ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.59.2010:183
sp. zn. 2 Afs 59/2010 - 183
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
B. Braun Medical s. r. o., se sídlem V Parku 2335/20, Praha 4, zast. JUDr. Miroslavem Janstou,
advokátem se sídlem Těšnov 1, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Nemocnice
České Budějovice, a. s., se sídlem B. Němcové 585/54, České Budějovice,
proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 29. 11. 2007,
č. j. R136,153/2007/02-22161/2007/310-KK, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, č. j. 62 Af 7/2010 - 135,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2880 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Miroslava Jansty, a to do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno výše specifikované
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže i rozhodnutí Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 27. 6. 2007, č. j. S051/2007/VZ-11863/2007/520-KV, a věc byla
stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže byl zamítnut žalobcův rozklad proti uvedenému (rovněž krajským soudem
zrušenému) rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo konstatováno, že zadavatel veřejné zakázky
„Roztoky, injekční stříkačky, drenáže, desinfekce“, jímž byla osoba zúčastněná na řízení,
nedodržel postup stanovený v ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), tím, že stanovil technické podmínky tak,
aby určitým zadavatelům zaručovaly konkurenční výhodu, přičemž tento postup mohl podstatně
ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a nedošlo k uzavření smlouvy. Jako opatření k nápravě
žalovaný zrušil podle §118 téhož zákona zadávací řízení (jako nejvýhodnější nabídka z něj vzešla
ta, kterou předložil žalobce). Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se následně
ztotožnil se závěrem učiněným v prvostupňovém rozhodnutí, že zadavatel skutečně porušil
zákon v samotném vymezení zadávacích (technických) podmínek veřejné zakázky.
Krajský soud v Brně ve věci rozhodoval již podruhé. Předchozí rozsudek ze dne
15. 9. 2008, č. j. 62 Ca 8/2008 - 54, byl ovšem jako nepřezkoumatelný pro naprostý nedostatek
důvodů Nejvyšším správním soudem rozhodnutím ze dne 22. 1. 2010, č. j. 2 Afs 66/2009 - 111,
dostupném na www.nssoud.cz, zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí pak krajský soud dospěl k závěru, že vymezení (určení) předmětu veřejné
zakázky nelze ztotožňovat s technickými podmínkami. Pokud zadavatel stanoví předmět veřejné
zakázky příliš široce (v daném případě se skládal z několika druhů výrobků), nemůže se dopustit
porušení §45 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. V dalším řízení, kde má být posouzen
především předmět veřejné zakázky, pak žalovaného zavázal právním názorem, z něhož plyne,
že v případě, kdy zadavatel v rámci jedné veřejné zakázky požaduje plnění, která spolu vzájemně
nesouvisejí, a v důsledku toho podá nabídku méně dodavatelů než v situaci, kdy by byla tato
jednotlivá plnění poptávána samostatně, může se zadavatel dopouštět skryté diskriminace
a porušovat tak §6 zákona o veřejných zakázkách.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Polemizuje
s posouzením právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení a namítá také jiné vady
řízení před soudem.
Stěžejní stížnostní námitkou, podřazenou pod písm. d) shora uvedeného ustanovení
s. ř. s., je dle stěžovatele skutečnost, že se krajský soud diametrálně a bez bližšího vysvětlení
odchýlil od právního názoru, který v téže věci vyslovil v dřívějším rozsudku sp. zn. 62 Ca 8/2008.
Ten byl sice zrušen Nejvyšším správním soudem, ale krajský soud v novém řízení porušil §110
odst. 3 s. ř. s. Krajský soud totiž zcela jasně v dřívějším rozsudku konstatoval, že rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je v souladu se zákonem. Tento závěr
je ovšem zcela v kontrastu se závěrem krajského soudu vydaným po zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud ovšem nezavázal krajský soud k tomu,
aby učinil závěr, že rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je v rozporu
se zákonem, nýbrž jen k tomu, aby se vypořádal se všemi žalobními body. Proto krajský soud
pochybil, pokud nyní zaujal diametrálně odlišný postoj.
Pro případ, že nebude rozsudek zrušen pro shora uvedenou vadu řízení, namítá stěžovatel
také vady podle písm. a) výše uvedeného ustanovení s. ř. s. V tomto ohledu nesouhlasí stěžovatel
s krajským soudem v tom, že na projednávanou věc nešlo aplikovat ustanovení §45 odst. 3
zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel vzal dostatečně v potaz odlišnost pojmů „předmět
veřejné zakázky“ a „technické podmínky veřejné zakázky“. Jak vyplývá ze zadávací dokumentace,
kde je obsaženo zboží, které zadavatel požaduje dodat, je zcela zřejmé, jaký druh zboží, v jakých
rozměrech a koncentracích a jaké množství tohoto zboží zadavatel požaduje dodat. V případě
dané veřejné zakázky jsou technickými podmínkami, které vyjadřují účel využití požadovaného
zboží, právě názvy zboží, jejich rozměry, koncentrace apod. Ve zrušených rozhodnutích bylo
přitom zadavateli (osobě zúčastněné na řízení) vytýkáno jak diskriminační stanovení technických
podmínek, tak příliš široké vymezení předmětu veřejné zakázky. Ztotožnění obou uvedených
pojmů se tak stěžovatel dle svých slov nedopustil.
K tomu, že krajský soud zavázal stěžovatele tím, aby se v dalším řízení věnoval otázce,
zda lze předmět veřejné zakázky rozdělit, stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v daném případě
předmět rozdělit šlo. Nelze totiž opomenout podstatný závěr vyplývající z odborného vyjádření
Státního útvaru pro kontrolu léčiv ze dne 29. 5. 2007, podle kterého lze spotřební zdravotnické
prostředky nakupovat samostatně, neboť žádný z léčivých přípravků uvedených v příloze
č. 1 zadávací dokumentace nevyžaduje aplikaci specializovaným zdravotnickým prostředkem,
ledaže výrobce určí konkrétní zdravotnický prostředek z důvodu zachování vzájemné
kompatibility jednotlivých použitých komponentů. Nebylo třeba ze strany stěžovatele
se podrobněji zabývat námitkou žalobce, že předmět veřejné zakázky tvoří funkční celek
ve smyslu logistickém a terapeutickém z toho důvodu, že žalobcova žalobní námitka byla v tomto
směru nekonzistentní a nesrozumitelná. V dalším stěžovatel poukazuje na správní rozhodnutí
ve věci a své předchozí vyjádření k žalobě.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že se krajský soud plně řídil
předchozím závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který jej zavázal k tomu,
aby své rozhodnutí řádně odůvodnil. To krajský soud splnil. Pokud krajský soud při tom dospěl
k opačnému výroku než v předchozím případě, nezpůsobuje tato skutečnost nezákonnost nově
vydaného rozhodnutí, ale svědčí jen o nepochopení smyslu řízení po kasačním rozsudku
ze strany stěžovatele.
Žalobce se dále zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu ohledně toho, že na danou
situaci nelze aplikovat §45 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách (předmět veřejné zakázky nelze
ztotožňovat s technickými podmínkami). Žalobce souhlasí i se závěrem krajského soudu,
že je třeba, aby se stěžovatel vypořádal s tím, zda povaha předmětu veřejné zakázky připouští
jeho rozdělení. V tomto ohledu žalobce tvrdí, že předmět veřejné zakázky tvoří funkční celek
ve smyslu logistickém, který navazuje na terapeutické zvyklosti.
S ohledem na shora uvedené se žalobce domnívá, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto navrhuje, aby ji zdejší soud zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se krajský
soud neodklonil od závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, neboť ten mu
uložil toliko zabývat se přezkoumatelným způsobem se všemi žalobními body. To krajský soud
učinil a změna výroku nového rozhodnutí, oproti výroku rozhodnutí zrušeného nemá na tuto
skutečnost vliv. Dále je osoba zúčastněná na řízení toho názoru, že stěžovatel v kasační stížnosti
nevysvětluje, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení krajského soudu, resp. kterou
hmotněprávní otázku soud nesprávně posoudil, ale spíše obhajuje správnost rozhodnutí
zrušených krajským soudem. Jinak řečeno, krajský soud vytknul stěžovateli v určitém směru
neúplnost jeho úvah, proti čemuž stěžovatel v kasační stížnosti mimoběžně argumentuje tím,
že jeho hmotněprávní kvalifikace je v souladu se zákonem.
Z důvodů výše uvedených se osoba zúčastněná na řízení domnívá, že kasační stížnost
není důvodná, a tedy navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jménem stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s potřebným právnickým vzděláním a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil zdejší soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Nejprve se zdejší soud musel zabývat tím, nakolik se krajský soud v nyní napadeném
rozsudku řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven
v jeho rozsudku ze dne 22. 1. 2010, č. j. 2 Afs 66/2009 - 111, jímž byl zrušen předchozí rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2008, č. j. 62 Ca 8/2008 - 54, a věc byla krajskému soudu
vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel svými námitkami také vznáší otázku, zda byl krajský soud
v tomto dalším řízení oprávněn zrušit obě správní rozhodnutí, když v prvním svém rozsudku
dospěl k výroku právě opačnému – žaloba byla zamítnuta.
Vázanost právním názorem soudu, který rozhoduje o (mimořádném) opravném
prostředku ve správním soudnictví, vyplývá již ze samé podstaty kasačního principu, který tento
druh soudnictví zásadně ovládá. Výslovně je tato povinnost zakotvena v ustanovení §110 odst. 3
s. ř. s., z něhož plyne, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu
věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Zdejší soud k tomu ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2009,
č. j. 4 Ads 19/2008 - 188, www.nssoud.cz, uvedl, že vázanost krajského soudu právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí zakládá krajskému soudu
povinnost respektovat v dalším řízení tento názor jak v rozsahu, ve kterém Nejvyšší správní soud
shledal důvody kasační stížnosti opodstatněnými (tj. neztotožnil se s rozhodnutím, případně
s dílčím právním názorem krajského soudu), tak v rozsahu, ve kterém stěžovateli nedal za pravdu
(tj. akceptoval právní názor krajským soudem v rozsudku vyslovený).
Krajský soud v dalším řízení, které vyvrcholilo nyní napadeným rozsudkem, tedy byl
povinen následovat právní názor vyslovený zdejším soudem ve zrušujícím rozsudku
sp. zn. 2 Afs 66/2009. V něm zdejší soud vyšel z obsáhlé judikatury, která se vztahuje
k problematice (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Dospěl přitom k závěru, že krajský
soud nepostupoval při posuzování a rozhodování projednávané věci v souladu s požadavky
uvedenými v citované judikatuře.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 8/2008 vyplývalo, že krajský soud
velmi pečlivě na plných 15 stranách odůvodnění tohoto rozhodnutí zrekapituloval celý dosavadní
průběh sporu a přepsal obsah podání účastníků a osoby zúčastněné na řízení. Následně
konstatoval, že „žaloba není důvodná“, a dále na zbylých 3 stranách odůvodnění pokračoval v citaci
vzájemných reakcí účastníků řízení na některé sporné otázky případu (věty jsou uvozeny slovy
typu „žalovaný poukazuje na…“, „žalobce dále vytýká…“ apod.). Jakékoliv vlastní hodnocení a úvahy
soudu v napadeném rozsudku však kompletně absentovaly. Krajský soud citované argumentační
pozice sám nehodnotil a neposoudil zjištěné skutečnosti a právní otázky.
Nelze ani zjistit – alespoň zdejšímu soudu se to nepodařilo – zda si krajský soud některé
(a případně čí) závěry plynoucí ze vzájemných argumentačních výměn účastníků osvojil.
Nepřehlednost a naprostou absenci úvah krajského soudu pak již nemohl napravit ani zcela
jednoznačně formulovaný závěr, že napadená správní rozhodnutí (tj. prvostupňové
i druhostupňové) nejsou nezákonná ani nepřezkoumatelná a vznesené námitky žalobce jsou
nedůvodné. Právě tato formulace, spolu s větou, že žaloba není důvodná, a spolu s výrokem
napadeného rozsudku, jsou jedinými indiciemi pro to, aby bylo vůbec zjistitelné, jak soud
rozhodl. Proč tak ovšem učinil, zůstalo naprosto utajeno. Takový postup je při soudním
rozhodování v právním státě zcela nepřípustný.
Nejvyšší správní soud proto nemohl takové odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu sp. zn. 62 Ca 8/2008 akceptovat, neboť nesplňovalo ani základní požadavky kvality právní
argumentace. Kasační soud proto považoval napadený rozsudek krajského soudu
za nepřezkoumatelný pro absolutní nedostatek důvodů. Právě vzhledem k absenci jakékoliv
vlastní invence nebyl shledán napadený rozsudek stiženým vadou nepřezkoumatelnosti
pro nesrozumitelnost, neboť chyběla-li jakákoliv vlastní úvaha soudu, pak již ani nezbývalo nic,
co by mohlo být nesrozumitelné.
Proto dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 66/2009 k závěru,
že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro naprostý nedostatek důvodů
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a tedy musel tento rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Věcnými námitkami poukazujícími na nezákonnost
rozhodnutí správních orgánů se přitom zdejší soud zabývat nemohl, jelikož kdyby tak býval
učinil, suploval by nepřípustně úlohu soudu krajského, kterýžto nejprve k nim musí zaujmout
přezkoumatelný postoj. Teprve ten pak může být předmětem přezkumu v kasačním řízení, tedy
pouze pak se k meritu věci (stanovení technických kvalifikačních předpokladů zadávacího řízení)
může vyslovit i Nejvyšší správní soud. Zdejší soud tedy zavázal soud krajský, aby se v novém
řízení znovu od počátku zabýval všemi žalobními námitkami, s nimiž se musí vypořádat
přezkoumatelným způsobem. Z odůvodnění rozsudku proto musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
Z podaného je naprosto patrné, že jediné, k čemu byl krajský soud v dalším řízení
zavázán, bylo to, aby se vypořádal se všemi žalobními body, neboť v předchozím svém rozsudku
tak neučinil. Skutečnost, že se to krajskému soudu v nyní napadeném rozsudku již podařilo,
pak přiznává sám stěžovatel.
K ničemu dalšímu krajský soud zavázán již nebyl, takže nelze tvrdit, že porušil ustanovení
§110 odst. 3 s. ř. s. Tím méně byl zavázán k tomu, aby dospěl ke shodnému výroku jako
v předchozím rozsudku (ten byl přitom zrušen a po právní stránce tedy již neexistoval,
a tak nemohl ani vzbuzovat jakékoliv – natož legitimní – očekávání, že by měl soud vázat
i pro další řízení ve věci). To by ostatně smysl dalšího řízení naprosto relativizovalo. Podstatou
jakéhokoliv řízení o opravném prostředku je totiž možnost změnit (ať přímo či nepřímo) závěr
učiněný soudem nižší instance; to platí tím spíše, že v daném případě byl rozsudek krajského
soudu zrušen pro nepřezkoumatelnost. Lze přisvědčit vyjádření osoby zúčastněné na řízení
i žalobce, že stěžovatel ne plně porozuměl podstatě přezkumu rozhodnutí soudů jednajících
ve správním soudnictví prostřednictvím řízení o kasační stížnosti. V případě přijetí stěžovatelovy
interpretace, že krajský soud musel dospět ke stejnému výroku jako ve svém prvním rozsudku,
jen bylo třeba věc odůvodnit, by mohla nastat situace, že by výrok naprosto nekorespondoval
s odůvodněním. To by ovšem zcela nepochybně způsobilo vadu takového rozsudku, která
by spočívala opět v nepřezkoumatelnosti, tentokrát pro nesrozumitelnost. Řízení by se tak
dostalo do nekonečné „smyčky“, neboť v interpretaci stěžovatele – která ostatně nemá žádnou
zákonnou oporu – by se stal první výrok krajského soudu, ať odůvodněn jakkoliv (třebas nijak),
fakticky nezměnitelným.
Vzhledem k tomu, že předchozí výrok neměl žádnou oporu v odůvodnění, nebylo možno
odhadnout, jak bude vypadat výrok rozhodnutí, které již odůvodněno bude. V tom je ostatně
podstata institutu nepřezkoumatelnosti. Zdejší soud v rozsudku sp. zn. 2 Afs 66/2009 nemohl
dopředu jakkoliv hodnotit hmotněprávní podstatu věci, neboť k té musel nejprve zaujmout
stanovisko soud krajský. Ten tak učinil. Námitky dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zůstaly
nenaplněny.
Již v předcházejícím svém rozsudku v dané věci zdejší soud konstatoval, že teprve poté,
co se k věci po hmotněprávní stránce a v celé šíři žalobních bodů vyjádří krajský soud, může být
předmětem přezkumu v kasačním řízení. Tato situace nastává právě nyní. Je ovšem třeba
zdůraznit, že hmotněprávní rovinu může zdejší soud přezkoumat jen v mezích námitek
uplatněných v kasační stížnosti.
Rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, potvrzené rozhodnutím
o rozkladu, vyšlo z toho, že zadavatel nedodržel postup stanovený v §45 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách (v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nesprávně uváděného
jako zákon „č. 137/2007 Sb.“ namísto „č. 137/2006 Sb.“), a proto podle §118 téhož zákona bylo
zrušeno zadání veřejné zakázky. Porušení ustanovení §45 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách
se měla dle výroku prvostupňového rozhodnutí osoba zúčastněná na řízení dopustit tím,
že stanovila technické podmínky tak, aby určitým dodavatelům zaručovaly konkurenční výhodu,
přičemž tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Podle §45 odst. 3
zákona o veřejných zakázkách platí, že [t]echnické podmínky nesmí být stanoveny tak, aby určitým
dodavatelům zaručovaly konkurenční výhodu nebo vytvářely neodůvodněné překážky hospodářské soutěže.
Odůvodňuje-li to předmět veřejné zakázky, zohlední zadavatel při stanovení technických podmínek požadavky
přístupnosti osob se zdravotním postižením nebo dostupnosti pro všechny uživatele.
Z toho je patrné, že ke zrušení zadávacího řízení došlo jen pro porušení pravidla
stanovícího, že technické podmínky nesmějí zajišťovat určitým dodavatelům konkurenční
výhodu. Právě proto je nutné zkoumat, zda to, co dle závěrů stěžovatele určitým dodavatelům
zajistilo konkurenční výhodu, jsou skutečně technické podmínky. Technickými podmínkami se,
v souladu s §45 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, v případě veřejných zakázek na dodávky
nebo služby rozumí vymezení charakteristik a požadavků na dodávky nebo služby stanovené
objektivně a jednoznačně způsobem vyjadřujícím účel využití požadovaného plnění zamýšlený
zadavatelem. Technické podmínky přitom nelze zaměňovat s předmětem veřejné zakázky.
To plyne z §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, dle něhož [z]adávací dokumentace je soubor
dokumentů, údajů, požadavků a technických podmínek zadavatele vymezujících předmět veřejné zakázky
v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá
zadavatel. Z tohoto ustanovení vyplývá, že technické podmínky jsou specifikací předmětu veřejné
zakázky.
Technické podmínky tedy nelze s předmětem veřejné zakázky zaměňovat a stěžovatel oba
pojmy skutečně nedostatečně odlišil. Na str. 18 prvostupňového správního rozhodnutí je uveden
nadpis „Stanovení technických podmínek“, pod ním je ocitován §45 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách, vážící se k technickým podmínkám, následuje citace §98 odst. 1 zákona o veřejných
zakázkách, vztahující se k předmětu veřejné zakázky.
Dále na str. 19 pokračuje argumentace stěžovatele poukazem na definovaný předmět
veřejné zakázky v projednávaném případě. Tím měly být průběžné dodávky a rozvoz širokého
sortimentu zdravotnického materiálu (léčivých roztoků, operačních rukavic, injekčních stříkaček
a jehel, drenáží a močových katetrů, desinfekčních prostředků) pro zadavatele včetně poskytování
případných souvisejících služeb v rozsahu a za podmínek vymezených zadávací dokumentací.
Stěžovatel v rozhodnutí, které bylo potvrzeno rozhodnutím o rozkladu, z toho vyvodil,
že předmět byl koncipován široce; zahrnoval jak specializovanější část, která pojímá dodávku
léčivých přípravků, tak i dodávku běžného zdravotnického materiálu. Hned následně
pak stěžovatel z podaného usuzuje, že zadavatel stanovil technické podmínky veřejné zakázky
takovým způsobem, že zaručovaly konkurenční výhodu určitým dodavatelům, a to dodavatelům
léčivých přípravků, neboť dodávka léčivých přípravků je natolik specifická, že ji může poskytnout
úzký okruh dodavatelů (mohou ji realizovat pouze osoby, které jsou držitelem rozhodnutí
o povolení distribuce léčiv). Naproti tomu dodávku zdravotnického materiálu může poskytnout
širší okruh dodavatelů. V důsledku toho zadavatel dle stěžovatele zúžil okruh potencionálních
zadavatelů veřejné zakázky. Uvedenému, dle stěžovatele, svědčí i množství podaných nabídek.
Jen dva uchazeči byli s to obsáhnout celý rozsáhlý předmět veřejné zakázky.
Z toho je patrné, že stěžovatel v prvostupňovém rozhodnutí v této části používá pojmy
„předmět“ a „technické podmínky“ promiscue. Rozhodnutí o rozkladu pak jen stručně k této
problematice uvádí, že v případě šetřené veřejné zakázky jsou technickými podmínkami,
které vyjadřují účel využití požadovaného zboží, právě názvy zboží, jejich rozměry, koncentrace
apod. Stejně argumentuje stěžovatel i v kasační stížnosti. Tomu sice již lze přisvědčit (a přisvědčil
tomu i krajský soud), nicméně podstatné je to, že porušení §45 odst. 3 zákona o veřejných
zakázkách bylo shledáno v tom tomu, že předmět byl koncipován široce; zahrnoval
jak specializovanější část, která zahrnuje dodávku léčivých přípravků, tak i dodávku běžného
zdravotnického materiálu. Nikde ve správních rozhodnutích nelze nalézt argumentaci, proč byly
diskriminačně požadovány názvy zboží či jejich koncentrace, které v daném případě jsou
technickými podmínkami. Neobsahuje to ani kasační stížnost. Jediné, co bylo zadavateli vytknuto,
bylo to, že poptával v rámci jediné zakázky léčivé přípravky i zdravotnický materiál. To ovšem
nejde o technické podmínky, nýbrž o předmět veřejné zakázky. Proto nelze aplikovat §45 odst. 3
zákona o veřejných zakázkách, který se vztahuje k nepřípustnému stanovení technických
podmínek.
Shora bylo odůvodněno, že pojmy „předmět“ a „technické podmínky“ veřejné zakázky
nejsou synonyma. Pokud správní orgán vytýká zadavateli porušení ustanovení §45 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách, které se týká stanovení technických podmínek, nemůže obstát
odůvodnění, které poukazuje jen na příliš široce vymezený předmět veřejné zakázky. Proto byla
správní rozhodnutí zcela v souladu se zákonem zrušena a věc byla stěžovateli vrácena k dalšímu
řízení. V něm byl krajským soudem zavázán, aby posoudil, nakolik vytýkaná vada, že předmět byl
stanoven příliš široce, je způsobilá zasáhnout – když nelze aplikovat §45 odst. 3 zákona
o veřejných zakázkách – do jiných ustanovení tohoto zákona, zejm. do §6, který zakotvuje
zásady postupu zadavatele. Při tom má stěžovatel dle krajského soudu zohlednit judikaturu
(zejm. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 62 Ca 37/2008,
a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 1 Afs 20/2008,
a ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 2 Afs 198/2006).
V tomto ohledu přitom stěžovatel vůbec nepolemizuje se závěrem krajského soudu,
jakým směrem se má v dalším řízení po zrušujícím rozsudku vydat (tj. posoudit, zda předmět byl
vymezen v souladu s §6 zákona o veřejných zakázkách), ale již přímo v kasační stížnosti předmět
veřejné zakázky posuzuje. Toto právní hodnocení ovšem nepatří do kasační stížnosti,
neboť nepolemizuje s tím, co uvedl krajský soud ve svém rozsudku (ten předmět veřejné zakázky
sám nehodnotil a toto hodnocení nechal na další řízení stěžovateli). Uvedené námitky
tak stěžovatel může uplatnit v novém rozhodnutí ve věci. Teprve pokud bude podána žaloba,
zaujme k nim stanovisko krajský soud, resp. následně Nejvyšší správní soud, bude-li podána
i kasační stížnost.
Nad tento rámec zdejší soud dodává, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
23. 9. 2009, č. j. 62 Ca 37/2008 - 206, na který právě krajský soud poukázal i ve svém nyní
přezkoumávaném rozsudku jakožto na vodítko, dle něhož má stěžovatel v dalším řízení
pokračovat, byl mezitím zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010,
č. j. 7 Afs 5/2010 - 284, www.nssoud.cz. Zdejší soud rozhodl také o kasační stížnosti proti
skutkově obdobnému rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 62 Ca 50/2008 - 140, a to rozsudkem ze dne 5. 8. 2010, č. j. 7 Afs 6/2010 - 201,
www.nssoud.cz. I v tomto případě přitom Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdejší soud však v obou svých rozsudcích
neposuzoval samu podstatu předestřeného právního sporu, ale shledal nezákonným procesní
postup krajského soudu v souzených případech. Dle kasačního soudu je postupu ve smyslu §42
odst. 4 s. ř. s. (doručení vyvěšením rozhodnutí nebo jiné písemnosti na úřední desce soudu)
nezbytné využívat obezřetně a zpravidla jen v těch případech, kdy by snaha doručit každému
účastníkovi řízení vedla s velkou pravděpodobností k podstatnému prodloužení délky řízení
či dokonce skončení řízení fakticky znemožnila nebo kdy by doručování jednotlivým osobám
zúčastněným na řízení bylo sice technicky bezproblémové a v reálném čase proveditelné,
avšak neúměrně finančně náročné.
Z toho je patrné, že ke zrušení nedošlo pro hmotněprávní posouzení věci,
ale pro procesní postup. Obdobnou otázkou po stránce hmotného práva se však zabýval zdejší
soud ve svém mezitím vydaném rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, č. j. 2 Afs 55/2010 - 173,
www.nssoud.cz, v němž závěry Krajského soudu v Brně potvrdil. K předmětu veřejné zakázky
a mezím jeho dělení se zdejší soud vyjádřil rovněž ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 2 Afs 198/2006 - 69, publ. pod č. 1896/2009 Sb. NSS. Zásadu transparentnosti podle zákona
o veřejných zakázkách pak zdejší soud blíže vyložil v rozsudku ze dne 15. 9. 2010,
č. j. 1 Afs 45/2010 - 159, www.nssoud.cz, přičemž dospěl k závěru, že je porušena tehdy, pokud
jsou v zadavatelově postupu shledány takové prvky, jež by zadávací řízení činily
nekontrolovatelným, hůře kontrolovatelným, nečitelným a nepřehledným nebo jež by vzbuzovaly
pochybnosti o pravých důvodech jednotlivých kroků zadavatele. Samotný pojem
„transparentnosti“, jak uvedl Nejvyšší správní soud (viz rozsudek ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS), se vyznačuje obsahovou pružností,
aby mohl reagovat na nekonečné množství životních situací, na něž nemůže ve své obecnosti
jakákoliv konkrétněji formulovaná právní norma pamatovat.
Stěžovatel tedy, jak správně dovodil krajský soud, musí v dalším řízení posoudit,
zda nebyla porušena zásada transparentnosti tím, že předmět veřejné zakázky nebyl rozdělen,
resp. nebyla umožněna dílčí plnění. Při této úvaze musí vyjít z judikatury, kterou krajský soud
ve svém nyní napadeném rozhodnutí citoval (její hmotněprávní závěry jsou přes zrušení
citovaných rozhodnutí nadále použitelné ze shora předestřených důvodů). Není přitom
na krajském soudu (natož na Nejvyšším správním soudu), aby tuto úvahu provedl namísto
stěžovatele. To by totiž znamenalo nepřípustnou stylizaci soudního orgánu do role správního
orgánu prvního stupně.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil
žádnou povinnost (§60 odst. 5, §120 s. ř. s.). Podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. platí, že nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce
měl ve věci plný úspěch a přísluší mu náhrada účelně vynaložených nákladů v souvislosti
se zastoupením v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, a to právě vůči stěžovateli. Žalobci takové
náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem a činily celkem 2400 Kč.
Byly tvořeny odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši
2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním
znění] a paušálem 300 Kč (§13 odst. 3 tarifu). Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, což prokázal, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba
povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle
ustanovení §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
činí 480 Kč. Ustanovenému advokátovi se tedy přiznává odměna v celkové výši 2880 Kč.
Ke splnění povinnosti byla stanovena přiměřená lhůta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu