ECLI:CZ:NSS:2010:7.AZS.46.2010:54
sp. zn. 7 Azs 46/2010 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: G.-O. B., zastoupen JUDr. Alžbětou
Prchalovou, advokátkou se sídlem Dřevařská 25, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 56 Az 16/2010 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátce JUDr. Alžbětě Prchalové se nepřiznává .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 56 Az 16/2010 – 23, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 9. 2. 2010, č. j. OAM-31/ZA-06-ZA12-2010, kterým byla žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. §16
odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) .
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela b y být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní p ojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jedna t v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat předevš ím tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně do mnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší s právní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo nevyšlo ze spolehlivě zjištěného
stavu věci, že nevedlo azylové řízení tak, aby posílilo jeho důvěru ve správnost správního
rozhodování, že napadené rozhodnutí nepovažuje za přesvědčivé, že ministerstvo nezjistilo
všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost
uložena, že se nevypořádalo se všemi provedenými důkazy a že odůvodnění napadeného
rozhodnutí jej nepřesvědčilo o jeho správnosti a postupu ministerstva, čímž porušilo ust. §3, §50
odst. 2, 3 a §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů . Takto
formulované stížní námitky jsou zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru a jakých
konkrétních pochybení se mělo ministerstvo dopustit. Nejvyšší správní soud se otázkou
konkretizace stížních námitek zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Např. v usnesení ze dne
24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti
ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo
jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje -li vady v řízení či vady
v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze
námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěš ně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Dále stěžovatel namítal, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle ust. §12
zákona o azylu, resp. minimálně pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. §14a zákona
o azylu a že napadené rozhodnutí ministerstva nemá oporu ve skutkovém stavu, neboť stěžovatel
se obává násilí ze strany švagrů a dalších příbuzných manželky, protože v Mongolsku není úroveň
ochrany lidských práv na takové úrovni, aby mu zajistila ochranu před dalšími útoky. Otázkou
pronásledování ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud také zabýval v řadě svých
rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48.
V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že „Skutečnost, že žadatel o azyl má v z emi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly
vyvráceny.“ Dále v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, bylo konstatováno,
že „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi
původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu
neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody
udělení azylu.“ V rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, Nejvyšší správní soud
vyslovil, že „ Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce, zdůvodňovaná tvrzením, že nejsou
schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit důvodům pro udělení azylu
dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“
Stěžovatel rovněž namítal, že postup ministerstva byl nezákonný, protože se mělo zabývat
udělením doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu , příp. uplatněním principu
non-refoulment podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která má v případě
odlišné dikce vnitrostátního právního předpisu aplikační přednost. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 – 56, bylo uvedeno, že „V případě
rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované
pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1
Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemů že být uprchlíkem typicky proto,
že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není
k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá.“
Ministerstvo i krajský soud se v daném případě zabývaly všemi skutečnostmi, které stěžovatel
v průběhu řízení uvedl a důvodně dospěly k závěru, že neuvedl žádné skutečnosti svědčící
o tom, že mu hrozí vážná újma podle ust. §14a zákona o azylu, neboť hovořil pouze
o problémech soukromého charakteru a snaze legalizovat si pobyt na území České republiky.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových
výdajů stát. V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupkyni stěžovatele odměnu
za zastupování nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by učinila nějaký úkon
právní služby, za který náleží odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu