ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.52.2010:83
sp. zn. 7 As 52/2010 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) J. Š., b) H. Š.,
oba zastoupeni JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 4, Olomouc ,
proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a,
Olomouc, za účasti osoby zúčastněné na řízení: H. D., zastoupena Mgr. Antonínem Novákem,
advokátem se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné
na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Ca 142/2009 - 43,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010 , č. j. 22 Ca 142/2009 – 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2010, č. j. 22 Ca 142/2009 – 43,
bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného (dále jen „krajský úřad“) ze dne 23 . 3. 2009,
č. j. KUOK/3518/2009-2/7099, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců (dále jen „účastníci
řízení“) proti rozhodnutí Úřadu městyse Náměšť na Hané, stavebního úřadu (dále jen „stavební
úřad“) ze dne 21. 10. 2008, č. j. 1993/208/Pa, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby „Přístavba
a stavební úpravy RD čp. 5 pro vznik turistické ubytovny, přípojka plynu, dešťové kanalizace,
jímka na vyvážení, přípojka k jímce, parkovací stání, Drahanovice – Kníničky čp. 5 na pozemcích
parc. č. 201 (stavební), 1139, 1142, 1188 všechny v k. ú. Ludéřov“ (dále jen „územní rozhodnutí“)
a věc byla krajskému úřadu vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že stavební úřad nebyl oprávněn rozhodnout o námitce účastníků řízení týkající se existence
vlastnického práva k dotčenému pozemku p. č. 1188, a to s ohledem na ust. §114 odst. 3 věta
druhá za středníkem zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“). Povinností stavebního úřadu tak bylo vyzvat účastníky správního řízení ve smyslu
ust. §57 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“) k podání návrhu na určení vlastnického práva k dotčenému pozemku k příslušnému
obecnému soudu, za tímto účelem stanovit přiměřenou lhůtu a stavební řízení ve smyslu ust. §64
odst. 1 písm. c) správního řádu na nezbytně nutnou dobu přerušit. Namísto toho stavební úřad
námitku účastníků řízení zamítl s tím, že o ní nemůže pravomocně rozhodnout on, ale soud.
Krajský úřad se s tímto postupem stavebního úřadu ztotožnil a dodal, že vlastnické právo
k nemovitosti si může ověřit stavební úřad sám z údajů v katastru nemovitostí, což bylo také
učiněno a žádné omezení vlastnického práva stavebníka ke spornému pozemku nebylo zjištěno.
Správní orgány tak při posuzování námitky účastníků řízení týkající se rozsahu vlastnických práv
k předmětnému pozemku postupovaly v rozporu s platnými právními předpisy. Námitku
účastníků řízení týkající se rozporu povolené stavby s územním plánem obce neshledal krajský
soud důvodnou, protože podle přílohy č. 1 schváleného územního plánu obce je možná v dané
lokalitě výstavba staveb občanské vybavenosti, mezi než se řadí i ubytovací zařízení
s minimálními plošnými a provozními nároky. Žalobní námitku směřující k ochraně
potenciálního práva věcného břemene Klubu českých turistů v podobě práva průchodu turistické
stezky přes dotčený pozemek p. č. 1188 shledal pak krajský soud zcela nepřípadnou, neboť
účastníci řízení nejsou aktivně legitimováni k podání takové námitky, když tvrzené potencionálně
dotčené právo nesvědčí jim, ale Klubu českých turistů.
Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě osoba zúčastněná na řízení (dále
jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní namítala, že z projektové dokumentace plyne, že část
pozemku p. č. 1188 v k. ú. Ludéřov, která je v jejím vlastnictví a kterou si účastníci řízení
nezákonně připojili ke svým pozemkům a nyní na ni vznášejí nárok, nebude stavbou parkovacích
stání ani jinou stavbou dotčena. Parkovací stání jsou totiž situována mimo část dotčeného
pozemku, kterou mají účastníci řízení oplocenou a kterou si nárokují. V územním řízení
uplatněná námitka účastníků řízení je tedy zcela irelevantní a možné formální nedostatky
ve způsobu, kterým se správní orgány s tuto námitkou vypořádaly, nemohou mít vliv
na zákonnost a správnost správních rozhodnutí. Není tak důvod, aby o této námitce rozhodoval
soud v civilním řízení po předchozím přerušení správního řízení. P roto stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Účastníci řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že z ní není zřejmý její důvod
ve smyslu ust. §103 s. ř. s. Tvrzení stěžovatelky, že parkovací stání jsou situována mimo část
pozemku p. č. 1188, kterou mají oplocenu, je zcela nové, ryze účelové a není podloženo
provedenými důkazy. Z projektové dokumentace vyplývá, že parkovací stání jsou navržena
na sporném pozemku. Podle názoru účastníků řízení není kasační stíž nost v souladu s ust. §104
odst. 4 s. ř. s. přípustná, neboť se neopírá o žádný důvod uvedený v ust. §103 s. ř. s. a uvádí
nový důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem. Proto navrhli,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka prokázala vlastnické
právo k pozemku p. č. 1188, na němž jsou navržena parkovací stání. Stavebník není povinen
dokládat vlastnické právo k nemovitosti, pokud si toto právo může ověřit správní orgán vlastním
zjištěním v katastru nemovitostí. Krajský úřad si takto ověřil, že stěžovatelka je skutečně
vlastníkem dotčeného pozemku, a to bez jakéhokoli omezení ve prospěch účastníků řízení či jiné
osoby. Proto byla námitka účastníků řízení stavebním úřadem správně zamítnuta. Z těchto
důvodů krajský úřad navrhl, aby Nejvyšší správní soud napaden ý rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napaden ý rozsudek
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §89 odst. 5 staveb ního zákona o námitce, o které nedošlo k dohodě mezi
účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných
požadavků na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem,
pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce
občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě
námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.
Podle ust. §57 odst. 1 písm. b) správního řádu může správní orgán, závisí-li vydání
rozhodnutí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud
pravomocně rozhodnuto, vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení
řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, k terou
správní orgán určí.
Podle ust. §57 odst. 2 správního řádu probíhá-li před příslušným správním orgánem nebo
před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce nebo jestliže dal správní
orgán k takovému řízení podnět podle odstavce 1 písm. a) či učin il výzvu podle odstavce 1
písm. b), postupuje správní orgán podle §64. Pokud řízení na podnět správního orgánu nebylo
zahájeno nebo nebyla podána žádost o zahájení řízení v určené lhůtě, lze v řízení pokračovat.
Podle ust. §64 odst. 1 písm. c) bod 2. správního řádu může správní orgán řízení usnesením
přerušit probíhá-li řízení o předběžné otázce nebo správní orgán učinil výzvu podle §57 odst. 1
písm. b).
Stěžovatelka sice v kasační stížnosti výslovně neuvedla důvod ve smyslu ust. §1 03 odst. 1
s. ř. s., ale z jejího obsahu je zřejmé, že tímto důvodem je nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud odkazuje na rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, ve kterém zdejší soud uvedl,
že „Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním
důvodům (§103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžova tel sám své důvody nepodřadil
k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno,
jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje,
kasační stížnost obstojí.“
Nesprávné posouzení právní otázky spočívá podle stěžovatelky v tom, že nebyly splněny
zákonné podmínky pro to, aby účastníci správního řízení byli vyzváni k podání návrhu na určení
vlastnického práva k dotčenému pozemku, tj. aby příslušný soud vyřešil uplatněnou námitku
občanskoprávní povahy, a správní řízení bylo poté přerušeno.
V dané věci je nesporné, že námitka účastníků řízen í má občanskoprávní povahu,
ale protože se týkala rozsahu vlastnického práva, nemohl si o ní učinit úsudek stavební úřad
(§89 odst. 5 poslední věta stavebního zákona). K tomu, aby mohl být učiněn přezkoumatelný
závěr o zákonnosti procesního postupu správních orgánů, je nutno především posoudit, zda tato
námitka má povahu předběžné otázky ve smyslu ust. §57 odst. 1 správního řádu,
tj. zda předpokladem pro rozhodnutí v dané věci je vyřešení otázky, kdo je vlastníkem sporné
části pozemku p. č. 1188 v k. ú. Ludéřov. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by bylo na místě,
aby stavební úřad vyzval účastníky správního řízení k podání návrhu na zahájení řízení o určení
vlastnického práva a územní řízení přerušil. V opačném případě, tj. pokud by stavební úřad
dospěl k závěru, že se nejedná o předběžnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení, pak by mu
nic nebránilo o této námitce rozhodnout. V dané věci se však stavební úřad tím, zda uplatněná
námitka má či nemá povahu předběžné otázky ve smyslu ust. §57 odst. 1 správního řádu, vůbec
nezabýval a bez dalšího ji zamítl s tím, že podle evidence katastru nemovitostí je vlastníkem
celého pozemku p. č. 1188 v k. ú. Ludéřov stěžovatelka. Krajský úřad se s právním názorem
stavebního úřadu ztotožnil, když uvedl, že stavebník není povinen dokládat vlastnické právo
k nemovitosti, pokud si toto právo může ověřit správní orgán vlastním zjištěním v katastru
nemovitostí. Rovněž krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku touto otázkou vůbec
nezabýval a pouze obecně konstatoval, že stavební úřad nebyl oprávněn rozhodnout o námitce
týkající se existence vlastnického práva k dotčenému pozemku a odkázal na ust. §114 odst. 3
stavebního zákona. Odkaz na citované ustanovení je však zcela nepřípadný, protože toto se týká
stavebního řízení a nikoliv územního řízení. Na tom nic nemění ani to, že dikce ust. §89 odst. 5
stavebního zákona upravující procesní postup v územním řízení je zcela identická s ust. §114
odst. 3 stavebního zákona. Stejně tak nepřípadný je odkaz na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 As 1/2007 - 104, který vycházel z předchozí právní úpravy
(zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Závěr krajského soudu, že správní orgány postupovaly v rozporu s platnými právními
předpisy, protože stavební úřad byl povinen vyzvat účastníky správního řízení k podání návrhu
na určení vlastnického práva k dotčenému pozemku k příslušnému obecnému soudu a správní
řízení poté přerušit, je předčasný. Jak správní orgány, tak i krajský soud totiž vůbec nezkoumaly,
zda jsou splněny zákonné podmínky pro takový procesní postup stavebního úřadu. Pouze z toho,
že účastník územního řízení uplatnil námitku týkající se existence vlastnického práva k části
pozemku, který má být dotčen rozhodnutím o umístění stavby , nelze bez dalšího vyvozovat,
že stavební úřad byl povinen postupovat podle ust. §57 odst. 1 písm. b) a §64 odst. 1 písm. c)
správního řádu. Pokud tedy vydání územního rozhodnutí nezávisí na řešení otázky,
kdo je vlastníkem sporné části dotčeného pozemku, pak není důvodu, aby stavební úřad vyzýval
účastníky řízení k podání návrhu na určení vlastnického práva a přerušoval územní řízení.
Kasační stížnost je tedy důvodná, a proto Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve věci
rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu