ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.49.2011:96
sp. zn. 1 As 49/2011 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Kostečka Group spol.
s r. o., se sídlem Borského 10111/1, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupen JUDr. Annou Dvořákovou,
advokátkou se sídlem Krajinská 31, České Budějovice, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
ARTEL S.P.A., se sídlem Viale dell´ Artigianato Z.I., San Vito di Leguzzano, Itálie, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010,
č. j. 6 Ca 307/2007 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 2856 Kč do patnácti dnů od právní moci toho to rozsudku
k rukám jeho zástupce.
IV. Osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Osoba zúčastněná na řízení, je vlastníkem italské národní ochranné známky č. 423339, která
je tvořena slovním prvkem „ARTEL“, zapsané dne 12. 5. 1986 pro klimatizační zařízení a čističe
vzduchu s uzavřeným okruhem v 11. třídě mezinárodního třídění výrobků a služeb. Dále
označení „ARTEL“ je přímo obsaženo v jejím obchodním označení. V letech 1993 – 2001 osoba
zúčastněná na řízení spolupracovala s žalobcem tak, že žalobce dovážel její výrobky do České
republiky, kde je prodával pod označením „ARTEL“.
[2] Dne 9. 11. 2000 byla ochranná známka ARTEL č. 258704 přihlášena a dne 27. 11. 2003
byla zapsána pro seznam výrobků zařazených do 1, 6, 11 a 17 třídy podle mezinárodního třídění
výrobků a služeb. K tomuto je nutno uvést, že osoba zúčastněná na řízení , podala v době
zveřejnění přihlášky ochranné známky ARTEL námitky uplatněné dle §9 odst. 1 písm. d) zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.) . Žalovaný o těchto
námitkách rozhodl rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002, č. j. 68255/2001 a zápis částečně zamítl.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení rozklad. V rozkladu ze dne
3. 11. 2003, sp. zn. O-160860, byl seznam výrobku zařazených do 11 třídy mezinárodního třídění
výrobků a služeb dále omezen, avšak ochranná známka byla zapsána do rejstříku ochranných
známek.
[4] Dne 21. 12. 2004 podala osoba zúčastněná na řízení návrh na prohlášení ochranné známky
ARTEL za neplatnou dle §32 odst. 1 a 3 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále
jen „zákon č. 441/2003 Sb.). Součástí podání byl rovněž návrh na zrušení ochranné známky
ARTEL dle §31 odst. 1 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb.
[5] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 10. 2005, č. j. 84322/2004, zamítl jak návrh na prohlášení
ochranné známky ARTEL za neplatnou, tak i návrh na zrušení téže slovní ochranné známky.
[6] Dne 21. 11. 2005 podala osoba zúčastněná na řízení rozklad k předsedovi Úřadu
průmyslového vlastnictví proti výše uvedenému rozhodnutí.
[7] Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2007, sp. zn. O-160860, změnil předseda výše uvedené
rozhodnutí tak, že ochranná známka ARTEL se dle ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., s odvoláním na jeho ustanovení §7 odst. 1 písm. f) a g) prohlašuje za neplatnou. Ostatní
návrhy na prohlášení ochranné známky za neplatnou a návrh na její zrušení se zamítají.
[8] Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 6 Ca 307/2007 – 55, bylo
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 13. 9. 2007, č. j. O – 160860,
zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
II.
Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti
[9] Proti posledně citovanému rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále také
„stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V kasační stížnosti uplatnil důvody dle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Dle stěžovatele městský soud nesprávně aplikoval přechodná ustanovení zákona
č. 441/2003 Sb. a nesprávně interpretoval příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
Dále namítal, že ani jedno z citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se netýkalo
podání návrhu na neplatnost ochranné známky dle §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 z důvodu
uvedeného v §7 odst. 1 písm. g), nýbrž z důvodů uvedených v §7 odst. 1 písm. f) a k).
[11] Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší správní soud dospěl k jinému závěru, než který
vyslovil v napadeném rozhodnutí městský soud, a to že se osoba zúčastněná na řízení nemůže
dovolávat neplatnosti ochranné známky za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., z důvodu
uvedeného v §9 odst. 1 písm. d) zákona č. 137/1995 Sb. Stěžovatel dále poukaz oval na vnitřní
rozporné řešení této otázky v judikatuře samotného městského soudu.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalobce
[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že stěžovatel kasační stížností nenapadá
rozsudek městského soudu co do jeho podstaty, kterou je nepřezkoumatelnost.
[13] Dále stěžovatel poukazuje na rozhodnutí ze dne 28. 5. 2002, č. j. 68255/2001, a na rozklad
ze dne 3. 11. 2003 a ztotožňuje se s názorem městského soudu, že napadená ochranná známka
ARTEL nemohla být prohlášena za neplatnou na základě §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. ve
spojení s ust. §7 odst. 1 písm. g) téhož zákona.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[14] Po konstatování přípustnosti a včasnosti kasační stížnosti podle ustanovení §102 a násl.
s. ř. s. Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku městského
soudu v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a přitom neshledal, že by řízení před soudem bylo
zatíženo vadami, k nimž by musel přihlédnout z moci úřední.
[15] Poté soud posoudil námitky uvedené v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[16] Otázkou aplikace zákona č. 441/2003 Sb. v případě, kdy ochranná známka byla zapsaná
za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., se zdejší soud zabýval v minulosti již opak ovaně, a to např.
v rozsudcích ze dne 9. 1. 2008, č. j. 3 As 63/2007 - 66, ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195,
ze dne 23. 4. 2010, č. j. 5 As 17/2009 – 156 a ze dne 6. 5. 2010 č. j. 1 As 18/2010 - 101. Ačkoliv
na uvedená rozhodnutí bylo odkazováno jak v rozsudku městského soudu, tak i v kasační
stížnosti, byla předmětná rozhodnutí interpretována rozdílně. Z tohoto důvodu zdejší soud
považuje za nutné se s touto otázkou opakovaně vypořádat.
[17] Dle §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., „ ochranné známky zapsané podle dřívějších právních
předpisů zůstávají v platnosti. Je -li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího
zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době
zápisu ochranné známky do rejstříku. Ochranná známka však nebude prohlášena z a neplatnou, je-li její zápis
v souladu s tímto zákonem.“ K tomu zdejší soud v rozsudku zde dne 9. 1. 2008,
č. j. 3 As 63/2007 - 66, uvedl: „Předmětné ustanovení je třeba podle Nejvyš šího správního soudu interpretovat
tak, že pokud byl podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou, tedy již v době účinnosti zákona
č. 441/2003 Sb., zápisná způsobilost se posuzuje podle právní úpravy platné a účinné v době zápisu ochranné
známky do rejstříku, což v dané věci představuje zákon č. 137/1995 Sb. Tudíž je třeba otázku splnění
zákonných podmínek zápisu posuzovat výlučně podle zákona č. 137/1995 Sb .“.
[18] Ze spisové dokumentace vyplývá, že v posuzované věci byla napadená ochranná známka
zapsána do rejstříku ochranných známek dne 27. 11. 2003, tedy za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb. a návrh na její prohlášení za neplatnou byl podán dne 21. 12. 2004, tedy v době účinnosti
zákona č. 441/2003 Sb. S ohledem na výše uvedené měla být v souladu s názorem městského
soudu a stěžovatele zápisná způsobilost ochranné známky posuzována výlučně dle zákona
č. 137/1995 Sb.
[19] Oproti tomu předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v rozhodnutí o rozkladu ze dne
13. 9. 2007, sp. zn. O-160860, prohlásil ochrannou známku za neplatnou s odvoláním na §7
odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 441/2003 Sb . Přestože je z rozkladu i dále patrné, že správní orgán
posuzoval zápisnou způsobilost ochranné známky na základě zákona č. 441/2003 Sb., je i v
takovém případě rozhodné, zda byly podmínky zápisné nezpůsobilosti aplikovány správně
alespoň materiálně (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2010,
č. j. 5 As 17/2009 - 152 a ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195).
[20] Zatímco důvod zápisné nezpůsobilosti uvedený v §7 odst. 1 písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., byl materiálně obsažen již v §9 odst. 1 písm. d) zákona č. 137/1995 Sb., v případě důvodu
uvedeného v §7 odst. 1 písm. f) téhož zákona tomu tak není. S touto skutečností se však zdejší
soud vyrovnal již v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 - 195, a to tak, že „zápisná
nezpůsobilost v případě nevěrného agenta pak byla aplikovatelná přímo na základě čl. 6 septies Pařížské
úmluvy.“ Soud v rozsudku dále konstatoval: „I při vědomí aplikace nesprávného právního předpisu
žalovaným tak lze uzavřít, že materiálně mohl aplikovat podmínky zápisné nezpůsobilosti uvedené v §7 odst. 1
písm. f) a k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a proto i kasační soud může tyto instituty
vyložit na základě platné a účinné právní úpravy, tj. na základě zákona č. 441/2003 Sb .“. Nejvyšší správní
soud se tedy opětovně shoduje s názorem městského soudu, a to, že žalovaný pochybil,
posuzoval-li zápisnou způsobilost na základě zákona č. 441/2003 Sb., ale vzhledem k výše
uvedenému toto pochybení není samo o sobě důvodem pro vyhovění žalobě.
[21] Námitku stěžovatele, že se zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu netýkají
podání návrhu na neplatnost ochranné známky dle §32 odst. 3 z důvodu uvedeného v §7 odst. 1
písm. g) zákona č. 441/2003 Sb., ale z důvodů uvedených v §7 odst. 1 písm. f) a k) stejného
zákona, shledal soud jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud se ve výše uvedených rozsudcích
zabýval jak obecnou otázkou aplikace zákona č. 441/2003 Sb., tak se vyr ovnal i se skutečností,
že zákon č. 137/1995 Sb. neobsahoval expressis verbis vyjádřený předmětný důvod zápisné
nezpůsobilosti uvedený v §7 odst. 1 písm. f) a k). Logickou argumentací a minori ad maius
platí-li tyto závěry pro důvody přímo v zákoně nevyjádřené, musí platit i pro důvody zápisné
nezpůsobilosti obsažené v obou zákonech.
[22] Zdejší soud se ovšem neztotožňuje s názorem městského soudu, že „podle právní úpravy
účinné v době zápisu napadené ochranné známky do rejstříku by navrhovatel (zúčastněná os oba) mohl na základě
řádně a důvodně podaných námitek proti jejímu zápisu z důvodu kolize nezapsaného označení s ochrannou
známkou dosáhnout pouze toho, že by známka do rejstříku zapsána nebyla, avšak nikoliv jejího výmazu. ( …)
Za této situace pak dle názoru soudu nemohla být napadená ochranná známka prohlášena ze neplatnou podle
ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb. ve spojení s ustanovením §7 odst. 1 písm. g) téhož zákona“.
[23] Dle zákona č. 137/1995 Sb. se osoba zúč astněná na řízení mohla díky námitce obsažené
v §9 odst. 1 písm. d) toho to zákona domáhat nezapsání ochranné známky v rámci řízení
o přihlášce ochranné známky. Námitky v rámci daného řízení také podala, ale jak prvostupňové
rozhodnutí, tak i rozkladové rozhodnutí zápis ochranné známky do rejstříku ochranných známek
umožnily. Jak správně městský soud konstatoval, zákon č. 137/1995 Sb. neumožňoval podat
návrh na základě námitky dle §9 odst. 1 písm. d) téhož zákona v řízení o výmazu ochranné
známky, které bylo možné zahájit až po zápisu ochranné známky. Oproti tomu dle zákona
č. 441/2003 Sb. může Úřad průmyslového vlastnictví na základě §32 odst. 3 prohlásit ochrannou
známku za neplatnou na návrh osoby uvedené v §7 odst. 1 písm. g), jež obsahuje materiálně
shodnou námitku jako zákon č. 137/1995 v §9 odst. 1 písm. d). Dle nové právní úpravy je tedy
možné domáhat se uplatněním uvedené námitky neplatnosti ochranné známky i po jejím zápisu
do rejstříku ochranných známek.
[24] Městský soud sice tedy správně posoudil zápisnou způsobilost předmětné ochranné
známky dle zákona č. 137/1995 Sb., avšak ustanovení tohoto zákona aplikoval nesprávně
i na procesní stránku věci. Otázkou, čeho by se zúčastněná osoba mohla procesně domoci
dle zákona č. 137/1995 Sb., se soud vůbec zabývat nemusel a neměl, jelikož návrh na prohlášení
ochranné známky za neplatnou se plně řídí procesními normami zákona č. 441/2003 Sb., který
tento přezkum, jak je výše uvedeno, umožňuje. Jinými slovy z pouhé skutečnosti, že osoba
zúčastněná na řízení neměla subjektivní právo určitý návrh učinit podle procesních norem zákona
č. 137/1995 Sb., nevyplývá, že tentýž návrh nemůže učinit p odle procesních norem zákona
č. 441/2003 Sb. (srovnej s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011,
č. j. 1 As 50/2011 - 104).
[25] Nejvyšší správní soud ovšem nemohl přehlédnout existenci dvou ro zkladových rozhodnutí
ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. O-160860, a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. O-160860. V obou se správní
orgán zabýval zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti námitky dle §7 odst. 1 písm. g) zákona
č. 441/2003 Sb. [v zákoně č. 137/1995 Sb. §9 odst. 1 písm. d) ], a to zda výrobky fakticky
poskytované osobou zúčastněnou na řízení žalobci, jsou stejné nebo podobné s výrobky,
pro něž je zapsána napadená ochranná známka. Při posuzování shodně vycházel z toho, že stejné
nebo podobné výrobky jsou takové výrobky, které mají stejné nebo podobné znaky a v důsledku
toho mohou vyvolat u spotřebitelské veřejnosti představu, že pocházejí od jednoho a téhož
výrobce či poskytovatele. Také je třeba vzít v úvahu řadu aspektů, jako např. je povaha výrobků,
jejich charakter, účel, způsob použití či spotřeby atd.
[26] Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v rozkladu ze dne 3. 11. 2003 u výrobků osoby
zúčastněné na řízení krom jednoho shledal, že nejsou stejné nebo obdobné a kromě změny
výroku napadeného rozhodnutí rozklad zamítnul. Mimo jiné uvedl „že klimatizační zařízení,
ať jakéhokoliv druhu, je specifické komplexní zařízení které slouží ke chlazení, a nelze je proto zaměňovat
s různými prostředky zdroje tepla, teplenými čerpadly, popřípadě různými dílčími komponenty ze seznamu
výrobků zveřejněného označení, kterými jsou například čidla pro automatické spínání, i když tato mohou být jeho
součástí“.
[27] Oproti tomu v rozkladu ze dne 13. 9. 2007 ochrannou známku „ARTEL“ prohlásil
za neplatnou pro všechny výrobky zapsané ve třídách 1, 6, 11 a 17 mezinárodního třídění
výrobků a služeb. V odůvodnění mimo jiné uvedl: „dospěl odvolací orgán k odlišnému závěru, než orgán
prvého stupně řízení, a k onstatoval, že i když napadená ochranná známka není zapsána pro výrobky týkající
se klimatizačních a ventilačních zařízení a jejich příslušenství a dílů, přesto s nimi zapsané výrobky podle shora
uvedených kritérií shodnosti nebo podobnosti souvisejí. Je t omu tak proto, že i tyto výrobky je nutno považovat
z hlediska zákona o ochranných známkách vzhledem k jejich určení za přinejmenším podobné výrobkům
navrhovatele. V jejich případě se jedná o komponenty a zařízení spadající do příbuzné oblasti spotřeby, ne boť jsou
všechny určeny pro vybavení budov a jejich částí (topná zařízení, vodovodní instalace, sanitární zařízení a výrobky
související s jejich provozem a instalací) stejně jako mezi toto vybavení patří klimatizační či větrací jednotky
navrhovatele.“
[28] Naskýtá se tedy otázka, zda-li nebyla existencí dvou rozdílných rozhodnutí téhož správního
orgánu ve skutkově a právně stejných případech porušena zásada legitimního očekávání. Tato
zásada je konkrétně zmíněna v §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní ř ád (dále také
jen „správní řád“): „Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo
okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů
nevznikaly nedůvodné rozdíly.“
[29] K tomu Ústavní soud dále uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 329/04, ze dne 3. 3. 2005,
že „ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její
nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legit imní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci
v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle
kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude n ikdo
zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického
právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli.“ (srov. též nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 690/01, IV. ÚS 525/02 a II. ÚS 296/01 ).
[30] Zásadě legitimního očekávání a jejímu promítnutí do rozhodování soudů se ve své
judikatuře věnoval i zdejší soud. V rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 3 As 50/2004 – 82, mimo
jiné uvedl: „Jedním z principů právního státu, kterým je Česká republika jako svrchovaný, jednotný
a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy České
republiky), je i princip jednotnosti a předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci. Tyto principy v podstatě
znamenají, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že orgány v eřejné moci budou ve skutkově
a právně srovnatelných věcech rozhodovat-ve svém celkovém vyznění-stejně. Pouze takový postoj respektuje právní
jistotu a nelze pominout, že toliko jeho důsledné dodržování se výrazně projevuje i v rámci celkového nazírání
společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj orgánu veřejné moci, který se vyznačuje zásadní odlišností
přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou identickým, těmto základním principům právního státu hrubě
odporuje. (…) Správní orgány musí proto dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných
případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, ze dne 12. 08. 2004, č. j. 2 Afs 47/2004 - 83).
[31] Dle odborné literatury samotný projev této zásady n elze spatřovat jen v hmotněprávním
výsledku, ale lze ji sledovat i v rovině procesněprávní, když o zásadě legitimního očekávání hovoří
též jako o zásadě oprávněné důvěry v právo a právní řád, která sice nedává adresátům veřejné
správy nárok na to, aby správní orgán v jejich případě rozhodl určitým způsobem, či dokonce
v jejich prospěch. Dává jim však nárok na to, aby správní orgán rozhodoval i v jejich případě
způsobem předvídatelným, resp. aby svůj postup a způsob vždy řádně odůvodnil racionálními
argumenty, které obstojí zejména z hledisek základních zásad obsažených v §2 správního řádu,
které stanovují základní limity a současně kvalitativní požada vky na výkon veřejné moci,
a to zejména v těch případech, kdy se odchyluje od své předchozí rozhodovací praxe (Vedral, J.
Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 70 – 71).
[32] Nejvyšší správní soud je na základě výše uvedeného toho názoru, že rozdílným
rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ve skutkově a právně stejných případech,
bez toho, aby toto odchýlení od svého předchozího názoru odůvodnil, byla porušena zásada
legitimního očekávání účastníků řízení.
[33] Městský soud správně zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví
ze dne 13. 9. 2007, č. j. O-160860, avšak výrok rozhodnutí městského soudu stojí částečně
na nesprávných důvodech. Oproti tomu důvody zrušení předmětného rozhodnutí obstály
v podstatné míře. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost zamítnul a nesprávné důvody
částečně nahradil svými (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 4. 2009 , č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. ve Sb. NSS 1865/2009).
V.
Závěr a náklady řízení
[34] Stěžovatel se svými námitkami s ohledem na výše uvedené neuspěl. Jelikož v řízení
o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž by bylo třeba přihlédnout z úřední
povinnosti, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[35] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalobce má proti
neúspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně
vynaložil. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupe ní advokátem,
a to 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu – vyjádření ke kasační
stížnosti) a dále 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. d) a §13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministers tva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, celkem 2400 Kč. Protože zástupkyně žalob ce je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3
zákona o dani z přidané hodnoty činí 456 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení o kasační
stížnosti tedy činí 2856 Kč. V případě osoby zúčastněné na řízení nebyla soudem uložena žádná
zvláštní povinnost. Nejvyšší správní soud proto v jejím případě rozhodl tak, že se jí náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu