ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.12.2010:62
sp. zn. 2 Azs 12/2010 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: M. K., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2008, č. j. OAM -
363/VL-07-11-2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 11. 2009, č. j. 63 Az 45/2008 - 25, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 3.
2010, č.j. 63 Az 45/2008 - 50,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobkyni se ne př iz ná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný jako stěžovatel včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zrušeno jeho v záhlaví specifikované rozhodnutí a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný v uvedeném rozhodnutí zamítl žalobčinu žádost
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v e znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Při tom žalovaný vyšel z toho, že z postupu žalobkyně jako
žadatelky o mezinárodní ochranu je patrné, že svou žádost podala s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, ačkoliv mohla požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve a neprokázala opak.
Krajský soud dospěl k závěru, že se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezabýval
tím, zda žalobkyně podala žádost „pouze“ s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a nezabýval
se otázkou doplňkové ochrany a případnými azylově relevantními skutečnostmi.
Stěžovatelova kasační stížnost obsahuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále j en „s. ř. s.“); stěžovatel
tedy polemizuje s právním názorem krajského soudu.
Stěžovatel uvádí, že z rozhodnutí je zřejmé, že žalobkyně podala svou žádost účelově
teprve poté, kdy jí hrozilo nucené opuštění republiky. Nic jí p řitom nebránilo, aby požádala
o mezinárodní ochranu dříve. Navíc jde ze strany žalobkyně již o několikátou žádost o udělení
mezinárodní ochrany v ČR.
Krom toho se stěžovatel domnívá, že posuzování otázky doplňkové ochrany v situaci,
kdy je žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2
zákona o azylu, odporuje zákonu. Povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy dle
§14a odst. 2 zákona o azylu ukládá zákon jen v případě postupu dle §16 odst. 1 písm. e) a f).
Stěžovateli je známa rozdílná judikatura Nejvyššího správního soudu v dané věci,
jakož i skutečnost, že předmětná otázka je položena k zodpovězení rozšířenému senátu.
To je koneckonců i důvod, proč stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou. Navíc krajský
soud posoudil věc nad rámec žalobních bodů.
Konečně stěžovatel namítá, že v daném případě neměl krajský soud jako
své argumentační opory využít rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 24/2008,
neboť ten byl vydán až po vydání správního rozhodnutí. I tak se ovšem stěžovatel domnívá,
že požadavkům plynoucím z uvedeného rozsudku dostál.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odmítá, že by podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany účelově. Namítá, že postup cizinecké policie nebyl v souladu se zákonem,
přičemž o této skutečnosti informoval i tisk. Žalobkyně nemá žá dné státní občanství,
a tedy se nemá ani kam vrátit. Její osobní situace je velice stresující. Navrhuje kasační stížnost
zamítnout.
Řízení o kasační stížnosti stěžovatele bylo zdejším soudem usnesením ze dne 17. 6. 2010,
č. j. 2 Azs 12/2010 - 54, přerušeno podle §48 odst. 2 písm. f), §120 s. ř. s. Senát Nejvyššího
správního soudu rozhodující ve věci sp. zn. 7 Azs 79/2009 usnesením ze dne 15. 4. 2010
postoupil věc uvedené spisové značky rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu podle
§17 odst. 1 s. ř. s., neboť při předběžném projednávání věci dospěl k odlišnému právnímu
závěru, než jaký byl vysloven v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. Posouzení otázky, kterou se zabýval rozšířený senát, je zásadní pro nyní
projednávanou věc, a proto bylo řízení přerušeno.
Dne 8. 3. 2011 rozšířený senát v předložené věci rozhodl. S ohle dem na to, že odpadla
překážka, kvůli níž bylo řízení přerušeno, Nejvyšší správní soud podle §48 odst. 4, §120 s. ř. s.
rozhodl o pokračování v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti (§104 s. ř. s. a contrario)
musel zabývat její přijatelností, tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je přijatelná. V rozsudku ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publ. pod č. 1143/2007 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že kasační stížnost
může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, kdy je podána Ministerstvem vnitra, které
v řízení o správní žalobě figurovalo v roli žalovaného. Nejvyšší správní soud se vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podrobně věnoval např.
ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS,
případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, www.nssoud.cz. Z těchto rozhodnutí
plyne, že přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Taková situace právě nyní nastala. Předmětem sporu je výklad právní otázky,
která byla předestřena rozšířenému senátu zdejšího soudu coby sjednocovacímu aparátu
judikatury v rámci tohoto soudu a zprostředkovaně i v rámci celého správního soudnictví.
Rozšířený senát již sice rozhodl, a tedy judikaturu sjednotil, avšak je třeba posoudit, zda krajský
soud v nyní projednávaném případě dospěl ke shodným závěrům jako rozšířený senát.
Spornou otázkou je to, zda stěžovatel pochybil, pokud se nezabýval v případě posouzení
žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu možností aplikace dalších
ustanovení zákona o azylu (zejm. §12, §14a apod.). Tuto právní otázku sjednotil rozšířený senát
ve svém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, www.nssoud.cz. Zde je u vedeno,
že zjevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat z hlediska
všech forem mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní
ochrany lze tedy zamítnout podle §16 zákona o azylu pouze tehdy, je -li skutečně zjevně
nedůvodná nejen z hlediska §12 a §14a zákona o azylu, ale i z hlediska §13, §14 a §14b zákona
o azylu. Tomu nebrání ani dikce §14 zákona o azylu. I v případě rozhodnutí podle §16 zákona
o azylu totiž, jak již bylo řečeno, musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla
vyhodnocena z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím,
zda zde nejsou relevantní důvody podle §14 zákona o azylu. Ob dobné závěry platí i pro azyl
a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle §13 a §14b zákona o azylu.
Z rozhodnutí stěžovatele v dané věci přitom plyne, že těmito otázkami se nezabýval
vůbec a soustředil svou pozornost pouze na to, že žalobkyně mohla podat žádost o mezinárodní
ochranu již dříve. V tomto ohledu tedy stěžovatel ve svém rozhodnutí pochybil.
Otázkou ovšem zůstává, zda takové pochybení musí mít za následek zrušení rozhodnutí,
pokud by žalobkyně v žalobě s pochybením nikterak nepolemizovala. Tuto otázku zodpovědělo
rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 7 Azs 79/2009, www.nssoud.cz, z něhož
vyplývá, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení,
byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí
v rozsahu žalobních bodů.
Zbývá tak aplikovat závěry uvedeného rozhodnutí na nyní projednávanou věc. Žalobkyně
v žalobě nenamítala, že jí měla být udělena doplňková oc hrana dle §14a zákona o azylu. V tomto
směru se tedy krajský soud dopustil pochybení, když za jeden z důvodů zrušení rozhodnutí
stěžovatele označil také to, že se nezabýval možností udělit stěžovateli doplňkovou ochranu.
Žaloba ovšem obsahuje blíže po skutkové stránce rozvedené tvrzení, že žalobkyni měl být udělen
azyl dle §12 písm. b) zákona o azylu (v této souvislosti lze poznamenat, že j udikatura akceptovala
určitý nižší standard požadavků na přesnost vyjádření žalob ního bodu, pokud jde o řízení
o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany – viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 2. 2010, č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, www. nssoud.cz, přihlížející i k tomu, že žalobci jsou cizinci
handicapovaní jazykovou bariérou). Tato žalobní námitka tedy byla vznesena důvodně,
a proto v dalším napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě obstojí. Nebylo tedy potřeba,
aby zdejší soud rozhodnutí krajského soudu rušil, neboť důvody tohoto rozhodnutí obstojí
v podstatné míře (k tomu blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
Krajský soud dále vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS. Toto rozhodnutí bylo vydáno sice
až po vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (jak ostatně stěžovatel v kasační stížnosti
upozorňuje), nicméně to ještě nevylučuje, že takové rozhodnutí nemůže být použito jako
argument krajského soudu v dané věci. Soudní rozhodnutí podává autoritativní výklad právních
norem. Právní norma pochopitelně (až na některé přípustné výjimky) retroaktivně působit nesmí.
Pokud jde ale o výklad norem, je třeba konstatovat, že ten je dán objektivně a soud jej pouze
odkrývá – tj. v zásadě říká, jak měla být norma vykládána již ode dne své účinnosti (s určitou
výjimkou, že výklad stejné normy může posunout zásadní společenský vývoj, k němuž ovšem
v daném případě nedošlo). Podle citovaného rozhodnutí platí, že použití §16 odst. 2 zákona
o azylu, vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i)
a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní
ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky m usí být splněny kumulativně; v případě
nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona o azylu, aplikovat. I toto rozhodnutí je však
třeba interpretovat v duchu shora uvedených rozhodnutí rozšířeného senátu. Je zřejmé, že pokud
správní orgán bude posuzovat i v případě, kdy vydá rozhodnutí dle §16 odst. 2 zákona o azylu,
žádost z hledisek §12, §13, §14, §14 a a §14b, pak po ve vztahu k žadateli případném
negativním posouzení těchto námitek a zároveň při existenci reálné hrozby vyhoštění přirozeně
vyplyne, že žádost byla podána právě „jen“ v důsledku hrozby vyhoštění.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšné žalobkyni náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalobkyni právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. března 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu