ECLI:CZ:NSS:2010:7.AS.64.2010:70
č. j. 7 As 64 2010 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: EURO TAXI
PRAHA s. r. o., se sídlem nám. Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, zastoupen JUDr. Koljou
Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4 , proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační s tížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 9 Ca 18/2008 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce EURO TAXI PRAHA s. r. o. se včas pod anou kasační stížností domáhá
u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 9 Ca 18/2008 - 37, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu ří zení.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
27. 1. 2010, č. j. 9 Ca 18/2008 – 37, zamítl žalobu EURO TAXI PRAHA s. r. o. proti rozhodnutí
žalovaného Ministerstva dopravy ze dne 12. 11. 2007, č. j. 174/2007-190-TAXI/3, jímž bylo
zamítnuto odvolání žalobce EURO TAXI PRAHA s. r. o. a J. L. proti rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy, odboru dopravy ze dne 11. 7. 2007, č. j. MHMP 290028/2007/DOP-
T/Ho/TAXI, a současně potvrzeno toto prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žalobci EURO
TAXI PRAHA s. r. o. uložena pokuta ve výši 10 000 Kč za správní delikt podle ustanovení 35
odst. 3 písm. h) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném v rozhodné době
(dále jen „zákon o silniční dopravě“), jehož se dopustil jako provozovatel taxislužby porušením
ustanovení §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě v návaznosti na ustanovení §12
odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, neboť nezajistil, aby
ve vozidle taxislužby tov. zn. VW Passat SPZ ULJ 77-93, evidenční číslo vozidla taxislužby x, byl
průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby vystaven při výkonu taxislužby a umístěn na viditelném
místě ve vozidle taxislužby, tj. čelně na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem
spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný.
č. j. 7 As 64 2010 - 71
Městský soud v Praze současně uvedeným rozsudkem ze dne 27. 1. 2010,
č. j. 9 Ca 18/2008 - 37, zamítl i návrh žalobce EURO TAXI PRAHA s. r. o. (pro případ,
že by správní soud žalobě nevyhověl a napadené správní rozhodnutí nezrušil), aby správní soud
rozhodl tak, že se od trestu uloženého správním orgánem za správní delikt upouští nebo
že se uložený trest snižuje v mezích zákonem dovolených.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku především konstatoval, že se žalobce
mýlí, má-li za to, že povinnost uloženou provozovateli taxislužby ustanovením §21 odst. 11
písm. a) zákona o silniční dopravě a ustanovením §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. lze splnit
vystavením pouhé kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Je tomu tak proto, že smyslem
zákonné úpravy ukládající provozovateli taxislužby povinnost zajistit vystavení průkazu
na stanoveném místě ve vozidle není jen zajištění prosté identifikace osoby řidiče vozidla
taxislužby, ale informace zákazníka o tom, že taxislužba je mu v konkrétním případě poskytována
oprávněnou osobou splňující podmínky bezúhonnosti a spolehlivosti podle zákona o silniční
dopravě. Dosažení tohoto účelu nemůže být naplněno vystavením pouhé kopie průkazu. Nelze
totiž vyloučit, že kopii průkazu by mohla ve vozidle vystavit a vozidlo řídit i osoba, které
byl v minulosti průkaz (originál) zadržen či odebrán. Vedle zm íněného účelu právní úpravy
lze k závěru o nutnosti vystavení originálu průkazu dospět též na základě jazykového v ýkladu
dotčených právních předpisů. Třeba vyjít z toho, že pokud právní předpisy ukládají povinnost
umístit ve vozidle konkrétní doklad a jinak neupravují žádné podrobnosti ohledně splnění této
povinnosti umístěním kopie, je tím míněn originál dokladu. Lze proto konstatovat, že v případě,
kdy není v právním předpise uvedena možnost umístění kopie, je vyžadováno vždy umístění
originálu. Neobstojí ani námitka, že řidič měl originál průkazu u sebe, což kontrolní pracovník
vůbec nezjišťoval. Z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §35 odst. 3
písm. h) zákona o silniční dopravě, za který byl žalobce sank cionován, je totiž rozhodné,
že průkaz (jeho originál) nebyl ve vozidle vystaven způsobem stanoveným v §21 odst. 11
písm. a) zákona o silniční dopravě a v §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb.
Městský soud neshledal opodstatněnými ani námitky žalobce, že u něho nebyla řádně
provedena kontrola v souladu se zákonem č. 552/1992 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „zákon o státní kontrole“), konkrétně s ustanoveními §9 a §12 odst. 2
písm. a) tohoto zákona. Podstatou této žalobní námitky je to, že pověření k výkonu kontroly
nebylo předloženo a zahájení kontroly oznámeno žalobci, resp. osobě oprávněné jeho jménem
jednat, když řidič takovou osobou není. Žalobce jinak ničím nezpochybňoval oprávnění
konkrétního kontrolního pracovníka provést kontrolu a nenamítal ani to, že by pověření
ke kontrole nebylo předloženo řidiči při provádění kontroly. Z kontrolního protokolu
č. S/270307/3/Žk vyplývá, že kontrolu provedl pracovník M. Ž. a v protokolu je uvedeno též
číslo jeho pověření k výkonu státního odborného dozoru. Městský soud v této souvislosti
poukázal na rozsudky Nejvyššího správního osudu ze dne 18. 10. 2006, č. j. 2 As 71/2005 - 134,
a ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 11/2009 - 66, kde jsou uvedeny zásady postupu kontrolních
pracovníků při kontrole bez přítomnosti provozovatele služby, případně jeho zaměstnance
či zástupce a konstatoval, že projednávaný případ je poněkud odchylný od případů řešených
uvedenými rozsudky. Předmětem kontroly v projednávané věci bylo mimo jiné dodržování
povinnosti vystavit platný průkaz čelně na přístrojové desce vozidla, před pravým předním
sedadlem spolujezdce tak, aby byl nezakrytý a dobř e čitelný. Kontrolu splnění této povinnosti
tedy bylo možno provést a kontrolní zjištění učinit z časového hlediska nenáročnou vizuální
kontrolou místa, kde měl být průkaz ve vozidle vystaven, bez potřeby jakéhokoliv bližšího
zkoumání či měření. Vzhledem k zájmu na řádném a pravdivém provedení kontroly bylo potřeba
minimalizovat riziko manipulace s objektem kontroly tak, aby kontrolní zjištění prokazovalo
skutečný stav plnění zákonné povinnosti. Hodnověrnost prováděné kontroly bylo proto možno
zajistit přítomnosti řidiče při kontrole, seznámením řidiče s obsahem protokolu o kontrole (tím,
že je mu předložen k podpisu), vyrozuměním kontrolované osoby o provedené kontrole
a poskytnutím možnosti vyjádřit se ke kontrolním zjištěním. V projednávané věci byl protokol
o provedené kontrole předložen řidiči k podpisu (řidič podpis odmítl) a žalobci byl bezprostředně
č. j. 7 As 64 2010 - 72
po provedení kontroly protokol zaslán prostřednictvím pošty. Tím byla žalobci dána možnost
vyjádřit se ke kontrolním zjištěním zachyceným v protokolu a namítat případné nedostatky.
Žalobce však v následném řízení žádnými relevantními skutečnostmi nezpochybnil správnost
kontrolních zjištění ohledně nevystavení originálu průkazu na s tanoveném místě ve vozidle,
ani nezpochybnil oprávnění kontrolního pracovníka M. Ž. Městský soud z těchto skutečností
dovodil, že v tomto konkrétním případě nemohlo být podmínkou pro provedení kontroly
vyrozumění statutárního orgánu právnické osoby – provozovatele taxislužby o zahájení kontroly
a možnost být přítomen při prováděné kontrole. Nelze nevidět, že kontrola byla prováděna ve
večerních resp. nočních hodinách, kdy je taxislužba zákazníkům nejčastěji poskytována a kontrola
je proto zcela na místě. Trvání na vyrozumění či dokonce na přítomnosti statutárního orgánu
provozovatele nebo jeho zástupce u kontroly by bylo kontraproduktivní a v konečném důsledku
by vedlo i ke zmaření možnosti realizace těchto kontrol (předpokladem vyrozumění
provozovatele taxislužby či jeho zástupce kontrolním pracovníkem by bylo zjištění jeho přesné
adresy, zastižitelnost a kontaktnost na této adrese, dostupnost „technických“ prostředků, s jejichž
pomocí lze příslušné osobě doručit vyrozumění o zahájení kontroly v reálném čase a nikoliv
s určitým časovým odstupem, apod; telefonické vyrozumění zase před pokládá znalost telefonního
spojení, ochotu dotyčné osoby hovor přijmout a s kontrolním pracovníkem komunikovat a
zanedbatelný není ani ekonomický důsledek v podobě ušlého zisku, který by byl řidič vozidla
povinen snášet při vyčkávání, zda se kontrolnímu pracovníkovi podaří kontaktovat osobu
jednající za provozovatele taxislužby. Řidiči taxislužby je ustanovením §34 odst. 2 zákona o
silniční dopravě uložena povinnost součinnosti při kontrole plnění žalobcovy povinnosti. Řidiče
taxislužby je proto nutno považovat za osobu oprávněnou jednat při kontrole za provozovatele
taxislužby ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 obchodního zákoníku. Je tomu tak proto, že řidič je
provozovatelem taxislužby pověřen skutečným výkonem taxislužby a řidič také ve skutečnosti
vystavuje průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle, i když odpovědnost za splnění
povinnosti nese provozovatel. Je-li pak v rámci výkonu státního odborného dozoru kontrolováno
vybavení vozidla je to právě řidič, který musí tuto kontrolu umožnit a bud e jí přítomen. Proto je
mu také ukládána zmíněná povinnost součinnosti. Řidič tedy při provádění kontroly jedná
jménem provozovatele taxislužby. Pokud tedy kontrolní pracovník o zahájení kontroly vyrozumí
pouze řidiče, jemuž předloží příslušné pověření, a nikoliv též samotného provozovatele taxislužby
či jeho statutární orgán, jehož vyrozumění v reálné době může být v řadě případů objektivně
nemožné, nejde o postup, který je v rozporu se zákonem a jeho smyslem.
Městský soud posléze neshledal důvodnými ani námitky žalobce týkající se výše uložené
pokuty. Ze správního spisu vyplývá, že prvostupňové správní rozhodnutí obsahuje úvahu o výši
sankce a že žalobce v odvolání proti tomuto rozhodnutí nebrojil proti výši uložené pokuty.
Jelikož žalobou napadené správní rozhodnutí tvoří jeden celek s rozhodnutím prvostupňového
správního orgánu, potom správní rozhodnutí jako celek obsahuje i úvahu o výši uložené pokuty.
Správní orgán vzal v úvahu při ukládání sankce především společenskou nebezpečnost vyplývající
z důsledků jednání žalobce. Zákon za zjištěné deliktní jednání umožňuje uložit pokutu až do výše
750 000 Kč. Žalobci uložená pokuta ve výši 10 000 Kč je tedy téměř na spodní hranici zákonné
sazby. Takto stanovená sankce odpovídá všem zákonným hlediskům, má převážně výchovný
a preventivní charakter a nelze ji v žádném případě označit jako nepřiměřeně vysokou. Z tohoto
důvodu nebylo možno vyhovět ani návrhu žalobce na upuštění či snížení uloženého trestu
za správní delikt, neboť trest nebyl uložen ve zjevně nepřiměř ené výši (1,33 % maximální možné
sazby).
S poukazem na uvedené důvody proto městský soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
č. j. 7 As 64 2010 - 73
Stěžovatel vytkl městskému soudu, že se správní soud nesprávně vypořádal s jeho
námitkou podle níž dne 27. 3. 2007 nebyla pracovníky Magistrátu hlavního města Prahy řádně
provedena kontrola ve smyslu zákona o státní kontrole, resp. že tato kontrola nebyla řádně
zahájena, a jednalo se tak o nicotný kontrolní úkon. Je tomu tak proto, že provozovatel taxislužby
a zaměstnavatel řidiče J. L. nebyl o zahájení kontroly jakkoli vyrozuměn a nebylo mu před
započetím kontroly ani předloženo písemné pověření o oprávnění provést kontrolu. Tento
postup je ovšem v rozporu s ustanoveními §9 a §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole,
podle něhož má být kontrolní činnost vykonávána pracovníky kontrolních orgánů na základě
písemného pověření, kteří jsou povinni kontrolované osobě oznámit zahájení kontroly a předložit
pověření k provedení kontroly. Kontrolním pracovníkům přitom nic nebránilo v zákonném
postupu neboť kontrola nemohla být ničím zmařena a nejednalo se ani o neodkladný úkon
správního orgánu. Řidič nemohl a nejednal za provozovatele, neboť k tomu není oprávněn
a takové oprávnění mu nevyplývá ani ze zákona. Informační povinnost správního orgánu proto
nebyla splněna oznámením kontroly řidiči a ani následně zasláním pr otokolu o kontrole
provozovateli, neboť v době zaslání protokolu již kontrola neprobíhala. Kompletní součinnost
při výkonu kontrolní činnosti pak mohla poskytnout pouze kontrolovaná osoba – tedy v tomto
případě EURO TAXI PRAHA s. r. o., které mělo být ozná meno zahájení kontroly. Aby toto
oznámení mělo účinky vedoucí ke splnění povinnosti kontrolního orgánu vyplývající z ustanovení
§12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole, muselo splňovat obsahové náležitosti a zejména
dojít do sféry kontrolované osoby. To se však nestalo. Tento úkon nedošel do sféry kontrolované
osoby ve lhůtě tak, aby mohla realizovat procesně obranu, a to ještě ve stadiu provádění této
kontroly. Oznámení o zahájení kontroly přitom plní stejnou funkci jako uvědomění účastníka
o zahájení řízení podle §18 odst. 3 správního řádu, neboť zejména zajišťuje, aby kontrolovaná
osoba mohla již od počátku provádění kontroly řádně a v potřebném rozsahu uplatňovat
svá procesní práva. Zákon o státní kontrole sice nemá zvláštní ustanovení o tom, vůči které
konkrétní fyzické osobě je nutno oznámení o zahájení kontroly učinit; nicméně z ustanovení
práva soukromého lze bezpečně dovodit, že takovou fyzickou osobou může být statutární orgán.
V doktríně občanského práva je totiž notorietou, že adresované p rávní úkony jsou perfektní
až jejich dojitím adresátovi. Adresovaným právním úkonem veřejnoprávní povahy je i oznámení
o zahájení kontroly kontrolované osobě. Podle §20 odst. 1 občanského zákoníku právní úkony
právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteř í k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení
právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem. Z toho vyplývá, že úkon, který je směřován
právnické osobě, musí být směřován těmto subjektům. Za situace, kdy je protokol z kontroly
provedené v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 písm. a) záko na o státní kontrole jediným
či určujícím důkazním prostředkem, nezákonnost kontroly potom zakládá i nezákonnost celého
správního řízení. Jelikož uvedeným povinnostem správní orgány nedostály, byly všechny výstupy
z nezákonné kontroly nicotnými úkony, jež nemohly založit povinnosti a nemohly
mít za následek ani deliktní odpovědnost. Dne 27. 3. 2007 tedy nedošlo k porušení zákona
o silniční dopravě ani jeho prováděcí vyhlášky č. 478/2000 Sb., neboť tvrzení, že řidič L. neměl
ve vozidle platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby nemá oporu ve spisovém materiálu, ani
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proto s ohledem na stěžejní námitku stran provedené
kontroly, nebudou další námitky týkající se umístění kopie průkazu podrobně rozváděny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované Ministerstvo dopravy v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo,
že povinnost oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly byla splněna oznámením zahájení
kontroly řidiči kontrolovaného vozidla, který je jako zaměstnanec provozovatele taxislužby
součástí jeho organizační struktury. Tento řidič je také podle zákona povinen poskytnout
součinnost při prováděné kontrole (§34 odst. 2 zákona o silniční dopravě). Řidič je tedy pověřen
výkonem všech činností souvisejících s pozicí řidiče kontrolovaného vozidla a byl proto
i zmocněn ke všem úkonům, k nimž na tomto úseku podnikatelské činnosti dochází.
V podobném smyslu se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2009,
č. j. 7 As 11/2009 - 66. Realizace kontrol provozovatelů taxislužby nemůže být závislá
č. j. 7 As 64 2010 - 74
na tom, zda se kontrolnímu pracovníkovi podaří získat telefonní č íslo na jednatele společnosti
a zda se mu podaří s ním navázat telefonický kontakt. V tomto konkrétním případě byla kontrola
provedena v 21,25 hod. a je tedy velmi nepravděpodobné, že by v tuto dobu byl v sídle
společnosti zastižen statutární orgán. Ostatně provozovatelé taxislužby poskytují přepravní služby
v rámci celé České republiky a je proto možné, že příslušný p rovozovatel taxislužby bude
mít sídlo v odlišném místě, než je uskutečňována kontrola. Přítomnost řidiče při kontrole,
seznámení řidiče s obsahem protokolu o kontrole, vyrozumění právnické osoby o provedené
kontrole a poskytnutí možnosti se vyjádřit ke kontrolním zjištěním jsou tedy dostatečnými
zárukami hodnověrnosti prováděné kontroly. Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je ten, kdo byl při provozování podniku
pověřen určitou činností, zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Ostatně i ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že „právní úkony za právnickou
osobu mohou činit i jiní její pracovníci nebo členové, je -li vzhledem k jejich pracovnímu zařazení
obvyklé“. Do okruhu těchto zaměstnanců proto lze zařadit i řidiče vozidla taxislužby. Stěžovatel
také okrajově rekapituluje již zastávaný názor, že dne 27. 3. 2007 nedošlo k porušení zákona
o silniční dopravě, ani jeho prováděcí vyhlášky, neboť tvrzení, že řidič J. L. neměl ve vozidle
„platný průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby“, nemá oporu ve spisovém mat eriálu,
ani v odůvodnění rozhodnutí. V tomto směru je však třeba odkázat na již vyslovený právní názor
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 11/2009 - 66), podle něhož
platným průkazem o způsobilosti řidiče taxislužby může být pouze originál předmětného
dokladu. Žalované Ministerstvo dopravy proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109
odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Správní spis obsahuje protokol o kontrole ze dne 27. 3. 2007, č. S/270307/3/Žk,
sepsaný podle ustanovení §15 zákona o státní kontrole, z něhož a z přiložené fotodokumentace
vyplývá, že tohoto dne v 21.25 hod. na náměstí Republiky v Praze 1 provedl kontrolní pracovník
Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, M. Ž. (pověření k výkonu SOD č. 000413), v
rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě, kontrolu vozidla taxislužby VW
Passat, státní poznávací značky y, jehož provozovatelem byla společnost EURO TAXI PRAHA
s. r. o. a řidičem J. L., který byl přítomen kontrole tohoto vozidla. Podle obsahu protokolu bylo
při kontrole mimo jiné zjištěno, že ve vozidle tax islužby byla v rozporu s ustanovením §21 odst.
11 písm. a) zákona o silniční dopravě a §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí
zákon o silniční dopravě, pouze kopie průkazu způsobilosti řidiče taxislužby č. 035191. Tento
protokol odmítl řidič vozidla taxislužby podepsat. Dopisem ze dne 30. 3. 2007 zaslal správní
orgán I. stupně tento protokol k seznámení společnosti EURO TAXI PRAHA s. r. o. s tím, že ve
lhůtě 5 dnů ode dne seznámení má kontrolovaná osoba právo podat proti protokolu písemné
námitky (§17 zákona o státní kontrole). Protokol byl doručen této společnosti poštou dne
4. 4. 2007. Správní orgán I. stupně pak rozhodnutím ze dne 18. 4. 2007, č. j. MHMP
167380/2007/DOP-T/Žk, nevyhověl námitkám společnosti EURO TAXI PRAHA s. r. o., které
vznesla proti kontrolnímu protokolu. Dne 21. 5. 2007, pod č. j. MHMP 213342/2007/DOP-
T/Ho, oznámil správní orgán I. stupně společnosti EURO TAXI PRAHA s. r. o. zahájení
správního řízení pro správní delikt podle ustanovení §35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční
dopravě, neboť provozovatel taxislužby v rozporu s ustanovením §21 odst. 11 písm. a) zákona o
silniční dopravě v návaznosti na ustanovení §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se
provádí zákon o silniční dopravě, nezajistil, aby v již uvedeném vozidle taxislužby byl vystaven
průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby (myšleno v originále) a umístěn při výkonu taxislužby na
viditelném místě ve vozidle, tj. čelně vystaven na přístrojové desce vozidla, před pravým předním
sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Po oznámení o zahájení správního řízení podala
společnost EURO TAXI PRAHA s. r. o. dne 4. 6. 2007 vyjádření k zahájení správního řízení,
v němž uvedla, že právní předpisy výslovně nestanoví povinnost umístit ve vozidle originál
č. j. 7 As 64 2010 - 75
průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby. Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravy dne
11. 7. 2007, pod č. j. MHMP 290028/2007/DOP-T/Ho/TAXI, rozhodl tak, že provozovateli
taxislužby EURO TAXI PRAHA s. r. o. uložil pokutu ve výši 10 000 Kč za správní delikt podle
ustanovení §35 odst. 3 písm. h) zákona o silniční dopravě, jehož se dopustil dne 27 . 3. 2007 tím,
že v rozporu s ustanovením §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě, v návaznosti na
ustanovení §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě,
nezajistil, aby v již uvedeném vozidle taxislužby byl vystaven průkaz o způsobilosti řidiče
taxislužby a umístěn při výkonu taxislužby na viditelném místě ve vozidle, tj. čelně vystaven na
přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný.
V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový správní orgán odkázal na dokumenty uvedené
v rozhodnutí o námitkách a zdůraznil, že ze zákona o silniční dopravě jednoznačně vyplývá, že
průkazem o způsobilosti řidiče taxislužby je originál tohoto dokladu a nikoliv jeho kopie.
Žalobou napadeným rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 12. 11. 2007, č. j. 174/2007-190-
TAXI/3, bylo odvolání společnosti EURO TAXI PRAHA s. r. o. zamítnuto a prvostupňové
rozhodnutí potvrzeno. Odvolací orgán v odůvodnění rozhodnutí zejména poukázal na to, že
účastník správního řízení neměl žádnou pochybnost o tom, že se jednalo o kontrolního
pracovníka oprávněného k provedení kontroly a znovu zopakoval, že z textu zákona o silniční
dopravě vyplývá povinnost vystavit průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby v originále, neboť
zákon nezná jinou formu této veřejné listiny. Případy, ve kterých je umožněno nahradit originál
listiny ověřenou kopií, případně kopií prostou, jsou v zákoně přímo vyjádřeny, a pokud tomu tak
není, vyžaduje se vždy originál dané listiny.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s.
ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést, z jakých
důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky tohoto
rozhodnutí za nezákonné, a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109
odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost
kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vy mezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí), a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
V projednávaném případě byla dne 27. 3. 2007 v 21.25 hod. prováděna na námě stí
Republiky v Praze 1 M. Ž., kontrolním pracovníkem Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
dopravy, kontrola vozidla taxislužby VW Passat SPZ y, jehož provozovatelem byla společnost
EURO TAXI PRAHA, s. r. o. a řidičem J. L., která se týkala mimo jiné i vybavení tohoto vozidla.
Při této kontrole bylo zjištěno, že ve vozidle není – v rozporu s právními předpisy - při výkonu
taxislužby vystaven originál průkazu způsobilosti řidiče taxislužby (ve vozidle byla pouze kopie
tohoto průkazu) a umístěn na viditelném místě ve vozidle taxislužby, tj. čelně na přístrojové desce
vozidla, před pravým předním sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel vznesl v kasační stížnosti dvě stížní
námitky.
Podstatou první stížní námitky je to, že stěžov atel (provozovatel taxislužby
a zaměstnavatel řidiče J. L.) nebyl o zahájení kontroly jakkoli vyrozuměn a že stěžovateli nebylo
před započetím kontroly předloženo písemné pověření o oprávnění provést kontrolu, když řidič
takovou osobou není.
č. j. 7 As 64 2010 - 76
Zákon o státní kontrole sice výslovně nestanoví, že kontrolovaná osoba musí být vždy
fyzicky přítomna provádění kontroly, nicméně určuje kontrolním pracovníkům povinnost
oznámit této osobě zahájení kontroly a předložit pověření k provedení kontroly (§12 odst. 2
zákona o státní kontrole). Vzhledem k tomto právnímu předpisu nelze dojít k závěru,
že by kontrolní orgán mohl provádět kontrolu zcela bez vědomí a přítomnosti kontrolované
osoby, neboť zákon o státní kontrole minimálně požaduje, aby kontrolované osobě bylo
oznámeno zahájení kontroly. Na druhou stranu je však třeba zohlednit zvláštní charakter
kontroly a není možné vyložit zákonná ustanovení striktně tak, že by kontrolovaná osoba musela
být přítomna po celou dobu kontroly. V případě kontroly se střetávají dva protichůdné zájmy.
Jednak je to zájem na řádném a pravdivém provedení kontroly a jednak zájem na hodnověrnosti
prováděné kontroly, který je zajišťován přítomností kontrolovaného (srov. i rozsudek Nejvyš šího
správního soudu ze dne 18. 10. 2006, č. j. 2 As 71/2005 - 134, který je uveřejněn
pod č. 1067/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Jak již totiž uvedl Nejvyšší
správní soud ve svých rozsudcích ze dne 8. 1. 2004, č. j. 6 A 99/2002 - 52 (zveřejněno ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 335/2004) a ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 As 43/2004 - 51 (zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 719/2005): „skutečná kontrola má význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko
manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by proto mohlo
vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci“
Nejvyšší správní soud má ve shodě s citovanou judikaturou za to, že v řadě případů
by přítomnost kontrolované osoby či jeho zástupce, po celou dobu mohla zcela zmařit účel
prováděné kontroly (např. u měření hluku). A to bez ohledu na to, jestli by byla přizvána dopředu
písemně s uvedením data a místa kontroly a jejího předmětu a nebo až neprodleně předtím,
než by kontrolní orgán začal s kontrolou. Nelze si totiž např. představit, že by provozovatel
restaurace, případně jeho zástupce nezajistil v provozovně klid v době, kdy by věděl, že probíhá
měření nadměrného hluku, jehož výsledek pro něho může být spojen s vysokou pokutou. Taková
kontrola by pak neměla žádnou vypovídací hodnotu. Nicméně je třeba, aby tato osoba měla
k provedené kontrole důvěru a mohla se k jejímu průběhu a výsledkům řádně vyjádřit,
což lze zajistit toliko její vědomostí o tom, že kontrola probíhá, a také o tom, jakým způsobem
je prováděna. Uvedený střet popsaných zájmů je řešitelný na př. tak, že kontrolní orgán začne
provádět kontrolu bez přítomnosti kontrolované osoby a v jejím průběhu, avšak až v okamžiku,
kdy již nebude možné účel kontroly zmařit (tj. po té, co např. již došlo k naměření potřebných
hodnot nebo ke zjištění jiných úda jů či okolností, jejichž existence či neexistence je předmětem
kontroly), o probíhající kontrole vyrozumí kontrolovanou osobu, případně jeho zaměstnance
či zástupce, který se v provozovně zdržuje. V rámci toho mu předloží služební průkaz nebo
pověření, oznámí mu, že probíhá kontrola a seznámí ho s místem, odkud je kontrola prováděna,
jakož i způsobem, jakým je kontrola prováděna; v kontrole pak bude pokračovat za přítomnosti
kontrolované osoby, případně jeho zástupce (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2006, č. j. 2 As 71/2005 - 134, který je uveřejněn pod č. 1067/2007 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Jen tak lze docílit naplnění obou výše uvedených
a zákonem požadovaných zájmů. Tímto způsobem se totiž zajistí nejen provedení kontroly
bez jakéhokoliv zásahu kontrolované osoby, tak i vědomost této osoby o prováděné kontrole
a její přítomnost na ní.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 11/2009 - 66, dostupný
na www.nssoud.cz, řešil také problematiku postupu orgánu vykonávajícího státní odborný dozor
v silniční dopravě ve vztahu k ustanovením §9 a §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole,
ale za zcela jiných skutkových okolností, jež se podstatně liší od projednávaného případu. V této
věci nebylo nutno řešit např. postavení řidiče při provádění kontroly v nepřítomnosti statutárního
zástupce provozovatele taxislužby (kontrola se týkala předložen í a umístění koncesní listiny
a průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby v odpoledních hodinách, kdy bylo možno dosáhnout
zástupce provozovatele taxislužby v sídle tohoto provozovatele, které bylo v malé vzdálenosti
od místa prováděné kontroly).
č. j. 7 As 64 2010 - 77
Obecné závěry vyplývající z již citované judikatury Nejvyššího správního soudu,
jež se týkají zájmu na řádném a pravdivém provedení kontroly a zájmu na hodnověrnosti
prováděné kontroly, který je zajišťován přítomností kontrolovaného, jsou použitelné
i v projednávaném případě.
Městský soud správně zdůraznil, že předmětem kontroly v projednávané věci bylo mimo
jiné dodržování povinnosti vystavit platný průkaz způsobilosti řidiče taxislužby čelně
na přístrojové desce vozidla, před pravým předním sedadlem spolu jezdce tak, aby byl nezakrytý
a dobře čitelný. Kontrolu splnění této povinnosti bylo proto možno provést a kontrolní zjištění
učinit z časového hlediska nenáročnou vizuální kontrolou místa, kde měl být průkaz ve vozidle
vystaven, bez potřeby jakéhokoliv bližšího zkoumání či měřen í. Vzhledem k zájmu na řádném
a pravdivém provedení kontroly bylo potřeba minimalizovat riziko manipulace s objektem
kontroly tak, aby kontrolní zjištění prokazovalo skutečný stav plnění zákonné povinnosti.
Hodnověrnost prováděné kontroly bylo možno zajistit přítomností řidiče při kontrole, který
je zaměstnancem stěžovatele, seznámením řidiče s obsahem protokolu o kontrole, vyrozuměním
kontrolované osoby o provedené kontrole a poskytnutím možnosti vyjádřit se ke kontrolním
zjištěním. V projednávané věci byl také protokol o provedené kontrole předložen řidiči k podpisu
(řidič podpis odmítl) a stěžovateli byl v přiměřené době po provedení kontroly zaslán protokol
prostřednictvím pošty. Tím byla stěžovateli dána možnost vyjádřit se ke kontrolním zjištěním
zachyceným v protokolu a namítat případné nedostatky. Stěžovatel však žádnými relevantními
skutečnostmi nezpochybnil správnost a věrohodnost kontrolních zjištění ohledně nevystavení
originálu průkazu způsobilosti řidiče taxislužby na stanoveném místě ve vozidle, které byly
podkladem pro uložení pokuty, ani nezpochybnil oprávnění kontrolního pracovníka M. Ž.
Městský soud z těchto skutečností opodstatněně dovodil, že v tomto konkrétním případě,
kdy šlo o zcela nenáročnou vizuální kontrolu místa - bez potřeby jakéhokoliv bližšího zkoumání
či měření - kde měl být průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle vystaven, nemohlo
být podmínkou pro provedení kontroly vyrozumění statutárního orgánu právnické osoby –
provozovatele taxislužby o zahájení kontroly a možnost provozovatele taxislužby být přítomen
při prováděné kontrole. Městský soud správně poukázal na to, že kontrola byla prováděna
ve večerních resp. nočních hodinách, kdy je taxislužba zákazníkům nejč astěji poskytována
a kontrola byla proto zcela na místě. Trvání na vyrozumění či dokonce na přítomnosti
statutárního orgánu provozovatele nebo jeho zástupce u kontroly by bylo kontraproduktivní
a v konečném důsledku by vedlo i ke zmaření možnosti realizace těchto kontrol (předpokladem
vyrozumění provozovatele taxislužby či jeho zástupce kontrolním pracovníkem by bylo zjištění
jeho přesné adresy, zastižitelnost a kontaktnost na této adrese, dostupnost „technických“
prostředků, s jejichž pomocí by bylo možno příslušné osobě doručit vyrozumění o zahájení
kontroly v reálném čase a nikoliv s určitým časovým odstupem, apod; telefonické vyrozumění
předpokládalo znalost telefonního spojení, ochotu dotyčné osoby hovor přijmout a s kontrolním
pracovníkem komunikovat a zanedbatelný by nebyl ani ekonomický důsledek v podobě ušlého
zisku, který by byl řidič vozidla povinen snášet při vyčkávání, zd a se kontrolnímu pracovníkovi
podaří kontaktovat osobu jednající za provozovatele taxislužby).
Uvedené odůvodnění rozsudku městského soudu odpovídá již uvedeným obecným
úvahám kasačního soudu při řešení střetu popsaných zájmů na řádném a pravdivém provedení
kontroly a na hodnověrnosti prováděné kontroly, který je použitelný i ve vztahu ke zcela
jednoduchému předmětu kontroly.
Námitky kasační stížnosti (kontrola nemohla být ničím zmařena, řidič nemohl a nejednal
za provozovatele, neboť k tomu není oprávněn a takové oprávnění mu nevyplývá ani ze zákona,
informační povinnost správního orgánu nebyla splněna oznámením kontroly řidiči a ani následně
zasláním protokolu o kontrole provozovateli, kompletní součinnost při výkonu kontrolní činnosti
mohla poskytnout pouze kontrolovaná osoba EURO TAXI PRAHA s. r. o., které mělo
č. j. 7 As 64 2010 - 78
být oznámeno zahájení kontroly, oznámení muselo dojít do sféry kontrolované osoby,
což se nestalo) jsou ve vztahu ke konkrétním argumentům správního soudu v obecné poloze,
v podstatě na ně ani nereagují, opakují stále stejnou argumentaci, aniž by přihlížely ke specifice
projednávaného případu, a neberou v úvahu ani judikaturu správních soudů, pokud jde o řešení
střetu popsaných zájmů při provádění kontroly.
V tomto směru je třeba poukázat na již vyslovený závěr, že uvedený střet popsaných
zájmů je řešitelný např. i tak, že kontrolní orgán začne provádět kontrolu bez přítomnosti
kontrolované osoby a v jejím průběhu, avšak až v okamžiku, kdy již nebude možné účel kontroly
zmařit (tj. po té, co např. již došlo k naměření potřebných hodnot nebo ke zjištění jiných údajů
či okolností, jejichž existence či neexistence je předmětem kontroly), o probíhající kontrole
vyrozumí kontrolovanou osobu, případně jeho zaměstnance či zástupce, který se v provozovně
zdržuje. V rámci toho mu předloží služební průkaz nebo pověření, oznámí mu, že probíhá
kontrola a seznámí ho s místem, odkud je kontrola prováděna, jakož i způsobem, jakým
je kontrola prováděna; v kontrole pak bude pokračovat za přítomnosti kontrolované osoby,
případně jeho zástupce či zaměstnance. Tímto přítomným zaměstnancem byl v projednávané věci
i řidič kontrolovaného vozidla, a to vzhledem k době provádění kontroly. V tomto kontextu
je nutno hodnotit i závěry městského soudu ve vztahu k ustanovení §34 odst. 2 zákona o silniční
kontrole. Tímto ustanovením je řidiči vozidla uložena povinnost předložit osobám pověřeným
výkonem státního odborného dozoru doklady, které musejí být ve vozidle při jeho provozu podle
zákona, a umožnit jim přístup k záznamovému zařízení. Řidič při provádění kontroly v této fázi
také jedná jménem provozovatele taxislužby a vykonává úkony, k nimž při faktickém výkonu
taxislužby dochází. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neupravuje smluvní, nýbrž zákonné zastoupení podnikatele. Podmínkou vzniku
oprávnění zastupovat podnikatele ve smyslu tohoto ustanovení je jednak to, že musí jít o osobu
pověřenou určitou činností, jednak to, že taková činnost je činností při provozu podniku; zvláštní
plná moc se nevyžaduje a zákon nestanoví ani další omeze ní zástupce co do jeho poměru
k zastupovanému podnikateli. Takovou osobou byl i řidič J. L., jež byl pověřen činností
při provozu podniku a který při vlastním provádění zcela jednoduché vizuální kontroly
ve večerních, resp. časných nočních hodinách jednal i jménem provozovatele taxislužby (při této
kontrole nešlo o skutkové neshody mezi kontrolním pracovníkem a provozovatelem taxislužby,
ale jen o rozdílný právní pohled na to, zda ve vozidle měl být vystave n originál průkazu řidiče
taxislužby či nikoliv).
Ve světle uvedeného proto nemohou obstát vývody kasační stížnosti, jež by zejména
vzhledem k pozdní večerní době prováděné kontroly zcela zmařily realizaci kontroly, když
stěžovatel především ani nepopírá, že ve vozidle taxislužby nebyl vystaven originál průkazu řidiče
taxislužby, ale pouze kopie tohoto dokladu, což také bylo zákonným podkladem pro udělení
pokuty stěžovateli.
Podstatou druhé stížní námitky je tvrzení stěžovatele, že pokud je protokol z kontroly
provedené v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 písm. a) záko na o státní kontrole jediným
či určujícím důkazním prostředkem, nezákonnost kontroly potom zakládá i nezákonnost celého
správního řízení. Dne 27. 3. 2007 tedy nedošlo k porušení zákona o silniční dopravě ani jeho
prováděcí vyhlášky č. 478/2000 Sb., neboť tvrzení, že řidič L. neměl ve vozidle platný průkaz o
způsobilosti řidiče taxislužby nemá oporu ve spisovém materiálu, ani v odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Proto s ohledem na stěžejní námitku stran provedené kontroly, nechce další námitky
týkající se umístění kopie průkazu podrobně rozvádět.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 3. 2009, č. j. 7 As 11/2009 - 66, dostupný
na www.nssoud.cz, vyložil, že při výkladu problému originálu a kopie listiny třeba vyjít z toho,
že jen originál listiny vydaný správním orgánem osvědčuje to, co je v ní uvedeno. To samé platí
i v projednávané věci. Podle ustanovení §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě je totiž
provozovatel taxislužby povinen zajistit, aby průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby byl umístěn
č. j. 7 As 64 2010 - 79
na viditelném místě ve vozidle taxislužby a podle ustanovení §12 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb. provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič při výkonu taxislužby měl svůj platný p růkaz
o způsobilosti řidiče taxislužby čelně vystaven na přístrojové desce vozidla, před pravým předním
sedadlem spolujezdce, nezakrytý a dobře čitelný. Pokud tato ustanovení ve vzájemném spojení
hovoří o „platném“ průkazu způsobilosti řidiče taxislužby, nedá se podle kasačního soudu
hovořit o tom, že postačí, aby byla ve vozidle taxislužby čelně vystavena jen kopie tohoto
dokladu, která zcela jistě není „platným“ průkazem způsobilosti řidiče taxislužby, jímž může
být jen originál tohoto průkazu. Obecně je třeba proto říci, že pokud právní předpisy ukládají
povinnost umístit ve vozidle konkrétní doklad (průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby) a vůbec
neupravují přípustnost splnění této povinnosti umístěním kopie tohoto dokladu, je tím míněn
vždy originál této listiny. Zákon sice výslovně nestanoví povinnost umístění originálu průkazu
o způsobilosti řidiče taxislužby ve vozidle, ale tuto povinnost není třeba v zákoně výslovně
upravit, neboť pokud právní předpis nestanoví nic bližšího a přitom ukládá povinnost umístit
ve vozidle taxislužby doklad, vždy se musí jednat z povahy věci o jeho originál. Výslovné uvedení
slova „originál“ pak nabývá na významu pouze tehdy, pokud zákon umožňuje umístění, resp.
rovněž držení ověřené kopie tohoto dokladu (srov. ustanovení §21 odst. 11 písm. b/ zákona
o silniční dopravě). Stanovisko stěžovatele by vyústilo v chybný předpoklad, že výchozím stavem
v situacích, kdy právní úprava nestanoví podrobnosti, může být i kopie dokladu.
Stěžovatel se proto mýlí v tom, že nespáchal správní delikt podle ustanovení §35 odst. 3
písm. h) zákona o silniční dopravě a že povinnost uloženou provozovateli taxislužby
ustanovením §21 odst. 11 písm. a) zákona o silniční dopravě a ustanovením §12 odst. 2 vyhlášky
č. 478/2000 Sb. lze splnit vystavením pouhé kopie průkazu o způsobilosti řidiče taxislužby.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující
proti napadenému rozsudku městského soudu (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ustanovení
§120 s. ř. s. Žalobce jako stěžovatel ve věci ú spěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu