ECLI:CZ:NSS:2010:8.AS.29.2010:234
sp. zn. 8 As 29/2010 - 234
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobce: M. Š., zastoupeného
JUDr. Jiřím Záveským, advokátem se sídlem Lidické nám. 50, Jičín, proti žalovaným:
1) Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1, 2) Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti sdělení žalovaného 1) ze dne 19. 1. 2009,
čj. 38606/08-17210, a proti rozhodnutí žalovaného 2) ze dne 25. 6. 2008, čj. 94953/2008/KUSK,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, čj.
9 Ca 45/2009 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému advokátu stěžovatele JUDr. Jiřímu Záveskému se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 8266 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2008, čj. 94953/2008/KUSK žalovaný 2) zamítl o dvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora ze dne 18. 4. 2008, čj.
2007/62454/ZPR/09/KUI, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady spojené s
umístěním týraných zvířat do náhradní péče a s následnou péčí o ně a náklady na jejich léčení.
Sdělením ze dne 19. 1. 2009, čj. 38606/08-17210, žalovaný 1) vyrozuměl žalobce o tom,
že neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení podle §94 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správ ní řád“), ve věci shora uvedeného
rozhodnutí žalovaného 2) a rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora ze dne 18. 4. 2008,
čj. 2007/62454/ZPR/09/KUI.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného 2) i sdělení žalovaného 1) žalobou u Městského
soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 27. 8. 2009, čj. 9 Ca 45/2009 - 42, odmítl.
Žalobce podle městského soudu ani přes výzvu ze dne 1. 4. 2009, čj. 9 Ca 45/2009 - 21,
nesdělil, kdy mu byla napadená rozhodnutí (příp. sdělení) doručena. Žalovaný 2) přípisem ze dne
12. 5. 2009 městskému soudu sdělil, že jeho rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 14. 7. 2008,
což doložil kopií doručenky. Městský soud pak uvedl, že dvouměsíční lhůta pro podání žaloby
proti rozhodnutí žalovaného 2) uplynula dne 15. 9. 2008. Městský soud neměl pochyb, že podal-li
žalobce žalobu dne 16. 2. 2009, učinil tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Zmeškání lhůty
pro podání žaloby přitom nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud proto žalobu
v části směřující proti rozhodnutí žalovaného 2) a rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora
ze dne 18. 4. 2008, čj. 2007/62454/ZPR/09/KUI, tvořícímu jeden celek s rozhodnutím
žalovaného 2), odmítl jako opožděnou [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Dále se městský soud zabýval částí žaloby, jíž žalobce brojil proti sdělení žalovaného 1).
Městský soud dovodil, že prohlášení žalobce, podle nějž se dopustil omylu pokud proti tomuto
sdělení brojil žalobou, nelze považovat za účinné zpětvzetí žaloby. Vzhledem k tomuto závěru
městský soud vyšel z názoru žalobce vyjádřeného v jeho podáních ze dnů 20. 4. 2009
a 26. 4. 2009. Dovodil přitom, že předmětné sdělení není rozhodnutím ve smyslu §65 a násl.
s. ř. s., proto je vyloučeno ze soudního přezkumu. Z konstrukce §94 odst. 1 správního řádu bylo
městskému soudu zřejmé, že přezkumné řízení představuje zvláštní prostředek ochrany, který byl
svěřen do rukou správních orgánů a na který není právní nárok. Účastník může dát podnět
k provedení přezkumného řízení, ten však není návrhem na zahájení řízení. Pokud správní orgán
neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů
do 30 dnů podateli. Dojde-li správní orgán k závěru, že účastníkem tvrzené důvody
pro přezkoumání napadeného rozhodnutí nejsou dány, nevydává o tomto zjištění žádné
rozhodnutí. V tomto případě totiž není důvodu zasahovat do právní sféry účastníků správního
řízení, jejichž práva a povinnosti nejsou sdělením dotčeny. Vyrozumění o nezahájení
přezkumného řízení proto není rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky obsažené
v §65 odst. 1 s. ř. s. Tento úkon je podle §70 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s.
vyloučen z přezkumu ve správním soudnictví. Městský soud proto v odpovídající části žalobu
odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Městský soud uzavřel, že nemohl přikročit k meritornímu projednání žaloby,
kterou odmítl, zčásti pro její opožděnost a zčásti pro nepřípustnost.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, z tvrzeného
důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. pro nepřezkoumatelnost usnesení pro nedostatek
důvodů.
K závěru městského soudu o opožděnosti žaloby v části brojící proti rozhodnutí
žalovaného 2) stěžovatel namítl, že nebylo v jeho možnostech podat žalobu proti předmětným
správním rozhodnutím dříve, než tak učinil, „neboť až do okamžiku doručení sdělení/rozhodnutí
Ministerstva zemědělství…objektivně nemohl vědět, s jakým výsledkem se ministerstva
[správně - ministerstvo] s…návrhem vypořádalo“. Teprve „obeznámen s odmítavým stanoviskem
ministerstva mohl…vypracovat a podat žalobu, nikoli však dříve, neboť by bylo absurdní a z pohledu zákona
i vyloučené napadat žalobou neznámý, dokonce v té době neexistující akt ústředního správního orgánu“ .
Ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. podle stěžov atele „brání tomu, aby účastník správního řízení
podal žalobu dříve než o jeho odvolání, rozkladu, návrhu na přezkum správního aktu mimo odvolání, atd.
rozhodne příslušný správní úřad“. Stěžovatel podotkl, že pokud by žalobu proti rozhodnutí
žalovaného 2) podal předtím, než žalovaný 1) posoudil jeho podnět k zahájení přezkumného
řízení, zaujal k němu právní názor a seznámil s ním písemně stěžovatele, „správní soud by nepochybně
takovou žalobu odmítl s odůvodněním, že byla podána předčasně“ . Je tedy logické, že stěžovatel vyčkal
stanoviska žalovaného 2) a teprve poté, kdy mu bylo doručeno a mohl se seznámit s důvody,
pro něž tento žalovaný návrhu nevyhověl a přezkumné řízení nezahájil, podal v nejkratším čase
žalobu k soudu. Stěžovatel uzavřel, že „Ministerstvo zemědělství společně s Městským soudem v Praze daly
vzniknout situaci, kterou lze označit jako past či začarovaný kruh“ , jelikož by pokaždé bylo rozhodnuto
o „odmítnutí žaloby, ať pro její předčasnost nebo opožděnost“. Stěžovatel v této souvislosti odká zal
na posuzovaní včasnosti podání ústavní stížnosti ve vztahu k vyčerpání mimořádných opravných
prostředků s tím, že tento příklad lze „pro jeho logiku v plné míře vztáhnout i na řízení před civilními
a správními soudy“.
Dále stěžovatel namítl, že městský soud není místně příslušným soudem k projednání
a rozhodnutí o žalobě, kterou stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného 2), resp. rozhodnutí
Městského úřadu Kutná Hora, tedy proti rozhodnutím „středočeských správních úřadů“. Místně
příslušným k rozhodnutí o žalobě byl podle stěžovatele Krajský soud v Praze jako „soud
pro Středočeský kraj“, kterému byl městský soud povinen postoupit žalobu.
K závěru městského soudu o neúčinném zpětvzetí žaloby v části týkající se sdělení
žalovaného 1) stěžovatel namítl, že nebyl „důvod k zpětvzetí žaloby v části týkající se tzv. sdělení
Ministerstva zemědělství, jestliže petit žaloby neobsahoval návrh na zrušení tohoto neformálního aktu“ .
Z podání stěžovatele ze dne 20. 4. 2009 a 26. 4. 2009 podle něj jednoznačně vyplývalo,
že se žalobou nedomáhal přezkoumání a zrušení sdělení žalovaného 1). Stěžovatel tvrdil,
že jeho prohlášení nebylo možno vyložit jinak, než bylo míněno a napsáno. Doplnil také,
že z petitu žaloby je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmé, že se v řízení p řed městským soudem
domáhal zrušení správních aktů Městského úřadu Kutná Hora a žalovaného 2). Městský soud
se „k otázce předmětného sdělení Ministerstva zemědělství upnul pouze z toho důvodu, aby žalobu,
kterou by jinak musel postoupit Krajskému soudu v P raze, mohl ponechat ve své kompetenci…“.
Stěžovatel také namítl, že městský soud zatížil napadené usnesení nepřezkoumatelností,
nevypořádal-li se s žalobními námitkami poukazujícími na nicotnost napadených rozhodnutí,
námitkami promlčení resp. prekluze nároku Města Uhlířské Janovice a námitkou litispendence
či absolutní neplatnosti smluv uzavřených mezi městským úřadem a obstaravateli. V řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je podle stěžovatele povinností soudu přihlížet
z úřední povinnosti ke skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými
jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze. Městský soud navíc bez vysvětlení ignoroval
judikaturu, kterou stěžovatel citoval na podporu svých argumentů. V této souvislosti stěžovatel
doplnil, že odmítnutí žaloby by bylo zákonné pouze tehdy, pokud by nebyly namítány vady
napadených rozhodnutí, jimiž se soud musí zabývat z úřední povinnosti. Je-li žalobou napadené
rozhodnutí paaktem, nelze ani teoreticky uvažovat o tom, že by byla žaloba podána opožděně.
K závěru městského soudu, že přes výzvu nedoložil, kdy mu byla napadená rozhodnutí
doručena, stěžovatel poznamenal, že „dokladovat, kdy byly úřední písemnosti doručeny účastníku řízení,
je povinen příslušný správní úřad, nikoli účastník“.
Stěžovatel odmítl závěr městského soudu, že žalobou ve správním soudnictví nelze brojit
proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proti kterému je přípustný opravný
prostředek. Konstatoval, že správní soud může přezkoumat rovněž rozhodnutí vydané v prvním
stupni, a to zejména „v situaci, kdy by napadené rozhodnutí o odvolání zrušil z důvodu jeho nezákonnosti
nebo deklaroval jeho nicotnost, ale přezkumem by zůstalo nedotčeno rozhodnutí nalézacího orgánu …“.
IV.
Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Na okraj přitom uvádí,
že stížní námitky lze z podstaty věci podřadit pouze pod stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Nesprávné podřazení
námitky ovšem nemá vliv na posouzení kasační stížnosti v celém jejím rozsahu.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítl nesprávné posouzení otázky včasnosti podání žaloby proti rozhodnutí
žalovaného 2). Domníval se, že §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle kterého soud odmítne návrh,
je-li podán předčasně či opožděně, „brání tomu, aby účastník správního řízení podal žalobu dříve
než o jeho odvolání, rozkladu, návrhu na přezkum správního aktu mimo odvolání, atd. rozhodne příslušný
správní úřad“. Tvrdil také, že pokud by žalobu podal dříve „správní soud by nepochybně takovou žalobu
odmítl s odůvodněním, že byla podána předčasně“ .
Nejvyšší správní soud neshledal námitku důvodnou. Předpokladem projednání a vy dání
meritorního rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je podle §5 s. ř. s. za použití
§68 písm. a) s. ř. s. vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení. Lze -li podle
§65 odst. 1 s. ř. s. brojit pouze proti takovému úkonu správního orgánu, který je způsobilý
založit, změnit, rušit či závazně určit práva a povinnosti žalobce, půjde v naprosté většině případů
právě o rozhodnutí správního orgánu o řádném opravném prostředku, neboť teprve
toto rozhodnutí se, není-li vyloučen odkladný účinek řádného opravného prostředku, projevuje
v právní sféře adresáta veřejné moci. Tento závěr přitom plyne i z §69 s. ř. s., neboť žalovaným
je správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni.
Rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., proti kterému stěžovatel brojil,
je pravomocné rozhodnutí žalovaného 2) vydané v řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
Městského úřadu Kutná Hora (jakkoliv stěžovatel zároveň navrhl zrušení rozhodnutí vydaného
v prvním stupni). Podáním odvolání proti rozhodnutí městského úřadu stěžovatel splnil
podmínku vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení. Rozhodnutí žalovaného
2) bylo stěžovateli doručeno dne 14. 7. 2008, lhůta pro podání žaloby tedy podle §72 odst. 1
s. ř. s. uplynula dne 15. 9. 2008 (den 14. 9. 2008 připadl na neděli). Stěžovatel podal žalobu dne
16. 2. 2009, tedy opožděně a městský soud žalobu v příslušné části správně odmítl [§46 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
Skutečnost, že stěžovatel inicioval přezkumné řízení, resp. vyčkal vyrozumění žalovaného
1) o tom, že toto řízení nezahájí, nemá pro posouzení včasnosti žaloby proti rozhodnutí
žalovaného 2) význam. Přezkumné řízení není řádným opravným prostředkem ve správním
řízení, který by byl stěžovatel povinen vyčerpat. Jde o mimořádný dozorčí prostředek mimo
dispozici účastníka správního řízení, na který není právní nárok. Účastník řízení je pouze
oprávněn dát podnět k jeho zahájení.
Námitka stěžovatele, že by městský soud nepochybně žalobu p odanou
před vyrozuměním stěžovatele žalovaným 1) o tom, že v předmětné věci nezahájí přezkumné
řízení, odmítl pro předčasnost, není důvodná. Brojil-li by stěžovatel ve lhůtě dvou měsíců poté,
co se pravomocné rozhodnutí žalovaného 2) projevilo v jeho právní sféře, proti takovému
rozhodnutí řádnou žalobou, byl by městský soud povinen žalobu projednat a meritorně
o ní rozhodnout.
Odkaz stěžovatele na posuzovaní včasnosti podání ústavní stížnosti ve vztahu k vyčerpání
mimořádných opravných prostředků není přiléhavý. Tvrzení, že tento příklad lze pro jeho logiku
v plné míře vztáhnout i na soudní řízení správní, neobstojí. Soudní řád správní oproti zákonu
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neváže posuzování včasnosti
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu na (vy)čerpání mimořádných opravných prostředků,
byly-li podány. Nadto je třeba v této souvislosti připomenout shora naznačená specifika
přezkumného řízení jako zvláštního dozorčího prostředku ochrany, který je mimo faktickou
dispozici účastníka správního řízení. Stížní námitka proto není důvodná.
Stěžovatel v této souvislosti rovněž nesprávně namítl, že „dokladovat, kdy byly úřední
písemnosti doručeny účastníku řízení, je povinen příslušný správní úřad, nikoli účastník“ Podle §71 odst. 1
písm. a) s. ř. s. je totiž jednou z náležitostí žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedení dne
doručení nebo jiného oznámení napadeného rozhodnutí žalobci. Zjistil-li však městský soud
datum doručení napadeného rozhodnutí stěžovateli jiným způsobem, nezpůsobila tato vada
neodstranitelný nedostatek žaloby bránící [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
K námitce stěžovatele, že správní soud může přezkoumat rovněž rozhodnutí vydané
v prvním stupni, a to zejména „v situaci, kdy by napadené rozhodnutí o odvolání zrušil z důvodu
jeho nezákonnosti nebo deklaroval jeho nicotnost, ale přezkumem by zůstalo nedotčeno rozhodnutí nalézacího
orgánu…“, je třeba poznamenat, že dle §78 odst. 3 s. ř. s. může soud, zrušuje -li rozhodnutí,
podle okolností zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo.
Může tak ovšem učinit pouze v případě, kdy žalobu projedná a věcně o ní rozhoduje. K tomu
v posuzované věci nedošlo.
Dále stěžovatel namítl, že městský soud nebyl k rozhodnutí o žalobě místn ě příslušný,
protože stěžovatel brojil proti rozhodnutím „středočeských správních úřadů“. Místně příslušným
k rozhodnutí o žalobě byl proto Krajský soud v Praze jako „soud pro Středočeský kraj“, kterému byl
městský soud povinen postoupit žalobu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním
stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, nestanoví-li tento
nebo zvláštní zákon jinak.
V posuzované věci brojil stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného 2). Ten je ve smyslu
citovaného ustanovení správním orgánem, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni.
Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že jde o „středočeský správní úřad“, nic to nemění na skutečnosti,
že sídlo žalovaného 2) se nachází v obvodu, pro který je podle příloh č. 2 a č. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, místně příslušný městský soud. Tento závěr není ovlivněn ani tím,
že správní orgán prvního stupně má sídlo mimo obvod městského soudu. Stížní námitka
proto nebyla důvodná.
Stěžovatel také namítl, že žalobou nebrojil proti sdě lení žalovaného 1), jímž byl
vyrozuměn o tom, že ve věci nebude zahájeno přezkumné řízení. K závěru městského soudu
o neúčinném zpětvzetí žaloby v části týkající se sdělení žalovaného 1) podotkl, že nebyl „důvod
k zpětvzetí žaloby v části týkající se tzv. sdělení Ministerstva zemědělství, jestliže petit žaloby neobsahoval návrh
na zrušení tohoto neformálního aktu“. Podle stěžovatele z jeho podání ze dne 20. 4. 2009 a 26. 4. 2009
vyplývalo, že se nedomáhal přezkoumání a zrušení sdělení žalovaného 1) a tato s kutečnost byla
zřejmá i z petitu žaloby.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud přípisem ze dne
1. 4. 2009, čj. 9 Ca 45/2009 - 21, mj. vyzval stěžovatele k úpravě žalobního petitu s tím,
že „(n)a titulní straně žaloby totiž žalobce uvádí, že se žalobou domáhá mj. též zrušení rozhodnutí Ministerstva
zemědělství ze dne 19. 1. 2009, čj. 38606/08-17210, nicméně v žalobním petitu (návrhu výroku rozsudku)
toto rozhodnutí uvedeno není“. Stěžovatel následně v podání ze dne 20. 4. 2009 uvedl, že „vlastně nejde
o meritorní rozhodnutí ústředního správního úřadu …, nýbrž pouze o neformální sdělení, že …se nehodlá zabývat
mým návrhem na přezkum zákonnosti shora uvedených správních rozhodnutí v řízení mimo odvolání. Domáhat
se soudního přezkumu sdělení, které svou povahou není pravomocným správním rozhodnutím, bylo by zřejmě
kontraproduktivní aktivitou.“ V podání ze dne 26. 4. 2009 posléze stěžovatel uvedl, že „Ministerstvo
zemědělství tedy žalováno není, neboť zde není rozhodnutí, které vydalo a j ež bych mohl napadnout žalobou.
Žalovaným tak zůstává pouze Krajský úřad Středočeského kraje, který jakožto odvolací orgán ve věci rozhodl
naposledy….“
Nejvyšší správní soud proto přisvědčil stěžovateli, že z podání ze dne 20. 4. 2009
a 26. 4. 2009 jednoznačně plyne, že podanou žalobou proti sdělení žalovaného 1) nebrojil.
Jakkoliv by jinak závěry městského soudu ve vztahu k tomuto sdělení obstály, bylo posouzení
přípustnosti žaloby v této části nadbytečné.
Zároveň však Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel nebyl napadeným
usnesením zkrácen na svých právech. Vypořádání otázky přípustnosti této části žaloby se totiž
přes chybějící podmínky řízení nemohlo projevit se v jeho právní sféře. Zrušení usnesení
městského soudu, protože se zabývalo otázkou přípustnosti žaloby ve vztahu ke sdělení
žalovaného 1), by bylo formalismem, nadto odporujícím principu hospodárnosti soudního řízení.
Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že by výrok rozhodnutí městského soudu v dalším řízení zůstal
zcela nezměněn a došlo by pouze k vypuštění části jeho odůvodnění. Dospěl-li městský soud
ke správnému závěru o odmítnutí žaloby, byť ve vztahu k části žaloby s nesprávným
(resp. nadbytečným) odůvodněním, může Nejvyšší správní soud tuto vadu korigovat
svým rozhodnutím.
Uvedl-li stěžovatel, že se městský soud „k otázce předmětného sdělení Ministerstva zemědělství
upnul pouze z toho důvodu, aby žalobu, kterou by jinak musel postoupit Krajskému soudu v Praze, mohl
ponechat ve své kompetenci…“, odkazuje Nejvyšší správní soud na sho ra přijaté závěry, pokud
jde o místní příslušnost městského soudu k projednání a rozhodnutí o žalobě podané
stěžovatelem v této věci.
Stěžovatel namítl i nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu. Důvodnost stížní
námitky přitom spatřoval v tom, že se městský soud nevypořádal s žalobními námitkami
poukazujícími na nicotnost napadených rozhodnutí, námitkami promlčení resp. prekluze nároku
Města Uhlířské Janovice, námitkou litispendence či absolutní neplatnosti smluv uzavřených mezi
městským úřadem a obstaravateli. Městský soud byl podle stěžovatele povinen přihlédnout
z úřední povinnosti ke skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými
jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze. Městský soud také podle stěžovatele
bez odůvodnění ignoroval judikaturu, citovanou na podporu žalobních argumentů.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu je povinen přihlédnout z úřední povinnosti k některým skutečnostem rozhodným
z hlediska hmotného práva. Správní soudy však poskytují ochranu veřejným subjektivním
právům nebo rozhodují v dalších věcech pouze v případě, jsou-li splněny podmínky řízení.
Ty představují podmínky toho, aby se soud mohl podaným návrhem (žalobou) věcně zabývat
a rozhodnout. Není-li dána některá z podmínek řízení, soud nemůže o žalobě meritorně
rozhodnout a odmítne ji (§46 odst. 1 s. ř. s.).
V posuzované věci městský soud žalobu odmítl pro opožděnost podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Nerozhodoval věcně, protože nebyly dány podmínky řízení. Tato skutečnost
vylučuje, aby posuzoval důvodnost námitek, které stěžovatel vznesl v žalobě. Městský soud proto
nezatížil své usnesení nepřezkoumatelností, pokud nevypořádal žalobní námitky. Tento závěr
platí v plném rozsahu i pro námitky poukazující na nicotnost rozhodnutí správního orgánu.
Nelze než zopakovat, že předpokladem věcného posouzení žaloby a rozhodnutí ve věci
je mj. splnění podmínek řízení. Posouzení případné nicotnosti správního rozhodnutí je součástí
jeho věcného přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2009,
8 As 57/2009 - 488, www.nssoud.cz). Ani tato stížní námitka tak nebyla důvodná.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
(§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovaným, jimž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.), Nejvyšší
správní soud tuto náhradu nepřiznal, neboť jim náklady řízení nad rámec jejich běžné úřední
činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. V ta kovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby
(převzetí a příprava věci a nahlédnutí do spisu dne 16. 12. 2009) a dále 2 x 300 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a f), odst. 3 a §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 4800 Kč. Za podání
soudu ze dne 5. 1. 2010 Nejvyšší správní soud nepřiznal advokátovi odměnu, ani náhradu
hotových výdajů, neboť se nejedná o důvodně vynaložený náklad (§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario),
zástupce totiž v podání pouze odkázal na obsah předchozích podání stěžovatele. Nejvyšší správní
soud dále ustanovenému advokátovi v souvislosti s nahlédnutím do spisu přiznal dle §13 odst. 4
vyhlášky č. 177/1996 Sb. náhradu cestovních výdajů ve výši 1346 Kč (výdaj na provoz vozidla
na trase Jičín – Praha a zpět, 216 km x 6,23 Kč), a náhradu za promeškaný čas dle §14 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 800 Kč (čtyři zameškané hodiny). Advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, proto se zvyšuje jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty
(§35 odst. 8 věta druhá s. ř. s.). Částka daně, vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
o dani z přidané hodnoty činí 1320 Kč. Částka 8266 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu