ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.46.2011:79
sp. zn. 1 As 46/2011 – 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. R. A., zastoupen Mgr.
Andreou Kuchařovou, advokátkou se sídlem Prostřední 132, Uherské Hradiště, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor
Uherské Hradiště, se sídlem Velehradská třída 1217, Uherské Hradiště, o žalobě ze dne 22. 7.
2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8.
2010, čj. 29 A 68/2010 – 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Andree Kuchařové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4800 Kč, která je splatná do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou datovanou dne 22. 7. 2010 domáhal toho, aby mu žalovaná sdělila
jméno osoby, která vyhrožuje jeho sestřenici paní Mgr. J. K. smrtí, a aby tato osoba byla stíhána
co nejpřísněji podle platných zákonů. Dále požadoval, aby odpovědní pracovníci žalované byli
okamžitě propuštěni, stejně jako jejich nadřízení.
[2] Krajský soud žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhal, není dle krajského soudu
v pravomoci správních soudů (§4 s. ř. s.). Správní soudy nemají jakoukoliv kompetenci
rozhodovat v trestním řízení, resp. vyřizovat stížnosti na nesprávný postup či nečinnost orgánů
činných v trestním řízení, neboť jim zákon nesvěřil žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací
činnost v trestních věcech.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížnost. Uvedl v ní, že paní K. dosud nebylo sděleno jméno autora výhružek smrti. Paní K. byla
popálena na několika místech pomocí tzv. active denial technology, takže musela být ošetřena
lékařem. V blízkosti bydliště paní K. naměřil stěžovatel v přítomnosti svědků z Rakouska
elektromagnetické záření. Ministerstvo vnitra i přes podnět stěžovatele mlčí, policie ve Zlínském
kraji je transformována „v kriminální bandu nejhoršího kalibru, připomínající italskou mafii“ atd.
[4] Teprve v doplnění kasační stížnosti uvedla zástupkyně stěžovatele první kasační námitku
směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Tu podřadila pod §103 odst. 1 písm. a)
i e) s. ř. s. Dle této námitky je kompetence Policie ČR širší, není omezena jen na roli orgánu
činného v trestním řízení. Skutečnosti obsažené v podání stěžovatele a paní K. učiněné
policejnímu orgánu nebyly policií prošetřeny. Některé skutky by mohly být posouzeny i jako
přestupek, nikoliv jen trestný čin. V rámci přestupkového řízení je dána pravomoc správním
soudům. Krajský soud tak měl nesprávně posoudit, že ve věci nemá pravomoc rozhodovat,
a nezákonně žalobu odmítl. Policejní orgán byl zcela nečinný ve věci vystavení paní K.
nepřetržitému poškozování zdraví ze strany třetích osob formou nízkofrekvenčního
elektromagnetického záření. Nečinnost policie se vztahuje i na případ anonymních dopisů,
kterými bylo paní K. vyhrožováno smrtí. Na závěr navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby lze
napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
viz např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna zde cit. rozhodnutí jsou
přístupná na www.nssoud.cz]. Nezákonnost rozhodnutí může spočívat též v chybném posouzení
právní otázky, zda je důvod pro odmítnutí žaloby dán (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005,
čj. 6 As 4/2004 – 53). V dané věci jde o posouzení otázky, zda je v pravomoci správních soudů
přezkoumávat postup Policie ČR při prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících
spáchání trestného činu.
[8] Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003 – 8, uvedl:
„Nejvyšší správní soud (jakož i ostatní soudy činné ve správním soudnictví) vedou řízení a rozhodují ve věcech,
které jim zákon svěřuje (pravomoc soudů, §4 soudního řádu správního). Do této pravomoci patří (mimo jiné)
rozhodovat o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů tam, kde někdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím správního orgánu a domáhá se žalobou toho, aby takové rozhodnutí bylo zrušeno. Ze soudního řádu
správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by mu byla založena jakákoli kompetence rozhodovat
ve věci samé v soudně trestních věcech nebo ve věcech přestupkových. Stejně tak ale není v pravomoci Nejvyššího
správního soudu přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti
na tvrzený nesprávný postup správního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí,
protože mu je zákon nesvěřil. „Prošetření případu“ a zjednání nápravy jinou formou, než kterou by připouštěl
zákon, tedy správnímu soudu nepřísluší.“
[9] Stejné závěry učinil soud i v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, čj. 6 As 58/2004 – 45,
publ. pod č. 1407/2007 Sb. NSS, rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004 – 69,
publ. pod č. 623/2005 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, čj. 8 As 28/2008 – 29, rozsudku
ze dne 30. 7. 2008, čj. 8 As 30/2008 – 27, nebo rozsudku ze dne 19. 6. 2009, čj. 8 Ans 2/2009 –
38.
[10] Krajský soud tedy zcela správně uzavřel, že správní soudy nemají pravomoc rozhodovat
v trestním řízení, rozhodovat o stížnostech proti postupu a rozhodnutím orgánů činných
v trestním řízení či jakkoliv dozorovat činnost těchto orgánů.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že činnost policie by v daném případě mohla
mít vazbu na přestupkové řízení. Stěžovatel má nepochybně pravdu v tom, že policie
je oprávněna odhalovat a šetřit přestupky, zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
jí za tím účelem svěřuje významné pravomoci (zejména v §67). Zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, pak upravuje v §58 postup, jakým orgány policie oznamují spáchání přestupků
orgánům příslušným k jejich projednání. Ani v tomto případě ovšem Policie ČR nevystupuje
v pozici správního orgánu ve smyslu legislativní zkratky obsažené v §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť nerozhoduje o právech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy. Přestupky projednávají, tj. rozhodují o právech osob, orgány obce [§52 písm. a) zákona
o přestupcích].
[12] Policie ČR vystupuje v přestupkovém řízení jako správní orgán rozhodující o právech
či povinnostech osob v oblasti veřejné správy pouze tehdy, pokud má pravomoc přestupek
projednat [§52 písm. b) zákona o přestupcích]. Policie projednává v blokovém řízení přestupky
v oblastech, které vymezuje přestupkový zákon v §86, popř. zvláštní zákony (např. §43 odst. 4
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nebo §77a zákona č. 119/2002 Sb.,
o střelných zbraních a střelivu). O žádný z těchto případů se v dané věci nejedná, žalovaná
nevedla žádné řízení o přestupku.
[13] Případnou nečinností žalované při prověřování oznámení o přestupku, popř. nesplněním
povinnosti informovat oznamovatele přestupku o provedených opatřeních (§58 odst. 4
přestupkového zákona) se správní soudy nemohou zabývat pro nedostatek pravomoci. Nic
z toho nespadá do rozsahu §4 s. ř. s., neboť policie zde nevystupuje z pozice správního orgánu.
[14] Ostatně je možné dodat, že stěžovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo, aby bylo údajné
jednání třetích osob směřované vůči paní K. projednáno v přestupkovém či trestním řízení. Zcela
zjevně by stěžovatel nesplňoval ani další procesní podmínku soudního řízení správního, kterou je
vedle pravomoci soudu aktivní procesní legitimace žalobce (srov. §72 zákona o přestupcích;
shodně viz rozsudek čj. 8 As 28/2008 – 29, cit. v bodě [9] shora).
IV.
Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Soud přitom neshledal žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 3 s. ř. s.).
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[17] Stěžovateli byla ustanovena pro řízení o kasační stížnosti advokátka Mgr. Andrea
Kuchařová. Té zdejší soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. s ohledem na ustanovení §7
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném
k datu provedení úkonu, odměnu ve výši 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby spočívající
v převzetí právního zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
advokátního tarifu, společně s režijním paušálem ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 téže
vyhlášky. Odměna za zastupování tedy činí celkem 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu