ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.43.2011:114
sp. zn. 2 As 43/2011 - 114
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: M. V.,
zastoupeného JUDr. Danielem Nevečeřalem, advokátem se sídlem Revoluční 24, Chomutov,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2008, č. j. 798/SČaKŽÚ/21524/2008 – 3, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2011, č.
j. 16 A 14/2010 – 76,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2011, č. j. 16 A 14/2010 – 76,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovo
odvolání proti rozhodnutí Komise k projednávání přestupků statutárního města Chomutova jako
správního orgánu I. stupně ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. ODaSČ 7/15435/802/2007, který m byl
stěžovatel shledán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 2007 přibližně v 17:20 hodin v domě
č. p. 5170 v ul. Z. v Ch. vyhrožoval újmou na zdraví paní H. J. Za tento přestupek mu byla
uložena pokuta ve výši 300 Kč podle §49 odst. 2 zákona o přestupcích a náhrada nákladů
spojených s jeho projednáním ve výši 1000 Kč podle §79 odst. 1 téhož zákona.
Napadený rozsudek je v dané věci již druhým v pořadí. V prvním rozsudku (ze dne
11. 8. 2009, č. j. 16 Ca 2/2008 – 21) se krajský soud zabýval především námitkou neúčinnosti
doručení předvolání k ústním jednáním v řízení v prvním stupni a dále též údajnou podjatostí
předsedkyně přestupkové komise; ani v jednom případě ale názoru stěžovatele nepřisvědčil a jeho
žalobu proto zamítl. Rozsudek krajského soud byl ovšem zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 2 As 5 3/2010 – 62, a věc byla tomuto soudu vrácena
k dalšímu řízení s tím, aby se v odůvodnění rozsudku přezkoumatelným způsobem vypořádal
s námitkou, že bylo stěžovateli ve správním řízení odepřeno právo navrhnout důkazy na svou
obhajobu. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na svou dřívější judikaturu, v níž se podrobně
zabýval otázkou, zda je v přestupkovém řízení přípustný důkaz, jehož provedení obviněný
navrhuje teprve v odvolání, ačkoliv mu nic nebránilo jej navrhnout již v řízení na prvním stupni.
Krajský soud v nyní napadeném rozsudku vyšel z §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, a ze skutečnosti, že stěžovatel v řízení u přestupkové komise žádné důkazy ve svůj
prospěch neoznačil. Za dané situace měl podle názoru soudu stěžovatel v odvolání požádat
o prominutí zmeškání úkonu, což ovšem neučinil. Jeho odvolání ostatně ani neobsahovalo návrh
na provedení důkazu výslechem jeho přítelkyně a syna, nýbrž pouze konstatování toho, že tyto
osoby nebyly orgánem prvního stupně předvolány. Krajský soud uvedl, že pokud by stěžovatel
spolu s odvoláním požádal o prominutí zmeškání úkonu, doložil důvody, pro něž si nemohl
vyzvednout předvolání k ústním jednáním u přestupkové komise, která mu byla doručena fikcí,
a řádně označil důkazy na svou obhajobu, byl by žalovaný povinen jeho návrh na doplnění
dokazování zvážit a navržené důkazy případně provést. Stěžovatel však tímto způsobem
nepostupoval a žalovaný proto rozhodl v souladu se zákonem. Krajský soud rovněž uvedl,
že tento závěr je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel v první řadě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro
nedostatek důvodů a jeho nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bez bližšího
upřesnění uvádí, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou spočívající v tom,
že mu bylo v rozporu se zákonem znemožněno navrhnout důkazy na svou obhajobu. Dále
namítá, že soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v rozsudku sp. zn. 2 As 53/2010. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
zavázal krajský soud k tomu, aby se v dalším řízení předmětnou námitkou zabýval,
přezkoumatelným způsobem se s ní vypořádal a přitom zohlednil závěry plynoucí z judikatury,
na níž v rozsudku odkázal. Podle stěžovatele zdejší soud, jenž poukázal na vlastní ustálenou
judikaturu řešící obdobné případy, poskytl krajskému soudu „jednoznačný návod“, jak o této věci
rozhodnout. Krajský soud posoudil předmětnou otázku odlišně, aniž by však odklon
od konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu náležitě odůvodnil. Stěžovatel dále namítá,
že odvolací řízení bylo stiženo vadou s vlivem na zákonnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., jež spočívala v tom, že žalovaný neprovedl jím navržené důkazy, pročež mělo být jeho
rozhodnutí krajským soudem zrušeno. Konečně stěžovatel poukazuje na nesprávné posouzení
právní otázky soudem v přecházejícím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud
dospěl k závěru o přípustnosti koncentrace řízení v případě řízení o přestupku, ačkoliv z ustálené
judikatury zdejšího soudu, zejména z rozsudku sp. zn. 1 As 96/2008, plyne závěr opačný.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti bez podrobnější arg umentace uvádí, že podle
jeho názoru je kasační stížnost stěžovatele nedůvodná; navrhuje ji proto zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatel je zas toupen advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud nicméně vážil, zda kasační stížno st není nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je sice kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem, avšak to neplatí, je -li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Mimo to logicky kasační stížnost může
směřovat i proti vadám, jichž se soud dopustil v novém řízení, proti přezkoumatelnosti nového
rozsudku nebo proti posouzení právní otázky, která předmětem kasačního přezkumu nebyla, jak
je tomu ostatně i v tomto případě. Smyslem nepřípustnosti opakované kasační stížnosti je totiž
pouze to, aby Nejvyšší správní soud opakovaně neposuzoval týž právní problém. S ohledem
na to, že stěžovatel namítal, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu, a vzhledem k tomu, že jsou v kasační stížnosti namítány i důvody, které nebyly
předmětem posouzení soudu v předchozím kasačním řízení v téže věci, je kasační stížnost
přípustná.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel byl dne 6. 6. 2007 obviněn poškozenou H. J., že ji
téhož dne na chodbě jejich domu slovně napadl a vyhrožoval jí rovněž fyzickým napadením.
Během ústních jednání u přestupkové komise, konaných ve dnech 17. 9. a 22. 10. 2007, potvrdili
tvrzení poškozené svědkové PaedDr. M. J. a T. K. Stěžovatel se těchto jednání neúčastnil;
předvolání mu byla doručena fikcí podle §24 odst. 1 správního řádu. Na základě výpovědí
poškozené a obou svědků byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému
soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. Stěžovatel napadl rozhodnutí
přestupkové komise odvoláním, v němž mimo jiné uvedl, že se celý incident odehrál jinak, než
jak uvedla poškozená a oba svědci, jejichž výpovědi zpochybnil. Stěžovatel dále uvedl, že
pravdivost jeho tvrzení mohou prokázat jeho přítelkyně E.P., syn D. V. a jejich soused pan G.,
kteří byli jedinými přímými svědky tohoto incidentu. Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2008 žalovaný
jeho odvolání zamítl a v odůvodnění tohoto rozhodnutí k tomu mimo jiné uvedl, že „(…)se
ztotožnil s hodnocením důkazů orgánu 1. stupně a má zato, že přestupek byl obviněnému na základě učiněných
důkazů svědeckých výpovědí H. J., M. J. a T. K. prokázán“. Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na
výslech dalších svědků, žalovaný konstatoval: „ (…)na jím v odvolání uvedené důkazy výslechu svědků
svého syna a své přítelkyně p. P. již nemůže být brán v odvolacím řízení zřetel“.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Z uplatněných stížních námitek je nutné posoudit nejprve námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí
je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71;
všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná rovněž na www.nssoud.cz).
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v jeho
nesrozumitelnosti i v nedostatku důvodů. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb.
NSS) lze za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, případně jehož výrok je vnitřně
rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je naproti tomu dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 S b. NSS), nebo pokud zcela
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č . j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Stěžovatel však v tomto smyslu nic konkrétního nenamítá. Poukazuje -li na to, že krajský soud
klíčovou žalobní námitku posoudil v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu, brojí ve skutečnosti nikoliv proti nesrozumitelnosti jeho rozsudku, nýbrž proti
nesprávnému posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ohledně nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí stěžovatel uvádí pouze to, že pokud bylo záměrem
krajského soudu odklonit se od judikatury Nejvyššího správního soudu, byl povinen takový
postup přesvědčivě odůvodnit, což ovšem neučinil. Podle názoru zdejšího soudu však napadený
rozsudek prima facie netrpí žádným z výše popsaných nedostatků, které by mohly mít za následek
jeho nesrozumitelnost. Z jeho odůvodnění je rovněž patrné, že se soud předmětnou žalobní
námitkou zabýval a jistým způsobem se s ní vypořádal. Z rozsudku přitom nelze v žádném
případě dovozovat záměr soudu učinit odklon od judikatury Nejvyššího správního soudu,
ale naopak přesvědčení soudu o tom, že jsou jeho závěry plně v souladu s rozsudkem
sp. zn. 1 As 96/2008, na nějž byl zdejším soudem odkázán.
Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu, jenž byl vysloven v jeho předchozím zrušujícím rozsudku
sp. zn. 2 As 53/2010. Pokud by krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu, zatížil by své rozhodnutí nepřezkoumatelností spočívající v jiné vadě soudního
řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.). Rozsudkem sp. zn. 2 As 53/2010 zdejší soud zrušil první rozsudek krajského soudu
v této věci z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Žalobní námitkou, jež byla krajským soudem
v jeho prvním rozhodnutí opomenuta, se věcně nezabýval a v rozsudku uvedl: „Bude proto
na krajském soudu, aby se v dalším řízení uvedenou námitkou zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí
se s ní přezkoumatelným způsobem vypořádal a přitom zohlednil závěry ply noucí z výše citované judikatury
zdejšího soudu.“ Nejvyšší správní soud tedy zavázal krajský soud toliko k tomu, aby v dalším řízení
sám posoudil důvodnost předmětné žalobní námitky a své rozhodnutí v tomto smyslu náležitě
odůvodnil. Zdejší soud se však nezabýval správností postupu žalovaného a jeho závěrů
o nemožnosti provést výslech stěžovatelem navrhovaných svědků, k čemuž ostatně nebyl za dané
situace oprávněn. Z tohoto důvodu ani nemohl krajskému soudu poskytnout „návod“, jak má
o dané právní otázce uvážit z věcného hlediska. Nelze mít tedy za to, že by krajský soud
nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, a to bez ohledu na skutečnost,
zda samotné věcné posouzení předmětné právní otázky krajským soudem bylo v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu, či nikoliv.
Vzhledem k výše uvedenému proto stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by napadený
rozsudek trpěl nepřezkoumatelností, spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel však namítá též nesprávné posouzení právní otázky přípustnosti koncentrace
řízení o přestupcích podle §82 odst. 4 správního řádu. Toto ustanovení stanoví: k novým
skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení,
se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá -li
účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, mus í být tento úkon učiněn spolu
s odvoláním.
Argumentace krajského soudu v nyní projednávané věci zjevně vychází právě
z citovaného ustanovení, na nějž soud v odůvodnění svého rozhodnutí přímo odkázal. Krajský
soud konstatoval, že stěžovatel v řízení u přestupkové komise neuplatnil žádné návrhy
na doplnění dokazování. Za této situace by byl žalovaný povinen jeho návrhu obsaženému
v odvolání vyhovět (nebo uvést důvody, pro které považuje výslechy jím navrhovaných svědků
za nadbytečné) pouze tehdy, pokud by stěžovatel požádal o prominutí zmeškání úkonu, doložil
důvody, pro které nemohl být přítomen ústním jednáním ve věci a uplatnit svůj návrh dříve,
a v odvolání jednoznačně označil osoby, jejichž výslech navrhuje. Stěžovatel však nic z toho
neučinil a žalovaný proto, podle mínění krajského soudu, postupoval správně, pokud jeho návrhu
nevyhověl. S tímto závěrem krajského soudu se však v žádném případě nelze ztotožnit. Nejvyšší
správní soud se totiž již ve svých rozhodnutích, z nichž bylo ostatně v rozsudku
sp. zn. 2 As 53/2010 obsáhle citováno, vyjádřil v tom smyslu, že v přestupkovém řízení se §82
odst. 4 správního řádu, jenž neumožňuje účastníkům uplatňovat nové skutečnosti a důkazy
až v odvolání, neuplatní. Správní orgán proto nemůže odmítnout tento důkazní návrh pouze
s poukazem na to, že nebyl vznesen již v řízení v prvním stupni. To pochopitelně ještě
neznamená, že by správní orgán musel návrhu vyhovět a takový důkaz provés t - důkaz provede
jen tehdy, pokud má zato, že by mohl přispět k objasnění věci. Pokud shledá, že navržený důkaz
není způsobilý vyjasnit účastníkem rozporované okolnosti projednávaného případu, důkazní
návrh neprovede; musí to však řádně zdůvodnit (viz rozsudek ze dne 4. 11. 2009,
č. j. 2 As 17/2009 – 60).
Pro posouzení správnosti postupu žalovaného proto není podstatné, zda byl v souladu
s §82 odst. 4 správního řádu, neboť toto ustanovení se v dané věci neuplatní. V nyní
projednávané věci je třeba nejprve zvážit, zda stěžovatel v odvolání řádně označil svědky, kteří
mohli prokázat pravdivost jeho tvrzení, neboť podle krajského soudu tak neučinil. Stěžovatel
na několika místech odvolání zdůraznil, že E. P., D. V. a pan G. byli jedinými přímými svědky
celé události, a uvedl, že tyto osoby mohly svými svědeckými výpověďmi prokázat pravdivost
jeho tvrzení. Z odvolání je proto zřejmé, že stěžovatel požadoval, aby byly tyto osoby
v odvolacím řízení vyslechnuty, pročež nelze souhlasit s názorem krajského soudu, že jmenovaný
v odvolání žádné důkazy nenavrhoval. Je tedy třeba se zabývat tím, na základě jakých důvodů
žalovaný stěžovatelově návrhu nevyhověl, a zda své rozhodnutí v tomto smyslu náležitě
odůvodnil. Na rozdíl od krajského soudu žalovaný nepřehlédl, že stěžovatel v odvolání návrh na
doplnění dokazování uplatnil; tomuto návrhu však nevyhověl, své rozhodnutí v tomto smyslu
odůvodnil jen velmi stručně, přičemž neuvedl, na základě jakých zákonných ustanovení
k výslechu stěžovatelem navrhovaných svědků nepřistoupil. Lze mít nicméně za to, že pokud
žalovaný v rozhodnutí konstatoval, že na důkazy uvedené v odvolání již nemůže být brán
v odvolacím řízení zřetel, a ve vyjádření k žalobě ze dne 11. 6. 2008 (č. l. 11 a násl. soudního
spisu) k tomu dále uvedl, že „důkazy, které žalobce navrhoval v odvolání nebyly připuštěny, neboť tyto měly
být uplatněny již při řízení u orgánu I. stupně“, návrhům stěžovatele skutečně nevyhověl na základě §
82 odst. 4 správního řádu z důvodu jejich neuplatnění v řízení u přestupkové komise, a nikoliv
proto, že by je v dané věci považoval za nadbytečné. Ani v posléze uvedeném případě by však
jeho rozhodnutí nemohlo obstát, neboť jak vyplývá z výše citovaného rozsudku sp. zn. 2 As
17/2009, neprovedení důkazů musí být přesvědčivě odůvod něno; v nyní projednávané věci
žalovaný pouze konstatoval, že se ztotožnil se závěrem přestupkové komise ohledně toho, že byl
stěžovateli přestupek prokázán.
Krajský soud tedy v nyní projednávané věci posoudil rozhodnou právní otázku
nesprávně a postupem žalovaného bylo stěžovateli odepřeno jeho právo navrhnout důkazy
na svou obhajobu.
Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomut o soudu
k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem v tomto rozsudku
vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s).
V novém rozhodnutí o věci krajský soud rozhodne znovu i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů řízení o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu