ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.84.2009:45
sp. zn. 9 Afs 84/2009 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce:
EWOX, s.r.o., se sídlem Komenského 394, Nové Město nad Metují, zastoupený
JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Jánská 864/4, Liberec 3,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká
Hradební 61, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 10. 2007,
č. j. 13517/07-1100-500388, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2009, č. j. 59 Ca 42/2009 - 8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
(dále též „krajský soud“), kterým tento soud odmítl jeho návrh na obnovu řízení proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 59 Ca 168/2007 - 28. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „žalovaný“) ze dne
18. 10. 2007, č. j. 13517/07-1100-500388, kterým žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
proti platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Liberci (dále jen „správce daně“)
ze dne 8. 12. 2006, č. j. 223427/06/192913/5326, a ze dne 11. 12. 2006,
č. j. 223430/06/192913/5326, jimiž byla stěžovateli předepsána k přímému placení daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 2003 a 2004.
V kasační stížnosti stěžovatel nad rámec návrhu na obnovu řízení ze dne
10. 5. 2009, který v kasační stížnosti opakuje a ve kterém uvedl nově zjištěné skutečnosti,
kvůli nimž požadoval obnovu řízení, namítá, že krajský soud při svém rozhodování
nesprávně právně zhodnotil předmětný návrh na obnovu říze ní, rozhodl-li podle §114
odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“ nebo „soudní řád správní“), neboť nevycházel přímo z podaného
návrhu. Stěžovatel žádá, aby Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že povolí obnovu řízení,
a neučiní-li tak, žádá, aby vyslovil věcnou nepříslušnost krajského soudu a věc byla
po právní moci usnesení o nepříslušnosti krajského soudu postoupena příslušnému
správnímu orgánu.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na všechna svá předešlá
vyjádření obsažená ve spisové dokumentaci a rovněž uvedl, že se plně zto tožňuje
s právním názorem soudu vysloveným v odůvodnění napadeného usnesení, který spatřuje
zcela správným a závazným. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel u krajského soudu podal návrh
na povolení obnovy řízení ze dne 10. 5. 2009 s tím, že obnova je přípustná podle §100
odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Prostřednictvím tohoto návrhu se domáhal, aby krajský soud
povolil obnovu řízení proti rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 59 Ca 168/2007 - 28, neboť
po doručení tohoto rozsudku zjistil novou skutečnost. Konkrétně se jednalo o skutečnost,
že Ing. M. Z. přestal být společníkem společnosti stěžovatele již ke dni 10. 6. 2004
a jednatelem společnosti ke dni 12. 8. 2004. Současně se stěžovatel vyjádřil k daňovému
řízení a činnosti Ing. M . Z. u stěžovatele. Stěžovatel se v návrhu domáhal povolení
obnovy výše uvedeného řízení před krajským soudem a odložení vykonatelnosti
citovaného rozsudku.
Krajský soud předmětný návrh navzdory jeho označení jako žádosti o povolení
obnovy podle §100 správního řádu na základě obsahu podání posoudil jako návrh
na obnovu řízení proti svému rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 59 Ca 168/2007 - 28,
neboť návrh byl adresován přímo krajskému soudu a ze žalobního návrhu (petitu)
vyplývalo, že se stěžovatel domáhal vydání usnesení krajského soudu, kterým by byla
povolena obnova řízení vedeného před krajským soudem ve shora uvedené věci. Krajský
soud poté návrh odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. pro nepřípustnost návrhu,
neboť návrh na obnovu řízení o žalobě proti rozhodnutí správní ho orgánu ve smyslu §65
s. ř. s. není přípustný, což a contrario vyplývá z §114 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Přestože stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil důvod podání pod jeden
z taxativně stanovených důvodů v §103 odst. 1 s. ř. s., navzdory tomu, že byl k jeho
doplnění vyzván krajským soudem usnesením ze dne 11. 6. 2009, č. j. 59 Ca 42/2009 - 18,
Nejvyšší správní soud z obsahu kasační stížnosti seznal, že uplatňuje důvod podle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. , tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Zdejší soud
tak učinil v souladu s rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publikovaným pod č. 625/2005 Sb. NSS, ve kterém je uvedeno, že „krajský soud napadeným
usnesením žalobu odmítl, rozhodl tedy o tom, že v soudním řízení nebude pokračováno. V takovém
případě však z povahy věci pro stěžovatele přicházejí v úvahu pouze kasační důvody dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu, přičemž pod tento
důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání
nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení, spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení
před soudem“. Právě uvedené je nutno aplikovat rovněž v daném případě, kdy byl návrh
na obnovu řízení krajským soudem odmítnut, přičemž zdejší soud dodává, že kasační
důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. v sobě z povahy věci zahrnuje důvody,
které stěžovatel v kasační stížnosti uvádí.
Nicméně Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné konstatovat, že se v dané
věci povinné zastoupení stěžovatele advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. zcela
minulo účinkem, neboť kasační stížnost vykazuje množství nepřesností, chyb a zjevnou
neznalost procesních předpisů správního práva. Právě vytýkané se v dané věci promítlo
rovněž do petitu kasační stížnosti. Vzhledem ke kasačnímu principu může Nejvyšší
správní soud rozhodnout pouze tak, že napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí krajskému,
příp. městskému soudu, k novému řízení, nebo kasační stížnost zamítne. Pravomoc
změnit napadený výrok Nejvyššímu správnímu soudu nenáleží. Přestože petit kasační
stížnosti nebyl správně formulován, Nejvyšší správní soud jej posoudil ve prospěch
stěžovatele, neboť vyhodnotil, že z kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá
zrušení usnesení krajského soudu o odmítnutí jeho návrhu na obnovu řízení.
Nejdříve Nejvyšší správní soud poznamenává, že obnova řízení je mimořádným
opravným prostředkem, který má zvláštní právní úpravu v jednotlivých procesních
předpisech. Zdejší soud podotýká, že v dané věci je nutno především rozlišovat mezi
obnovou správního řízení podle správního řádu, obnovou daňového řízení podle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro předmětnou věc (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“) a obnovou soudního řízení podle soudního řádu
správního.
Podle §100 správního řádu platí, že řízení před správním orgánem ukončené
pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže
a) vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době
původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení
uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, nebo
b) bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí
vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo
rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
Dle odstavce druhého téhož ustanovení může účastník podat žádost o obnovu
řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve věci rozhodoval, a to do 3 měsíců ode
dne, kdy se o důvodu obnovy řízení dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne právní
moci rozhodnutí. Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy
uplatnit v odvolacím řízení. O obnově řízení rozhoduje správní orgán, který ve věci
rozhodl v posledním stupni.
Vzhledem ke skutečnosti, že se v původním řízení jednalo o řízení podle zákona
o správě daní a poplatků, a vzhledem ke znění §99 citovaného zákona, ze kterého
vyplývá, že při správě daní se správní řád nepoužije s výjimkou postupu podle §175
při vyřizování stížnosti, je nutno konstatovat, že použití ustanovení správního řádu
pro danou věc je zcela be zpředmětné. V daném případě bylo lze podat návrh na obnovu
daňového řízení podle zákona o správě daní a poplatků u příslušného správce daně, anebo
na obnovu soudního řízení podle soudního řádu správního. Právě uvedené vyplývá
z následujícího.
Podle §54 zákona o správě daní a poplatků se řízení ukončené pravomocným
rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže
a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění
daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný
vliv na výrok rozhodnutí,
b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu,
křivé výpovědi svědka nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo
jiným trestným činem,
c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl -li příslušný orgán
o ní dodatečně v podstatných skutečnostech ovlivňujících výši stanovené daně nebo
procesní postavení daňového subjektu jinak.
Podle odstavce druhého téhož ustanovení se žádost o obnovu řízení podává
u správce daně, který ve věci rozhodl v prvním stupni.
Ustanovení §55 stanoví, že obnovu řízení povolí nebo nařídí správce daně, který
ve věci rozhodl v posledním stupni.
Podle §111 s. ř. s. řízení ukončené pr avomocným rozsudkem se na návrh
účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly
nebo nemohly být v původním řízení uplatněny, popřípadě bylo jinak rozhodnuto
o předběžné otázce, jestliže výsledek obnoveného řízení může být pro něj příznivější.
Podle §113 s. ř. s. je k řízení příslušný soud, který vydal rozhodnutí, proti němuž
návrh na obnovu řízení směřuje.
Dle §116 s. ř. s. musí návrh obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu se napadá, zákonný důvod návrhu, vylíčení skutečností, které svědčí
o tom, že návrh je podán ve lhůtě, a návrh na provedení důkazů, jimiž má být důvodnost
návrhu prokázána.
Ze soudního spisu je nesporné, že stěžovatel podal předmětný návrh na obnovu
řízení u krajského soudu, přičemž uvedl, že požaduje obnovu řízení vedeného u krajského
soudu pod sp. zn. 59 Ca 168/2007. Tím naplnil požadavky stanovené v §113 a §116
s. ř. s. Krajský soud proto v tomto smyslu návrh rovněž posoudil. Na základě §114
s. ř. s., z něhož vyplývá, že obnova řízení je přípustná pouze proti rozsudku vydanému
v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu nebo ve věcech politických stran
a politických hnutí, dospěl krajský soud k závěru, že předmětný návrh není přípustný.
Stěžovatel se totiž v dané věci domáhal obnovení řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu, resp. žalovaného, tj. obnovy řízení ve věci, která není zahrnuta
v taxativně vymezených případech, v nichž je obnova řízení přípustná podle citovaného
ustanovení, a proto krajskému soudu nezbývalo než návrh odmítnout podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť ten stanoví, že soud usnesením odmítne návrh, jestliže je návrh
podle tohoto zákona nepřípustný. Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud postupoval
zcela v souladu se zákonem a Nejvyšší správní soud neshledal na straně tohoto soudu
žádné pochybení, přičemž se zcela ztotožňuje s posouzením dané věci.
Pokud stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu krajským
soudem a pokud snad zamýšlel podat návrh na obnovu daňového řízení, jak lze
abstrahovat z obsahu kasační stížnosti, nezbývá zdejšímu soudu než poznamenat,
že v takovém případě měl podat návrh na obnovu řízení u věcně příslušného správce
daně podle §54 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků , nikoli u krajského soudu; a měl
rovněž v petitu návrhu postavit najisto, obnovu kterého řízení vlastně žádá.
Nejvyšší správní soud má za to, že přestože byl návrh označen jako žádost
o povolení obnovy řízení podle §100 správního řádu, což mohlo do vě ci vnést jistou
pochybnost krajského soudu, jakého řízení se stěžovatel skutečně domáhal, skutečnost,
že byl návrh podán u krajského soudu v souvislosti s okolností, že závěrečný petit návrhu
zněl „povoluje se obnova řízení vedeného u krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci pod sp. zn. č. j. 59 Ca 168/2007“, zcela vyvrátila jakoukoli možnou pochybnost
o správnosti posouzení návrhu krajským soudem podle ustanovení soudního řádu
správního. Z judikatury Nejvyššího správního soudu nadto vyplývá, že „pro určení žalobního
typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat podle jejího obsahu, přičemž
pro soud je závazný její petit“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2009,
č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že vzhledem k tomu, že návrh na obnovu řízení
umožňují všechny výše uvedené procesní předpisy, je nutno být obezřetný při podání
takového návrhu a formulovat jej dostatečně jasně. Pokud tedy stěžovatel zamýšlel podat
návrh na obnovu daňového řízení, podání v tomto smyslu neučinil. Zdejší soud na závěr
podotýká, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl nejen pro podání kasační stížnosti,
ale rovněž pro podání návrhu zastoupen advokátkou JUDr. Miroslavou Fialovou, byl
krajský soud zcela oprávněn předpokládat, že advokátka jako osoba vykonávající právní
praxi bude znalá právních předpisů České republiky a bude si vědoma rozdílů podání
návrhu u správce daně a u krajského soudu, stejně jako nutností odlišit mezi petitem
znějícím na povolení obnovy daňového řízení a soudního řízení.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez
jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníkovi
řízení podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu