ECLI:CZ:NSS:2010:9.APS.4.2010:68
sp. zn. 9 Aps 4/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
S V O s.r.o., se sídlem Ohradní 1368, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad
v Dobrušce, se sídlem Šubertovo náměstí 53, Dobruška, ve věci ochrany před
nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010, č. j. 31 Ca 73/2009 – 25,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 31 Ca 73/2009 – 25, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský
soud“), ze dne 20. 4. 2010, č. j. 31 Ca 73/2009 – 25, kterým tento soud odmítl její
žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného (dále též
„správní orgán“), a to jako nepřípustnou podle ust. §46 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru, že proti nezákonnému zásahu se lze ochrany nebo
nápravy domáhat jinými právními prostředky, včetně žaloby podle ust. §65 a násl. s. ř. s.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatelka uplatnila důvod obsažený
v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka uvedla, že postavení žalobce jako
účastníka řízení o žalobě podle ust. §82 s. ř. s. je dáno jeho tvrzením. Citované
ustanovení pod nápisem aktivní legitimace vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce
podat, aby jeho žaloba měla zamýšlené účinky. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský
soud měl v průběhu řízení zkoumat, zda žalobkyně tvrzenou aktivní legitimaci skutečně
má, resp. zda se žalovaný správní orgán skutečně dopustil zásahu do veřejných
subjektivních práv a je pasivně legitimován. Stěžovatelka se domnívá, že institut aktivní
legitimace je nutné chápat jako oprávnění vyplývající z hmotného práva a má je ten
z účastníků, komu svědčí subjektivní právo nebo povinnost. Posouzení jednotlivých
definičních znaků tvrzeného nezákonného zásahu představuje úvahu ve věci samé, která
v konečném důsledku může vést pouze k zamítnutí žaloby se závěrem, že k tvrzenému
zásahu nedošlo, nebo že k němu sice došlo, nebyl však nezákonný, anebo sice nezákonný
byl, avšak žalobce nebyl přímo zkrácen na svých právech, nikoliv k odmítnutí žaloby.
Pokud krajský soud v odůvodnění odkazuje na podmínku, že žaloba může být před
soudem projednána pouze, nelze-li se domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními
prostředky, pak toto tvrzení nemůže obstát v této věci. Žalovaný totiž v budoucnu vůbec
nemusí zahájit se stěžovatelkou jako daňovým subjektem daňové řízení. Pokud takové
řízení neproběhne, zjištění žalovaného, které tento získal nezákonným zásahem, nebudou
součástí budoucího řízení a tedy nemůže platit, že stěžovatelka mohla proti nezákonnému
zásahu brojit v rámci žaloby proti meritornímu rozhodnutí. Proto kdyby stěžovatelka byla
nucena čekat na konkrétní daňové řízení a k tomu by v budoucnu nedošlo, nemohla by
se nezákonnému zásahu nijak bránit, ač k zásahu do jejích práv, jak tvrzeno, došlo. Navíc
stěžovatelka upozorňuje, že podala dne 24. 9. 2009 stížnost proti postupu žalovaného
a vyzvala jej, aby upustil od nezákonného jednání. Žalovaný na tuto stížnost reagoval
podáním ze dne 10. 11. 2009, kterým její stížnost odmítl řešit. Tato odpověď žalovaného
však podle jejího názoru činí nesporným, že žalovaný zahájil daňové řízení, ač k tomu
není zákonem dána místní příslušnost, ani nebyla na něho delegována. Na základě shora
uvedeného navrhla stěžovatelka zrušení napadeného usnesení krajského soudu a vrácení
věci zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 9. 6. 2010 ž alovaný předně uvedl,
že setrvává na názorech, které prezentoval ve vyjádření k žalobě, a plně na ně odkazuje.
Dále vyjádřil obavu, zda je u stěžovatelky splněna podmínka povinného zastoupení
ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s., kdy tuto dovozuje nejenom z toho , že právní zástupce
stěžovatelky nefiguruje v seznamu advokátů, ale rovněž s ohledem na pochybnosti o jeho
vysokoškolském právnickém vzdělání. Žalovaný zdůraznil, že podle ust. §82 s. ř. s. nelze
poskytovat ochranu před aktuálně neexistujícími zásahy, včetně zásahů, které mohou
teprve v budoucnu nastat, nejde-li o hrozbu opakování již učiněného zásahu. Ostatně
i stěžovatelka tvrdí, že žalovaný nemusí vůbec v budoucnu se stěžovatelkou daňové řízení
zahájit, čímž podle názoru žalovaného není splněna jedna ze základních podmínek
uplatnění tohoto institutu. Připomněl rovněž, že tzv. vyhledávací činnost je trvalým
a podstatným institutem správy daní. Podle stávajících ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“, příp. „daňový řád“), je správce daně výslovně povinen ověřovat úplnost
evidence či registrace daňových subjektů a zjišťovat všechny skutečnosti týkající se jejich
příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné
vyměření a vymáhání daně. Vyhledávací činnost může být dokonce vykonávána i bez
přímé součinnosti s daňovými subjekty. V tomto směru proto návrh žalobního petitu,
v němž se požaduje zákaz zjišťování skutečností rozhodných pro správu daně a dokonce
zničení již získaných informací, svědčí o naprostém nepochopení daňového práva
ze strany stěžovatelky. Pokud stěžovatelka dále odkazuje v kasační stížnosti na písemnost
(stížnost), kterou údajně podala dne 24. 9. 2009, konstatuje žalovaný, že tento den mu
nebylo uvedené podání předáno. Je pravděpodobné, že stěžovatelka má na mysli pod ání,
které mu bylo doručeno dne 15. 9. 2009. Toto podání však bylo podepsáno
Mgr. Havlínem a v tomto duchu mu bylo rovněž odpovězeno. Ze všech shora uvedených
důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl.
Z obsahu spisu, který měl zdejší soud k dispozici, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
V roce 2009 byla prováděna v rámci vyhledávací činnosti šetření u daňových
subjektů, kteří podnikají na adrese Dobruška, nám. F. L. Věka 17, a z nichž většina
je místně příslušných Finančnímu úřadu v Dobrušce. Při těchto šetřeních vydal žalovaný
podle ust. §34 zákona o správě daní a poplatků výzvy k součinnosti třetích osob, v nichž
žádal předložení nájemních nebo podnájemních smluv na nájem nebytových prostor
na adrese Dobruška, nám. F. L. Věka 17, včetně všech dokladů, a dále sdělení komu,
jak a v jaké výši je hrazeno nájemné. Z odpovědí na výzvy k součinnosti třetích osob
bylo zjištěno, že nájemné za nájem nebytových prostor na adrese Dobruška, nám.
F. L. Věka 17, je hrazeno na účet č. 167073105/0600 vedený u GE Money Bank, a. s.,
jehož vlastníkem je stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je místně příslušná
k Finančnímu úřadu pro Prahu 3, byly následně výzvy k součinnosti třetích osob spolu
s odpověďmi na tyto výzvy zaslány Finančnímu úřadu pro Prahu 3 (viz přípis žalovaného
ze dne 19. 7. 2010, č. j. 19363/10/254970603464).
Žalobou ze dne 15. 9. 2009, doručenou krajskému soudu dne 1. 10. 2009,
se stěžovatelka domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu žalovaného, kdy v rámci
petitu mimo jiné navrhla, aby krajský soud vydal tento rozsudek:
„I. Výzvy žalovaného, Finančního úřadu v Dobrušce, které žalovaný v průběhu období srpen
a září doručil nájemcům nebytových prostor v č. p. 17, nám. F. L. Věka v Dobrušce, jsou nezákonné,
(žalobce při jednání soudu upřesní čísla jednací těchto výzev, na základě listin, které má v držení
žalovaný),
II. žalovanému, Finančního úřadu v Dobrušce se zakazuje, aby pokračoval v nezákonném
zásahu, tj. shromažďování údajů o žalobci na základě výzev, které žalovaný doručil nájemcům
nebytových prostor v č. p. 17, nám. F. L. Věka v Dobrušce,
III. žalovanému, Finančnímu úřadu v Dobrušce se přikazuje, aby veškeré informace, které na
základě výzev nájemcům nebytových prostor v č. p. 17, nám. F. L. Věka v Dobrušce získal o žalobci
zničil.“
Usnesením krajského soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 31 Ca 73/2009 – 25, byla
žaloba stěžovatelky odmítnuta podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jako nepřípustná,
neboť jmenovaný soud dospěl k závěru, že „z daňového spisu a konečně ani z podané žaloby
však nevyplývá, že by žalobkyně vyčkala konečného rozhodnutí ve věci, když rovnou podala proti postupu
správce daně spočívajícímu ve vydávání výzev uživatelům nebytových prostor žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 s. ř. s. Přitom daňový řád zakotvuje dostatečné
prostředky ochrany či obrany, proti konečnému rozhodnutí ve věci, kterým by teprve mohlo být do práv
stěžovatele zasaženo, konkrétně pak možnost podání opravného prostředku, proti konečnému rozhodnutí
ve věci. Přezkoumat správní rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, je následně
oprávněn za stanovených podmínek (mj. právě po vyčerpání řádných opravných prostředků) správní soud,
a to postupem podle §65 a násl. s. ř. s. Ve věci podané žaloby tak lze shrnout, že žalobkyně opravné
prostředky ve smyslu §82 s. ř. s. k dispozici má, resp. mohla mít, neboť proti konečnému rozhodnutí
se může či mohla bránit opravným prostředkem a následně pak i žalobou podle §65 s. ř. s. Žaloba proti
označenému rozšíření předmětu správního řízení tak nebyla nepřípustná. … Lze tak shrnout, že žaloba
je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Mezi tyto právní
prostředky lze zcela jistě zařadit i možnost podání odvolání proti rozhodnutí, které vzejde ze zahájeného,
resp. i rozšířeného, řízení, a i příp. i následná možnost obrany podle §65 a násl. s. ř. s. O primátu
takového postupu viz výše. Této možnosti však, jak vyplynulo ze správ ního spisu, stěžovatel nevyužil,
nevyčkal konečného rozhodnutí o předmětu řízení a rovnou podal žalobu dle §82 a násl. s. ř. s.“
S tímto rozhodnutím krajského soudu stěžovatelka nesouhlasila, a proto proti
němu podala nyní projednávanou kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena osobou s vysokoškolským právnickým
vzděláním podle ust. §105 odst. 2, věty druhé, s. ř. s. (viz č. l. 35 až 37 soudního spisu).
Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zjišťoval, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Zdejší soud přitom zjistil, že usnesení
krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
Soudní řád správní však nestanoví, co se rozumí nepře zkoumatelným rozhodnutím
krajského soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ,
a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní judikatura správních
soudů. Ostatně o tom, že nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, svědčí právě
i ust. §109 odst. 3 s. ř. s., které zdejšímu soudu ukládá povinnost se jí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který
se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle
které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího
zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného
rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn.
I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Předmětný soud rovněž opakovaně
judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí může vést k jeho
zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález téhož
soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení
základního práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Na pozadí výše uvedeného a po posouzení napadeného usnesení krajského soudu
dospěl Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci k závěru, že předmětné
rozhodnutí trpí absencí jakékoli úvahy ve vztahu k žalobní argumentaci, jež je podrobně
rozvedena v podané žalobě a odráží se zejména ve znění navrhovaného petitu (viz str. 2
až 3 žaloby) a týkala se nejenom toho, že nezákonný zásah spatřovala stěžovatelka
ve vydávání výzev, které byly doručeny nájemcům nebytových prostor na adrese nám.
F. L. Věka 17, Dobruška, žalovaným, ale také ve shromažďování údajů o stěžovatelce
na základě předmětných výzev a už vůbec se krajský soud nevyrovnal s návrhem
stěžovatelky obsaženým v bodě III., kdy tato požadovala, aby veškeré informace,
které žalovaný na základě shora uvedených výzev získal o stěžovatelce, zničil. Krajský
soud sice v kasační stížností napadeném rozhodnutí podrobně zrekapituloval dosavadní
judikaturu zdejšího soudu, která se vztahuje k otázce ochrany před nezákonným zásahem
správního orgánu, avšak již nereflektoval vlastní tvrzení stěžovatelky, pokud jde
o nezákonný zásah a úkony, v nichž tento spatřuje.
Zdejšímu soudu v této souvislosti není rovněž zřejmé, z obsahu jakého správního
spisu, na který v odůvodnění svého rozhodnutí opakovaně odkazuje, krajský soud při
svém rozhodování vycházel, když z dokumentů obsažených v soudním spise jasně
vyplývá, že tento neměl žádný správní spis při svém rozhodování k dispozici. Krajský
soud proto nemohl mít vůbec na jisto postaveno ani to, o jaké výzvy žalovaného
se v daném případě jedná.
Nejvyšší správní soud je proto s ohledem na výše uvedené nucen konstatovat,
že krajský soud se v napadeném usnesení nevyrovnal se shora předestřenými žalobními
námitkami v rozsahu, v jakém byly uplatněny v žalobě, a zatížil tak své rozhodnutí jako
celek nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. V dalším řízení je proto krajský soud povinen se s nimi odpovídajícím způsobem
vypořádat, aby tak vyhověl požadavku řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí,
jak je má na mysli zejména výše citovaná judikatura.
V tomto směru bude tedy nezbytné, aby se k rajský soud v dalším řízení vypořádal
se všemi tvrzeními stěžovatelky, která tato uvedla v žalobě, a zejména pak s jednotlivými
aspekty v činnosti žalovaného, v nichž stěžovatelka spatřuje nezákonný zásah a domáhá
se proti němu obrany. Pokud jde o výzvy žalovaného správce daně, které bude muset
krajský soud nejprve řádně identifikovat na základě předloženého správního spisu, nelze
pominout ani okolnost, v případě, že jsou stěžovatelkou skutečně napadány výzvy
žalovaného vydané podle ust. §34 zákona o správě daní a poplatků, že tyto primárně
směřují vůči třetím osobám. Stejně tak nelze bez dalšího uzavřít, že stěžovatelka se proti
těmto výzvám může bránit, avšak bez uvedení toho, jakým konkrétním způsobem , jak to
v napadeném rozhodnutí učinil krajský soud.
Jestliže pak stěžovatelka mimo jiné spatřuje nezákonný zásah v tzv. vyhledávací
činnosti žalovaného, bude muset krajský soud nejprve posoudit, zda takováto činnost
žalovaného může naplňovat znaky nezákonného zásahu správního orgánu ve smyslu ust.
§82 s. ř. s. Tzv. vyhledávací činnost je přitom upravena v části druhé zákona o správě
daní a poplatků (viz ust. §36 citovaného zákona) v rámci přípravného řízení . Jejím cílem
je podle ust. §36 odst. 1 citovaného zákona ověřování úplnosti evidence či registrace
daňových subjektů, zjišťování údajů týkajících se jejich příjmů, majetkových poměrů
a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. K tomu
účelu může správce daně sdružovat informace a informační systémy sloužící k rozdílným
účelům. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení má správce daně při vyhledávací činnosti
stejná oprávnění jako při místním šetření. Vyhledávací činnost může vykonávat
i bez přímé součinnosti s daňovým subjektem, výsledky vyhledávací činnosti však podle
odstavce 3 může využít až po zahájení příslušného daňového řízení. Stěžovatelka pak má
v této souvislosti jistě pravdu v tom, že důležitou roli hraje i vztah vyhledávací činnosti
a potencionálního daňového řízení. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Afs 60/2005 - 130, vyhledávací činnost správce daně je prakticky
založena na obdobných principech jako institut místního šetření ( viz ust. §15 zákona
o správě daní a poplatků). Avšak na rozdíl od místního šetření může správce daně
vyhledávací činnost provádět pouze u daňových subjektů, tato činnost však není, na rozdíl
od místního šetření, vázána na jednoznačný požadavek, aby byla prováděna v souvislosti
s daňovým řízením [k otázce, zda místní šetření může představovat nezákonný zásah
ve smyslu ust. §82 s. ř. s., blíže viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2008,
č. j. 1 Aps 1/2008 - 59].
V případě, že by krajský soud dospěl v návaznosti na shora předestřené
ke kladnému závěru, tj. že vyhledávací činnost správce daně může představovat
nezákonný zásah ve smyslu ust. §82 s. ř. s., bude třeba zcela nezbytně zodpovědět otázku,
zda je možné se proti takovému zásahu bránit i jinými právními prostředky,
resp. zda platný právní řád poskytuje i jiné možnosti obrany. Na tomto místě by se pak
nabízelo rovněž posouzení charakteru stěžovatelkou podaných stížností vůči žalovanému,
to však jen v situaci, kdy by krajský soud dovodil, že se skutečně může jednat
o nezákonný zásah ve smyslu ust. §82 s. ř. s.
Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné podrobně
se zabývat dalšími námitkami stěžovatelky v kasační stížnosti, neboť zjištěná
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu
představuje vadu řízení, jež se dotýká samotné zákonnosti nyní napadaného rozhodnutí,
a tato skutečnost je sama o sobě důvodem pro zr ušení citovaného rozhodnutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Ostatně většina námitek stěžovatelky de facto
směřuje proti věcnému posouzení učiněnému krajským soudem, to však musí být
s ohledem na jeho zjištěnou nepřezkoumatelnost provedeno znovu, a proto by
zdejší soud posouzením těchto námitek v podstatě předjímal budoucí závěry krajského
soudu.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu přezkoumal
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené
usnesení krajského soudu pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [ust. §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.] zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský
soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s .,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci
Králové v novém rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Radan Malík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Bc. Dana Nevrklová