytu, které by ho ke vstupu opravňovaly. Česká republika nebyla c ílovou zemí účastníka
řízení, touto měl pouze tranzitovat, když měl letenku do Moskvy. Na základě těchto skutečností
dospěl stěžovatel k závěru, že účastník řízení se pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu,
aby neoprávněně pokračoval do dalších zemí Schengenského prostoru. Na podporu svého
přesvědčení o přítomnosti zákonného důvodu pro nepovolení vstupu na území České republiky
účastníku řízení, a to pro důvodnou domněnku o možném nebezpečí pro veřejný pořádek
s ohledem na neexistenci platného víza či povolení k pobytu, odkázal stěžovatel na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 A s 14/2009 – 50, a ze dne 25. 5. 2009,
č. j. 8 As 14/2009 - 76. Podle názoru stěžovatele bylo odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečné,
založené na konkrétních okolnostech případu a výtky městského soudu v této souvislosti nejsou
oprávněné. Skutečnost, že jeho domněnka o existenci nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu
ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu byla v době rozhodování zcela důvodná, dokládá
i jednání účastníka řízení, který poté, kdy mu byl umožněn vstup na území České republiky,
neoprávněně vstoupil na území Spolkové republiky Německo, aniž vyčkal rozhodnutí soudu
o své žalobě proti rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako
zjevně nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu a do České republiky
byl následně autoritativně vrácen na základě aplikace Nařízení Rady (ES) č. 343/2003. Stěžovatel
je přesvědčen, že o nepovolení vstupu účastníkovi řízení rozhodl na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a jeho rozhodnutí je řádně odůvodněné a konkretizované
na individuální případ účastníka řízení, když jsou v něm uvedeny zcela konkrétní skutkové
a právní důvody, tj. v prvé řadě neexistence platného povolení k pobytu či víza, dispozice pouze
letenkou do Moskvy, která však zjevně také nebyla cílem účastníka řízení. Skutkový stav byl tedy
zjištěn v dostatečné míře nutné pro vydání tohoto typu rozhodnutí, zjištěný stav byl řádně
posouzen podle ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu a sprá vní úvaha, kterou stěžovatel
na základě zjištěných skutečností a předmětné právní normy učinil, nevybočila ze zákonných
mezí. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napaden ý rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §73 odst. 4 písm. c) zákona od azylu rozhodne ministerstvo do pěti
dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem, zda cizinci povolí vstup
na území. Vstup na území nepovolí mimo jiné cizinci, u něhož se lze důvodně domnívat,
že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.
V návaznosti na obsah kasační stížnosti musel Nejvyšší správní soud posoudit,
zda je rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. zda skutkový stav,
z něhož stěžovatel vycházel má oporu ve správním spise.
V podstatě shodnou problematikou jak po stránce skutkové, tak i právní se zabýval
Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 14. 5. 2009, č. j. 2 As 14/2009 - 50, a ze dne
25. 5. 2009, č. j. 8 As 14/2009 – 75, a v obou těchto věcech dospěl k závěru, že „neexistence
právního titulu, na základě něhož je cizinec oprávněn ke vstupu na území ČR (platné povolení
k pobytu či vízum), může být důvodem k rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR.
Vzhledem k taxativnímu výčtu důvodů v ustanovení §73, pro které ministerstvo cizinci vstup
na území nepovolí, je jediným vhodným důvodem, pod něhož lze podřadit neexistenci právního
titulu ke vstupu na území, právě veřejný pořádek, byť se nejedná o podřazení zcel a přesné. Pokud
stěžovatel dospěl k závěru, že v případě žalobce existuje možnost, že by po rozhodnutí, kterým
by mu byl povolen vstup na území České republiky, postupoval do dalších zemí Schengenského
prostoru, jedná se o rozhodnutí v mezích správního uvážení ve smyslu ustanovení §73 odst. 4
písm. c) zákona o azylu. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí stěžovatele bylo vydáno v mezích
správního uvážení, neboť skutečnost, že cizinec nedisponuje právním titulem, který
by ho opravňoval ke vstupu na území České re publiky, může být důvodem pro vydání
rozhodnutí o nepovolení vstupu na základě ustanovení §73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu.“
V dané věci neshledal Nejvyšší správní soud důvod , aby se odchýlil od tohoto právního
názoru a dospěl, na rozdíl od městského soudu, k závěru, že stěžovatel nevybočil z mezí
správního uvážení, když na základě zjištěných skutečností (účastník řízení nebyl oprávněn
ke vstupu na území České republiky a měl letenku do Moskvy) účastníkovi řízení vstup na území
České republiky nepovolil.
Účastník řízení v průběhu správního i soudního řízení uspokojivě nevysvětlil, proč
nepokračoval v cestě do Moskvy a zůstal na území České republiky. Netvrdil tedy žádné
skutečnosti, které by závěr o důvodnosti domněnky narušení veřejného pořádku mohly
zpochybnit. Navíc městský soud v napadeném rozsudku neuvedl, jaké konkrétní další důkazy
měl stěžovatel za účelem řádného zjištění skutkového stavu provést. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poukazuje i na skutečnost, že účastník řízení poté, kdy podal žaloby, jednak proti
rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodné podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, a jednak proti napadenému
rozhodnutí, neoprávněně vstoupil na území Spolkové republiky Německo a do České republiky
byl následně autoritativně vrácen na základě aplikace Nařízení Rady (ES) č. 343/2003.
Kasační stížnost je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu