ECLI:CZ:NSS:2011:2.ANS.11.2010:56
sp. zn. 2 Ans 11/2010 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Mgr. B. H.,
zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Říčany, Olivova 1116/6, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2010, č. j. 7 A
90/2010 - 15,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2010, č. j. 7 A 90/2010 - 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (prostřednictvím zástupce, zvoleného na základě plné moci ze dne 22. 3. 2010,
a to Auditorské a daňové kanceláře, s. r. o.) se žalobou podanou podle §79 a násl. soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) domáhal u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti
žalovaného. Té se měl žalovaný dopustit tím, že do dne podání žaloby nerozhodl o odvolání
žalobce ze dne 5. 11. 2009 proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 295932/09/009913107633, kterým byl žalobci sdělen předpis penále na dani z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 419 644 Kč.
Následně, opět v zastoupení Auditorské a daňové kanceláře, s. r. o., vzal žalobce podáním
ze dne 3. 5. 2010 žalobu zpět, a to, podle svého tvrzení, pro pozdější chování žalovaného.
Současně požadoval přiznání nákladů řízení podle §60 odst. 3 s. ř. s.
Městský soud z tohoto důvodu řízení o žalobě usnesením ze dne 31. 5. 2010,
č. j. 7 A 90/2010 – 15, podle §47 písm. a) s. ř. s. zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že podle §35 odst. 2 s. ř. s. může být účastník
zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství
podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených. V daném případě
Auditorská a daňová kancelář, s. r. o. (dále též „společnost ADK“), převzala zastoupení žalobce
v žalobním řízení, nicméně zastupování právnickou osobou zde zákonná úprava nepřipouští.
V tomto směru odkázal městský soud na §24 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a také na povahu zastupování účastníka řízení právnickou
osobou. Uvedl, že zastupování je založeno na osobním výkonu, což může činit pouze fyzická
osoba. Pokud §35 odst. 2 s. ř. s. připouští zastupování jinou osobou a daňové poradenství
mohou poskytovat rovněž obchodní společnosti nebo družstva, neznamená to ještě, že by tyto
právnické osoby mohly zastupovat i v soudním řízení. Plná moc, udělená v této věci společnosti
ADK, obchází §24 odst. 1 o. s. ř. a je proto neplatná (§39 občanského zákoníku). Předmětné
zastoupení nevzniklo a soud z toho dovodil, že ve skutečnosti podala žalobu přímo společnost
ADK (je proto žalobcem), tedy osoba k tomu zjevně neoprávněná. Z tohoto úhlu pohledu
to pak byla i společnost ADK, která vzala žalobu zpět. Ve zpětvzetí žaloby přitom tvrdila, že tak
činí pro pozdější chování žalovaného a požadovala přiznání nákladů řízení, spočívajících
v úkonech právní služby přijatých Mgr. H. a poskytnutých společností ADK. Městský soud
žádnému z účastníků náklady nepřiznal, neboť náklady vznikly na straně Mgr. H., který však
nebyl žalobcem, a nikoliv na straně společnosti ADK.
Usnesení městského soudu napadl Mgr. H. (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a to
prostřednictvím společnosti ADK (posléze ji, na výzvu městského soudu, doplnil
již prostřednictvím advokáta Mgr. Kotrby). Stěžovatel v kasační stížnosti explicitně neuvedl
důvod podle §103 s. ř. s., o nějž svou kasační stížnost opírá. Z obsahu kasační stížnosti i samotné
povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být toliko
tvrzen kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě
na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto
důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají i další důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), c), d)
s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce
kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci
Nejvyšším správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2002 – 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel považuje usnesení městského soudu za nezákonné ve výroku o zastavení
řízení, neboť podle jeho názoru měla být žaloba odmítnuta. Městský soud totiž v obdobných
případech, vedených u něj pod sp. zn. 7 A 94/2010, 7 Af 20/2010 a 7 Af 22/2010, žaloby odmítl.
Soudy jsou přitom povinny v typově obdobných případech postupovat stejně, jinak by se jednalo
o judikatorní libovůli, která je v rozporu s principy právního státu. Důvody, o které městský soud
v jiných případech opřel svá rozhodnutí o odmítnutí žaloby, použil v nyní projednávané věci
pouze jako důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. V tomto kontextu napadá stěžovatel
i výrok o náhradě nákladů řízení, neboť jej městský soud opřel o názor, že právnická osoba
nemůže být zástupcem v soudním řízení správním. Tento názor však již byl spolehlivě vyvrácen
Nejvyšším správním soudem, a to rozsudky ze dne 6. 8. 2010, č. j. 5 Afs 12/2010 – 80
(publikovaným pod č. 2132/2010 Sb. NSS), ze dne 18. 8. 2010, č. j. 2 Ans 6/2010 – 42 a ze dne
26. 8. 2010, č. j. 1 Afs 62/2010 – 61.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že stěžovateli by
náklady řízení být přiznány neměly. Odvolal se přitom na Pokyn D-308 o stanovení lhůt
v daňovém řízení, ze kterého vyplývá, že lhůta pro vyřízení odvolání činí šest měsíců ode dne
doručení odvolání správci daně. O odvolání podaném dne 5. 11. 2009 rozhodl žalovaný dne
30. 4. 2010, tj. ve lhůtě šesti měsíců. Žalovaný rovněž uvedl, že z judikatury Nejvyššího správního
soudu není patrné, že by tento soud se lhůtami stanovenými Pokynem D-308 nesouhlasil,
nebo že by jej považoval za nezákonný a odkázal například na rozsudek ze dne 18. 2. 2010,
č. j. 7 Ans 1/2010 – 65, publikovaný pod č. 2087/2010 Sb. NSS.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že se zcela ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že městský
soud opřel své úvahy o nesprávný závěr o procesním účastenství. Svým postupem tak zatížil
řízení vadou zmatečnosti, ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (k níž je nutno přihlížet
ex officio), neboť vycházel z nesprávného názoru, že společnost ADK nemůže v řízení před
správním soudem vystupovat jako zástupce Mgr. H.; proto procesní situaci zhodnotil tak, že
žalobu podala přímo společnost ADK jako osoba k tomu zjevně neoprávněná. Městský soud
tedy považoval společnost ADK za žalobce a naopak Mgr. H. za účastníka řízení nepovažoval,
což vyplývá i z označení osob v záhlaví napadeného usnesení.
V rozsudku ze dne 6. 8. 2010, č. j. 5 Afs 12/2010 – 18, publikovaném pod č. 2132/2010
Sb. NSS, Nejvyšší správní soud jednoznačně vyslovil, že „[p]okud zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém
poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, výslovně umožňuje, aby tyto služby poskytovaly
i k tomu určené právnické osoby, nelze vykládat §35 odst. 2 s. ř. s. stricto sensu tak, že pojem „osoba“ je třeba
redukovat toliko na osoby fyzické - daňové poradce. V řízení o žalobě může být žalobce zastoupen na základě
plné moci nejen daňovým poradcem, ale i obchodní společností, popř. družstvem, vykonávající daňové poradenství
dle §3 odst. 6 citovaného zákona.“ V nyní projednávané věci neshledal zdejší soud žádný rozumný
důvod jakkoliv se od vysloveného právního názoru odchýlit, a z tohoto pohledu proto nahlížel
i na skutkovou situaci dané věci.
V daném případě Nejvyšší správní soud z předloženého spisového materiálu zjistil,
že rozsah zmocnění v projednávané věci byl v plné moci vymezen zcela konkrétně,
a toto zmocnění bylo soudu předloženo (č. l. 3). Nesouhlasí se závěrem městského soudu,
že plná moc, kterou uzavřel žalobce s právnickou osobou (společností ADK) je s odkazem
na §39 občanského zákoníku neplatná. Obecně platí, že zástupcem i zastoupeným může být
za splnění zákonných podmínek osoba fyzická i právnická; zástupce přitom vždy musí mít
způsobilost k těm právním úkonům, které má vykonávat jménem zastoupeného. Plná moc,
kterou udělil žalobce právnické osobě – společnosti ADK, je proto platným úkonem. Nejvyšší
správní soud ostatně neshledal ani žádný relevantní důvod, pro který by bylo lze považovat
udělení plné moci právnické osobě za obcházení zákona, jak uvedl městský soud. V nyní
projednávané věci je patrné, že úkony právnické osoby, která v řízení o žalobě vystupovala jako
zástupce stěžovatele, činil její zaměstnanec, daňový poradce Mgr. J. H. Bylo již uvedeno, že nelze
pro tvrzení městského soudu, že daňové poradenství poskytuje daňový poradce, kterým se
rozumí toliko fyzická osoba, nalézt oporu v zákoně; k tomu dále srov. shora citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu. Právnická osoba, která má jako předmět podnikání zapsáno v
obchodním rejstříku daňové poradenství, tak jak tomu je i v daném případě společnosti ADK,
může poskytnout služby pomocí daňového poradce, který s ní uzavře pracovní smlouvu na
činnost daňového poradce. Společnost ADK tak splňuje jak zákonné podmínky pro udělení plné
moci (nejedná se tudíž o plnou moc neplatnou), tak podmínky pro zastupování v řízení
před městským soudem podle §35 odst. 2 s. ř. s. Uvedená společnost je obchodní společností,
předmět podnikání – daňové poradenství – má řádně zapsán v obchodním rejstříku, daňové
poradenství vykonává prostřednictvím svého zaměstnance (daňového poradce) a je evidována
Komorou daňových poradců (§3 odst. 6 zákona 523/1991 Sb. o daňovém poradenství a
Komoře daňových poradců České republiky). Nelze proto než konstatovat, že vykonává
specializované právní poradenství dle zvláštních předpisů. Městský soud proto nesprávně dovodil
nepřípustnost zastupování v projednávané věci, odkázal-li přitom na §35 odst. 3 až 5 s. ř. s., a na
základě toho pak nesprávně posoudil celou procesní situaci i otázku náhrady nákladů řízení, když
vycházel z toho, že účastníkem řízení byla společnost ADK a nikoliv Mgr. H.
Z tohoto důvodu je nutné usnesení městského soudu zrušit jako celek, neboť
je vystavěno na zmatečné procesní situaci, která neodpovídá skutečnému stavu. Městský soud
s Mgr. H., který byl žalobcem a který byl po celé žalobní řízení zastoupen společností ADK,
vůbec nejednal; takový přístup je z hlediska procesních práv účastníků řízení nepřípustný. Již to
má bez dalšího za následek procesní zmatečnost, kterou lze napravit jen zrušením napadeného
usnesení městského soudu a vrácením věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud tedy bude povinen v dalším řízení nahlížet na Mgr. H. jako na žalobce,
který je na základě platné plné moci zastoupen společností ADK. Z toho pohledu pak bude
posuzovat procesní úkony v řízení učiněné.
Ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení je nicméně nutno uvést, že tento výrok
je v zásadě správný. Je třeba zdůraznit, že řízení podle části první hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
je řízením návrhovým a existence návrhu je primární podmínkou řízení. Je-li návrh podán, soud
zajisté zkoumá i další podmínky řízení, včetně toho, zda je návrh přípustný, zda byl podán včas,
případně zda nebyl podán osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Jestliže však došlo ke zpětvzetí
návrhu, pominula jeho doručením soudu existence této základní podmínky řízení a zpětné úvahy
o tom, zda původně podaný návrh byl nepřípustný, opožděný či podaný zjevně k tomu
neoprávněnou osobou ztrácejí smysl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 2. 2007, č. j. 8 As 24/2005 – 69). Jak již bylo opakovaně konstatováno, na žalobu v dané věci
je třeba nahlížet tak, že byla podána žalobcem Mgr. H., prostřednictvím jeho zástupce společnosti
ADK. Zpětvzetí žaloby ze dne 3. 5. 2010 pak bylo stejně tak učiněno žalobcem Mgr. H.,
zastoupeným společností ADK. Městský soud tedy zásadně nepochybil, pokud po fakticky
relevantním zpětvzetí žaloby řízení ve věci zastavil, i když nesprávně považoval za žalobce přímo
společnost ADK.
Jestliže stěžovatel odkazoval na typově obdobné případy, v nichž městský soud žaloby
odmítal, lze k tomu uvést, že v nich zřejmě byly dány podmínky pro odmítnutí návrhu a nikoliv
pro zastavení řízení, a to zjevně především z důvodu absence zpětvzetí žaloby. Nejvyššímu
správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud ve stěžovatelem zmiňované právní
věci sp. zn. 7 Af 22/2010 usnesením odmítl žalobu mezi týmiž účastníky (i za účasti společnosti
ADK jakožto zástupce žalobce), neboť zastával názor, že žaloba byla podána osobou k tomu
zjevně neoprávněnou. Tento názor je sice mylný, jak bylo vyloženo shora, nicméně vycházel
z přesvědčení městského soudu, že tu nejsou dány podmínky řízení. V nyní posuzované věci však
byl městský soud, poté co byla žaloba vzata zpět, povinen řízení bez dalšího zastavit; další
podmínky řízení již dále ani zkoumat nemohl. Potud byl tedy jeho postup formálně správný.
Ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení o nákladech řízení je nutno konstatovat,
že je nesprávný, neboť vůbec neodpovídá nastolené procesní situaci. Městský soud vycházel
z toho, že Mgr. H. nebyl účastníkem řízení a že společnosti ADK jako domnělému žalobci žádné
náklady nevznikly. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude městský soud, v souladu se
všemi shora vymezenými právními závěry, povinen v dalším řízení nahlížet na Mgr. H. jako na
žalobce, který je na základě plné moci zastoupen společností ADK, a bude povinen řádně
posoudit nastalou procesní situaci stran aplikace §60 odst. 3, věty druhé s. ř. s., neboť stěžovatel
tvrdí, že vzal žalobu zpět právě pro pozdější chování žalovaného a z toho důvodu požaduje
přiznání náhrady nákladů řízení vůči žalovanému. I z hlediska tohoto výroku o nákladech řízení
je pak nutno uvést záhlaví rozhodnutí městského soudu do souladu se skutečným procesním
stavem, aby bylo postaveno najisto, kdo je adresátem případné povinnosti k náhradě nákladů
řízení, a především vůči komu.
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud naznal, že jsou naplněny kasační důvody
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a proto mu nezbylo, než napadené usnesení městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
Zde je vhodné jen pro úplnost připomenout, že kasační stížnost brojí proti celému usnesení
městského soudu, tedy i proti výroku o zastavení řízení, a to nikoliv jen formálně, aby tímto
způsobem byla obejita výluka vyplývající z ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. Jakkoli totiž městský
soud vyhověl návrhu na zpětvzetí žaloby, jeho postup byl zatížen vadou, způsobující bez dalšího
nezákonnost předmětného usnesení jako celku. Nejvyšší správní soud tedy připuštěním kasační
stížnosti k meritornímu projednání provedl odlišení případů (ne)připustnosti, jak jsou podrobně
popsány v usnesení jeho rozšířeného senátu, publikovaném pod č. 2116/2010 Sb. NSS.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu