ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.66.2011:122
sp. zn. 1 As 66/2011 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců a) J. V.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Erbákem, advokátem se sídlem Maiselova 15, Praha 1, b) Ateliéru
pro životní prostředí, o. s., se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem
Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému
Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 9. 2008, č. j. S-MHMP 405581/2008/OST/Vo/Cř, za účasti osoby
zúčastněné na řízení PREMIUM real, spol. s. r. o., se sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7,
zastoupené JUDr. Evou Dobrohruškovou, advokátkou se sídlem Mánesova 5, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 Ca
372/2008 – 84,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 Ca 372/2008 - 84,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2008, č. j. OUR.Koš.p.1439-1028/07-Za-UR, Úřad městské
části Praha 5, odbor územního rozhodování (dále také „stavební úřad“), rozhodl o umístění
stavby – „Obytný dům Božínka“ a o změně využití území. Žalobci napadli rozhodnutí stavebního
úřadu odvoláním, jež žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí
potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalobci brojili žalobou ze dne 13. 11. 2008. Podáním ze dne
30. 8. 2010 podali žalobci návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, kterému Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 12. 10. 2010, č. j. 5 Ca 372/2008 – 75,
vyhověl.
[2] Rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 5 Ca 372/2008 – 84, městský soud podanou žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V rozsudku uvedl, že pozemky, na nichž je stavba
umisťována, jsou součástí oblasti klidu „Košíře – Motol“ zřízené vyhláškou č. 3/1991 Sb. hl. m.
Prahy, o zřízení oblastí klidu v hlavním městě Praze a vyhlášení stavební uzávěry pro tyto oblasti
(dále jen „vyhláška o zřízení oblastí klidu“). Podle čl. 3 odst. 2 vyhlášky o zřízení oblastí klidu
platí pro dané území uzávěra omezující výstavbu nových objektů pro bydlení jen na dostavbu
stávajících obcí, a to pouze formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby. Podle
§89 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
musí být připomínky veřejnosti uplatněny nejpozději při veřejném ústním jednání, jinak se k nim
nepřihlíží. Ve lhůtě stanovené v Oznámení o zahájení správního řízení byla žalobcem
a) uplatněna námitka, že výstavba v lokalitě je zakázána vyhláškami hl. m. Prahy; konkrétní
námitka, že k umístění předmětné stavby došlo v rozporu se stavební uzávěrou podle vyhlášky
o zřízení oblastí klidu, žádným z účastníků řízení vznesena nebyla. Stavební úřad sice v územním
rozhodnutí neřešil soulad navrženého záměru s čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí
klidu, avšak s podrobným odůvodněním uvedl, že navrhovaná stavba respektuje omezení
vyplývající z právních předpisů chránících veřejné zájmy a podrobně popsal i začlenění stavby
do terénu. V odvolání proti územnímu rozhodnutí žalobci namítali nesoulad rozhodnutí
se stavební uzávěrou a poukázali na to, že uvedenou otázku neřeší rozhodnutí, jímž byl vydán
souhlas orgánu ochrany přírody podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). I přesto, že tato námitka nebyla
uplatněna v „koncentrační“ lhůtě se ji žalovaný zabýval, a proto městský soud měl žalobní
námitku, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí s uvedenou odvolací námitkou nevypořádal,
za nedůvodnou.
[3] Městský soud dále doplnil, že pojem „nízkopodlažní zástavba“ obsažený v čl. 3 odst. 2
písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu není žádným předpisem vymezen; není tedy přesně
stanoven konkrétní počet podlaží či jiné parametry stavby podřaditelné pod pojem
„nízkopodlažní zástavba“. Uvedený pojem je tedy třeba aplikovat ve vztahu ke konkrétní
umisťované stavbě, k charakteru místa, na kterém má být umístěna, a ve vztahu k účelu vyhlášky
o zřízení oblastí klidu. To žalovaný dle názoru soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí
postačujícím způsobem učinil, když uvedl, že stavba má sice pět nadzemních podlaží, ale zvolené řešení
odpovídá místu, na kterém je umístěna. Navrhnutý objekt je zaříznutý do svahu, pro objekt je charakteristické
terasovité formování hmot, které vychází ze stávajícího členění stráně. Ačkoli tedy rozhodnutí žalovaného
neobsahuje doslovný výklad obecného pojmu „nízkopodlažní zástavba“, aplikuje tento pojem
na předmětný záměr způsobem, s nímž lze souhlasit. Tvrzení žalobců, že za nízkopodlažní
zástavbu lze považovat zástavbu s nejvýše dvěma nadzemními podlažími plus obytné podkroví,
nemá oporu v zákonném ustanovení a nadto pomíjí charakter místa, kde má být stavba umístěna;
takovému výkladu dle městského soudu přisvědčit nelze. K prvnímu žalobnímu bodu uzavřel,
že umístěním předmětné stavby nedochází k narušení hodnot chráněných vyhláškou o zřízení
oblastí klidu a účel, který vyhláška sleduje, považuje soud shodně s žalovaným za splněný.
[4] Druhý žalobní bod, namítající nesprávné posouzení souladu záměru s architektonickými
a urbanistickými hodnotami podle §90 písm. b) stavebního zákona a podle čl. 4 odst. 1 vyhlášky
č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu (dále jen „vyhláška
o požadavcích na výstavbu“) a nepřezkoumatelnost rozhodnutí z hlediska míry využití území,
městský soud taktéž označil za nedůvodný. Požadavkem ochrany urbanistických
a architektonických hodnot se stavební úřad podrobně zabýval. Žalobci v žalobě (na rozdíl
od odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu) nevznesli žádné konkrétní námitky proti
závěrům správních orgánů. Narušení architektonických a urbanistických hodnot spatřují žalobci
ve zvýšení míry využití území. Stavební úřad, ačkoli konstatoval, že záměr překračuje hodnoty
koeficientu podlažních ploch ve vztahu ke stávající zástavbě, vzhledem k posouzení
provedenému v odůvodnění rozhodnutí označil stavbu za akceptovatelnou. Žalovaný souhlasil
se závěrem stavebního úřadu, že stavba není umisťována ve stabilizovaném území a konstatoval,
že vzhledem k situaci v území nemusel stavební úřadu ustanovení týkající se vyčíslení kódu míry
využití území vůbec použít. Městský soud má tedy za to, že stavební úřad i žalovaný svá
rozhodnutí podrobně odůvodnili, a proto je nelze označit za nepřezkoumatelná.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce a) (dále též „stěžovatel“) uplatňuje v kasační stížnosti dvě námitky, které ovšem
tvoří logicky provázaný celek a v podstatě tedy jedinou kasační námitku. Obsahově námitky
odpovídají kasačním důvodům podle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). První část kasační stížnosti míří do problematiky stavební uzávěry
v lokalitě předpokládaného umístění stavby a s tím související otázku výkladu pojmu
„nízkopodlažní zástavba“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu.
Stěžovatel namítá, že stavební úřad rozhodl o umístění stavby na pozemcích v přírodním parku
Košíře-Motol, na jehož území se vztahuje stavební uzávěra, jejíž výškový regulativ je definován
pomocí neurčitého pojmu „nízkopodlažní zástavba“. Stěžovatel má za to, že pětipodlažní stavba
není v souladu s tímto výškovým regulativem, což vyjádřil ve své námitce v rámci odvolání proti
územnímu rozhodnutí vycházeje ze skutečnosti, že soulad umisťované stavby s požadavky
plynoucími z právních předpisů je stavební úřad povinen zkoumat bez ohledu na to, zda byly
podány v průběhu řízení účastníkem či nikoli.
[6] Stěžovatel dále uvádí, že ačkoli žalovaný konstatoval, že v daném území platí stavební
uzávěra, neposkytl výklad neurčitého pojmu „nízkopodlažní zástavba“ a namísto toho zopakoval
argumentaci stavebního úřadu týkající se souladu stavby s §90 písm. b) stavebního zákona
(soulad stavby s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území).
Ochrana architektonických a urbanistických hodnot však byla předmětem jiného odvolacího
bodu. Z hlediska souladu s výškovým regulativem je relevantní toliko výška stavby, nikoli další
aspekty jejího architektonického ztvárnění a souladu s okolím. Konstatování stavebního úřadu,
že „zvolené řešení odpovídá místu, na kterém je stavba umístěna“ v žádném případě nelze vyložit
jako shledání souladu stavby s výškovým regulativem vyplývajícím ze stavební uzávěry. Žalovaný
směšuje v rámci vypořádání této odvolací námitky okolnosti nemající logickou souvislost
s otázkou nesouladu stavby se stavební uzávěrou; odvolává se na souhlas orgánu ochrany přírody
k zásahu do krajinného rázu a závazné stanovisko orgánu ochrany přírody k zásahu
do významného krajinného prvku, které jsou ovšem vydávány správními orgány odlišnými
od stavebního úřadu a nepříslušnými posuzovat otázku souladu umisťované stavby se stavební
uzávěrou. Dle názoru stěžovatele se tedy žalovaný nevypořádal s jeho odvolací námitkou, tedy
přinejmenším neuvedl žádné okolnosti a úvahy, které by logicky zdůvodňovaly zamítnutí této
odvolací námitky, a rovněž nenapravil ani nedostatky prvoinstančního rozhodnutí, a pro to
je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné, což ostatně vytýkal i v žalobě.
[7] Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že, ačkoli napadené rozhodnutí
žalovaného neobsahuje výslovný výklad obecného pojmu „nízkopodlažní stavba“, žalovaný tento
pojem aplikoval na předmětný záměr způsobem, s nímž lze souhlasit. Podle názoru stěžovatele
musí být jazyk odůvodnění správních rozhodnutí jasný a srozumitelný; pokud žalovaný uvedl,
že stavba odpovídá místu, kde je umisťována, pak je třeba tímto rozumět, že ji žalovaný shledal
v souladu s místními podmínkami, s terénem a jeho okolím. Bylo-li by možné dovodit, že tato
věta žalovaného v sobě zahrnuje posouzení souladu umisťované stavby se stavební uzávěrou, pak
by v souladu s takovou logikou nebylo možno vyloučit, že obsahuje i posouzení splnění
požadavků vyplývajících kupříkladu z hygienických a požárních předpisů, se stanovisky správců
inženýrských sítí, orgánů státní památkové péče apod. Přijmutím takového výkladu by pak
veškeré závěry stavebního řízení bylo možno nahradit lapidárním konstatováním, že je stavba
v souladu s právními předpisy a místem, na kterém má být umístěna. Stěžovatel má za to, že,
ačkoli se městský soud snažil svým výkladem překlenout nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí
žalovaného co do otázek souladu zamýšlené stavby se stavební uzávěrou, rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a městský soud měl proto napadená správní
rozhodnutí zrušit.
[8] Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003 – 78) je rozsudek městského soudu
nepřezkoumatelný, jelikož tento nezrušil napadené rozhodnutí správního orgánu
pro nepřezkoumatelnost, ačkoli rozhodnutí správního orgánu trpí vadami činícími
je nepřezkoumatelným. Proto stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení. Dne 11. 4. 2011 podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
[9] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti uvedla, že podmínky stanovené v §107 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. nejsou
v daném případě splněny. Doplnila, že záměr, jež je umisťován na základě napadeného územního
rozhodnutí, je v souladu s právními předpisy. Námitku stěžovatele, že realizace stavby bude mít
škodlivý dopad na jeho pohodu bydlení, nelze uplatnit v územním, nýbrž až ve stavebním řízení.
Nadto stavba se umisťuje ve svahu, nezasahuje do krajiny a dle názoru správních orgánů lze její
usazení vzhledem k okolí akceptovat. Všechny podmínky na umístění stavby (odstupové
vzdálenosti, oslunění a další požadavky) byly splněny, stěžovatel neuvádí, jak konkrétně má být
jeho pohoda bydlení narušena. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by se nepřiměřeným
způsobem dotklo práv osoby zúčastněné na řízení. Řízení o vydání územního rozhodnutí trvá již
bezmála čtyři roky, každé prodlení v realizaci záměru znamená velké náklady související
s financováním záměru, náklady na zastupování ve všech řízeních a ušlým ziskem. Ze všech
těchto důvodů osoba zúčastněná na řízení navrhuje odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou, která je zastoupena advokátem, a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní
soud přistoupil bezprostředně po obdržení kasační stížnosti přímo k meritornímu projednání
věci, nerozhodoval již zvláště o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a na ni
navazující nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Měl-li Nejvyšší správní soud
posoudit důvodnost této námitky, bylo v prvé řadě zapotřebí zkoumat, zda rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti územnímu rozhodnutí je skutečně nepřezkoumatelné, jak tvrdí
stěžovatel. V návaznosti na toto posouzení Nejvyšší správní soud mohl vyvodit důsledky z něj
vyplývající pro rozsudek městského soudu.
[13] Východiskem pro úvahy Nejvyššího správního soudu jsou v nyní projednávaném případě
zejména příslušná ustanovení vyhlášky o zřízení oblastí klidu: Článek 2 předmětné vyhlášky
stanoví, že „posláním oblastí klidu je zachovat a trvale chránit vymezené části území pro jejich přírodovědné,
krajinné a estetické hodnoty, umožnit jejich využití k rekreaci i poučení občanů a celkově přispět ke zlepšení
prostředí města. Oblasti klidu tak představují specifickou velkoplošnou ochranu zachovalé přírodní krajiny
ve městě“. Podle jejího čl. 1 se zřizují tři oblasti klidu, mezi nimi i oblast „Košíře-Motol“.
Z vymezení oblastí klidu obsaženého v Příl. 1 předmětné vyhlášky, vyplývá, že součástí oblasti
klidu „Košíře-Motol“ jsou i tři pozemky v k. ú. Košíře (č. 1439, 1440 a 2026/1), na nichž má být
zbudován „Obytný dům Božínka“. I na tyto pozemky se tedy vztahují omezení daná vyhláškou
o zřízení oblastí klidu. Ta v čl. 3 odst. 2 písm. b) dále stanoví, že „výstavby objektů pro bydlení
a objektů potřebné občanské vybavenosti je v oblastech klidu omezena na dostavbu stávajících obcí a realizuje
se formou výstavby rodinných domků a nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality. Intenzivní
zástavba sídlištního typu je zcela vyloučena“ (zvýraznění provedl NSS). Umisťování staveb v daném
území je tedy obecně povoleno pouze při naplnění dvou přesně daných kumulativních podmínek
(tj. jedná se o dostavbu stávající obce, která je realizována formou výstavby rodinných domků
či nízkopodlažní zástavby odpovídající architektonické kvality).
[14] Jak vyplývá z projektové dokumentace, umisťovaná stavba je bez pochyb objektem
pro bydlení. V daném případě bylo tedy povinností stavebního úřadu ex officio posoudit, zda
„Obytný dům Božínka“ splňuje současně obě podmínky pro výstavbu v oblasti stavební uzávěry,
tedy zda se jedná o dostavbu stávající obce, a to formou rodinného domu či nízkopodlažní
zástavby.
[15] Územní rozhodnutí vydané stavebním úřadem (a konstatuje to ostatně i městský soud
na str. 12 rozsudku) vyhlášku o zřízení oblastí klidu vůbec nezmiňuje a neobsahuje tedy ani úvahy
o naplnění shora uvedených podmínek. V návaznosti na tento nedostatek uplatnili žalobci
v odvolání proti územnímu rozhodnutí mimo jiné i námitku nesouladu umisťované stavby
se stavební uzávěrou.
[16] Nejvyšší správní soud má za to, že se zcela jistě jednalo o včas uplatněnou námitku.
Nad rámec nyní projednávaných otázek považuje zdejší soud za nutné uvést, že žalobci tuto
námitku nemohli uplatnit v koncentrační lhůtě ve smyslu §89 odst. 1 stavebního zákona.
Naprosto legitimně totiž očekávali, že stavební úřad se bude souladem umisťované stavby
s podmínkami stavební uzávěry zabývat i bez námitek uplatněných účastníky územního řízení
(srov. §90 stavebního zákona). Opačný výklad by totiž vedl k absurdní situaci, kdy by stavební
úřad neměl povinnost posuzovat souladnost stavby s jednotlivými právními předpisy chránícími
veřejný zájem, pokud by nebyla žádná námitka směřující k ochraně těchto zájmů vznesena.
Žalobci naopak tuto námitku mohli uplatnit až ve chvíli, kdy bylo územní rozhodnutí vydáno
a kdy vyšlo najevo, že stavební úřad zcela opomněl zvažovat otázky stavební uzávěry v územním
řízení. Uplatnění zásady koncentrace v územním řízení tak nemůže jít na úkor základní
povinnosti stavebního úřadu posoudit soulad stavebního záměru s požadavky vyplývajícími
vyhlášky zavádějící v území stavební uzávěru.
[17] Žalovaný v rozhodnutí o odvolání k námitce nevypořádání se s podmínkami stavební
uzávěry sice uvedl, že se na dané území vztahuje stavební uzávěra; konstatoval, že musí být
naplněny podmínky ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu a že pojem
„nízkopodlažní zástavba“ není ve stavebním zákoně, ve vyhlášce o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hl. m. Praze, ani ve vyhlášce o zřízení oblastí klidu definován. Uvedl,
že stavební úřad se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval otázkou umístění stavby
a jejím architektonickým a urbanistickým řešením. Žalovaný k tomu doplnil, že „stavba má sice pět
nadzemních podlaží, z toho páté ustupující, ale zvolené řešení odpovídá místu, na kterém je umístěna. Navržený
objekt je zaříznutý do svahu, pro celý objekt je charakteristické terasovité formování hmot, které vychází
ze stávajícího členění stráně.“ Následně žalovaný odkazuje na rozhodnutí odboru ochrany prostředí
Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 9. 2. 2006, č. j. S-MHMP-255390/05/OOP-V-1434/R-359/Pra,
kterým uděluje souhlas s umístěním a povolením stavby v přírodním parku Košíře. Je však třeba
poznamenat, že toto rozhodnutí bylo vydáno podle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody
a krajiny, v návaznosti na vyhlášku o zřízení oblastí klidu. Rozhodnutí se tedy vypořádávalo
s otázkou snížení či změny krajinného rázu v přírodním parku Košíře – Motol umístěním stavby
„Obytný dům Božínka“. Ačkoli uvedené rozhodnutí odboru ochrany prostředí odkazuje
na vyhlášku o zřízení oblastí klidu, nepojednává v žádném ohledu o naplnění podmínek
pro umisťování staveb v oblasti stavební uzávěry ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. b) předmětné
vyhlášky (ostatně takové posuzování ani nespadá do působnosti odboru ochrany prostředí).
[18] Odvolací orgán je povinen vypořádat se se všemi odvolacími důvody a uvést, jakými
úvahami a právními předpisy se při rozhodování řídil, a to tím spíše jedná-li se o námitku
pro posouzení věci stěžejní. Dle názoru Nejvyššího správního soudu se žalovaný s námitkou
ohledně rozporu umisťované stavby se stavební uzávěrou nevypořádal přesvědčivým způsobem.
[19] V prvé řadě je nutno uvést, že pojem „nízkopodlažní zástavba“ obsažený v čl. 3 odst. 2
písm. b) vyhlášky o zřízení oblastí klidu spadá do kategorie tzv. neurčitých právních pojmů (jak
ostatně správně konstatoval i žalovaný); jejich definování obecně v právních předpisech pro jejich
povahu samu není vhodné, dokonce ani možné. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy, nebo
skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah se může
měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Povinnostmi správních orgánů
při výkladu a aplikaci neurčitých pojmů se zdejší soud zabýval ve své hojné judikatuře, z níž
vyplývá, že při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově
obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc
lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit (srov. rozsudek NSS ze dne
28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 – 73, či rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 As 20/2005 –
83; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Bylo tedy
na stavebním úřadu (resp. na žalovaném), aby alespoň rámcově objasnil obsah pojmu
„nízkopodlažní zástavba“ a z hlediska tohoto vymezení následně posoudil, zda umisťovanou
stavbu lze do vyloženého rámce zařadit. Takové úvahy však postrádá jak rozhodnutí stavebního
úřadu, tak žalovaného.
[20] Konstatoval-li žalovaný, že se stavební úřad zabýval architektonickým a urbanistickým
řešením ve vztahu k okolí, nikoli však naplněním podmínek podle čl. 3 odst. 2 písm. b) vyhlášky
o zřízení oblastí klidu, měl se s otázkou naplnění těchto podmínek řádně vypořádat sám, k čemuž
ovšem nedošlo. Nadto při vypořádání této námitky odkazoval (stejně jako následně městský
soud) na rozhodnutí odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy vztahující se k jiným (byť
souvisejícím) otázkám souladu stavby s architektonickými a urbanistickými hodnotami v území,
které však nemůže poskytnout odpovědi na žalobci vznešenou námitku v odvolání. Nezhojil tak
pochybení stavebního úřadu, který požadavky vyhlášky o zřízení oblastí klidu a z ní vyplývající
stavební uzávěry vůbec nezohlednil; naopak převzal jeho argumentaci, která se ovšem k dané
námitce nevztahuje. Požadavek ochrany architektonických a urbanistických hodnot vyplývající
z §90 písm. b) stavebního zákona je otázkou odlišnou od podmínek umisťování staveb v oblasti
stavební uzávěry. Rozhodnutí žalovaného postrádá jakékoli úvahy směřující k posouzení souladu
záměru stavby s těmito podmínkami; nedostatečným způsobem se tedy vypořádává s odvolací
námitkou žalobců a je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z rozhodnutí
žalovaného totiž nelze seznat, zda umisťovaná stavba splňuje podmínky stanovené čl. 3 odst. 2
písm. b) tedy za 1.) zda se jedná o dostavbu stávajících obcí, a za 2.) realizovanou formou
rodinného domu či nízkopodlažní zástavby. Jediné co lze z této části odůvodnění rozhodnutí
o odvolání dovodit je skutečnost, že stavba naplňuje požadavky na ochranu architektonických
a urbanistických hodnot v území, což ovšem nebylo předmětem námitky žalobců.
[21] Tímto postupem žalovaný nedostál své povinnosti vyplývající z §89 odst. 2 správního
řádu, jenž mu káže přezkoumat soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí
předcházelo, s právními předpisy. Žalovaný sice námitku žalobců vypořádal vzhledem k určitým
ustanovením vyhlášky o zřízení oblastí klidu, stavebního zákona a zákona o ochraně přírody
a krajiny, nikoli však k ustanovením relevantním pro posouzení souladu stavby s podmínkami
stavební uzávěry. Požadavky vyplývající ze stavební uzávěry tak nejsou obsaženy ani v samotném
územním rozhodnutí. Lze proto shrnout, že žalovaný se s námitkou vypořádal nedostatečně a tím
zatížil své rozhodnutí v této části nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[22] Jak tedy bylo výše dovozeno, je nutno přisvědčit námitce stěžovatele ohledně
nepřezkoumatelnosti části rozhodnutí žalovaného. Na místě tedy bylo napadané rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost v řízení před soudem zrušit a vrátit k dalšímu řízení. Zamítl-li městský
soud žalobu kvůli tvrzené nedůvodnosti námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného,
ačkoli rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné v určité části pro nedostatek důvodů skutečně
bylo, pochybil a zatížil tím svůj rozsudek nepřezkoumatelností (srov. rozsudek NSS ze dne
12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003, rozsudek NSS 5 Afs 115/2006, rozsudek NSS ze dne
19. 3. 2010, č. j. 4 Azs 46/2009 – 95). Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek městského
soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. postupem podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV. Závěr
[23] Ze shora uvedené argumentace vyplývá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Tím, že městský soud v daném případě nepostupoval podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s., je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud proto napadený
rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení,
v němž je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v dalším řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu