ECLI:CZ:NSS:2010:8.AFS.17.2009:76
sp. zn. 8 Afs 17/2009 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce P.G.A. Elektro s. r. o.,
se sídlem Milotice nad Bečvou 96, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem v Praze,
Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ostravě, Na Jízdárně 3,
Ostrava, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2008,
čj. 2605/08-1202-807662, čj. 2608/08-1202-807662 a čj. 2536/08-1202-807662 a ze dne
22. 5. 2008, čj. 2537/08-1301-800439 v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2009, čj. 22 Ca 174/2008 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Hranicích dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 11. 2007
čj 76758/07/394922/4463, platebním výměrem ze dne 29. 11. 2007 čj. 76748/07/394922/4463,
dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 11. 2007 čj. 76754/07/394922/4463 a platebním
výměrem ze dne 29. 11. 2007 čj. 76735/07/394922/4463 žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů
právnických osob za rok 2005 v částce 1 141 920 Kč, vyměřil daň z příjmů právnických osob
za rok 2006 v částce 578 400 Kč, dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za rok 2004
ve výši 1 137 360 Kč a vyměřil nadměrný odpočet ve výši 96Kč u daně z přidané hodnoty
za červen 2007 odchylně od nadměrného odpočtu ve výši 2 280 563 Kč uvedeného v daňovém
přiznání.
Rozhodnutími Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 28. 4. 2008 čj. 2605/08-1202-807662,
čj. 2608/08-1202-807662 a čj. 2536/08-1202-807662 a ze dne 22. 5. 2008 čj. 2537/08-1301-
800439 byla odvolání žalobce proti prvostupňovým rozhodnutím zamítnuta.
Žalobami doručenými Krajskému soudu v Ostravě dne 30. 6. 2008, které byly původně
vedeny pod sp. zn. 22 Ca 174/2008, 22 Ca 175/2008, 22 Ca 176/2008 a 22 Ca 177/2008 (věci
byly následně spojeny usnesením ze dne 9. 10. 2008 čj. 22 Ca 174/2008 - 25 ke společnému
projednání s tím, že nadále byly vedeny pod sp. zn. 22 Ca 174/2008) se žalobce (dále též
stěžovatel) domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému
k dalšímu řízení. Základní žalobní námitkou učinil tvrzení, že nelze ověřit pravost a obsah
protokolů vyhotovených v rámci vytýkacího řízení (zejména protokolu ze dne 28. 11. 2007,
při kterém měl být daňový subjekt seznámen s výsledky vytýkacího řízení), neboť protokoly
postrádají podpisy na všech stranách. Konstatoval, že obsah protokolů není v souladu
s informacemi, které má daňový subjekt k dispozici a není zřejmé, zda je nesoulad způsoben
pochybením při soupisu prováděných důkazů nebo záměrnou manipulací s obsahem spisu. Tím
byla porušena zásada správního řízení, která ukládá správním orgánům povinnost vycházet
z nesporně zjištěného skutkového stavu.
Rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 čj. 22 Ca 174/2008 - 31 Krajský soud v Ostravě žaloby
zamítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozsudku odkázal na znění ustanovení §12 zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), zdůraznil, že protokol o ústním
jednání je veřejnou listinou, u které platí presumpce správnosti, konstatoval, že ž alobci byl vydán
opis protokolu a nic mu tak nebránilo, aby již v odvolacím řízení tvrdil a prokázal případný
nesoulad mezi jeho obsahem a skutečností.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2008 čj. 22 Ca 174/2008 - 31
podal žalobce v zákonné lhůtě dne 8. 12. 2008 kasační stížnost (která byla krajskému soudu
doručena dne 12. 12. 2008), která obsahově koresponduje tomu, co bylo předtím namítáno
v podaných žalobách. Nadále setrval na stanovisku, že z ustanovení §12 ZSDP lze dovodit
argumenty na podporu jeho námitek. Namítal, že argumentace povahou veřejné listin y je namístě
pouze tehdy, pokud je obsah veřejné listiny prokazatelný a běžnými technických prostředky
je vyloučena možnost jeho dodatečné změny. Tak tomu není, pokud je obsah veřejné listiny
prokazatelný a běžnými technickými prostředky je vyloučena možno st jeho dodatečné změny.
Pokud lze změny obsahu dosáhnout prostou výměnou volných listů, je dle žalobce
prokazatelnost obsahu zpochybněna.
Spolu s kasační stížností nebyl zaplacen soudní poplatek. Výzvou ze dne 22. 10. 2008 vyzval
soud žalobce k zaplacení soudního poplatku z podané kasační stížnosti v částce 3000 Kč ve lhůtě
10 dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla zaslána na adresu advokátní kanceláře zástupce
žalobce, který ji osobně převzal dne 5. 1. 2009. Ve stanovené lhůtě nebyl soudní poplatek
z podané kasační stížnosti uhrazen.
Usnesením ze dne 19. 2. 2009 čj. 22 Ca 174/2008 - 50 Krajský soud v Ostravě řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku ze dne 29. 10. 2008 zastavil a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kas ační stížnosti. Konstatoval,
že v souladu s ustanovením §2 odst. 2 písm.b), §4 odst. 1 písm.d) a §7 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních
poplatcích) vzniká žalobci při podání kasační stížnosti povinnost zaplatit soudní poplatek, který
je splatný při podání kasační stížnosti. Protože žalobce při podání kasační stížnosti poplatek
nezaplatil, byl vyzván k jeho zaplacení ve stanovené lhůtě, která marně uplynula dne 15. 1. 2009,
aniž by žalobce soudní poplatek zaplatil. Usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti bylo
doručeno zástupci žalobce dne 26. 2. 2009, téhož dne rovněž žalovanému a nabylo tak právní
moci.
Dne 6. 3. 2009 podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání proti usnesení
krajského soudu ze dne 19. 2. 2009 a uvedl, že vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo dne
6. 3. 2009 k uhrazení soudního poplatku, navrhuje, aby bylo usnesení ze dne 19. 2. 2009 zrušeno.
K podání připojil kopii oznámení o zadání příkazu k úhradě, ze kterého vyplývá, že dne
6. 3. 2009 byl zadán příkaz k úhradě částky 3000 Kč..
Poté, kdy byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu, byl žalobce usnesením ze dne
16. 4. 2009 čj. 8 Afs 17/2009 - 63 vyzván, aby upřesnil, za jaký právn í úkon má být považováno
jeho podání ze dne 6. 3. 2009 označené jako odvolání proti usnesení o zastavení řízení. K tomu
žalobce dne 18. 5. 2009 sdělil, že podání ze dne 6. 3. 2009 označené jako odvolání má být
považováno za kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2009.
Kasační stížnost byla podána z důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm.b) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), protože skutková
podstata, ze které soud vycházel, nemá oporu ve spise. Namítal, že neodpovídá skutečnosti,
že byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, protože výzva k zaplacení soudního poplatku
nebyla nikdy doručena přímo žalobci. Jde o výzvu ke splnění povinnosti účastníka řízení, kt erou
má splnit přímo tento účastník a nikoli další subjekty, např. jeho právní zástupce. Bylo proto
namístě, aby soud vyzval k zaplacení soudního poplatku přímo účastníka – poplatníka, jemuž
povinnost vznikla a kterého přímo zavazuje. Žalobce však k zaplacení soudního poplatku vyzván
nebyl a tento zaplatil bez zbytečného odkladu po vydání napadeného rozhodnutí (míněno
usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu a kasační stížnost
neshledal důvodnou. Nejprve je třeba konstatovat, že ačkoli žalobce v kasační stížnosti zmiňuje
naplnění stížního důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., z obsahu soudního spisu
je nepochybné, že vytýká kasační stížností napadenému usnesení o zastavení řízení jeho
nezákonnost dle ustanovení §103 odst. 1 písm.e) s. ř. s. spočívající v nesplnění podmínek
pro jeho vydání.
Jedinou námitkou, kterou žalobce v kasační stížnosti uplatnil, je námitka týkající
se doručování výzvy k dodatečnému zaplacení soudního poplatku za situace, kdy poplatek nebyl
zaplacen spolu s podáním kasační stížnosti. Tato námitka není důvodná. Bylo třeba posoudit, zda
je třeba, aby výzva k zaplacení soudního poplatku byla vedle právního zástupce doručována
rovněž „přímo“ účastníku řízení.
Nejvyšší správní soud se v minulosti v řadě svých rozhodnutí zabýval tím, zda je třeba výzvu
k zaplacení soudního poplatku zasílat vedle právního zástupce účastníka řízení též účastníku
samotnému, pokud je v řízení zastoupen. V rozsudcích rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005
čj. 3 As 55/2004 - 52 a 2 Afs 187/2004 - 69 dospěl k závěru, že „povinnost zaplatit soudní poplatek
plyne z procesního postavení účastníka řízení, který činí úkon poplatku podléhající. Zaplacení soudního poplatku
ovšem není úkonem, který má osobně vykonat účastník řízení; je -li účastník řízení zastoupen, výzva k zaplacení
soudního poplatku se proto doručuje podle §42 odst. 2 s. ř. s. pouze jeho zástupci. Za stávající úpravy správního
soudnictví není tímto postupem omezen přístup k soudu“. Citovanými rozhodnutími došlo k odklonu
od dosud zastávaného právního názoru, podle kterého zaplacení soudního poplatku je úkonem,
který má osobně vykonat stěžovatel, neboť povinnost zaplatit poplatek z kasační stížnosti zákon
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích stanoví tomu, kdo kasační stížnost podává
( např. 1 As 25/2004-54, který vycházel z obdobné judikatury Ústavního soudu k této otázce –
např. II. ÚS 118/2002, II. ÚS 377/2000).
Nejvyšší správní soud v rozhodnutích rozšířeného senátu zdůraznil, že došlo ke změně
rozhodné právní úpravy. Ode dne 1. 1. 2003 (tedy od účinnosti s. ř. s.) došlo k novelizaci zákona
č. 549/1991 Sb.; mimo jiné i ustanovení §9 odst. 7 tohoto zákona. Podle tohoto ustanovení
soud, který vydal usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, toto usnesení zruší, je-li
poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než u snesení nabylo právní moci,
a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. I ve správním
soudnictví je tedy možné zaplatit soudní poplatek dodatečně. Stejně tak i Ústavní soud v usnesení
ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, situaci, kdy soud ve správním soudnictví zaslal výzvu
k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci žalobce, hodnotil jako správné posouzení
zastupitelného jednání při úhradě soudního poplatku.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že placení soudního poplatku není úkonem,
který by musel vykonat účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat
jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích neplyne
povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání
a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání.
Účinky doručení usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného
účastníka proto doručením tohoto usnesení jeho zástupci. Zaplacení soudního poplatku tedy není
tzv. jednáním nezastupitelným, které je charakteristické svým osobním pr vkem, který se upíná
právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení,
nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. I když
povinnost zaplatit soudní poplatek stíhá účastníka, neznamená to zároveň, že jej také musí
osobně zaplatit. Při posouzení zaplacení soudního poplatku jako úkonu, který má za povinnost
vykonat účastník řízení osobně, by úhrada jinou osobou znamenala, že poplatník soudní poplatek
řádně nezaplatil, jiné osobě (zástupci) by musel být podle §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.
vrácen a účastník řízení by musel být vyzván k osobní úhradě pod hrozbou zastavení řízení,
což je nepochybně absurdní.
Doručením výzvy k zaplacení soudního poplatku rovněž nedochází k omezení přístupu
k soudu, neboť existuje možnost zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku účastníkem
a v řízení pokračovat. Je zde totiž možnost účastníka i v případě, kdy ani na výzvu soudu soudní
poplatek nezaplatí a soud v důsledku toho rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, tento důsledek zvrátit svojí dodatečnou aktivitou (dodatečným zaplacením soudního
poplatku) do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Rozhodnutí soudu ve věci správního
soudnictví nabývá právní moci (§54 odst. 5 a §55 odst. 5 s. ř. s.) dnem, kdy bylo doručeno
účastníkům, a to uplynutím posledního okamžiku tohoto dne. Účastník zaplatí soudní poplatek
dříve, než usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku nabylo právní moci (§9 odst. 7
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, i tehdy, učiní-li tak v den, kdy usnesení nabylo
právní moci. Okamžik zaplacení je však určen teprve znehodnocením (obliterací) kolkové
známky soudem, i kdyby podání obsahující kolkové známky bylo držiteli poštovní licence
předáno včas (viz. rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2008, čj. 5 Afs 1/2007 - 172).
Zbývá doplnit, že Ústavní soud nálezem Pl. ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007 zamítl ústavní
stížnost stěžovatele proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 7. 2005 čj. 3 As 55/2004 - 52. Ústavní soud, obdobně jako předtím Nejvyšší správní soud
zdůraznil podstatnou změnu, ke které došlo s účinností od 1.1.2003 přijetím zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního. Konstatoval, že nosným důvodem nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99 ,
stejně jako všech dalších na něj navazujících vyhovujících nálezů (vztahujících se k předcházející
právní úpravě) bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které bylo důsledkem nezaplacení
soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný
opravný prostředek a podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v tehdy platném znění, nebyl-li poplatek za řízení zaplacen účastníkem řízení
ani na výzvu soudu ve lhůtě, kterou mu určil, bylo řízení po marném uplynutí lhůty soudem
zastaveno. Podstata problému spočívala v celkové koncepci správního soudnictví, která
neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat. Oproti předcházející
právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě
stanovené soudem ve výzvě, se podle názoru Ústavního soudu výzvou stanovená lhůta fakticky
prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu trvat vydání usnesení, res p. jeho doručení,
což není dle přesvědčení Ústavního soudu doba zanedbatelná.
Lze tedy shrnout, že po 1. 1. 2003 jak podle judikatury správních soudů, tak také z pohledu
Ústavního soudu, je v souladu se zákonem (a rovněž i ústavně konformní) praxe správních soudů
doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka řízení. Zaplacení
soudního poplatku je zastupitelné jednání, při němž nedostatek osobní aktivity účastníka řízení
nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť jeho podstatou je, aby soudní
poplatek byl zaplacen. Nejedná se proto o úkon, který by účastník řízení musel vykonat osobně
(§42 odst. 2 s. ř. s.), naopak jde o typický úkon, který za účastníka řízení může vykonat jeho
zástupce. Účinky doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku proto nastávají u zastoupeného
účastníka řízení doručením jeho zástupci. Krajský soud v Ostravě proto postupoval správně,
pokud výzvu k zaplacení soudního poplatku z kasační stížnosti ze dne 22. 12. 2008 adresoval
zástupci žalobce a nikoli přímo žalobci. Jestliže soudní poplatek nebyl zaplacen ve lhůtě
stanovené ve výzvě, byly splněny podmínky pro vydání usnesení o zastav ení řízení o kasační
stížnosti. Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že následně došlo k uhrazení soudního
poplatku, příkaz k úhradě byl zadán dne 6. 3. 2009 (kdy došlo k připsání poplatku na účet soudu
není ze spisu zřejmé, pojmově však k tomu nemohlo dojít před tímto datem). Protože došlo
k jeho zaplacení až poté, kdy usnesení o zastavení řízení o kasační s tížnosti nabylo právní moci
(stalo se tak dne 26. 2. 2009) , nelze dospět k závěru, že kasační stížností napadené usnesení
ze dne 19. 2. 2009 čj. 22 Ca 174/2008 - 50 je rozhodnutím nezákonným.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného zhodnotil stížní námitku
jako nedůvodnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladů příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. února 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu