ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.28.2011:114
sp. zn. 2 Afs 28/2011 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: AUTOMA
Car, spol. s r. o., se sídlem Rudolfovská 552, České Budějovice, zast. JUDr. Jaroslavou
Krybusovou, advokátkou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 58/16, České Budějovice, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 1803/3a,
České Budějovice, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 6. 2010, č. j. 967/10- 1200
a č. j. 962/10-1200, v řízení o kasačních stížnostech žalobce i žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011, č. j. 10 Af 75/2010 - 56, ve znění
opravného usnesení ze dne 10. 2. 2011, č. j. 10 Af 75/2010 - 71,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2011,
č. j. 10 Af 75/2010 - 56, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2011, č. j. 10 Af 75/2010 - 71,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobce i žalovaný jako stěžovatelé
domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve znění
výše uvedeného opravného usnesení, kterým bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2010,
č. j. 967/10-1200, zrušeno pro vady řízení a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Zároveň bylo nadepsaným rozsudkem ve znění opravného usnesení vysloveno, že žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2010, č. j. 962/10- 1200, se zamítá. Opravné usnesení krajský
soud vydal proto, že původní znění výroku citovaného rozsudku zaměnilo čísla jednací obou
rozhodnutí žalovaného. Původně tedy bylo vysloveno, že rozhodnutí ze dne 23. 6. 2010,
č j. 962/10-1200, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, zatímco žaloba proti
rozhodnutí ze dne 23. 6. 2010, č. j. 967/10- 1200, se zamítá.
Rozhodnutím ze dne 23. 6. 2010, č. j. 962/10- 1200, žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 173473/08/077910/2760, kterým byla dodatečně snížena daňová ztráta z příjmů právnických
osob za zdaňovací období kalendářního roku 2003 o 456 252 Kč. Rozhodnutím ze dne
23. 6. 2010, č. j. 967/10-1200, žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního
úřadu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2008, č. j. 173477/08/077910/2760, kterým byla
dodatečně zrušena daňová ztráta ve výši 1 215 902 Kč a zároveň dodatečně vyměřena daň
z příjmů právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2004 ve výši 1 703 520 Kč.
Orgány finanční správy vyšly shodně z toho, že žalobce v daňovém řízení neunesl důkazní
břemeno. Krajský soud následně dal žalovanému za pravdu jen ve vztahu k rozhodnutí, proti
němuž žalobu zamítl. Ve vztahu ke zrušenému rozhodnutí žalovaného krajský soud shledal,
že řízení, které mu předcházelo, trpělo vadami.
Žalovaný v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), kasační stížnost tedy podává z důvodu
tvrzeného nesprávného právního hodnocení věci krajským soudem.
Žalovaný uvádí, že soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se dodatečného
vyměření daňové povinnosti žalobce za zdaňovací období roku 2004, neboť to byl právě žalobce,
kdo v průběhu daňové kontroly přes výzvy správce daně neprokázal oprávněnost
a opodstatněnost nákladů zahrnutých v základu daně za zdaňovací období roku 2004. Postup
správce daně při daňové kontrole daně z příjmů právnických osob za tento rok a vydání výzev
k prokázání skutečností v předmětné věci byl zákonný a správný.
Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém obsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného argumentuje ve
prospěch závěru krajského soudu ve vztahu ke zrušenému rozhodnutí. Navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti.
Žalobce ve své kasační stížnosti, směřující proti výroku, kterým byla žaloba zamítnuta,
polemizuje s právním názorem krajského soudu v tomto směru [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Uvádí, že daň byla vyměřena až po uplynutí prekluzivní lhůty k tomu stanovené. Ve věci totiž již
bylo vedeno soudní řízení, které bylo usnesením přerušeno. Po dobu tohoto přerušení
prekluzivní lhůta běžela a následně uplynula. Pokud krajský soud dospěl k opačnému závěru,
pochybil. Žalobce proto navrhuje zrušit v uváděném rozsahu rozhodnutí krajského soudu a vrátit
mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvádí, že přerušení soudního
řízení nezpůsobuje, že by lhůta k vyměření daně běžela. Kasační stížnost žalobce proto žalovaný
navrhuje zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti jsou podány včas, žalobce je zastoupen advokátem, jménem
žalovaného jedná pověřený zaměstnanec s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost přípustná. Důvodnost kasačních stížností pak zdejší soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační soud se ovšem nemohl zabývat shora stručně shrnutými stížnostními námitkami,
neboť napadené rozhodnutí krajského soudu trpí natolik závažnými vadami [dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], že k nim je třeba přihlížet podle §109 odst. 3 s. ř. s. ex offo.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) vyplývá, že jedním
z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost
soudů svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato
zásada vyjádření v ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože
by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Obdobně konstantně judikuje i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 14. 11. 2007,
č. j. 1 Afs 53/2007 - 34 (dostupný na www.nssoud.cz), byl vysloven právní názor,
že je povinností soudu stranám sporu srozumitelně ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým
závěrům dospěl. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména
ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Krajský soud nepostupoval při posuzování a rozhodování projednávané věci plně
v souladu s požadavky uvedenými v citované judikatuře.
Z odůvodnění rozhodnutí totiž nelze seznat, kudy přesně vede hranice mezi
odůvodněním vztahujícím se k zamítacímu výroku a odůvodněním vztahujícím se k výroku
zrušujícímu. Krajský soud ne zcela důsledně odděluje námitky, kterým vyhověl a pro které jedno
z napadených rozhodnutí zrušil, od námitek, které nepovažoval za důvodné. Nelze navíc připustit
ani postup krajského soudu, který původně zaměnil obě rozhodnutí a následně opravným
usnesením ze dne 10. 2. 2011, č. j. 10 A f 75/2010 - 75, tuto záměnu opravil tak, že rozhodnutí,
proti němuž byla dle původního znění rozsudku žaloba zamítnuta, zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. A naopak, původně zrušené rozhodnutí po opravném usnesení již zrušeno není
a žaloba je zamítnuta. Takovýto postup ovšem není přípustný a způsobuje jinou vadu řízení před
soudem dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dle §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsud ku i bez návrhu chyby v psaní
a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá o tom opravné
usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné usnesení nenabude
právní moci. Toto ustanovení však míří toliko na opravu zcela zřejmých překlepů či nesprávností.
Nikoliv na případy, kdy se zcela mění procesní situace („zrušené rozhodnutí již zrušeno není
a naopak“). Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém r ozsudku ze dne 19. 7. 2004,
sp. zn. 5 Azs 84/2004, publ. pod č. 836/2006 Sb. NSS, zásadní nedostatky rozhodnutí stěží může
napravit soud I. stupně tzv. opravným usnesením, neboť předmětné ustanovení §54 odst. 4
s. ř. s. se dotýká jen skutečně zjevných nesprávností, které lze jednoduchým způsobem opr avit;
pokud jde o opravy odůvodnění, obvykle postačuje opravu provést jen na jednotlivých
vyhotoveních daného rozhodnutí. Pochopitelně lze opravu odůvodnění rozhodnutí provést
i opravným usnesením, ovšem zákon ani soudní praxe nemá na mysli takovou opravu, která
ve své podstatě přepisuje zásadní části rozhodnutí. V takové situaci není vůbec na místě, aby soud
I. stupně za situace, kdy již byla podána kasační stížnost, takto chybu napravoval. Za této situace
je vskutku namístě, aby takovýto rozsudek byl záko nným způsobem zrušen. Podobně ve vztahu
ke správním orgánům judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 42/2007 - 142, www.nssoud.cz. V daném případě je tedy rozhodnutí, kde výrok
nekoresponduje s odůvodněním, nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost dle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Snaha napravit tuto vadu opravným usnesením pak způsobuje jinou vadu řízení
před soudem dle téhož ustanovení.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl ex offo k závěru,
že je naplněn důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto musel napadený rozsudek zrušit
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Věcnými námitkami se přitom
zdejší soud zabývat nemohl, jelikož kdyby tak býval učinil, suplo val by nepřípustně úlohu soudu
krajského, kterýžto nejprve k nim musí zaujmout přezkoumatelný postoj. Teprve ten pak může
být předmětem přezkumu v kasačním řízení, tedy pouze pak se k meritu věci může (pro případ,
že bude podána kasační stížnost) vyslovit i Nejvyšší správní soud. V novém řízení tedy musí
krajský soud důsledně a srozumitelně oddělit odůvodnění vztahující se k jednotlivým napadeným
rozhodnutím žalovaného a bude muset rovněž ve výroku přesně stanovit, které rozhodnutí
zrušuje.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu