ECLI:CZ:NSS:2010:9.AS.53.2009:79
sp. zn. 9 As 53/2009 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
ZIMBO CZECHIA s.r.o., se sídlem Na Zátorách 8/613, Praha 7, zastoupené
JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou se sídlem Štupartská 4, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, odbor dopravně správní, se sídlem Nábřeží
Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2008,
č. j. 68/2008-160-SPR/3, ve věci správního deliktu na úseku provozu na pozemních
komunikacích, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 30. 10. 2008, č. j. 9 Ca 167/2008 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“),
kterým tento soud odmítl její žalobu podanou proti rozhodnutí Ministerstva dopravy,
odboru dopravně správnímu (dále též „odvolací správní orgán“), ze dne 7. 2. 2008,
č. j. 68/2008-160-SPR/3, jímž bylo podle ust. §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání
stěžovatelky podané proti usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy
a silničního hospodářství, ze dne 6. 11. 2007, č. j. DSH/12443/07 (dále též „správní
orgán“), a citované rozhodnutí potvrzeno. Předmětným rozhodnutím neprominul správní
orgán podle ust. §41 odst. 6 správního řádu zmeškání úkonu – doplnění blanketního
odvolání podaného dne 15. 10. 2007, neboť důvody doložené právní zástupkyní
stěžovatelky, JUDr. Marcelou Scheeovou, a to její pracovní neschopnost, vyhodnotil
s ohledem na okolnosti zmeškaného úkonu ve vztahu k tomuto úkonu jako nedůvodné
a nezávažné.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítá, že v případě podané
žaloby se nejednalo o nepřípustný návrh ve smyslu soudního řádu správního,
neboť tato nesměřovala proti úkonu o vedení řízení, ale proti rozhodnutí o řádném
opravném prostředku. Z tohoto důvodu považuje kasační stížností napadené usnesení
městského soudu za nezákonné. Podle jejího názoru bylo třeba na žalobou napadené
rozhodnutí nahlížet jako na správní rozhodnutí, neboť bylo jako takové vydáno v rámci
správního řízení, resp. jako výsledek přezkoumání rozhodnutí správního orgánu,
proti kterému bylo ve smyslu v něm obsaženého poučení přípustné odvolání. Stěžovatelka
je proto přesvědčena, že žalobou napadené rozhodnutí splňuje jak materiální, tak formální
náležitosti správního rozhodnutí a je tak přezkoumatelné soudem. Předmětem žaloby
tak nebylo, jak nesprávně vyznívá z odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí
městského soudu, že nebylo vyhověno „žádosti o posečkání s rozhodnutím a o možnost
doplnění odvolání“, ani že nedošlo „k prominutí zmeškání úkonu – doplnění blanketního
odvolání“, resp. „k navrácení v předešlý stav“; stěžovatelka se žalobou ani nedomáhala
zrušení rozhodnutí správního orgánu, nýbrž výhradně žádala o zrušení rozhodnutí
odvolacího správního orgánu pro nezákonnost, resp. z důvodu nepřezkoumatelnosti
pro zmatečnost. Městský soud se však v rozporu se zákonem touto námitkou nezabýval.
Dostatečně se podle jejího názoru městský soud nezabýval ani námitkami, které se týkaly
nezákonnosti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Podle ní městský soud
vše nesprávně redukoval na to, že v žalobě měla namítat, že meritem věci je, že nebylo
vyhověno návrhu na prominutí zmeškání lhůty – navrácení v předešlý stav; meritem věci
přitom bylo to, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu je nezákonné, protože tento
právně vadně a zmatečně rozhodl o jejím odvolání. Navíc městský soud nesprávně učinil
předmětem posouzení „žádost podle ust. §125 odst. 1 písm. a) silničního zákona“,
namísto toho, aby bylo posuzováno, zda rozhodnutí odvolacího správního orgánu
bylo či nebylo vydáno v souladu se zákonem, věc „sklouzla“ k posouzení toho,
zda je možné blanketní odvolání doplňovat a k právní povaze žádosti o prominutí
zmeškání lhůty a navrácení v předešlý stav, přitom je opomíjeno, že odvolání
lze doplňovat pouze do dne vydání rozhodnutí o odvolání.
Skutečnost, že městský soud zjistil, že proti rozhodnutí správního orgánu
ze dne 8. 10. 2007, č. j. DSH/11565/07, podala stěžovatelka žalobu, která je vedena
u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 57 Ca 121/2007, tj. práva stěžovatelky a postup
správních orgánů jsou předmětem přezkumu podle ust. §65 a násl. s. ř. s., podle jejího
názoru neanuluje nezákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Jedná se totiž
o jiné rozhodnutí a o jiný žalovaný subjekt, než v nyní projednávaném případě.
Stěžovatelka v této souvislosti uvádí, že řízení vedené u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 57 Ca 121/2007 bylo až do pravomocného skončení věci městským soudem
přerušeno, neboť otázka zákonnosti rozhodnutí odvolacího správního orgánu
je považována za otázku předběžnou.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že ze zjištění městského soudu, jež jsou uvedena
v odůvodnění napadeného usnesení, vyplývá, že ve věci byly ve smyslu ust. §76 odst. 1
písm. c) s. ř. s. dány podmínky pro zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu
pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť toto mohlo
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Dále má stěžovatelka za to, že jestliže
městský soud dospěl v předchozím řízení k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není
rozhodnutím ve smyslu správního řádu, tj. trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho
nicotnost, měl ve smyslu ust. §76 odst. 2 s. ř. s. tuto vyslovit, a to i bez návrhu.
S ohledem na výše uvedené navrhla stěžovatelka zrušení rozhodnutí městského soudu
a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu, které měl Nejvyšší správní
soud k dispozici, vyplynuly následující podstatné skutečnosti:
Rozhodnutím Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy, ze dne 1. 8. 2007,
č. j. OD/6371/07/Ja, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu
podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o silničním provozu“), kterého se měla dopustit tím, že dne 11. 10. 2006 porušila
ust. §10 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za tento správní delikt jí byla podle ust. §125
odst. 1 citovaného zákona uložena pokuta ve výši 6 000 Kč a podle ust. §79 odst. 1
správního řádu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka s vydaným rozhodnutím nesouhlasila,
podala proti němu dne 23. 8. 2007 odvolání, v němž mimo jiné uvedla, že toto bude
doplněno po odpadnutí zdravotní překážky na straně právní zástupkyně stěžovatelky.
Uvedená zdravotní překážka byla doložena kopií potvrzení pracovní neschopnosti.
Rozhodnutím správního orgánu ze dne 8. 10. 2007, č. j. DHS/11565/07,
bylo odvolání podané dne 23. 8. 2007 zamítnuto a rozhodnutí Městského úřadu Klatovy,
odboru dopravy, ze dne 1. 8. 2007, č. j. OD/6371/07/Ja, potvrzeno. Předmětné
rozhodnutí bylo uloženo a připraveno k vyzvednutí v provozovně držitele poštovní
licence dne 12. 10. 2007, právní zástupkyní stěžovatelky bylo osobně převzato
dne 17. 10. 2007.
Faxovým podáním ze dne 13. 10. 2007, doplněným dne 15. 10. 2007, doplnila
právní zástupkyně stěžovatelky blanketní odvolání, kdy současně s ním podala žádost
o navrácení v předešlý stav a podnět ke zrušení předmětného rozhodnutí z důvodu
nicotnosti, který byl správním orgánem vyčleněn k samostatnému vyřízení.
Usnesením správního orgánu ze dne 6. 11. 2007, č. j. DSH/12443/07, neprominul
správní orgán podle ust. §41 odst. 6 správního řádu zmeškání úkonu – doplnění
blanketního odvolání podaného dne 15. 10. 2007, neboť důvody doložené právní
zástupkyní stěžovatelky, JUDr. Marcelou Scheeovou, a to její pracovní neschopnost,
vyhodnotil s ohledem na okolnosti zmeškaného úkonu ve vztahu k tomuto úkonu jako
nedůvodné a nezávažné.
Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, které bylo rozhodnutím
odvolacího správního orgánu ze dne 7. 2. 2008, č. j. 68/2008-160-SPR/3, zamítnuto
podle ust. §90 odst. 5 správního řádu a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla kasační stížností
napadeným usnesením městského soudu odmítnuta podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s ust. §68 písm. e) a §70 písm. c) s. ř. s. s odůvodněním, že se nejedná
o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 s. ř. s., ale o úkon, jímž se upravuje vedení řízení
před správním orgánem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelkou je tvrzen důvod kasační
stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., i když v jejím podání je též výslovně
zmíněn i důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ve skutečnosti je však dán toliko
důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který je ve vztahu
k důvodu podle písm. a) téhož ustanovení důvodem speciálním. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.
(K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS.) Nejvyšší správní soud
proto v tomto ohledu považoval za důvod podání kasační stížnosti důvod uvedený
v ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne
návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.
Podle §68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání
rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno.
Podle §70 písm. c) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu,
jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
V souzené věci musel Nejvyšší správní soud nejprve postavit najisto otázku,
zda je soudní přezkum výše uvedeného rozhodnutí žalovaného vůbec přípustný,
tj. zda městský soud ve svém rozhodnutí dospěl ke správnému právnímu závěru,
že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu,
má povahu úkonu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, která jsou
ve smyslu §70 písm. c) s. ř. s. samostatně ze soudního přezkumu vyloučena, resp.
se nejedná o rozhodnutí, jež by v konečném důsledku zasahovala do práv žalobce
podle ust. §65 s. ř. s. Posouzení uvedené otázky má přitom ve věci určující význam.
Na tomto závěru závisí, zda zdejší soud je oprávněn přistoupit k meritornímu přezkumu
kasačních námitek, resp. zda bude nucen napadené rozhodnutí městského soudu
z důvodu nesprávného právního závěru zrušit. Nejvyšší správní soud proto musel
uvedenou otázku vyřešit přednostně, vycházel přitom z následujících úvah:
Právo na ochranu před zásahem do subjektivních práv mocenským aktem státu,
tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem směřujícím vůči jeho
adresátům, je na ústavní úrovni garantováno ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle tohoto článku, který je klíčovým pro správní
soudnictví, „ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy,
může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv
a svobod podle Listiny“. Pravomoc správních soudů je tak podle citovaného článku
založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu,
ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (s výjimkou rozhodnutí
týkajících se základních práv a svobod, u nichž žádná zákonná kompetenční výluka
možná není). Uvedené ustanovení Listiny tedy připouští možnost výjimek z obecné
přezkumné správně soudní pravomoci, přičemž se jedná o uplatnění tzv. negativní
enumerace, tj. zákonem stanoveného výčtu výjimek z přezkoumávání rozhodnutí orgánů
veřejné správy soudem připuštěných za předpokladu, že se nejedná o přezkoumávání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle ust. §2 s. ř. s. poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob soudy ve správním soudnictví způsobem stanoveným tímto zákonem
a za podmínek tímto nebo zvláštním zákonem stanovených a rozhodují v dalších věcech,
v nichž tak stanoví tento zákon. Postup, jakým se lze dovolat ochrany veřejných
subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo rozhodnutím orgánu veřejné správy,
dále upravuje ust. §65 a násl. s. ř. s., podle něhož je k žalobě oprávněn (aktivně
legitimován) „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti“.
Meze práva na přístup k soudu v prvé řadě představují tzv. kompetenční výluky,
jejichž taxativní výčet obsahuje ust. §70 s. ř. s. Mezi úkony správního orgánu, které jsou
ze soudního přezkumu vyloučeny, přitom citované ustanovení mimo jiné v písm. c) řadí
také úkony, které sice materiálně mohou být rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s.,
avšak jedná se o úkony, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem.
V takových případech je podle ust. §68 písm. e) s. ř. s. žaloba domáhající se přezkumu
takového rozhodnutí nepřípustná a bude odmítnuta podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stejně tomu bylo i v předchozí právní úpravě správního soudnictví (do 31. 12. 2002)
obsažené v části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), konkrétně v ust. §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.,
které vyloučilo ze soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů předběžné
nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž bylo upraveno vedení správního řízení.
Otázkou tedy zůstává, zda rozhodnutí žalovaného, resp. rozhodnutí správního
orgánu vydané v nyní projednávané věci je úkonem, jímž se upravuje vedení řízení
před správním orgánem, které je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu
podle ust. §70 písm. c) s. ř. s. Zdejší soud proto v návaznosti na shora citované přistoupil
k posouzení těchto rozhodnutí. Při následujících úvahách se přitom nelze omezit toliko
na posouzení žalobou napadeného rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jak se mylně
domnívá stěžovatelka, ale je třeba, a to především, vycházet z charakteru rozhodnutí
správního orgánu, neboť ten neopomenutelně předurčuje povahu přezkoumávaného
rozhodnutí.
V této souvislosti je předně třeba zdůraznit, že proti rozhodnutí Městského úřadu
Klatovy, odboru dopravy, ze dne 1. 8. 2007, č. j. OD/6371/07/Ja, které bylo stěžovatelce
doručeno dne 8. 8. 2007, tato podala dne 23. 8. 2007 odvolání, v němž mimo jiné uvedla,
že toto bude doplněno po odpadnutí zdravotní překážky na straně právní zástupkyně
stěžovatelky. Jak je patrno, předmětné odvolání bylo nejenom podáno včas, tj. v zákonné
lhůtě 15-ti dnů (ust. §83 odst. 1 správního řádu), ale obsahovalo rovněž důvody,
které stěžovatelku vedly k jeho podání; nejednalo se tedy o „blanketní“ odvolání,
jak uvádí stěžovatelka, což dokládá i skutečnost, že bylo následně předmětem meritorního
přezkumu ze strany správního orgánu, který je rozhodnutím ze dne 8. 10. 2007,
č. j. DHS/11565/07, zamítnul a shora citované rozhodnutí Městského úřadu Klatovy
potvrdil. Dále je nutno připomenout, že rozhodnutí správního orgánu bylo uloženo
a připraveno k vyzvednutí v provozovně držitele poštovní licence dne 12. 10. 2007, právní
zástupkyní stěžovatelky bylo osobně převzato dne 17. 10. 2007.
Z uvedeného vyplývá, že faxovým podáním ze dne 13. 10. 2007, doplněným
dne 15. 10. 2007, jímž právní zástupkyně stěžovatelky doplnila podle svých slov
„blanketní“ odvolání a současně s ním podala žádost o navrácení v předešlý stav podle
ust. §41 správního řádu, nebylo možné se domáhat prominutí zmeškání úkonu – podání
odvolání, neboť toto bylo podáno včas. Podle ust. §41 odst. 1 správního řádu se přitom
„navrácením v předešlý stav rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději
při ústním jednání nebo v určité lhůtě, nebo povolení zpětvzetí nebo změny obsahu podání,
kterou by jinak nebylo možno učinit“. Z povahy věci přicházela v úvahu spíše žádost
o povolení změny obsahu podání (odvolání), kterou je však možné uplatnit pouze
do vydání rozhodnutí (rozhodnutí správního orgánu o odvolání bylo vydáno
dne 8. 10. 2007, žádost o navrácení v předešlý stav byla učiněna až dne 13. 10. 2007).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, rozhodnutí správního orgánu o žádosti
stěžovatelky o doplnění odvolání má povahu procesního rozhodnutí, jímž se toliko
upravuje vedení řízení před správním orgánem (tj. otázka „posečkání“ správního orgánu
s vydáním rozhodnutí do doby, než bude odvolání doplněno), a které je tedy v souladu
s ust. §70 písm. c) s. ř. s. samostatně ze soudního přezkumu vyloučeno. Z tohoto důvodu
není Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, oprávněn se meritorně zabývat
zákonností postupu správního orgánu v této věci, pokud jde o takovou žádost
stěžovatelky. Zdejší soud se proto v této věci plně ztotožňuje s názorem městského soudu
a v podrobnostech odkazuje na jeho vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění.
Předmětné rozhodnutí pak nelze považovat ani za rozhodnutí, jež by v konečném
důsledku zasahovalo do práv žalobkyně podle ust. §65 s. ř. s., neboť se jím nezakládají,
nemění, neruší ani závazně neurčují práva ani hmotněprávní povinnosti; pouze se jím
upravuje vedení správního řízení. Uvedeným rozhodnutím se správní řízení nekončí,
ani tímto rozhodnutím není nijak zasaženo hmotněprávní postavení účastníka správního
řízení. Takovým rozhodnutím je až shora zmíněné rozhodnutí správního
orgánu ze dne 8. 10. 2007, č. j. DHS/11565/07, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Klatovy ze dne 1. 8. 2007,
č. j. OD/6371/07/Ja. Za připomenutí v této souvislosti stojí například rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 5 A 48/99, publikované ve sbírce
Soudní judikatura pod č. 664/2000, ze kterého vyplývá, že „za rozhodnutí procesní povahy soud
považuje ta rozhodnutí, jimiž se správní orgán nedotkl přímo těch práv účastníka, která vyvěrají
z hmotného práva, ale zasáhl jen do práv daných pro vlastní vedení řízení. Takovými rozhodnutími
jsou např. rozhodnutí o přerušení řízení, o prominutí zmeškání lhůty, o zastavení řízení pro zpětvzetí
návrhu, o ustanovení znalce, o zastavení řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.“
Ostatně k povaze rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání,
resp. rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu, vydaného podle ust. §41 správního
řádu, jakožto rozhodnutí předběžné povahy, které je samostatně vyloučeno ze soudního
přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě
proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání, se podrobně vyjádřil
i Nejvyšší správní soud, a to zejména ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 9 As 88/2007 – 49, a dále v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009,
č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, na které na tomto místě odkazuje.
Ve světle shora předestřeného proto musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že městský soud postupoval správně, pokud stěžovatelkou napadené rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu doplnění
blanketního odvolání podaného dne 15. 10. 2007 klasifikoval jako úkon správního orgánu,
jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a na základě toho žalobu
napadající toto rozhodnutí odmítl s poukazem na ust. §68 písm. e) a §70 písm. c) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že odmítnutí žaloby
bylo nezákonné.
Shora uvedený nedostatek podmínek řízení nemůže zhojit ani stěžovatelkou
tvrzená nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí správního
orgánu, neboť posouzení zákonnosti tohoto rozhodnutí je otázkou meritorního
přezkumu, který je v případě nepřípustného návrhu vyloučen. Ostatní námitky
stěžovatelky proto nejsou relevantní, neboť směřují proti rozhodnutí žalovaného
a nikterak nezpochybňují závěry krajského soudu o nesplnění podmínek řízení. Stejně
tak se nemohl k (meritorním) žalobním námitkám stěžovatelky, které v podrobnostech
napadaly zákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu, vyjadřovat městský soud,
když jím byla žaloba odmítnuta jako nepřípustná.
Jestliže městský soud v kasační stížností napadeném rozhodnutí uvedl
zjištění, že proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu ze dne 8. 10. 2007,
č. j. DSH/11565/07, podala stěžovatelka žalobu, která je u Krajského soudu v Plzni
vedena pod sp. zn. 57 Ca 121/2007, chtěl tím zjevně toliko zdůraznit, že právě v tomto
žalobním řízení mohou být úspěšná tvrzení stěžovatelky, která jsou v daném případě
nepřípustná, tj. tvrzení o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Jak Nejvyšší správní
soud zjistil, předmětné řízení přitom bylo ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni
ze dne 31. 8. 2009, č. j. 57 Ca 121/2007 – 101, jímž bylo rozhodnutí správního orgánu
ze dne 8. 10. 2007, č. j. DSH/11565/07, zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu
k dalšímu řízení.
Jako nepravdivé je třeba označit tvrzení stěžovatelky, že městský soud učinil
předmětem řízení posouzení „žádosti podle ust. §125 odst. 1 písm. a) silničního zákona“,
neboť z odůvodnění rozhodnutí městského soudu je jednoznačně patrno, že předmětem
řízení bylo žalobou napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Nicméně odkaz
na ust. §125 odst. 1 písm. a) silničního zákona je v citovaném rozsudku obsažen,
avšak v souvislosti s předmětem (meritorního) řízení ve věci správního deliktu
stěžovatelky (viz str. 3 kasační stížností napadeného rozhodnutí městského soudu).
Pokud jde o úvahy stěžovatelky týkající se případného postupu městského soudu
ve smyslu ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., jakož i vyslovení nicotnosti napadeného
rozhodnutí podle ust. §76 odst. 2 s. ř. s., je třeba tyto v dané věci hodnotit jako zcela
spekulativní, neboť, jak je podrobně rozebráno výše, nebyly v nyní projednávané věci
splněny podmínky řízení v podobě nepřípustného návrhu na zahájení řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelkou uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení
městského soudu důvodné, neboť jmenovaný soud postupoval v dané věci v souladu
se zákonem. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší
správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost
byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Radan Malík
předseda senátu