ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.13.2010:103
sp. zn. 8 Azs 13/2010 - 103
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera, Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobce: A. D., zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se
sídlem Zavadilova 5, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2009, čj. OAM-1-631/VL-07-P11-PD1-2007, o
kasačních stížnostech žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010,
čj. 1 Az 7/2009 - 54, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, čj.
1 Az 7/2009 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010,
čj. 1 Az 7/2009 - 54, se odmítá .
II. Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009,
čj. 1 Az 7/2009 - 29, se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2009, čj. OAM-1-631/VL-07-P11-PD1-2007, žalovaný zamítl
žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), a pro existenci důvodu podle §17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu
doplňkovou ochranu neprodloužil.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který jí rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, čj. 1 Az 7/2009 - 29, zamítl.
Městský soud vyšel ze zjištění, že žalobce poprvé požádal o mezinárodní ochranu dne
1. 5. 2005. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2006, čj. OAM-853/VL-10-K04-2005, žalovaný neudělil
žalobci azyl, ale shledal, že se na něj vztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu
v tehdy platném znění. Další žádost žalobce podal dne 7. 8. 2007. Žalovaný o ní rozhodl tak,
že důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14 zákona azylu neshledal. Udělil
však žalobci doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců.
Žalovaný podle městského soudu dospěl na podkladě získaných informací
a po zhodnocení konkrétního případu k závěru, že žalobci by mohlo hrozit skutečné nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, proto mu udělil
doplňkovou ochranu. Žalovaný se dle městského soudu zabýval aplikací čl. 369-1 běloruského
trestního zákoníku a situací neúspěšných žadatelů o azyl. Novelizované ustanovení trestního
zákoníku umožňuje považovat za trestnou činnost téměř všechny opoziční aktivity i aktivity
občanských uskupení. Žalovaný měl podle městského soudu pochybnosti o tom, jakým
způsobem v praxi dochází k aplikaci zmíněného zákona. Městský soud se ztotožnil s žalovaným,
že v době přiznání doplňkové ochrany žalobci nebylo možné vyloučit závažné problémy
s běloruskými orgány ve smyslu nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu, neboť „žalovaný
rozhodoval o udělení doplňkové ochrany v době přetrvávajících pochybností o osudu zamítnutých žadatelů
o mezinárodní ochranu, kteří se navrátili zpět do Běloruska“.
Dále městský soud poznamenal, že v řízení o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany
si žalovaný opatřil aktuálnější informace o zemi původu. Tyto nové podklady pro rozhodnutí
umožnily žalovanému opačné rozhodnutí ve věci. Zároveň poskytly dostatečný podklad
pro posouzení, zda se okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, změnily do té míry,
že již příslušné ochrany není třeba. Žalovaný podle městského soudu při rozhodování
o neprodloužení doplňkové ochrany vycházel z aktualizovaného a komplexněji zjištěného
skutkového stavu, který vyloučil pochybnosti o možném potrestání neúspěšných žadatelů o azyl.
Z nových informací o zemi původu městskému soudu vyplynulo, že novela trestního
zákoníku byla a je uskutečňována v praxi „jen“ proti demokratickým aktivistům. Zastupitelskému
úřadu nejsou známy žádné případy represí neúspěšných žadatelů o azyl v jiných zemích,
ani o takových případech není informován ze strany jiného zastupitelského úřadu demokratické
země v Minsku. Žalobce navíc při pohovorech tvrdil, že se již rok a půl před odjezdem
z Běloruska neúčastnil žádných politických shromáždění. Městský soud shledal nesrovnalosti
i ve výpovědi žalobce, který v řízení o první žádosti o udělení azylu vypověděl, že z Běloruska
odcestoval autobusem do Polska, zatímco v tomto řízení před správním orgánem řekl, že šel přes
hranice pěšky. Tuto skutečnost uvedl v souvislosti s důvody pro prodloužení doplňkové ochrany,
kterými jsou obavy z vězení za nelegální držení drog a za nelegální opuštění republiky,
neboť se jako účastník řízení před běloruským soudem podpisem prohlášení zavázal
k neopuštění republiky.
Městský soud připomněl, že žalobci byla doplňková ochrany udělena z důvodu
pochybností o tom, jakým způsobem dochází v praxi k aplikaci nového čl. 369-1 běloruského
trestního zákoníku. Již v předchozím řízení se žalovaný vypořádal s příčinami odchodu žalobce
z Běloruska. Neshledal přitom, že by šlo o důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §12,
§13 a §14 zákona o azylu. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že důvody, které žalobce
během řízení uvedl, nelze podřadit pod důvody předvídané zákonem o azylu. Žalobní námitky
proto městský soud neshledal důvodnými s tím, že skutkové okolnosti případu nenaznačují
přiměřenou pravděpodobnost uvěznění žalobce ani existenci reálného nebezpečí nelidského
a ponižujícího zacházení s žalobcem.
K námitce žalobce, že české orgány kontaktovaly běloruské orgány za účelem zjištění jeho
totožnosti, a to přes jeho apely, že je držitelem doplňkové ochrany, a k námitce, že není
podstatné, zda běloruským orgánům bylo sděleno, že je či není žadatelem o mezinárodní
ochranu, ale podstatné je samotné sdělení, že se nachází mimo vlast, městský soud uvedl,
že si je vědom §19 odst. 1 zákona o azylu. Postup zvolený Policií České republiky však
nepovažoval za neslučitelný s daným ustanovením. Naopak, spolu s žalovaným má za to,
že „pokud žalobce vědomě uváděl během správního řízení jinou totožnost a porušil na území ČR správní
předpisy, musel si být vědom jistých následků, minimálně pak toho, ze bude zapotřebí zjištění jeho pravé
totožnosti. Pokud chtěl žalobce změnit identitu, kvůli běloruským orgánům, po příjezdu do ČR měl možnost uvést
vše na pravou míru a ne čekat, až české správní orgány budou nuceny zjišťovat jeho totožnost. Lživé uvedení data
narození (i další okolnosti) vede soud k závěru, že žalobcův příběh je nevěrohodný.“
Odkázal-li žalobce na Zprávu Ministerstva zahraničí Velké Británie ze dne 1. 10. 2008
s tím, že prokazuje, že v Bělorusku dochází k porušování lidských práv, městský soud uvedl,
že ze všech podkladových materiálů o zemi původu žalobce skutečně vyplývá, že v Bělorusku
k závažnému porušování lidských práv dochází. Postihováni jsou však zejména političtí oponenti
stávajícího režimu a lidé s opozicí veřejně sympatizující. V průběhu řízení o udělení mezinárodní
ochrany přitom žalobce podle městského soudu neuvedl, že by se jakkoli politicky angažoval
či viditelně projevoval sympatie k opozici.
Doplňková mezinárodní ochrana je dle městského soudu ochranou subsidiární,
která má být poskytnuta osobám, kterým hrozí vážná újma ve smyslu čl. 15 směrnice Rady
2004/83/ES, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí
nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby,
která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany,
resp. §14a odst. 2 zákona o azylu. Z vlastního vyjádření žalobce městskému soudu jednoznačně
vyplynulo, že se v Běloruské republice více jak rok a půl před odjezdem do České republiky
politicky neangažoval. Městský soud uzavřel, že vzhledem k nejnovějším informacím o zemi
původu nelze riziko možných represí v případě návratu žalobce do jeho vlasti považovat
za reálné a dokonce ani za pravděpodobné. Žalobci tedy nehrozí reálné nebezpečí, že by byl
v důsledku dlouhodobého pobytu mimo území Běloruska či v důsledku skutečnosti, že v České
republice požádal o mezinárodní ochranu, vystaven takovému jednání tamních státních orgánů,
které by zakládalo důvod pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu.
III.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Uplatněné
námitky přitom podřadil důvodům podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že městský soud nevzal v potaz tvrzení, že stěžovateli hrozí v případě
návratu postih za porušení zákazu vycestování z Běloruské republiky, uloženého mu v souvislosti
s trestním řízením.
K aplikaci §17a odst. 1 zákona o azylu stěžovatel rekapituloval podmínky odnětí
doplňkové ochrany a v této souvislosti citoval závěry odborné literatury. Připustil, že k udělení
doplňkové ochrany vedla obava z možné aplikace ustanovení trestního zákoníku o diskreditaci
Běloruské republiky. Obava však nepramenila ze samotné existence předmětného ustanovení
odděleně od kontextu situace v Běloruské republice. K zániku či změně okolností, které vedly
k udělení doplňkové ochrany, stěžovatel namítl, že z existence záznamů o aplikaci tohoto
ustanovení toliko na osoby aktivně politicky činné nelze vyvodit, že na ostatní osoby ustanovení
aplikováno nebylo nebo se tak nestane v budoucnu. Celkové podmínky v Běloruské republice
se žádným způsobem nezměnily, možnost aplikace daného ustanovení nadále trvá. V současnosti
již existují zprávy, které o aplikaci ustanovení hovoří a popisují konkrétní případy aplikace
na demonstrativních případech politicky aktivních osob. Dle stěžovatele je nutno posoudit,
zda lze z neexistence zpráv o postihu osob za diskreditaci republiky dovodit, že okolnost udělení
doplňkové ochrany se změnila skutečně do té míry, že již není doplňkové ochrany zapotřebí,
a dále zda jde o okolnost významné a trvalé povahy tak, aby bylo možné konstatovat,
že stěžovateli již nehrozí nebezpečí, že utrpí vážnou újmu.
K závěru městského soudu, podle nějž stěžovatel v pohovoru uvedl, že se rok a půl
před odjezdem politicky neangažoval, stěžovatel připomněl, že bude-li se v současné době vracet
zpět do Běloruské republiky, je velmi pravděpodobné jeho okamžité zatčení. Zemi původu
totiž opustil nelegálně, když se nedostavil k jednání, k němuž byl předvolán. Stěžovatel podotkl,
že nikdy neuváděl, že by mu hrozily potíže z důvodu „obecné“ politické angažovanosti samé,
ale že mu hrozí problémy z důvodu odmítnutí spolupráce s policií.
Dále stěžovatel uvedl, že nenamítá pochybení Policie České republiky v souvislosti
se zjišťováním jeho identity. Zdůraznil však, že nyní je běloruským orgánům známo, že opustil
Běloruskou republiku. K závěru městského soudu o nevěrohodnosti stěžovatele poznamenal,
že při udání nepravé identity Policii České republiky se jednalo o napadení stěžovatele jejími
příslušníky, přičemž policisté byli odsouzeni ke třem letům podmíněného trestu. Obavu
stěžovatele z udání pravé identity během tohoto incidentu lze proto pochopit. Další závěry
městského soudu, týkající se nevěrohodnosti stěžovatele, nejsou dostatečně odůvodněny.
Uzavřel-li soud, že skutkové okolnosti případu nenaznačují, že by bylo přiměřeně pravděpodobné
uvěznění žalobce či reálné nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení, není z této části
napadeného rozsudku patrno, jak soud k tomuto závěru dospěl v konfrontaci s tvrzeními
obsaženými v žalobě, že je se stěžovatelem veden trestní proces, a v konfrontaci se zprávami
o zemi původu týkajícími se podmínek ve věznicích. Městský soud nezohlednil zprávy či tvrzení,
na něž stěžovatel v žalobě odkazoval.
Stěžovatel také tvrdil, že skutkový stav nevylučuje možnost, že i politicky neaktivní osoba
bude za diskreditaci republiky postižena. Tím spíše pak není vyloučeno, že bude postižena osoba,
s níž je vedeno řízení o trestném činu, který nespáchala. Za těchto okolností není míra,
při níž není doplňkové ochrany zapotřebí, dosažena, a ve smyslu §17a odst. 2 zákona o azylu
není možné konstatovat, že stěžovateli nehrozí nebezpečí vážné újmy.
Stěžovatel rovněž namítl, že v řízení před městským soudem nebyl obeslán výzvou,
zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání, ačkoli bylo ve věci bez ústního jednání
rozhodnuto.
Konečně stěžovatel požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
IV.
Usnesením ze dne 21. 7. 2010, čj. 1 Az 7/2009 - 54, městský soud zamítl žádost
stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Konstatoval, že stěžovatel
nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudního poplatku, neboť neprokázal zákonem dané
podmínky. Městský soud měl pochybnosti o majetkových poměrech stěžovatele,
který v potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce nevyplnil, jaké má příjmy a závazky, přestože je hlášen
na soukromé adrese. Městský soud vyzval stěžovatele přípisy ze dne 8. 9. 2009 a 9. 3. 2010,
aby tyto nesrovnatelnosti vysvětlil, stěžovatel však na výzvy nereagoval.
V.
I proti tomuto usnesení stěžovatel brojil kasační stížností, jejíž důvody podřadil §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel zejména namítl, že „bydlí…u známého, jemuž neplatí žádný
měsíční nájem“.
VI.
Žalovaný se ke kasačním stížnostem nevyjádřil.
VII.1
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti proti usnesení
městského soudu čj. 1 Az 7/2009 - 54.
Podle §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů od doručení
rozhodnutí.
V souladu s §40 odst. 2 a 3 s. ř. s. končí lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo roků
uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty. Není-li
takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní
den.
Podle §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno
soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní
licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak.
V daném případě byla písemnost (napadené usnesení) stěžovateli doručována
prostřednictvím držitele poštovní licence. Písemnost byla stěžovateli doručena uplynutím úložní
doby dne 5. 8. 2009, následující den byla písemnost vhozena do jeho poštovní schránky, jak plyne
z doručenky založené na čl. 55 spisu (§49 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s.). Kasační
stížnost však byla předána k poštovní přepravě až dne 27. 8. 2009 (obálka založena
na čl. 88 spisu), tedy opožděně. Vzhledem k tomu, že zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti
nelze podle §106 odst. 2 poslední věty s. ř. s. prominout, Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §120 s. ř. s. ve spojení s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl.
VII.2
Ve vztahu ke kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu čj. 1 Az 7/2009 - 29
se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
odmítnuta jako nepřijatelná. Výkladem institutu nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích
typických kritérií se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, na jehož odůvodnění na tomto místě pro stručnost
odkazuje.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani pochybení v postupu městského soudu, tím méně pak pochybení zásadní, které by mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
v posuzované věci dostatečná vodítka. Nejvyšší správní soud se v minulosti dostatečně zabýval
otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby bylo možno žadateli o azyl udělit doplňkovou
ochranu podle §14a zákona o azylu. V obecné rovině lze odkázat například na rozsudek ze dne
21. 5. 2008, čj. 2 Azs 48/2007 - 71, www.nssoud.cz, podle nějž „při posuzování překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je třeba zohlednit změnu situace v zemi původu, která nastala
až po rozhodnutí správního orgánu, tehdy, pokud tato změna podle konkrétních skutkových okolností případu
je natolik podstatná a intenzivní, že by mohla představovat „reálné nebezpečí“, že žadatel bude vystaven mučení
či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu [čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.)], anebo pokud by díky této změně bylo „přiměřeně
pravděpodobné“, že v případě návratu do země původu bude čelit pronásledování z důvodů uvedených v čl. 1
Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.)“ (přestože se citované rozhodnutí vztahuje
k institutu překážky vycestování upravenému v §91 zákona o azylu ve znění účinném
do 31. 8. 2006, lze uvedený závěr vztáhnout i k institutu doplňkové ochrany zakotveném
v §14a téhož předpisu s účinností od 1. 9. 2006 (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2007,
čj. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz). Totožným způsobem je nutno posuzovat i žádost
o prodloužení doplňkové ochrany. Žalovaný i v řízení o žádosti o prodloužení doplňkové
ochrany zkoumá, zda jsou v době podání této žádosti splněna kritéria přiměřené
pravděpodobnosti a reálného nebezpečí.
Výkladem těchto právních pojmů se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval například
v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006 - 82. Uzavřel přitom, že „přiměřená
pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech
obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý“, což v praxi znamená, že „k nežádoucímu důsledku v případech
obdobných případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat
jako se vcelku běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“ Obdobně vyložil pojem „reálného
nebezpečí“ tak, že „ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu
následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou
pravděpodobností postihnout i jeho“.
Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně zabýval otázkou prodlužování doplňkové
ochrany občanům Běloruské republiky, kterým byla tato ochrana udělena z důvodu
přetrvávajících pochybností o aplikaci ustanovení čl. 369-1 trestního zákoníku. Ustálená
rozhodovací praxe přitom stojí na závěru, že obstaral-li žalovaný před vydáním rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany relevantní, důvěryhodné, aktuální
a transparentní podklady (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
čj. 5 Azs 55/2008 - 71, či rozsudek ze dne 28. 5. 2009, čj. 3 Azs 13/2009 - 47, www.nssoud.cz),
z nichž jednoznačně plyne, že přes trvale neuspokojivou situaci v oblasti lidských práv
v Běloruské republice nejsou ve vztahu k naříkanému ustanovení běloruského trestního zákoníku
známy případy trestního stíhání či jiného obdobného postihu navrátivších se běloruských občanů,
kteří požádali v zahraničí o azyl, a toto ustanovení je aplikováno jen vůči politickým oponentům
stávajícího režimu a jejich sympatizantům, pak plně obstojí závěr žalovaného, podle kterého
nejsou dány podmínky udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
(srov. např. usnesení ze dne 4. 8. 2010, čj. 3 Azs 23/2010 - 154, rozsudek ze dne 24. 3. 2010,
čj. 2 Azs 60/2009 - 63, usnesení ze dne 3. 2. 2010, čj. 2 Azs 68/2009 - 80, rozsudek ze dne
20. 11. 2009, čj. 1 Azs 104/2008 - 61, usnesení ze dne 6. 11. 2009, čj. 4 Azs 41/2009 - 87,
rozsudek ze dne 4. 11. 2009, čj. 2 Azs 42/2008 - 125, www.nssoud.cz). Skutkové okolnosti
nyní posuzované věci se přitom významně neodchylují od skutkových zjištění ve zmíněných
věcech.
Stěžovatel se mýlil, pokud dovozoval, že se městský soud ani žalovaný nezabývali
hrozícím nebezpečím jeho uvěznění v důsledku trestního stíhání pro trestný čin, jehož spáchání
stěžovatel popírá. Městskému soudu je třeba přisvědčit, že doplňková ochrana byla stěžovateli
udělena z konkrétního důvodu (jak v kasační stížnosti ostatně konstatoval sám stěžovatel).
Jiné skutečnosti tvrzené stěžovatelem ve správním řízení byly předmětem posouzení žalovaným,
který ovšem důvody pro udělení mezinárodní ochrany neshledal. Z judikatury plyne, že žalovaný
správně uzavřel o změně, resp. zániku okolností, pro něž byla stěžovateli doplňková ochrana
udělena. Městský soud neopomněl zvážit, zda skutkové okolnosti případu nenaznačují přiměřeně
pravděpodobné nebezpečí nelidského a ponižujícího zacházení, opřel své úvahy v tomto směru
mj. o to, že stěžovatel v průběhu řízení neuváděl, že by se jakkoli politicky angažoval či viditelně
projevoval sympatie k opozici, a učinil příslušné závěry součástí odůvodnění napadeného
rozsudku. Jeho závěrům proto nelze nic vytknout. Obdobně obstojí závěry městského soudu
ve vztahu k nevěrohodnosti stěžovatele.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud ke stížní námitce porušení §51 s. ř. s. podotýká,
že městský soud přípisem ze dne 8. 9. 2009, čj. 1 Az 7/2009 - 25, mj. vyzval stěžovatele
k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání. Výzva byla stěžovateli doručena dne
15. 9. 2009, jak plyne z doručenky založené na čl. 25 spisu. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl,
a ze spisu tato skutečnost ani nevyplývá, že by na tuto výzvu reagoval. Rozhodl-li tedy městský
soud v předmětné věci bez jednání, učinil tak v souladu s §51 odst. 1 větou druhou s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
neshledal, proto ji jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst.3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. listopadu 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu