ECLI:CZ:NSS:2011:2.AS.89.2011:217
sp. zn. 2 As 89/2011 - 217
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ing. Z. H.,
zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139,
Hradec Králové, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. OÚSŘ U 07/00882-16, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2011, č. j. 31 A
37/2010 - 190,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 9. 2. 2007,
sp. zn. OÚSŘ U 07/00882-16, ve znění usnesení o opravě ze dne 5. 3. 2007 (opraveno datum
vydaného rozhodnutí z 9. 2. 2006 na 9. 2. 2007). Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo
odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, odboru výstavby
a územního rozvoje (dále též „stavební úřad“) ze dne 13. 11. 2006,
č. j. 060074931/ŠKAR/STU/008, kterým byla podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“) stavebníkovi KS Real, s. r. o., dodatečně povolena stavba „nástavba, přístavba
a stavební úpravy bytového domu B. 12, čp. 85, pozemek par. čís. 17, 18, k. ú. Stránice, obec
Brno“.
Je třeba předeslat, že o žalobě proti tomuto rozhodnutí žalovaného krajský soud
rozhodoval potřetí. Prvním rozsudkem ze dne 10. 9. 2008, č. j. 31 Ca 59/2007 - 64, rozhodnutí
žalovaného zrušil jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť podle jeho názoru
žalovaný nerespektoval stanovisko Magistrátu města Brna, odboru památkové péče ze dne
6. 9. 2006, které bylo v podstatě shodné se stanoviskem k územnímu řízení ze dne 1. 2. 2006
a nezdůvodnil, proč tak učinil. Dále krajský soud v tomto rozsudku uvedl, že žalovaný pochybil
v tom, že neposoudil dostatečně námitky žalobce týkající se umístění výtahu a parkovacích stání
a také v tom, že nerespektoval obecně závaznou vyhlášku města Brna č. 2/2004. Ke kasační
stížnosti žalovaného byl tento rozsudek krajského soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 2 As 4/2009 - 111 a věc byla tomuto soudu vrácena
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyslovil, že:
-rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, pro nedostatečné vypořádání odvolacích
námitek (umístění výtahu a parkovacích stání),
-posuzování souladu umístění stavby s územním plánem, jakož i ochrana architektonických
a urbanistických hodnot v území spadá do územního řízení,
-stavební úřad nebyl při vydávání rozhodnutí vázán doporučením odboru památkové péče
obsaženým pouze v odůvodnění závazného stanoviska vydaného podle §14 odst. 2 a 3 zákona
o státní památkové péči,
-žalovanému nelze vytýkat, že se v odvolacím rozhodnutí nezabýval vlivem umístění výtahu,
neboť proti tomu nesměřovala žádná odvolací námitka.
Krajský soud ve druhém rozsudku ze dne 4. 10. 2009, č. j. 31 Ca 59/2007 - 136 uvedl,
že mu k posouzení zůstala pouze otázka umístění parkovacích stání. Pochybení žalovaného
neshledal, a proto žalobu zamítl.
Tento jeho rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 5. 2010, č. j. 2 As 6/2010 - 164, a to pro nepřezkoumatelnost. Kasační rozsudek připustil,
že krajský soud mohl poukazem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vypořádat
námitky proti narušení urbanisticko historických hodnot ve vztahu ke stanovisku orgánu
památkové péče a rovněž tak mohl převzít názor, že rozhodnutí žalovaného není
nepřezkoumatelné proto, že se nevypořádalo s umístěním výtahu, neboť odvolací námitky
se výtahu netýkaly. Mohl převzít i názor, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné
ve vypořádání otázky pohody bydlení, neboť ji žalovaný nepominul, byť ji vypořádal poměrně
stručně. Vytkl však krajskému soudu, že se nezabýval správností posouzení otázek pohody
bydlení žalovaným a že svůj závěr o tom, že nedošlo k porušení zákona, nezdůvodnil. Krajský
soud tak byl na základě právního názoru vysloveného v tomto kasačním rozsudku povinen věcně
se zabývat žalobní námitkou možného narušení pohody bydlení žalobce, a to v mezích, v nichž
ji v průběhu správního řízení a v žalobě uplatnil.
Krajský soud v nyní napadeném rozsudku při posouzení rozhodné žalobní námitky
vycházel z vyhlášky č. 137/1998 Sb., upravující v §4 nezbytnost zachování pohody bydlení
ve vztahu k umístění parkoviště poukázal na §10 téže vyhlášky. Rovněž odkázal na výklad pojmu
„pohoda bydlení“ v odborné literatuře a v judikatuře, zejména v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116. V daném případě vážil požadavky na pohodu
bydlení jednotlivce se zájmem na další výstavbě a dospěl k závěru, že správní orgány tento poměr
zájmů dostatečně vzaly v úvahu. Lokalita v daném případě umožňovala přestavbu rodinného
domu na dům bytový a rovněž zatížení okolí vybudováním parkovacích stání spojených
se zvýšeným hlukem a imisemi bylo únosné. Studiemi bylo posouzeno jak zastínění sousední
terasy, tak i hluk výtahu, a to v obou případech se závěrem o dodržení norem. Krajský soud
dospěl k závěru, že ve stavebním řízení byla vzata v úvahu objektivní kritéria zachování pohody
bydlení v rámci dané lokality a stanovených standardů. Proto žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku krajského soudu, jakož i vady řízení spočívající v nedostatku opory správního
rozhodnutí ve skutkových zjištěních.
Konkrétně namítá, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený
Nejvyšším správním soudem v posledním zrušujícím rozsudku a nevypořádal se s rozsahem
žalobní námitky směřující proti narušení pohody bydlení. Je názoru, že jím v předchozí kasační
stížnosti provedené argumentační rozvedení žalobní námitky narušení pohody bydlení bylo
upřesněním řádně uplatněného žalobního bodu. Byly jím pouze zdůrazněny konkrétní dopady
na pohodu bydlení (výtahová šachta, zvýšení o jedno patro, parkovací stání u zahrady); takový
postup je procesně přípustný. Krajský soud se měl proto s jeho tvrzeními a argumenty řádně
vypořádat a ne je paušálně odmítnout tvrzením, že k narušení pohody bydlení nedojde
a že správní orgány učinily vše pro její zachování. Není správný ani závěr krajského soudu,
že se žalovaný s námitkami stěžovatele uplatněnými v průběhu správního řízení řádně vypořádal.
Krajský soud jen stručně posoudil otázku parkovacích míst ve vztahu k rozhodné
vyhlášce č. 137/1998 Sb. Užité ustanovení §10 odst. 2 je však třeba vnímat v kontextu
s ustanovením §4. Nejde totiž jenom o jejich možný počet, ale o jejich umístění. V daném
případě stavebník umístil parkovací stání ve dvoře u zahrady stěžovatele, ačkoliv mohl v zájmu
zachování pohody bydlení využít podzemní garáže jako součást stavby, či situovat parkovací stání
před budovu směrem do silnice. Takových možností by jistě bylo více, a bylo na stavebníkovi
a stavebním úřadu, aby zvolili řešení optimální.
Jak stěžovatel poukazoval již v předchozích procesních fázích této stavby, dochází
přestavbou i k zásadnímu narušení historicko-architektonického rázu okolí. To bylo zřejmé
z předložených znaleckých posudků prof. Ing. arch. Rullera a Ing. arch. Bednáře a z vyjádření
odboru památkové péče Magistrátu města Brna. Zvýšení budovy o jedno patro a použití
„moderního“ vzhledu fasády je násilným zásahem do celkové koncepce Masarykovy čtvrti,
považované za výstavní část města s architektonicky hodnotnými tzv. prvorepublikovými vilami.
Pohoda bydlení dopadá i na tuto oblast. Z tohoto hlediska jde pro stěžovatele, ostatní obyvatele
i turisty, rovněž o újmu na celkové hodnotě dané lokality. Lze obecně souhlasit se závěrem
krajského soudu o vlivu nových staveb na okolí, ovšem konkrétně musí stavební úřad vždy brát
v potaz určité vstupy a výstupy. Jinak tomu je při stavbě domu na zelené louce, či při zástavbě
proluky, kde je třeba počítat se zásadnějším omezením; jinak ale při stavebních úpravách
(rekonstrukci) v urbanisticky a historicky cenné vilové čtvrti, kde dochází k proměně jejího
charakteru. Správní orgán zde povolil nepřiměřeně velký zásah do stávajícícho stavu/pohody
bydlení a celkového rázu okolí a nereflektoval oprávněné námitky stěžovatele.
Stejně tak otázka zaslunění/zastínění zvýšením stavby o jedno patro a otázka hluku
vyvolaného umístěním výtahu a klimatizačních jednotek směrem ke stěžovatelovu domu nebyla
řádně vypořádána. Odkaz na studii není dostatečným vypořádáním a vede k nepřezkoumatelnosti
posouzení krajským soudem.
Stěžovatelův názor o pochybení stavebního úřadu při zkoumání narušení různých aspektů
spojených s rekonstrukcí budovy je podpořen i stanoviskem odboru památkové péče Magistrátu
města Brna z 6. 9. 2006, z něhož je zřejmé porušení určitých hodnot a limitů.
Krajský soud v důvodech svého rozsudku často pouze odkazuje na konstatování,
že se žalovaný s námitkami řádně vypořádal, případně, že jsou řešeny odborným stanoviskem.
Takové odůvodnění stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle §64 s. ř. s. je pro náležitosti rozsudku potřeba užít §157
odst. 2 o. s. ř. V daném případě v rozsudku chybí osvětlení úvah soudu, které ho vedly
k některým závěrům, z čehož plyne nepřesvědčivost celého rozhodnutí. Jedná se o odkaz
na studie zastínění a hlučnosti a pouhé obecně teoretické úvahy o naplnění pojmu „pohoda
bydlení“ při absenci přezkoumatelných, srozumitelných a konkrétních úvah o aplikaci obecných
tezí na naprosto konkrétní námitky stěžovatele. Naprosto nesrozumitelný je pro stěžovatele závěr
krajského soudu o zachování pohody bydlení v rámci dané lokality a stanovených standardů.
To je navíc i nepochopitelné ve vztahu k historicky cenné brněnské Masarykově čtvrti.
Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný nevyužil možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Namítány jsou důvody podle §103 odst. 1 písm.
a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit, a podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o třetí kasační stížnost, zabýval se Nejvyšší
správní soud v prvé řadě její přípustností. Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, jímž tento rozhodl poté, kdy
byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen, je kasační stížnost přípustná
stran právní otázky, jíž se Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku nezabýval, nebo stran
otázky, že se krajský soud závazným právním názorem neřídil (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, dostupné
na www.nssoud.cz).
Přitom pokud byla věc posuzována Nejvyšším správním soudem opakovaně, jsou
nepřípustné námitky, které jím byly posouzeny v kterémkoliv předchozím rozsudku v dané věci,
případně, k nimž se vyjádřil jako k námitkám, které v tomto soudním řízení řešeny být nemohly.
Tak tomu je ve vztahu ke kasačním námitkám směřujícím proti narušení urbanistického
a architektonického charakteru prostředí a ve vztahu ke kasačním námitkám směřujícím proti
posouzení umístění výtahu z hlediska jeho hlučnosti. Rovněž stěžovatelova námitka,
že rozhodnutí žalovaného nemá oporu ve spise, je konkretizována tak, že při urbanistickém
a architektonickém posouzení nebyly zohledněny odborné posudky. Tato námitka, odpovídající
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., proto není přípustná.
V ostatních kasačních námitkách je kasační stížnost přípustná.
Protože jde o případ, kdy byl rozsudek krajského soudu v kasačním řízení opakovaně
zrušen, hodnotil Nejvyšší správní soud nejprve kasační námitku, že krajský soud nerespektoval
závazný právní názor vyslovený v kasačním rozsudku. Závaznost takového názoru plyne z §110
odst. 3 s. ř. s. Stěžovatel míní, že toto nerespektování právního názoru spočívá v tom, že krajský
soud při posuzování žalobní námitky narušení pohody bydlení přestavbou nevzal v úvahu její širší
rozsah zahrnující i argumentační rozvedení provedené v předchozí kasační stížnosti. Oporu
pro svůj názor spatřuje v poznámce Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 10. 5. 2010,
č. j. 2 As 6/2010 - 164, že stěžovatel v kasační stížnosti narušení pohody bydlení opírá o širší
argumentaci, než činil v žalobě. Závěrem tohoto zrušujícího rozsudku ovšem bylo, že krajský
soud se musí zabývat zákonností vypořádání odvolací námitky směřující proti narušení pohody
bydlení a výslovně zde bylo uvedeno, že se krajský soud musí zabývat tím, v jakém rozsahu
ji stěžovatel uplatnil v žalobě. Z toho nelze dovodit, že by Nejvyšší správní soud uložil krajskému
soudu, aby při hodnocení důvodnosti této žalobní námitky vzal v úvahu i její doplnění či rozšíření
obsažené v kasační stížnosti. V obecné poloze lze sice stěžovateli přisvědčit v názoru, že řádně
a včas uplatněná žalobní námitka může být později argumentačně rozvedena, musí se tak ovšem
stát v řízení před soudem, který o věci rozhoduje. Včas a řádně uplatněný žalobní bod tedy lze
argumentačně posílit pouze úkonem směřujícím vůči krajskému soudu. Takovým úkonem ovšem
není kasační stížnost, byť je u tohoto soudu podávána. Jde o úkon směřující vůči pravomocnému
rozsudku krajského soudu, jehož účelem je dosáhnout jeho přezkoumání z hlediska kasačních
bodů. Pokud krajský soud při hodnocení důvodnosti žalobní námitky směřující proti narušení
pohody bydlení vycházel z jejího znění tak, jak byla uplatněna v žalobě, nepochybil a nedopustil
se porušení závazného právního názoru vysloveného kasačním soudem v předchozím zrušujícím
rozsudku.
Další podstatnou kasační námitkou je námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu. Tu stěžovatel spatřuje v nedostatečném a povrchním odůvodnění, jehož část považuje
dokonce za nesrozumitelnou.
Žalobní námitka narušení pohody bydlení, v jejichž mezích byl krajský soud povinen
napadené správní rozhodnutí zkoumat (§75 odst. 2 s. ř. s.) spočívala v poukazu na urbanistický
kontext, hluk z provozu výtahu a topných a klimatizačních jednotek a ztrátu vzdušné otevřenosti
zahrady, včetně omezení zaslunění v zimním období. Negativní vliv na pohodu bydlení žalobce
rovněž spatřoval ve vlivu parkovacích stání umístěných ve dvoře stavby v sousedství jeho
zahrady. Tuto konkretizaci vlivů narušujících pohodu bydlení je však nutno posuzovat i v mezích,
v nichž byly stěžovatelem vzneseny námitky ve stavebním řízení. Tam však byly kromě
urbanistického kontextu specifikovány jen snížením osvitu a pochybnostmi o tom, jak se bude
projevovat hlučnost výtahu. V podaném odvolání se pak stěžovatel soustředil pouze na hlediska
urbanistická a architektonická a na parkovací stání a vlivy parkoviště na jeho nemovitosti.
Při hodnocení žalobních námitek krajský soud v prvé řadě poukázal na ustanovení
§4 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, podle
něhož umístění staveb musí mj. odpovídat požadavkům na zachování pohody bydlení a umístění
a provoz dále nesmí nad přípustnou míru obtěžovat okolí. Při výkladu pojmu „pohoda bydlení“
krajský soud správně vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006,
č. j. 2 As 44/2005 - 116, publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS, byť v něm byl tento pojem vykládán
ve vztahu k 8 odst. 1 téže vyhlášky. Soud zde vyslovil: (p)ohodou bydlení“ ve smyslu §8 odst. 1 in fine
vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, nutno rozumět souhrn činitelů
a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla
vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých
složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních
prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro
zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy
objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných
souvislostech. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem
zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž
vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je,
že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují
v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané
lokality.“
Krajský soud skutečně u jednotlivých stavebním úřadem hodnocených hledisek poukázal
na jejich podklady a seznal toto hodnocení zákonným. Podstatné je, zda toto posouzení obstojí
co do úplnosti, srozumitelnosti a přesvědčivosti, na jejichž nedostatek poukazuje stěžovatel.
Úplnost posouzení je třeba vážit ve vztahu k rozhodným námitkám vzneseným
v průběhu stavebního řízení. Je třeba odmítnout opětovný poukaz stěžovatele na narušení
architektonického rázu daného místa a na odborná posouzení dopadů přestavby z těchto
hledisek. Pohoda bydlení v sobě spojuje více různých hledisek, nelze však pod tento pojem nově
podřazovat námitky v rozhodných fázích řízení nevznesené či neúspěšné. Navíc je třeba
stěžovateli v souvislosti s touto jeho námitkou připomenout, že se žalobou mohl domáhat pouze
posouzení vlastního dotčení na právech a nikoliv dotčení ostatních obyvatel čtvrti,
či ji navštěvujících turistů.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel v předchozích fázích řízení pojímal nedostatek pohody
bydlení podstatně úžeji, než tak činí nyní. Přitom ve vztahu ke správnímu řízení nemohl žalobou
úspěšně vytýkat správnímu orgánu pochybení při vypořádání jeho odvolacích námitek, které
obsahem odvolání neučinil; to se týká umístění a projevů provozu výtahu. Ve vztahu k odvolání
pak je třeba rovněž připomenout, že jím nelze ani úspěšně rozšiřovat okruh námitek proti stavbě,
neboť se jedná o stavební řízení, v němž je možnost podání námitek koncentrována
do stanovené lhůty (§61 odst. 2 stavebního zákona). Rozhodné jsou proto námitky vznesené
v řízení o odstranění stavby.
Krajskému soudu je třeba vytknout pochybení spočívající v tom, že za námitky uplatněné
stěžovatelem ve stavebním řízení označil námitky jím podané dne 31. 8. 2006. Tyto námitky totiž
byly uplatněny ve stavebním řízení zahájeném stavebním úřadem dne 8. 8. 2006, které skončilo
rozhodnutím o zastavení řízení ze dne 22. 9. 2006. Předmětem tohoto soudního přezkumu však
byla rozhodnutí vydaná v následně zahájeném řízení o odstranění stavby, v němž stěžovatel
uplatnil námitky dne 25. 10. 2006, a to o jiném obsahu, než jak byly námitky podány
v předchozím řízení. Porovnáním těchto námitek však Nejvyšší správní soud zjistil, že rozdíl
mezi nimi spočívá v tom, že námitky, jež vzal v úvahu krajský soud oproti námitkám, které jsou
rozhodné v daném řízení, navíc obsahovaly poukaz na vliv umístění parkovacích stání. Z toho
plyne, že krajský soud ve svém rozhodnutí tuto námitku nesprávně hodnotil z hlediska její věcné
opodstatněnosti, ačkoliv se jí měl zabývat jen z hlediska, že byla uplatněna až v odvolání,
a to v řízení, v němž je uplatnění námitek koncentrováno do stanovené lhůty. Brojí-li tedy
stěžovatel proti tomu, že námitku umístění parkovacích míst a vlivu na pohodu bydlení soud
hodnotil jen obecně poukazem na právní úpravu, nelze tuto kasační námitku označit
za důvodnou. Krajský soud totiž nadbytečně po věcné stránce posuzoval námitku, která
v koncentrované lhůtě v řízení o odstranění stavby stěžovatelem uplatněna nebyla.
Ve vztahu k vlivu na oslunění/zastínění vycházel krajský soud ze studie, která byla
v průběhu stavebního řízení zpracována ing. arch. H. a je součástí správního spisu Podle
ní zvýšení stavby o jedno patro nemá podstatný vliv a tento závěr soud konstatoval. Nutno
podotknout, že stěžovatel nikdy nezpochybnil způsob vypracování posudku ani neoznačil závěr
studie za nesprávný, natož aby to jakkoliv doložil. Za takové situace lze akceptovat, že krajský
soud ustal na tom, že námitka vznesená stěžovatelem ve stavebním řízení není podle odborného
posouzení důvodná.
Rozsudek krajského soudu proto nemůže být nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů spočívající ve stručném věcném posouzení námitek, které s ohledem na rozsah námitek
uplatněných v daném stavebním řízení, ani takto posuzovány být nemusely.
Namítá-li stěžovatel nesrozumitelnost rozsudku, směřuje ji k závěru soudu, že pohodu
bydlení je třeba posuzovat v rámci dané lokality a stanovených standardů, což navíc nechápe
ve vztahu k historicky cenné městské čtvrti. Tento závěr soudu není nesrozumitelný. Vychází
z toho, že přestavba se nepochybně určitým způsobem dotkla i pohody bydlení v sousední
nemovitosti a meze tohoto dotčení je třeba posuzovat podle právních předpisů, pokud je určitý
konkrétní dopad právem regulován. Pohoda bydlení je jistě ovlivněna i lokalitou, v níž se staví.
Soud pak k ní mohl přihlížet jen z hlediska vlivů, které byl oprávněn posuzovat, přičemž ze spisu
je zřejmé, že se jedná o ulici se starší řadovou zástavbou. Na skutečnost, jak je sousední stavba
dotčena zásahem do oslunění či parkováním vozidel, nemá vliv tvrzený kontext historicky
cenného území. I zde se však hodnocení dostává mimo meze, jež měly být v tomto řízení věcně
posuzovány.
Nejvyšší správní soud proto pouze vážil, zda pochybení krajského soudu spočívající
v tom, že vzal za základ stěžovatelovy námitky uplatněné v předchozím stavebním řízení
ukončeném zastavením, namísto námitek podstatně užších uplatněných v řízení o odstranění
stavby, je důvodem ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Byť je tím formálně
naplněna kasační námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., dospěl kasační soud k závěru,
že se jedná o pochybení, které nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Stěžovateli
se totiž v důsledku tohoto pochybení dostalo širšího věcného posouzení, než které by odpovídalo
jeho relevantní procesní aktivitě ve stavebním řízení.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení;
úspěšnému žalovanému náhrada nákladů nebyla přiznána, neboť mu v souvislosti s kasačním
řízením žádné nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu