ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.95.2010:78
sp. zn. 1 Afs 95/2010 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: TOLLMI Milevsko spol.
s r. o., se sídlem Plaská 622/3, 150 00 Praha 5 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem,
advokátem se sídlem Velké náměstí 119, 397 01 Písek, proti žalovanému Finančnímu ředitelství
v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, 371 87 České Budějovice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 2. 2010, č. j. 740/10-1100, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2010, č. j. 10 Af 33/2010 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení ne př i z n á v á .
Odůvodnění:
Dne 22. 1. 2008, č. j. 595/08/098930/5827, zahájil Finanční úřad v Milevsku u žalobkyně
kontrolu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 2005. Na základě skutečností
zjištěných v průběhu kontroly rozhodnutími ze dne 14. 8. 2009, č. j. 20300/09/098970304679 a č. j.
20263/09/098970304679, finanční úřad předepsal žalobkyni k přímému placení daň z příjmů fyzických
osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 1 188 692 Kč, resp. daň z příjmů vybíranou
srážkou podle zvláštní sazby daně ve výši 973 Kč. K odvolání žalobkyně Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím vydané platební výměry potvrdilo a odvolání zamítlo.
Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích; ten rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, č. j. 10 Af 33/2010 - 40, žalobu zamítl. V odůvodnění
uvedl, že odvolání proti platebním výměrům bylo podáno osobou oprávněnou. Blanketní odvolání
podané žalobkyní doplnil dne 12. 9. 2009 daňový poradce Ing. M., který jednal na základě plné moci
doručené správci daně dne 24. 8. 2009. Konstatoval, že žalobkyně podané odvolání v průběhu
daňového řízení nezpochybnila, proto se nyní nemůže dovolávat neúčinnosti zastoupení.
Krajský soud shledal nedůvodnou také námitku žalobkyně ohledně absence posouzení, zda
a v jaké výši měli zaměstnanci žalobkyně nárok na výplatu cestovních náhrad; takové posouzení
nespadá do pravomoci správce daně. Nepřisvědčil rovněž názoru žalobkyně, že správce daně nesprávně
zaměnil nárok na výplatu cestovních náhrad s daňovou uznatelností. V posuzovaném případě
žalobkyně nevyplácela zaměstnancům náhrady cestovních výdajů, ale odměny - tedy příjmy ze závislé
činnosti podle §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů. Z těchto odměn nebyly žalobkyní sráženy zálohy na daň, proto jí správce daně uložil
povinnost daň uhradit.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítajíc, že je dán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně oprávněnosti doplnění odvolání
učiněného Ing. M. Daňovému poradci udělila plnou moc ke všem daním, u nichž povinnost podat
daňové přiznání nastala do 31. 12. 2007. Povinnost daňového subjektu provést srážku daně z příjmů
fyzických osob je daní stěžovatelky pouze ve smyslu legislativní zkratky podle zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Vyúčtování daně z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti není žádným zvláštním typem daňového přiznání. Proto Ing. M. nebyl stran daně
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti k ničemu zmocněn. Stěžovatelka kromě udělení plné moci
žádné další kroky v průběhu řízení o odvolání neučinila a již v žalobě se proti tvrzenému zastoupení
ohradila.
Dále stěžovatelka poukázala na nesprávnost závěrů krajského soudu ohledně cestovních náhrad.
Povinností všech účetních jednotek je účtovat o všech skutečnostech; bylo by proto nepředstavitelné,
aby stěžovatelka o zákonném nároku na cestovní náhrady neúčtovala. Překlasifikoval-li správce daně
účtované cestovní náhrady na část mzdy, měl současně posoudit otázku oprávněnosti nákladů
v účetnictví stěžovatelky. Krajský soud v rozsudku konstatoval, že nárok zaměstnanců na výplatu
cestovních náhrad nebyl v daňovém řízení posuzován. Je tak patrné, že skutečnosti podstatné
pro správné stanovení daňové povinnosti nebyly zjišťovány řádně.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka udělila plnou moc
k zastupování daňovému poradci Ing. M. dne 20. 8. 2009. Jedná se o plnou moc omezenou. Jednatel
stěžovatelky podal odvolání proti platebním výměrům Finančního úřadu v Milevsku. Bez výzvy správce
daně podle §48 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků stěžovatelka odvolání doplnila prostřednictvím
svého zástupce. Rozhodnutí žalovaného pak bylo v souladu s §10 odst. 3 zákona doručováno jak
stěžovatelce tak jejímu zástupci. Poté, co jednatel společnosti podal dne 11. 9. 2009 blanketní odvolání,
zmocněný daňový poradce jej na základě plné moci doplnil a řádně odůvodnil. Učinil tak v souladu
s udělenou plnou mocí a v daném stadiu daňového řízení. Stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení
odůvodnění odvolání žádným způsobem nezpochybnila. Postupem žalovaného tak ke zkrácení jejích
práv dojít nemohlo. Posuzování obsahu plné moci bylo nadto rovněž v souladu s ustálenou soudní
judikaturou, k čemuž žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS
433/01, nebo na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2007, č. j. 1 Afs
39/2006 - 79.
Nesprávným shledal žalovaný rovněž názor stěžovatelky, že správce daně zaměnil nárok
na výplatu cestovní náhrady s daňovou uznatelností. V posuzovaném případě správce daně
nerozhodoval o daňové uznatelnosti cestovních náhrad. Posuzoval situaci, kdy stěžovatelka svým
zaměstnancům neposkytovala náhrady cestovních výdajů, ale vyplácela jim příjmy ze závislé činnosti.
Z těchto příjmů však nesrážela zálohy na daň. Správce daně provedl v průběhu daňové kontroly 38
výslechů svědků a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že vyplacené částky odměn představují
příjmy ze závislé činnosti podle §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů. Z těchto příjmů byla
vypočtena daň v souladu s §38h zákona o daních z příjmů. Proto žalovaný navrhl, aby byla kasační
stížnost pro nedůvodnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutné uvést, že vybírání daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků se řídí
zvláštní procesní úpravou, obsaženou v §69 zákona o správě daní a poplatků. Jedná se o stav, kdy
plátce daně má povinnost daň srazit a odvést. Z ustanovení §69 odst. 1 zákona vyplývá, že daň nebo
úhradu na zajištění daně, kterou byl plátce daně povinen srazit nebo vybrat z daňového základu, odvede správci daně
ve lhůtě stanovené tímto nebo zvláštním zákonem. Pokud tyto daňové částky nebyly sraženy nebo vybrány ve stanovené
výši nebo odvedeny ve stanovené lhůtě, předepíše správce daně plátci daně tyto částky k přímému placení.
Z citovaného ustanovení je třeba dovodit, že daňová povinnost z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti a z funkčních požitků se „nevyměřuje, pouze se předepisuje k přímému placení. Znamená to,
že správce daně má povinnost, zjistí-li nedostatky v postupu plátce daně, plátci předepsat k přímému placení rozdíl mezi
daní, kterou srazil a odvedl a daní, kterou dle platných právních předpisů srazit a odvést měl. Správce daně předepíše
tedy plátci k přímému placení daňové částky, které ve stanovené lhůtě nebyly sraženy a odvedeny.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 59/2005 - 45, publikovaný pod č. 828/2006
Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení otázky, zda bylo
doplnění odvolání ze dne 12. 9. 2009 podáno osobou k tomu oprávněnou.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Platební výměr na daň z příjmů fyzických
osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků za rok 2005 byl stěžovatelce doručen dne 17. 8. 2009.
Dne 24. 8. 2009 byla správci daně doručena plná moc udělená stěžovatelkou daňovému poradci Ing. F.
M. Podle této plné moci byl Ing. M. oprávněn zastupovat stěžovatelku „v daňových řízeních ke všem daním,
u nichž povinnost podat daňové přiznání nastala do 31. 12. 2007“. Plná moc se týkala všech úkonů, s výjimkou
podepsání zprávy o daňové kontrole podle §16 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, sjednání
základu daně a daně podle §31 odst. 7 zákona, zpětvzetí odvolání proti vyměřené nebo dodatečně
doměřené dani a vzdání se práva na odvolání podle §48 odst. 8 a 9 zákona. V uvedeném rozsahu měla
plná moc omezit, zrušit či změnit předcházející plné moci.
Dne 10. 9. 2009 podal jednatel stěžovatelky blanketní odvolání proti třem platebním výměrům
Finančního úřadu v Milevsku, mimo jiné i proti platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti a na daň z příjmů vybíranou srážkou za rok 2005. Následně Ing. M. uvedené podání
dne 12. 9. 2009 doplnil. O odvolání rozhodl žalovaný dne 12. 2. 2010.
Krajský soud neshledal uvedenou námitku důvodnou. Konstatoval, že z průběhu daňového
řízení bylo patrné, že Ing. M. oprávněně doplnil odvolání podané jednatelem stěžovatelky. Výklad
předestíraný stěžovatelkou považoval soud za čistě formalistický.
Z popsaného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelka tři dny poté, co jí byl doručen platební
výměr na daň z příjmů ze závislé činnosti (20. 8. 2009), udělila plnou moc daňovému poradci Ing. M..
Jednalo se o plnou moc omezenou [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 12. 6. 2007, č. j. 1 Afs 39/2006 - 79, publikované pod č. 1353/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz, nebo
obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 433/01 ze dne 30. 1. 2003 (N 15/29 SbNU 117),
http://nalus.usoud.cz/]. Uvedená plná moc byla správci daně doručena 24. 8. 2009 a nahradila
dosavadní plnou moc udělenou Ing. M1. Následně dne 10. 9. 2009 podal jednatel stěžovatelky blanketní
odvolání, které bylo po dvou dnech doplněno podáním Ing. M.
Již ze samotného průběhu daňového řízení je patrné, že stěžovatelka i její zástupce Ing. M. měli
za to, že se dohoda o plné moci vztahuje i na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, případně
na daň srážkovou. Je nemyslitelné, aby daňový poradce necelý měsíc poté, co mu stěžovatelka udělila
plnou moc, podával sám z vlastní vůle (a bez vědomí stěžovatelky) doplnění odvolání a reagoval na
platební výměry ze dne 14. 8. 2009, které neměl k dispozici, neboť v době doručování platebních
výměrů ještě nebyl zástupcem stěžovatelky. Lze tak předpokládat, že stěžovatelka, pověřivši Ing. M.
jejím zastupováním v daňovém řízení, seznámila jej s vydanými platebními výměry Finančního úřadu
v Milevsku a uložila mu, aby podané odvolání doplnil o chybějící náležitosti. Z textu podání Ing. M.
doručeného správci daně 14. 9. 2009 je totiž patrné, proti jakým platebním výměrům odvolání směřuje
(jsou uvedena příslušná čísla jednací), jakých konkrétních pochybení se správce daně dopustil
a obsahuje rovněž návrh výroku žalovaného. Stěžovatelka a její zástupce Ing. M. tak jednali
konkludentně (ve shodě) a není pochyb o tom, že doplnění odvolání bylo učiněno v souladu s vůlí
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud sice připouští, že v průběhu řízení o odvolání již nebyly žalovaným činěny
žádné další úkony, z nichž by stěžovatelka zjistila, že odvolání bylo doplněno Ing. M. Je rovněž
pravdou, že daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti není daní, k níž je stěžovatelka povinna
podávat daňové přiznání; předkládá správci daně podle §69 zákona o správě daní a poplatků
tzv. vyúčtování daně. Tyto skutečnosti však nemohou ničeho změnit na správnosti závěru krajského
soudu, že z průběhu řízení o odvolání bylo zjevné, že žalobkyně k zastupování udělila plnou moc
daňovému poradci Ing. M. Ten na podání jednatele stěžovatelky ze dne 10. 9. 2009 navázal a doplnil
odvolání o náležitosti vyžadované zákonem o správě daní a poplatků. Je tak nesporné, že stěžovatelka i
Ing. M. jednali v souladu s udělenou plnou mocí. Výklad zastávaný stěžovatelkou, že podala blanketní
odvolání a následně měla být správcem daně vyzvána k jeho doplnění, není ze shora uvedených důvodů
udržitelný.
Krom toho se stěžovatelkou zastávaný výklad jeví zdejšímu soudu v kontextu celého daňového
řízení jako účelový. Ze správního spisu je patrné, že stěžovatelka v průběhu daňové kontroly dvakrát
změnila své sídlo. Rozhodnutím Ministerstva financí však byla místní příslušnost daňového subjektu
delegována zpět na Finanční úřad v Milevsku. O nepříkladné spolupráci stěžovatelky se správcem daně
svědčí rovněž skutečnost, že se jednatel stěžovatelky (pan Tollinger) vyhýbal projednání zprávy
o daňové kontrole; třikrát se omluvil z ústního jednání, na němž měla být zpráva projednána, z důvodu
tvrzené pracovní neschopnosti (omluvy z jednání 12. 6. 2009, 2. 7. 2009 a 21. 7. 2009), nicméně byl-li
požádán o projednání zprávy po skončení jiného jednání na finančním úřadě (dne 28. 7. 2009), zprávu
o daňové kontrole odmítl projednat s tím, že veškeré podklady vztahující se k této dani předal
daňovému poradci. Na základě výzvy k součinnosti třetích osob však správce daně od České pošty,
s. p. zjistil, že pan Tollinger v době od 12. 6. 2009 do 13. 8. 2009 přebíral pro adresáta Tollmi Milevsko
spol. s r. o. na adrese Hrejkovice 1 zásilky. Na základě popsaného skutkového stavu správce daně
uzavřel, že se pan Tollinger vyhýbá projednání a převzetí zprávy o kontrole, proto tuto zprávu
stěžovatelce zaslal prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.
Současně Nejvyšší správní soud dodává, že zákon o správě daní a poplatků v některých svých
ustanoveních hovoří společně o daňovém přiznání, hlášení a vyúčtování, jindy však používá legislativní
zkratku daňové přiznání i pro vyúčtování daně. Tak například z ustanovení §21 odst. 2 věta první
zákona o správě daní a poplatků vyplývá, že daňové subjekty podávají o své daňové povinnosti příslušnému správci
daně přiznání, hlášení a vyúčtování na předepsaných tiskopisech. Rovněž podle §31 odst. 9 prokazuje daňový
subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem
daně v průběhu daňového řízení vyzván. Z ustanovení §40b odst. 1 věta první se podává, že při insolvenčním
řízení je daňový subjekt povinen podat nejpozději do 30 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku daňové přiznání
nebo hlášení, popřípadě vyúčtování, za část zdaňovacího období, která uplynula do dne předcházejícího účinnosti tohoto
rozhodnutí a za kterou dosud nebylo podáno. Z druhého odstavce téhož ustanovení pak plyne, že lhůty
pro podání přiznání, hlášení nebo vyúčtování v průběhu insolvenčního řízení zůstávají zachovány. Obdobně podle
§63 odst. 8 nevzniká úrok z prodlení u daňového nedoplatku vzniklého zůstaviteli, a to ode dne jeho úmrtí do konce
běhu lhůty pro podání daňového přiznání, hlášení nebo vyúčtování jeho dědicem.
Naopak v případech, kdy plátce zjistí, že vyúčtování daně je nesprávné, může podat dodatečné
vyúčtování obdobně jako dodatečné daňové přiznání podle §41 zákona o správě daní a poplatků, byť
tento zákon o dodatečném vyúčtování výslovně nehovoří. Rovněž prekluzivní lhůty pro vyměření daně
podle §47 odst. 1 (Pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok
na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let
od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období.) jsou obecně použitelné i pro předepsání
daně k přímému placení podle §69 zákona o správě daní a poplatků. Zmínit lze také přechodné
ustanovení §102, podle něhož zjistí-li poplatník po uplynutí lhůty pro podání přiznání k dani (vyúčtování) za rok
1992 a 1993, že daňová povinnost u daně z příjmů obyvatelstva, u důchodové daně, u odvodů do státního rozpočtu
a u zemědělské daně, nebo u daně z příjmů fyzických osob a daně z příjmů právnických osob má být nižší, než uvedl
v přiznání k dani (vyúčtování), může podat dodatečné přiznání k dani (vyúčtování) na tuto nižší daňovou povinnost
nejpozději do 31. prosince 1994. V případě přeplatku na dani se postupuje podle §64.
Použití legislativní zkratky „daňové přiznání“ v některých ustanoveních zákona o správě daní
a poplatků i pro vyúčtování daně vyústilo v zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád, v zavedení pojmu
„daňové tvrzení“ používaného jednotně pro daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování. Podle §1 odst. 3
daňového řádu je základem pro správné zjištění a stanovení daně je daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování (dále jen
„řádné daňové tvrzení“) a dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečné vyúčtování (dále jen „dodatečné
daňové tvrzení“) podané daňovým subjektem. S ohledem na užití pojmu „daňové přiznání“ v zákoně o správě
daní a poplatků lze dospět k závěru, že se tento pojem uvedený v předmětné plné moci vztahoval
rovněž na podání vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.
Také z těchto důvodů Nejvyšší správní soud uzavřel, že pokud daňový subjekt vymezí rozsah
plné moci na zastupování v daňových řízeních „ke všem daním, u nichž povinnost podat daňové přiznání nastala
do 31. 12. 2007“, je zástupce oprávněn zastupovat daňový subjekt rovněž v řízení týkajícím se daně
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, u níž plátce nepodává daňové přiznání, ale vyúčtování. Plná
moc doručená správci daně dne 24. 8. 2009 tedy opravňovala daňového poradce Ing. M. k doplnění
odvolání podaného stěžovatelkou. Žalovaný doručoval napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením
§17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků stěžovatelce i jejímu zástupci; postupoval tak v souladu
se zákonem. Námitku stěžovatelky, že doplnění odvolání bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou,
proto shledal zdejší soud nedůvodnou.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížní námitkou nesprávného věcného posouzení
předepsaných cestovních náhrad. Stěžovatelka se domnívá, že vyloučil-li správce daně cestovní náhrady,
o nichž stěžovatelka účtovala, a překvalifikoval-li je jako mzdy, měla být posouzena otázka
oprávněnosti nákladů v účetnictví stěžovatelky. Krajský soud uvedenou námitku neshledal důvodnou.
Konstatoval, že nárok zaměstnanců na výplatu cestovních náhrad nebyl v tomto řízení posuzován.
Ze zprávy o daňové kontrole vyplynulo, že zaměstnanci, kteří pracovali jako řidiči, byli placeni
základní zdaněnou mzdou a odměnami, které zdaněny nebyly. Cestovní náhrady podle zákona
č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, zaměstnancům vypláceny nebyly (srov. strana 9 zprávy
o kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ze dne 13. 8. 2009, č. j.
15320/09/098930305827). Podle citované zprávy „správce daně posoudil všechny předložené doklady a přihlédl
ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. (…) po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že vyplacené částky odměn
(…) pracovníkům jsou příjmy ze závislé činnosti dle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Z těchto příjmů správce daně v souladu s ustanovením §38h zákona
č. 586/1992 Sb. (…) vypočetl srážkovou daň a zálohy na daň, které (…) nebyly sraženy.“ (srov. strana 26 - 27
citované zprávy o daňové kontrole).
Na základě provedené daňové kontroly správce daně předepsal stěžovatelce k přímému placení
daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle §69 zákona o správě daní a poplatků z odměn,
jež byly zaměstnancům stěžovatelky vypláceny jako příjem ze závislé činnosti podle §6 odst. 1 písm. a)
zákona o daních z příjmu, ale nebyly zdaněny. V průběhu daňového řízení bylo zjištěno, že zaměstnanci
vypisovali žádanky o cestovní náhrady, stěžovatelka o nich účtovala, ovšem podle kontrolních zjištění
zaměstnancům žádné cestovní náhrady vypláceny nebyly.
Skutečnost, že stěžovatelka nevyplácela svým zaměstnancům cestovní náhrady, představuje
porušení pracovněprávních předpisů. Kontrolu na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních
podmínek provádějí podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,
orgány inspekce práce. Za správní delikt právnické osoby na úseku náhrad jsou orgány inspekce práce
podle §27 zákona oprávněny uložit pokutu až do výše 200 000 Kč. Pro předepsání daně z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti však tato skutečnost relevantní není.
Správce daně proto nebyl povinen zabývat se popsanou skutečností v průběhu daňového řízení,
neboť pro předepsání daně vybírané srážkou k placení (§69 zákona o správě daní a poplatků)
je rozhodné pouze to, jaké příjmy podřaditelné pod §6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů byly
zaměstnancům stěžovatelkou vyplaceny a zda z těchto příjmů byla sražena daň ve správné výši.
V posuzovaném případě správce daně na základě výsledků provedené daňové kontroly zjistil,
že zaměstnanci kromě mzdy, z níž jim byly zálohy sráženy, dostávali každý měsíc ještě odměny, z nichž
však stěžovatelka v rozporu s §38h zákona o daních z příjmů zálohy na daň z příjmů fyzických osob
nesrážela. Proto správce daně ze souhrnu odměn předepsal stěžovatelce daň k placení. Pro účely této
daně nebylo rozhodné, zda stěžovatelka o cestovních náhradách zaměstnanců ve svém účetnictví
účtovala, neboť ze závěrů daňové kontroly vyplynulo, že zaměstnancům žádné cestovní náhrady
vypláceny nebyly. Rovněž tato námitka je tak nedůvodná.
Žalobkyně tedy se svými námitkami neuspěla; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci
úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu