ECLI:CZ:NSS:2010:NAO.41.2010:149
sp. zn. Nao 41/2010 - 149
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: BS DEALER,
a. s., se sídlem Motel GOLF START, Dostihová 520, Slušovice, zastoupen JUDr. Františkem
Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti žalovanému: Finanční úřad
ve Zlíně, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne
3. 6. 1999, č. j. 117037/99/303940/4111, o námitce podjatosti uplatněné žalobcem,
takto:
Soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Jaroslava Skoumalová a JUDr. Ing. Viera
Horčicová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 31 Ca 114/2008.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 12. 2008, č. j. 31 Ca 114/2008 – 57, odmítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně (dále
jen „finanční úřad“) ze dne 3. 6. 1999, č. j. 117037/99/303940/4111. Ke kasační stížnosti žalobce
bylo toto usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně poučil účastníky řízení o složení senátu s tím, že ve věci bude podle
rozvrhu práce rozhodovat senát 31 Ca ve složení JUDr. Jaroslava Skoumalová a JUDr. Ing. Viera
Horčicová a že z důvodu neobsazení senátu třetím soudcem, jakož i v případě nepřítomnosti
některého ze soudců uvedeného senátu, může být věc podle rozvrhu práce rozhodnuta za účasti
některého ze soudců senátu 29 Ca nebo 30 Ca.
Na toto poučení reagoval žalobce podáním, v němž namítl podjatost soudkyně
JUDr. Jaroslavy Skoumalové a JUDr. Ing. Viery Horčicové, neboť podle ust. §8 odst. 1 s. ř. s.
jsou vyloučeni soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního
orgánu nebo v předchozím soudním řízení a přitom má být daná věc rozhodnuta senátem, který
v tomto složení rozhodoval o věci v předchozím řízení pod č. j. 31 Ca 114/2008.
K námitce podjatosti se vyjádřily soudkyně JUDr. Jaroslava Skoumalová a
JUDr. Ing. Viera Horčicová shodně tak, že k věci, k účastníkům řízení ani jejich zástupcům
nemají žádný vztah a nikoho z nich neznají.
Podle ust. §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům
je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli
na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení
o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podjatost soudce zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť tento princip jeho
nestrannost předpokládá. Pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti a nestrannosti
a bez toho, že by se nepředpokládal, nebylo by důvodu ani pro konstituování soudní moci jako
jednoho z pilířů demokratické společnosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených
v ust. §8 s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně dána a postup, kterým
je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána jinému soudu, resp. soudci, je nutno chápat jako
postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené
věci jen ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem
nezaujatě a spravedlivě (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003,
č. j. Nao 19/2003 - 16, www.nssoud.cz).
V ust. §8 odst. 1 věta druhá a třetí s. ř. s. je vyjádřen princip instanční oddělenosti řízení
před jednotlivými funkčně příslušnými soudy, a to jako záruka vnitřní nezávislosti soudní
soustavy, a tím i práva každého na spravedlivý proces. Jak v judikatuře Nejvyššího soudu
zabývající se institutem vyloučení soudců (např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 74/99,
www.nsoud.cz), tak i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 9. 2004, č. j. Nao 13/2004 – 54, publ. pod č. 433/2005 Sb. NSS)
je patrný konzistentní přístup v tom směru, že soudce má čerpat poznatky potřebné
pro projednávání a rozhodování věci z těch pramenů a tím způsobem, jež jsou vlastní té fázi
řízení, k níž je podle pravidel funkční příslušnosti povolán. Z toho plyne, že není kladen důraz
na absolutní neznalost projednávaného případu soudcem a překážkou pro projednání
a rozhodnutí věci není jakékoliv dřívější poznání o dané věci. Ve správním soudnictví
tak například v případě žaloby podané proti „novému“ rozhodnutí správního orgánu (v důsledku
zrušujícího soudního výroku) zpravidla rozhoduje tentýž senát, který nepochybně poznatky
o věci již má.
V daném případě je třeba určit, zda se uvedené soudkyně podílely na projednávání
a rozhodování věci v „předchozím soudním řízení“. Interpretací tohoto pojmu se přitom
již Nejvyšší správní soud zabýval (srov. zejména usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 – 18, publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS a usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 1. 2005, č. j. Nao 56/2004 – 54, publ. pod č. 545/2005 Sb. NSS)
a dospěl k závěru, že překážkou, která je důvodem podjatosti soudce z důvodu podílu
na předchozím soudním řízení, může být pouze skutečnost, že by na jiném stupni soudní
soustavy rozhodoval o totožné věci (totožnost věci je dána totožností účastníků a předmětu
řízení), na které se podílel na odlišném stupni. To znamená, že tutéž věc nemůže stejný soudce
projednávat a rozhodovat u krajského soudu a poté v řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího
správního soudu.
O takovou situaci se však v dané věci nejedná. Bude-li tedy senát Krajského soudu v Brně
znovu rozhodovat o žalobě poté, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho usnesení, nebude užívat
k projednání a rozhodnutí věci žádné poznatky, jež by mohly vzbudit pochybnosti o vnitřní
nezávislosti soudních instancí. Nejde tu tudíž o „předchozí soudní řízení“; neboť o takový případ
by se jednalo jen tehdy, kdyby soudce, který o věci rozhodoval u nižší instance, měl rozhodovat
o téže věci i v řízení o opravném prostředku.
Okolnosti, ze kterých žalobce dovozuje podjatost uvedených soudkyň, nelze bez dalšího
považovat za skutečnosti, jež by svědčily o existenci jejich zvláštního poměru k žalobci,
žalovanému či k věci samé, pro nějž by měl mít Nejvyšší správní soud pochybnosti o jejich
nepodjatosti. Protože žádné jiné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly důvodům
podjatosti pro poměr uvedených soudkyň k věci nebo k účastníkům řízení, žalobce neuvedl
a ani podle obsahu soudního spisu žádné skutečnosti nasvědčují podjatosti, Nejvyšší správní soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu