ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.23.2010:75
sp. zn. 9 As 23/2010 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Jana M. Passera v právní věci žalobkyně:
JUDr. E. P., zastoupená JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem Jugoslávská
12, Praha - Vinohrady, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem
Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 22263/2009, ve věci přestupku proti veřejnému pořádku, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 26. 11. 2009, č. j. 52 Ca 35/2009 - 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
26. 11. 2009, č. j. 52 Ca 35/2009 - 44, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích (dále též „krajský soud“), kterým tento soud zamítl její žalobu podanou
proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru organizačního a právního
a krajského živnostenského úřadu (dále též „správní orgán“), ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 22263/2009, jímž bylo podle ust. §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání
stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Moravská Třebová, odboru
kanceláře starosty a tajemníka (dále též „prvostupňový správní orgán“), ze dne
3. 3. 2009, č. j. S MUMT-34344/08-227, MUMT-5128/2009. Uvedeným rozhodnutím
prvostupňového správního orgánu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání
přestupku podle ust. §47b odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustila tím,
že dlouhodobě neudržovala čistotu a pořádek na svých pozemcích vedených
ve zjednodušené evidenci pro obec a katastrální území Rychnov na Moravě, a to č. 224,
č. 226, č. 2821, č. 2822 a č. 2820/1 (dále též „pozemky ve vlastnictví stěžovatelky“),
spočívající v nekosení travního porostu, čímž narušila vzhled obce. Za uvedený přestupek
jí byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1000 Kč.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody obsažené
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel ka namítá, že krajský soud
se náležitě nevypořádal s jejími námitkami, které se týkaly otázky, do jaké míry vůbec
mohly pro ni vyplývat ze zákona povinnosti týkající se předmětných pozemků,
když do současné doby nebyly vytyčeny jejich hranice. Podle jejího názoru krajský soud
nesprávně konstatoval, že jádrem sporu mezi ní a správními orgány je to, na čí náklady
a čí povinností je přesné zaměření a vytyčení pozemků. Tato otázka přitom byla podle
jejího názoru jednoznačně vyřešena stanoviskem Ministerstva zemědělství
- Pozemkového úřadu Svitavy, z něhož vyplývá, že vytyčení pozemků je povinností st átu
a provádí se na jeho náklady.
Stěžovatelka je přesvědčena, že správní orgány si v rozporu s ust. §52 správního
řádu neopatřily žádný důkaz o tom, kde se její pozemky nalézají, přičemž toto přesné
zjištění bylo podle jejího názoru bezpodmínečně nutné pro rozhodnutí o tom,
zda porušila povinnosti vyplývající z vlastnictví těchto pozemků. Nebylo proto ani možné
prokázat, zda tyto pozemky, jejichž stav byl zachycen fotodokumentací , jsou právě jejími
pozemky. Jako nedostatečný se stěžovatelce jeví i obecný odkaz krajského soudu
na „jakýsi prostor mezi obydlími s čísly popisnými, nikoliv na hranice okolních pozemků.“
Krajský soud, který si byl podle stěžovatelky vědom skutečnosti, že hranice předmětných
pozemků nejsou v daném případě vytyčeny, však nemůže nahrazovat postup správních
orgánů, pokud jde o určení uvedených pozemků. Stěžovatelka dále namítá, že správní
orgány neměly k dispozici žádné podklady pozemkového katastru, pozemkových knih
a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení, o kterých se ve svém rozhodnutí
zmiňuje krajský soud. Jedinými podklady, které jsou založeny ve správním spise,
jsou žádosti občanů o zjednání nápravy ze dne 27. 10. 2008.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl,
že je jisté, že ve stanovené oblasti se nacházejí pozemky stěžovatelky. Z odůvodnění
rozsudku krajského soudu, ani z podkladů, které se nacházejí ve správním spise, však
vůbec není zřejmé, na základě čeho krajský soud k tomuto závěru dospěl, když pozemky
nejsou zaneseny do katastrální mapy právě z toho důvodu, že jejich hranice nebyly dosud
vytyčeny. Krajský soud proto podle stěžovatelky neměl žádné podklady pro závěr o tom,
že se v daném prostoru mezi stavbami č. p. 86, 87, 91, 92, 93 a 94 nachází jakýkoliv její
pozemek, či dokonce všechny. Nelze ani vyloučit, že se v uvedeném prostoru kromě
pozemků majitelů stavení nacházejí ještě další pozemky vedené rovněž ve zjednodušené
evidenci. V dané oblasti, tj. v Rychnově na Moravě, se totiž zřejmě nachází větší množství
pozemků, které byly na základě tzv. Benešových dekretů konfiskovány a rozděleny jiným
subjektům bez toho, že by byly náležitě vytyčeny. Shora uvedený závěr krajského soudu
proto stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelný, přičemž zdůrazňuje, že ani správní
orgány se touto otázkou vůbec nezabývaly.
Jako nesprávný označila stěžovatelka rovněž názor krajského soudu,
že je absurdní, že by každý, kdo je vlastníkem pozemku zapsaného ve zjednodušené
evidenci, byl až do přesného zaměření a vytyčení vyloučen z jakékoliv odpovědnosti
za stav svých pozemků. Podle jejího názoru lze zásadu vyjádřenou v čl. 11 odst. 1 Listi ny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) aplikovat pouze v případě, kdy je zaručeno
plné využití vlastnických práv. Jen za takových podmínek lze od vlastníka vyžadovat
i plnění jeho povinností vyplývajících z vlastnického práva. Tak tomu bylo podle
stěžovatelky i v daném případě, kdy předmětné pozemky nebyly dosud přesně vytyčeny.
Zmínila přitom i některé rozhodné časové mezníky, které podle jejího názoru měly vliv
na tuto přetrvávající nežádoucí situaci.
Závěrem kasační stížnosti projevila stěžovatelka nesouhlas se závěrem krajského
soudu, že interpretace a aplikace neurčitých právních pojmů (čistota a pořádek) byla
správním orgánem provedena správně. Předně zdůraznila, že podkladem pro rozhodnutí
správních orgánů nemohla být žádost obyvatel obce o zjednání nápravy, neboť tito
nemohou stanovovat výklad právních pojmů uvedených v zákoně. Znovu poukázala
na to, že žádný právní předpis neukládá vlastníkovi pozemku kosit trávu. Pokud někdo
nepovažoval stav pozemku za dostatečně estetický, neznamená to, že by byl tímto
způsobem porušen pořádek. Ust. §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích nelze podle
jejího názoru postihovat situace, kdy se vychází z hodnocení na základě nějakých
estetických norem. Není totiž nikde stanovena povinnost zachovávat jakákoliv estetická
měřítka, přičemž estetický vzhled nelze podřadit pod pojem zachování pořádku.
Proto stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu
zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Podle ust. §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku tak, že naruší
vzhled obce.
Podle ust. §5 1 zákona o přestupcích není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno
jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.
Podle ust. §3 správního řádu nevyplývá -li ze zákona něco jiného, postupuje
správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2.
Podle ust. §50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny
okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední
uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné
okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Podle ust. §52 správního řádu jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu
svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy,
které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka v podané kasační stížnosti opakovaně
vytýká krajskému soudu vadu spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí
pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší
správní soud předně touto stížní námitkou, neboť od jejího posouzení se odvíjí
hodnocení dalších námitek.
Soudní řád správní nestanoví, co se rozumí nepřezkoumatelným rozhodnutím
krajského soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu ust. §103 odst. 1 p ísm. d) s. ř. s.,
a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní judikatura správních
soudů. Ostatně o tom, že nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, svědčí
i ust. §109 odst. 3 s. ř. s., které zdejšímu soudu ukládá povinnost se jí zabývat i tehdy,
pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS, „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
„Opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat
jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ (Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaného pod č. 787/2006 Sb. NSS.)
V této souvislosti je vhodné rovněž odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního
soudu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů, podle
které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného a vyčerpávajícího
zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného
rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Předmětný soud rovněž
opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí může
vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález
téhož soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35
SbNU 147). To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného
porušení základního práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Na pozadí výše uvedeného a po posouzení napadeného rozhodnutí krajského
soudu dospěl Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci k závěru, že rozsudek
krajského soudu netrpí absencí úvah a argumentace ve vztahu k jednotlivým žalobním
námitkám stěžovatelky, vyhovuje shora předestřeným požadavkům a nelze jej proto podle
názoru zdejšího soudu pokládat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Ostatně
stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s důvody uvedenými v předmětném
rozhodnutí a namítá jejich nesprávnost. Je tedy zřejmé, že tyto důvody zná, její výtky
směřují ke správnosti a zákonnosti úvah krajského soudu, což jsou námitky nezákonnosti,
případně vad řízení, nikoli však nepřezkoumatelnosti.
Za této situace tedy mohl zdejší soud přistoupit k posouzení dalších námitek
stěžovatelky. Jako stěžejní se v této souvislosti jeví námitka, která správním orgánům
vytýká, že v předcházejícím řízení o přestupku postupovaly v rozporu s ust. §52
správního řádu, když si neopatřily žádný důkaz o tom, kde přesně se nalézají pozemky
stěžovatelky.
Jak již Nejvyšší správní soud v minulosti konstatoval, úlohou soudního přezkumu
rozhodnutí o přestupku je posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném
rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně
usuzovat na skutkové i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět.
Správní soudy posuzují mimo jiné i to, zda důkazy před správním orgánem byly
provedeny v souladu se zákonem, nebo zda závěry, k nimž správní orgán dospěl,
a které vyjádřil v důvodech svého rozhodnutí, mají v provedených důkazech logickou
oporu. Úkolem soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku je tak posoudit, zda právní
závěr, který z rozhodnutí o vlastním právu nebo povinnosti vychází, má postačující oporu
ve zjištěném skutkovém stavu, tedy ve výsledku provedeného dokazování (srov. Mazanec,
M. Přezkum správních rozhodnutí soudy. Bulletin advokacie č. 1, 1998, s. 7).
Na pozadí shora citovaného přistoupil tento soud i k nyní projednávané věci.
Hned v úvodu je však podle názoru zdejšího soudu k tomu třeba zdůraznit,
že posuzovaný případ je z oblasti správního trestání, pro kterou platí zásada,
že sankcionovat lze někoho jen tehdy, jestliže je zcela najisto postaveno, že se dopustil
protiprávního jednání, a zároveň, že se skutečně jedná o protiprávnost, tj. o jednání
contra legem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 2 As 48/2008 - 58). Uvedená zásada je v podstatě konkretizací jedné ze základních
zásad činnosti správních orgánů, jež je současně jednou z určujících zásad správního
trestání – zásady materiální pravdy, která spočívá v povinnosti správních orgánů zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné poc hybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 (viz ust. §3 správního řádu).
V této věci byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle
ust. §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích tím, že dlouhodobě neudržovala čistotu
a pořádek na svých pozemcích vedených ve zjednodušené evidenci pro obec a katastrální
území Rychnov na Moravě, a to č. 224, č. 226, č. 2821, č. 2822 a č. 2820/1, spočívající
v nekosení travního porostu, čímž měla narušit vzhl ed obce. Podle zmíněného ust. §47b
odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích se přitom přestupku dopustí ten, kdo neudržuje čistotu
a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku tak, že naruší vzhled obce. Pokud tedy má být
příslušná osoba sankcionována za porušení uvedeného ustanovení, musí být v příslušném
řízení správními orgány postaveno najisto nejenom to, že uvedená osoba neudržuje
čistotu a pořádek, ale že tak nečiní na svém nebo jím užívaném pozemku, a to v takovém
rozsahu, že tím naruší vzhled obce. Je však plně na správním orgánu, aby tvrdil,
že uvedené skutečnosti nastaly a aby pro toto tvrzení obstaral nezbytné důkazy,
tj. břemeno tvrzení a břemeno důkazní v přestupkovém řízení spočívá na správních
orgánech (zásada presumpce neviny v přestupkovém řízení). V kontextu stěžovatelkou
podané námitky je tedy na správním orgánu, aby tvrdil, že příslušné pozemky, na nichž
není udržován pořádek a čistota, jsou ve vlastnictví stěžovatelky, příp. že je tato užívá,
a aby pro toto své tvrzení obstaral nezbytné důkazy. To se však v nyní projednávané věci
nestalo, neboť správní orgány obou stupňů toliko tvrdily, že se jedná o pozemky,
které jsou ve vlastnictví stěžovatelky, avšak z provedeného správního řízení nevyplynulo,
zda pozemky, na nichž nebyl udržován pořádek a čistota, byly skutečně ve vlastnictví
stěžovatelky, resp. dosud nebylo najisto určeno, kde přesně se nacházejí pozemky
stěžovatelky, jejichž neudržování je v daném případě sankcionováno. Jak správní orgán
prvního stupně, tak i odvolací správní orgán, tak svůj závěr, že se jedná o pozemky
ve vlastnictví stěžovatelky, neprokázaly a v důsledku toho nebyl dostatečně zjištěn
skutkový stav věci. Ostatně z tohoto důvodu není v tomto směru ani určující vlastnické
právo stěžovatelky a povinnosti s ním související, včetně limitů daných čl. 11 odst. 1
Listiny, ale charakter přestupkového řízení a s tím související povinnost správního orgánu
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Na krajském soudu pak bylo, aby shora popsané pochybení, které stěžovatelka
namítala nejenom v podané žalobě, ale již v průběhu řízení před správními orgány, zjistil
a uložil jeho odstranění. Na místo toho krajský soud nesprávně vyložil, že jádrem sporu
mezi stěžovatelkou a správními orgány je otázka, na čí náklady a čí povinností je přesné
zaměření a vytyčení pozemků. Krajský soud tak zjevně pominul zásadní význam zásady
materiální pravdy v přestupkovém řízení. V souladu s touto zásadou, která je dále
vyjádřena v ust. §50 odst. 3 a §52 , větě druhé, správního řádu, je totiž povinností
správních orgánů zjistit skutkový stav věci v takovém rozsahu, aby jejich závěry o tom,
že se skutečně jedná o pozemky ve vlastnictví stěžovatelky, a že na těchto není
stěžovatelkou udržován pořádek a čistota v takové míře, že je tím narušen vzhled obce,
byly zcela jednoznačné a přesvědčivé. Krajský soud svým postupem de facto toleroval
absenci jakéhokoliv bližšího určení pozemků ve vlastnictví stěžovatelky, které jsou
v současnosti vedeny toliko ve zjednodušené evidenci BPEJ, a z podstaty věci je tak jejich
vymezení v terénu komplikované. Podklady nacházející se ve správním spise, tj. žádost
občanů Rychnova na Moravě o zjednání nápravy ze dne 27. 10. 2008, vyjádření starostky
obce Rychnova na Moravě ze dne 19. 1. 2009, č. j. 8/2009/67, či fotodokumentace blíže
neurčené lokality, tak nejsou podle zdejšího soudu dostačující. Zmíněný nedostatek
přitom neřeší ani stanovisko Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální
pracoviště Svitavy, ze dne 21. 1. 2009, ke kterému je sice připojena kopie katastrální mapy
Rychnova na Moravě, včetně přibližného zakreslení pozemků ve vlastnictví stěžovatelky,
avšak z této nelze rozeznat, jaký je skutečný stav v terénu.
Je jistě pravdou, že přesné polohové zaměření pozemků prováděné pro účely
evidence katastru nemovitostí je bezesporu jedním z nejpřesnějších, avšak zdejší soud
je názoru, že pro účely přestupkového řízení postačí i využití postupů, které poskytuje
platný správní řád, zejména ust. §51 a násl. upravující problematiku dokazování, a zde
pak především důkaz ohledáním věci na místě (ust. §54 správního řádu). Stejně tak může
správní orgán vycházet z podkladů a možností, které ve svém rozhodnutí podrobně
zmiňuje i krajský soud (viz str. 7 napadeného rozhodnutí krajského soudu), tj. využití
údajů bývalého katastru nemovitostí, pozemkových knih a navazujících operátů
přídělového a scelovacího řízení, apod., a na které zdejší soud v této souvislosti odkazuje.
Nutno ovšem připomenout, že tím samozřejmě není nikterak dotčeno , či dokonce
předurčeno, pozdější přesné polohové určení pozemků provedené pro účely evidence
v katastru nemovitostí.
Nejvyšší správní soud proto na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v nyní
projednávané věci nemají závěry správních orgánů týkající se spáchání shora vymezeného
přestupku ve smyslu ust. §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích stěžovatelkou
postačující oporu ve zjištěném skutkovém stavu, tedy ve výsledku provedeného
dokazování.
Za tohoto stavu věci považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné zabývat
se podrobně dalšími námitkami stěžovatelky obsaženými v kasační stížnosti, neboť by tím
mohl předjímat závěry správních orgánů a krajského soudu, které však budou moci být
učiněny až teprve poté, co bude dostatečně zjištěn skutkový stav věci.
I přesto však, tedy nad rámec výše uvedeného, lze poznamenat,
že je nepochybným pozitivem jak napadeného rozsudku krajského soudu, tak i
rozhodnutí správního orgánu, snaha velmi rozumným a konstruktivním způsobem
definovat pojem „čistota a pořádek“, aniž by tyto úvahy kasační soud jakkoliv hodnotil.
Skutečnost, že stávající právní úprava definici pojmů „čistota a pořádek“ neobsahuje,
přitom nepovažuje zdejší soud za její výrazný deficit. Jak již zdejší soud uvedl ve svém
rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 - 58, „je dokonce diskutabilní, zda u takovýchto
pojmů je vůbec smysluplné legislativně vymezovat jejich obsah: vždy totiž hrozí na straně jedné jejich
přílišná obecnost, která potřebám praxe není příliš nápomocná, anebo na straně druhé tak konkrétní
vymezení, že v konečném důsledku nechtěně vyloučí i případy, které by svojí povahou pod tuto definici
určitě spadat měly.“ Vzhledem k neurčitosti těchto pojmů by tedy jak v rozhodnutí
správního orgánu, tak krajského soudu, takové úvahy chybět neměly. Své místo
by pak v této souvislosti jistě mohlo najít i posouzení vztahu skutkové podstaty přestupku
podle ust. §47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích a té, která je obsažena v ust. §78
odst. 2 písm. a) zákona č 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to především z pohledu zásady ne
bis in idem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
krajského soudu pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit
[ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.], zrušil a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení,
v němž je krajský soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109
odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích v novém rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu