ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.52.2011:36
sp. zn. 1 As 52/2011 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: OSMPB, občanské
sdružení, se sídlem Duchcovská 404/75, Teplice, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 18. 1. 2011, čj. R 142/2010/IN-950/2011/310/PMo, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011,
čj. 62 Af 16/2011 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2011 byla zamítnuta žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného,
cit. v záhlaví tohoto rozsudku.
[2] V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že žalobce sice doložil,
že na svém účtu nemá aktuálně dostatek finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku,
avšak neshledal důvod, aby byl žalobce osvobozen od jeho zaplacení. Sama skutečnost,
že žalobce nemá finanční zajištění pro pokrytí jeho činnosti alespoň v základním a pro jeho
činnost nezbytném rozsahu, nemůže totiž znamenat, že povinnost jeho základního materiálního
zajištění při prosazování svých práv na informace by měla být automaticky přesouvána na stát.
Dále krajský soud uvedl, že stanovená výše soudního poplatku (2000 Kč) představuje přiměřené
materiální riziko pro případ neúspěchu žalobce ve věci. V případě úspěchu bude žalobci svědčit
právo na náhradu nákladů proti neúspěšnému účastníkovi řízení. Dle názoru krajského soudu
je proto spravedlivé po žalobci požadovat, aby si prostředky pro tyto účely opatřil primárně
od svých členů nebo jinou svou činností. Pokud žalobce tvrdí, že jeho primární činností není
vyvolávat soudní spory a žádná nadace neposkytuje prostředky na úhradu soudních výloh, není
toto tvrzení v uvedené souvislosti relevantní. Krajský soud dodal, že zamítnutí žádosti nelze
v posuzovaném případě vnímat jako ztěžování dosahování cíle občanského sdružení
prostřednictvím ztěžování přístupu k soudu. Hodlá-li být žalobce aktivně činný, je objektivně
ospravedlnitelné požadovat po něm, aby si materiální prostředky pro prosazování tohoto cíle,
a to alespoň v základní a pro samotnou činnost nezbytné míře, zajistil sám.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodů nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné,
neboť vychází z předpokladu, že soudní poplatky jsou nezbytným výdajem pro naplňování cílů
činnosti žalobce, avšak tento předpoklad je dle názoru stěžovatele nepodložený. Krajský soud
totiž vůbec nezohlednil argumentaci v žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne
19. 2. 2011, kde se uvádí, že cílem činnosti stěžovatele není vyvolávání soudních sporů. Dále
považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné z důvodu, že krajský soud nikde
neuvedl, na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že soudní poplatek mohou zaplatit členové
stěžovatele a že je spravedlivé po nich jeho zaplacení požadovat. Takový závěr by bez řádného
dokazování mohl dle názoru stěžovatele znevýhodňovat nemajetné právnické osoby vůči
žadatelům o osvobození od soudních poplatků z řad fyzických osob. Navíc, argumentaci
krajského soudu ohledně samotné výše poplatku považuje stěžovatel za nepatřičnou. Stěžovatel
k tomu dále uvádí, že dosud vede a vedl před správními soudy řadu sporů a vždy žádal
o osvobození od soudních poplatků. Zamítne-li příslušný soud žádost, je vždy na individuálním
rozhodnutí členů stěžovatele, zda bude soudní poplatek uhrazen z jejich osobních prostředků.
Takové rozhodnutí závisí na mnoha vlivech včetně jejich sociální situace.
[5] Dle názoru stěžovatele nelze ani tvrdit, že jde o zneužití práva, tak jak je popsáno
v rozsudku NSS ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 1 As 70/2008. Skutečnost, že stěžovatel existuje již
od roku 2006 bez přiměřeného formálního majetkového zázemí dle názoru stěžovatele
nedokládá, že nemajetnost stěžovatele je fingovaná. Stěžovatel má s ohledem na předmět své
činnosti za to, že v právním státě orgány veřejné správy respektují platné právo, z tohoto důvodu
není model jeho fungování založen na předpokladu, že těžištěm jeho činnosti bude vedení
soudních sporů a s těmito výdaji tak nepočítá.
[6] Nejvyšší správní soud nevyzýval stěžovatele k uhrazení soudního poplatku. Opětovné
trvání na uhrazení poplatku pro toto řízení by totiž znamenalo další řetězení téhož problému,
který je předmětem původního řízení. Z logiky věci by se trvání na úhradě nejevilo smysluplným
a ani by nesvědčilo hospodárnosti a rychlosti celého řízení. Zároveň by vedlo k vlastnímu popření
cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační
stížnosti. V této problematice odkazuje zdejší soud na svou ustálenou judikaturu, především
na rozsudek ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 Afs 65/2007 - 37, nebo rozsudek ze dne 28. 4. 2004, čj.
6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS (všechna zde cit. rozhodnutí NSS dostupná
na www.nssoud.cz). Jakýkoliv jiný přístup by byl bezúčelný, formalistický, v rozporu se zásadou
procesní ekonomie a nemohl by vést k ochraně práv stěžovatele. Uvedené se přiměřeně vztahuje
rovněž k podmínce právního zastoupení v řízení před zdejším soudem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud dále zkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., napadá
však současně i správnost závěrů krajského soudu Zdejší soud proto zkoumal, zda krajský soud
pochybil, když žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítl, resp. zda své
rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
[10] Ustanovení §36 odst. 3, věta první s. ř. s. stanoví, že „[ú]častník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.“
[11] Cílem uvedeného ustanovení je formou individuálního osvobození od soudních poplatků,
chránit účastníka řízení nacházejícího se v nepříznivých majetkových poměrech před nepřiměřeně
tvrdým dopadem poplatkové povinnosti. Předpokladem pro osvobození je kumulativní splnění
tří podmínek: žalobce o osvobození požádá, nedostatek prostředků doloží a návrh na zahájení
řízení není zjevně neúspěšný (věta druhá cit. §36 odst. 3 s. ř. s.). Institut osvobození od soudních
poplatků přitom představuje toliko určitou výjimku ze zákonné poplatkové povinnosti, nikoli
institut umožňující bezbřehý, bezplatný přístup k soudu (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne
16. 7. 2009, čj. 9 Ans 6/2009 - 71).
[12] K vlastní otázce posuzování nedostatečnosti prostředků pak lze vyvodit obecný závěr,
že při rozhodování podle §36 odst. 3 s. ř. s. soud především porovnává na jedné straně
výdělkové a další majetkové a sociální poměry dotyčného účastníka řízení, na druhé straně pak
porovnává výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným
řízením před soudem či povahu věci samé. Výsledkem této úvahy je pak závěr, zda účastníkovi
je možné přiznat osvobození od soudních poplatků či nikoli.
[13] V usnesení napadeném kasační stížností sice krajský soud konstatoval, že stěžovatel
aktuální nedostatek finančních prostředků doložil. S ohledem na ustálenou judikaturu správních
soudů, ze které krajský soud v napadeném usnesení zjevně vycházel, však stěžovateli osvobození
od soudních poplatků nepřiznal. Krajský soud v daném případě žádost neshledal důvodnou,
protože tvrzení stěžovatele obsažená v žádosti o osvobození od soudních poplatků, že žádná
z nadací neposkytuje prostředky na úhradu soudních výloh, anebo, že stěžovatel nepočítá
s vedením soudních sporů, nemůže znamenat, že by měla být povinnost základního materiálního
zajištění stěžovatele, který je právnickou osobou, při prosazování jeho práv automaticky
přesouvána na stát.
[14] Podrobně se Nejvyšší správní soud k problematice žádostí o osvobození od soudních
poplatků neziskových právnických osob vyjádřil v usnesení rozšířeného senátu ze dne
27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 - 74, ve věci Ateliér pro životní prostředí, o. s., publ. pod č. 2099/2010
Sb. NSS. Uvedené rozhodnutí dopadá i na nyní posuzovanou věc.
[15] Rozšířený senát ve svém usnesení konstatuje, že „[p]ři posuzování podmínek pro osvobození
od soudních poplatků soud podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. zkoumá, zda právnická osoba má dostatečné
prostředky. Pokud právnická osoba vědomě uspořádá svoji činnost tak, aby dlouhodobě setrvávala
bez dostatečných finančních prostředků, ačkoliv jejich vynakládání v souvislosti s vykonávanou činností je obvyklé
a nezbytné, nelze takovou právnickou osobu zpravidla osvobodit od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3
s. ř. s.“. Jinými slovy, v konkrétním případě je potřeba vždy zkoumat, zda žádající právnická osoba
skutečně dostatek finančních prostředků na prosazování svých práv před soudem nemá, anebo,
zda tento nedostatek pouze předstírá. Rozhodující pro posouzení této otázky je dle rozšířeného
senátu NSS skutečnost, zda „právnická osoba dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro který byla
založena či který je předmětem její činnosti, aniž by ovšem byla schopna takové fungování zabezpečit ze zdrojů,
které má sama právně k dispozici.“ Pokud by tomu tak bylo „je to indicií, že ve skutečnosti ekonomické
zázemí takové osoby tvoří lidé podílející se přímo či nepřímo, zjevně či skrytě na její činnosti. Takové dlouhodobé
fungování tedy naznačuje, že skutečné ekonomické možnosti dané právnické osoby jsou větší než rozsah majetku,
který jí (formálně) právně patří, a že ve skutečnosti netrpí nedostatkem prostředků, neboť žádná právnická osoba
nemůže jako skutečně samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího
náklady na její činnost. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení“ (viz
bod 25 cit. usnesení čj. 1 As 70/2008 - 74). V daném případě indicie o tom, že skutečné
ekonomické možnosti stěžovatele jsou větší než rozsah majetku, který mu (formálně) právně
patří, vyplývají přímo z tvrzení stěžovatele (blíže viz body [20] a [21] níže).
[16] Krajský soud ohledně majetkových poměrů stěžovatele další dokazování neprováděl, neb
jak vyplývá z napadeného usnesení, měl tyto skutečnosti za dostatečně prokázané. Zdejší soud
přípisem ze dne 22. 6. 2011 vyzval stěžovatele k doplnění dalších informací o jeho fungování
a činnosti; konkrétně měl stěžovatel příslušnými písemními doklady doložit informace týkající
se počtu jeho členů, výše členských příspěvků a dále informace, z jakých zdrojů stěžovatel vytváří
materiální prostředky pro své hospodaření, včetně relevantních aspektů své činnosti a jejich
financování. Nakonec byl stěžovatel vyzván, aby zdejšímu soudu doložil, zda v době podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků existovaly nějaké mimořádné okolnosti, které
stěžovateli neumožňovaly úhradu soudního poplatku za podanou žalobu z vlastních zdrojů.
[17] Ve vyjádření k výzvě, které bylo zdejšímu soudu doručeno dne 30. 6. 2011, stěžovatel
uvedl, že od svého založení (r. 2006) má sdružení tři členy. Stěžovatel ve svém vyjádření dále
tvrdí, že placení členských příspěvků je dobrovolné a jejich výše ani četnost tak není stanovena.
Dále podrobně popsal příjmy a výdaje, které mu v příslušných letech vznikly (příjmy: r. 2006 –
14 875 Kč; r. 2007 – 5033 Kč; r. 2008 – 16 820,50 Kč; r. 2009 – 13 000 Kč; r. 2010 – 1000 Kč
a r. 2011 – 2000 Kč). Z tvrzení stěžovatele vyplývá, že jediným příjmem sdružení, kromě údajně
dobrovolných členských příspěvků, byl příspěvek nadace OSF Praha v celkové výši 28 354,55 Kč
v roce 2009, resp. 2010 (ve dvou splátkách), který byl použit na nákup osobního počítače,
tiskárny, fotoaparátu, knih, tvorbu internetových stránek, připojení k internetu pro rok 2010
a právní služby. Další výdaje stěžovatele představují režijní náklady sdružení, jejichž výši, a to ani
průměrnou, však nijak blíže nespecifikoval. Vedle toho stěžovatel dle svého vyjádření pro svoji
činnost využívá kancelářské potřeby, knihy a právní software, který je v majetku členů sdružení.
Závěrem stěžovatel uvedl, že v době podání žádosti o osvobození od soudních poplatků
neexistovaly žádné mimořádné okolnosti, které by se vymykaly obvyklé majetkové situaci
sdružení a které by neumožňovaly soudní poplatek uhradit z vlastních zdrojů. Další písemné
podklady, které by tvrzení stěžovatele prokazovaly, ovšem stěžovatel nedoložil.
[18] Stěžovatel v zásadě tvrdí, že jelikož předmětem jeho činnosti není vedení soudních sporů,
měl by být od soudního poplatku soudem osvobozen. Co je předmětem jeho činnosti však
stěžovatel nijak nekonkretizoval ani nedoložil. Z dosavadní rozhodovací činnosti vztahující
se ke stěžovateli (např. řízení vedené před NSS pod sp. zn. 5 As 34/2009 nebo pod sp. zn.
5 As 33/2009) je zdejšímu soudu známo, že cílem stěžovatele jakožto občanského sdružení podle
jeho stanov, je posilování veřejné kontroly orgánů státní správy. Tuto aktivitu stěžovatel může
realizovat mimo jiné i účastí v řízeních, v nichž jsou projednávány a řešeny spory z toho
vyplývající.
[19] Stěžovatel ve své žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, že vychází
z předpokladu, že v ČR „coby právním státě, orgány veřejné moci v zásadě respektují platné
právo“, proto „model fungování žalobce není založen na předpokladu, že těžištěm jeho činnosti
bude vedení soudních sporů“, a proto s náklady na soudní spory nepočítá. Na druhé straně
v kasační stížnosti sám uvádí (a zdejšímu soudu je tato skutečnost známá i z jeho vlastní
rozhodovací činnosti), že vede a vedl již řadu sporů, ve kterých rovněž vždy žádal o osvobození
od soudních poplatků. I když tedy stěžovatel tvrdí, že cílem jeho činnosti není vedení soudních
sporů, z uvedeného je zřejmé, že účast stěžovatele v řízeních před správními soudy
(a to i v řízeních o mimořádných opravných prostředcích) není pro něj nic výjimečného
ani překvapivého. Pokud stěžovatel hodlá být tímto způsobem aktivní, lze také důvodně
očekávat, že si materiální prostředky pro prosazování svých cílů dostatečně zajistí. Pakliže
stěžovatel vychází z předpokladu, že to bude výlučně stát, který za všech okolností ve všech
obdobných případech jednotlivých kroků stěžovatele k dosažení jeho cíle ponese veškeré jeho
náklady na soudní řízení, je takový předpoklad nelegitimní a nemá oporu ani v již cit. §36 odst. 3
s. ř. s. Dle názoru Nejvyššího správního soudu proto nemůže být žádost o osvobození
od soudních poplatků důvodná výlučně proto, že stěžovatel jako sdružení nemá pro takovou
činnost žádné materiální prostředky a nevyvíjí žádnou činnost k jejich zajištění.
[20] Stěžovatel dále namítal, že soud nesprávně vycházel z předpokladu, že „soudní poplatek
mohou zaplatit členové sdružení a že je spravedlivé to po nich požadovat“. Zdejší soud k této
námitce uvádí, že právě uvedené krajský soud vůbec nevyslovil. V napadeném usnesení krajský
soud pouze uvedl, že je v první řadě „spravedlivé po stěžovateli požadovat, aby si základní finanční
prostředky, tu využitelné na zaplacení soudního poplatku, opatřil primárně od svých členů nebo jinou svou
činností.“ Tvrdí-li stěžovatel, že model jeho fungování je vědomě zorganizován tak, že jeho
členové nejsou povinni hradit členské příspěvky a náklady související s řízením před soudy hradí
pouze tehdy, pokud jim to jejich sociální situace umožňuje, musí být na tuto skutečnost
pohlíženo ne jinak než tak, že stěžovatel úmyslně udržuje stav, kdy zůstává dlouhodobě bez
finančních prostředků (srov. bod 25 usnesení RS NSS čj. 1 As 70/2008 - 74, cit. v bodě [15]
shora). Navíc, sám stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že již od svého vzniku existuje „bez
přiměřeného formálního majetkového zázemí“.
[21] Dále stěžovatel přiznal, že ke své činnosti využívá kancelářské potřeby, knihy a právní
software, který je v majetku členů sdružení; jiným slovy, že hospodaří s majetkem, který
formálně-právně jeho majetkem není a tímto způsobem, příp. účelově vázanými příspěvky
(granty apod.) nepoužitelnými na úhradu soudních či správních poplatků, zajišťuje
administrativní a odbornou podporu své činnosti. Vědomě se tedy snaží určitý typ obvyklých
nákladů na svoji činnost, s jejichž vynakládáním vzhledem k povaze této činnosti musí zásadně
počítat, eliminovat tím, že své poměry (tedy způsob vyřizování činností a financování potřeb)
nastavil tak, aby delší dobu setrvával ve stavu bez dostatečných prostředků (srov. k tomu
rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, čj. 2 As 33/2011 - 44, ve věci Občanského sdružení Vulpes Polar).
[22] Zde nutno opět odkázat na usnesení rozšířeného senátu, podle kterého „[j]e zásadně věcí
dotyčné právnické osoby, z jakých prostředků financuje svoji činnost; používá-li k tomu dlouhodobě pouze
takových dotačních mechanismů, které neumožňují financování určité podmnožiny jejích aktivit (placení soudních
poplatků), je nutno […] považovat za snahu o zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s., spoléhá-li
na to, že takové náklady bude krýt tím, že od nich bude v soudním řízení osvobozena“ (bod 31 cit. usnesení).
[23] Na základě těchto skutkových podkladů se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem
krajského soudu, který shledal, že model fungování stěžovatele nezajišťuje placení soudních
poplatků, ačkoliv tyto poplatky lze považovat za obvyklé náklady jeho činnosti. S účastí
v soudních řízeních, která patří mezi formy činnosti stěžovatele, je neodlučně spjata povinnost
platit soudní poplatky, čehož si stěžovatel, respektive jeho členové, nepochybně musí být vědomi.
Navzdory tomu stěžovatel delší dobu setrvává ve stavu bez dostatečných finančních prostředků
použitelných na úhradu soudních či správních poplatků a spoléhá na to, že bude pro nedostatek
majetku od placení těchto poplatků osvobozován. To je patrné i z vyjádření stěžovatele, který
fakticky deklaroval, že kromě příspěvků zcela závislých na vůli členů, žádné jiné příjmy nemá
a žádná nadace pro tyto účely finanční prostředky neposkytuje.
[24] Z výše uvedených důvodů zdejší soud konstatuje, že krajský soud správně vyhodnotil
žádost stěžovatele jako nedůvodnou, přičemž z napadeného usnesení jednoznačně vyplývá, že při
svých úvahách zohlednil i argumentaci stěžovatele uvedenou žádosti o osvobození od soudních
poplatků. Svůj závěr řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proto je námitka stěžovatele,
že napadené usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, nedůvodná.
[25] Na věc by mohlo být nahlíženo jinak, pokud by byla výše soudního poplatku nepřiměřeně
vysoká nebo pokud by stěžovatelova aktuální finanční situace byla odůvodněna např. náhlou
změnou finančních toků, nutností podat větší počet žalob v krátkém období či jinou obdobně
závažnou změnou okolností a z toho vzniklými potížemi (obdobně k tomu viz rozsudek ve věci
Vulpes Polar, cit. v bodě [21]). Stěžovatel však žádnou z těchto skutečností ani v kasační stížnosti,
ani ve vyjádření k výzvě zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2011 neuvádí. Naopak, ve vyjádření k výzvě
NSS výslovně uvedl, že v době podání žádosti o osvobození od soudních poplatků žádné takové
mimořádné okolnosti neexistovaly (viz bod [17]).
[26] Z argumentace uvedené v bodě [12] vyplývá, že při rozhodování o přiznání osvobození
od soudních poplatků jde o poměřování konkrétních majetkových poměrů konkrétní osoby
s konkrétní výší soudního poplatku, popřípadě dalších možných nákladů řízení. Pokud tedy
krajský soud v případě stěžovatele zohledňoval také výši soudního poplatku (2000 Kč),
postupoval zcela správně. Krajský soud v posuzované věci dospěl k závěru, že výše soudního
poplatku představuje přiměřené materiální riziko pro případ stěžovatelova neúspěchu. Zároveň
v napadeném usnesení stěžovatele upozornil, že v případě úspěchu ve věci bude stěžovateli
svědčit právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému účastníkovi.
[27] S tímto závěrem krajského soudu lze rovněž zcela souhlasit. S ohledem na uvedenou výši
soudního poplatku a soudní praxi vylučující možnost uložit neúspěšnému žalobci k náhradě
náklady správního orgánu spojené s jeho zastoupením advokátem a obecně vylučující náhradu
nákladů osoby zúčastněné na řízení však zřejmě nelze považovat náklady soudního řízení
správního za nepřiměřeně vysoké, a to ani v součtu s ostatními běžně očekávatelnými náklady
řízení. Nicméně pokud by poplatek i v takovéto výši představoval překážku pro přístup k soudu,
soud účastníka řízení za splnění zákonných podmínek od povinnosti jeho placení osvobodí. Jak
již však bylo řečeno, s takovým postupem soudu nelze důvodně počítat v každém případě tvrzené
nemajetnosti. Uvedeným postupem by tak docházelo ke zvýhodňování určité skupiny subjektů
(zde neziskových právnických osob), aniž by k tomu však byla dána opora v zákoně. V této
souvislosti kasační soud znovu připomíná, že ve věci přiznávání osvobození od hrazení soudních
poplatků jde vždy o postup výjimečný, nenárokový, zcela závislý na podkladech, které účastník
řízení k žádosti doloží.
[28] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1, poslední věta s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu