ECLI:CZ:NSS:2011:1.AZS.12.2011:118
sp. zn. 1 Azs 12/2011 - 118
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Radana Malíka a Mgr. Radovana
Havelce v právní věci žalobce: A. R. A., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou
se sídlem Mánesova 19/864, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odboru azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 10. 2008, č. j. OAM-731/VL-19-11-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2010, č. j. 16 Az 17/2008 - 89,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové se u r č u je částkou 2880 Kč, která
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 14. 10. 2008 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. V záhlaví
specifikovaným rozhodnutím ze dne 21. 10. 2008 žalovaný rozhodl, že žádost je nepřípustná
podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky (dále jen „zákon o azylu“), a že se řízení zastavuje podle §25 písm. i) téhož
zákona. Žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud nejprve rozsudkem ze dne
12. 10. 2009, č. j. 16 Az 17/2008 - 39. Uvedené rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Azs 1/2010 - 67 (všechna zde uváděná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), s tím, že krajský soud rozhodl
o žalobě bez jednání, ač tak nebyl oprávněn učinit. Krajský soud po provedení jednání ve věci
opětovně rozhodl o zamítnutí žaloby, a to výše uvedeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2010. Proti
tomuto rozhodnutí brojí nyní žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce již v minulosti několikrát
neúspěšně žádal o mezinárodní ochranu (dříve azyl) v České republice. V nyní posuzovaném
případě přitom uvedl fakta v zásadě totožná s těmi, kvůli nimž vstoupil do řízení o udělení
mezinárodní ochrany v minulosti (tedy potíže kvůli neochotě zapojit se do konfliktu v Náhorním
Karabachu a politické důvody). Na rozdíl od minulých výpovědí, v nichž tvrdil, že byl zavlečen
do bojů uniformovanými ozbrojenci konajícími nezákonně na podnět vůdců některých
politických stran, uvedl žalobce nyní navíc zdravotní potíže související s odvedením vojenskou
policií. Žalovaný nicméně konstatoval, že žalobce měl v minulosti dostatek příležitostí ozřejmit
důvody svého odchodu a je proto pouze jeho pochybením, že nezmínil úlohu policejních orgánů
při jeho zavlečení do bojů v Náhorním Karabachu. Uváděné zdravotní problémy označil
žalovaný za momentální snahu účastníka řízení zvýraznit svá předešlá tvrzení. Z pohovorů
provedených v předchozích řízeních je patrné, že žalobce byl v České republice registrovaným
boxerem a nikdy dříve si na zdravotní potíže nestěžoval, není tudíž prokázána souvislost mezi
jeho zdravotními problémy a postupem arménské policie. Za nevěrohodný označil žalovaný také
příběh bratrance, údajně zadrženého ve vlasti příslušníky policie, kteří jej považovali za žalobce
Žalovaný dále uvedl, že žalobce dle jeho názoru svým postupem usiluje toliko o zajištění dalšího
legálního pobytu na území České republiky.
[3] Krajský soud se se závěry žalovaného ztotožnil, dospěl k závěru, že žalobce v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné nové skutečnosti a důvody než ty, které uváděl
v předchozích žádostech. Obdobně jako žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce
si na zdravotní problémy nikdy v minulosti nestěžoval, a tak není zřejmé, že by existovala jakákoli
příčinná souvislost mezi těmito problémy a postupem arménské policie. Soud konečně také
neuvěřil žalobcem předestřené verzi o násilí arménské policie vůči jeho bratranci, neboť sám
žalobce v listině zaslané žalovanému dne 20. 10. 2008 uvedl, že v nejbližší době doloží svou
žádost o udělení mezinárodní ochrany potvrzením, že je po něm v Arménii vyhlášeno celostátní
pátrání, lékařskou zprávou z nemocnice o zranění jeho bratrance a dokladem potvrzujícím
členství žalobce v politické straně HHŠ (Arménské celonárodní hnutí). Žalobce přitom tyto
doklady dosud žalovanému ani soudu nedoložil. Soud se tak přiklonil k názoru žalovaného,
že se ze strany žalobce jedná pouze o účelovou konstrukci, která by mu měla zajistit další legální
pobyt na území České republiky. Ve vztahu k lékařské zprávě ze dne 23. 10. 2008 soud uvedl,
že byla správnímu orgánu předložena až poté, co o věci rozhodl; nadto neobsahuje žádné nové
skutečnosti, které by žalobce nemohl uplatnit v předchozích řízeních.
II.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil
právní otázku pronásledování ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu a důvodů pro udělení azylu
ve smyslu §12 písm. a) a b) téhož zákona. Dále uvedl, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, respektive při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem způsobem, že to ovlivnilo
zákonnost. Správní orgán dle stěžovatele porušil §3, §50 odst. 2 a 3 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, v důsledku toho skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval.
Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona o azylu,
respektive minimálně důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona.
Konkrétně stěžovatel poukázal na to, že správní orgán při posuzování jeho zdravotního stavu
vycházel pouze z lékařské zprávy ze dne 4. 10. 2010, aniž by vzal v potaz další lékařské zprávy,
na něž odkazoval. Takový postup v něm vyvolává obavy, zda byl jeho případ skutečně zkoumán
a zda správní orgán posoudil jeho žádost dostatečně individuálně. Stěžovatel se domnívá, že mu
měl být udělen alespoň humanitární azyl podle §14 zákona o azylu.
[5] Po ustanovení zástupkyně pro řízení před Nejvyšším správním soudem tato doplnila
kasační stížnost podáním ze dne 30. 3. 2011. Zde stěžovatel namítl, že se správní orgán,
ani krajský soud nezabývali důkazy, na které výslovně poukazoval a které jsou relevantní
pro posouzení možnosti udělení humanitárního azylu. Svou opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany odůvodnil jednak tvrzeným pronásledováním v zemi původu, přičemž
je pravdou, že tato otázka již byla správním orgánem v minulosti řešena, jednak tvrzením
o dlouhodobě špatném zdravotním stavu. Odkázal přitom na lékařské zprávy, které jsou
k dispozici ve vazební věznici Liberec a ve věznici Nové Sedlo v Žatci, navíc doložil novou
lékařskou zprávu ze dne 23. 10. 2008. Místo zohlednění zprávy bylo žalovaným správním
orgánem překotně rozhodnuto o tom, že se jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítá.
Tímto správní orgán porušil zásadu, podle níž má vycházet vstříc účastníkům správního řízení
(§4 správního řádu). Správní orgán dále neměl k dispozici žádné informace ze země původu
a nemohl proto usoudit, že stěžovateli nevzniklo nové nebezpečí, pro které opětovně požádal
o mezinárodní ochranu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že se jedná již o pátou žádost
stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Bylo na stěžovateli, aby si zde upravil
pobyt postupem podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, namísto účelového opakovaného podávání žádostí o mezinárodní
ochranu. Ke zmiňované zprávě o zdravotním stavu žalovaný uvedl, že byla sepsána a předána
správnímu orgánu až dne 23. 10. 2008, přičemž žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno
již dne 21. 10. 2008. Navíc z této zprávy vyplývá, že stěžovatel má psychické potíže, o kterých
však v žádosti vůbec nehovořil.
III.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační
stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS).
[8] K nyní posuzované věci je třeba předně uvést, že stěžovatelovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany shledal žalovaný nepřípustnou ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu.
Konstatoval přitom, že se jedná o opakovanou žádost, v níž stěžovatel neuvedl žádné nové
skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany v předchozích pravomocně ukončených řízeních ve věci
mezinárodní ochrany. K úpravě opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, jak je v zákoně
o azylu obsažena od 21. 12. 2007, se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65 a ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64. V rozsudku
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65 uvedl, že „[i]nstitut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží
k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit
vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo
během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu
k osobě žadatele.“
[9] Správní orgán tedy při rozhodování o opakované žádosti o mezinárodní ochranu hodnotí
jednak to, zda žadatel uvádí nové skutečnosti nebo zjištění, a dále to, zda se jedná o takové
skutečnosti či zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení.
Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud v cit. rozsudku č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, za nové
skutečnosti nebo zjištění je nutno „považovat nikoli jakékoli nové skutečnosti nebo zjištění, ale pouze
takové, které by prima facie mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech
by nové správní řízení pozbývalo jakéhokoli smyslu, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku
by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích
výsledků s co nejmenšími možnými náklady.“ V případě, že tyto požadavky nejsou naplněny, správní
orgán již opětovně nehodnotí věcně otázku, zda má stěžovatel nárok na udělení některé formy
mezinárodní ochrany. I při následném soudním přezkumu rozhodnutí správního orgánu
je předmětem přezkumu zejména otázka, zda byly naplněny uvedené požadavky na posouzení
žádosti jako nepřípustné.
[10] Stěžovatel předně namítl, že splňuje podmínky pro udělení azylu stanovené v §12 zákona
o azylu, respektive minimálně důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a téhož zákona.
Nikterak však (v kasační stížnosti) nespecifikoval, jaké nové skutečnosti a zjištění uváděl ve své
žádosti a z jakých důvodů má za to, že nemohly být bez jeho zavinění zkoumány v předchozích
řízeních. Takto obecně formulovanými námitkami se tudíž Nejvyšší správní soud nemůže
zabývat. Jak plyne z jeho judikatury, stěžovatel musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo
podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami
trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní
otázky soudem apod. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, či jeho usnesení ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41).
[11] Ostatně samotný stěžovatel v doplnění kasační stížnosti připustil, že otázka jeho
tvrzeného pronásledování v zemi původu již byla v minulosti správním orgánem řešena, a položil
důraz na námitku, podle níž mu měl být udělen humanitární azyl s ohledem na jeho momentální
špatný zdravotní stav. Žalovaný se dle něj nedostatečně zabýval lékařskými zprávami, které mu
předkládal, či na které poukazoval. K tomu však Nejvyšší správní soud konstatuje,
že ze správního spisu je patrné, že stěžovatel ve své poslední žádosti o udělení mezinárodní
ochrany špatným zdravotním stavem argumentoval spíše okrajově. Výslovně zde naopak uváděl,
že žádá o azyl z politických důvodů, že byl nucen opustit Arménii poté, co odmítl nastoupit
do armády atd. Stejně tak v přípise doručeném žalovanému dne 20. 10. 2008 uváděl, že je po něm
v Arménii vyhlášeno celostátní pátrání, že jeho bratrance byl v nedávné době zraněn policií,
která jej považovala za stěžovatele apod. Jediná stěžovatelova zmínka týkající se jeho zdravotního
stavu je taková, že byl v důsledku odmítnutí nastoupit k armádě zbit vojenskou policií a že od té
doby má zdravotní problémy. S touto zmínkou se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí
vypořádal (považoval ji za účelovou s tím, že nikdy dříve si stěžovatel na zdravotní potíže
nestěžoval, navíc byl v České republice registrovaným boxerem). Dne 21. 10. 2008 vydal žalovaný
rozhodnutí, kterým řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil, a až poté (dne 23. 10. 2008)
předložil stěžovatel přípis nadepsaný jako „doplnění žádosti o mezinárodní ochranu“, v němž
žádal o aplikaci ustanovení o humanitárním azylu. Tuto žádost zdůvodnil tím, že jeho psychický
stav je velice špatný v důsledku neoprávněného umístění do vazební věznice po dobu 28 měsíců.
Uváděl, že v současné době pravidelně navštěvuje odbornou pomoc a pobírá silná antidepresiva.
V příloze doložil lékařskou zprávu ze stejného dne. Je tedy zjevné, že žalovaný se s argumenty
a doklady uplatněnými až po vydání rozhodnutí o zastavení řízení nemohl v odůvodnění tohoto
rozhodnutí vypořádat. Zabývat se mohl toliko tvrzeními, která stěžovatel uplatnil ve své žádosti,
což také učinil.
[12] Nutno dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné
intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí
ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.
[13] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností
soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
[15] Žalobci byla ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Výše odměny advokáta byla stanovena
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající
v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 30. 3. 2011, a náhrady hotových výdajů, tedy
ve výši 2100 Kč a 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované
vyhlášky], celkem 2400 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty,
zvyšují se náklady řízení o částku 480 Kč, odpovídající dani, kterou je advokátka povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené advokátce se tedy přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu