ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.23.2011:50
sp. zn. 2 Azs 23/2011 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: A. K., zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem,
advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2010, č. j. OAM-313/ZA-06-ZA14-
2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4.
2011, č. j. 56 Az 106/2010 - 28,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 56 Az 106/2010 - 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného. Tím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o azylu“). Žalovaný vyšel z toho, že stěžovatel v průběhu řízení neuváděl žádné
důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona
o azylu. Krajský soud se pak s hodnocením věci žalovaným ztotožnil.
Stěžovatel uvádí, že jeho kasační stížnost obsahuje důvody uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel tedy polemizuje s právním hodnocením věci, namítá vady řízení
před správním orgánem a poukazuje také na nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel přicestoval na území ČR v roce 2005 ve věku 13 let a od té doby zde žije
se svou matkou, která tu má povolen trvalý pobyt. Stěžovatel je plně integrován do české
společnosti, kazašským jazykem prakticky nehovoří, rusky jen s obtížemi. V ČR se soustavně
připravuje na budoucí povolání a má zde přítelkyni, naopak se zemí jeho původu ho nepojí žádné
sociální ani ekonomické vazby. V roce 2009 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění na dobu 3
let; s ohledem na tehdejší věk stěžovatele byla účinnost rozhodnutí odložena na okamžik
dosažení zletilosti. Za stávající situace tak stěžovatel nemůže svou situaci řešit v režimu jiných
předpisů než zákona o azylu. Správní vyhoštění mu přitom bylo uloženo v době, kdy jeho matka
zařizovala administrativní záležitosti v domovské zemi a opomněla mezitím stěžovateli zařídit
prodloužení povolení k pobytu v ČR. Stěžovatel se tedy domnívá, že splňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel dále namítá, že ani v řízení před krajským soudem ani v řízení před správním
orgánem nebylo dostatečně přihlédnuto ke všem skutečnostem, které byly v průběhu řízení
uváděny. V tomto ohledu rozhodnutí žalovaného i napadenému rozsudku krajského soudu
vytýká nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvádí, že jeho rozhodnutí
i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Do stěžovatelova práva
na rodinný život nebude neudělením mezinárodní ochrany zasaženo, neboť mu není upřeno,
aby žil spolu se svou matkou, na které je existenčně závislý – oba mohou pobývat v místě, kde
jim bude umožněn legální pobyt, což nemusí být nutně území České republiky. Žalovaný
navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti (§104 s. ř. s. a contrario)
musel zabývat její přijatelností, tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a tedy je přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podrobně věnoval např.
ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS,
případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, www.nssoud.cz, kde dospěl k závěru,
že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. Tak tomu je i v daném případě, a proto je kasační stížnost přijatelná.
Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat
zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Žalovaný pochybil, pokud se nezabýval v případě posouzení žádosti jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu možností aplikace dalších ustanovení zákona
o azylu. Tuto právní otázku sjednotil rozšířený senát ve svém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS. Zde je uvedeno, že zjevnou
nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat z hlediska všech forem
mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní ochrany lze
tedy zamítnout podle §16 zákona o azylu pouze tehdy, je-li skutečně zjevně nedůvodná nejen
z hlediska §12 a §14a zákona o azylu, ale i z hlediska §13, §14 a §14b zákona o azylu. Tomu
nebrání ani dikce §14 zákona o azylu. I v případě rozhodnutí podle §16 zákona o azylu totiž,
jak již bylo řečeno, musely být v předchozím řízení nutně zvažovány případné důvody pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla vyhodnocena
z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím, zda zde nejsou
relevantní důvody podle §14 zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl a doplňkovou
ochranu za účelem sloučení rodiny podle §13 a §14b zákona o azylu.
Z rozhodnutí žalovaného v dané věci přitom plyne, že se těmito otázkami nezabýval
v plné míře. Zatímco argumentaci ve vztahu k ustanovení §12 a §14a zákona o azylu lze
v rozhodnutí nalézt, není nikterak odůvodněno, zda stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany dle §13, §14 a §14b zákona o azylu. V tomto ohledu tedy žalovaný
ve svém rozhodnutí pochybil.
Z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 7 Azs 79/2009,
www.nssoud.cz, vyplývá, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu
pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání
rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. V posuzované věci stěžovatel v žalobě (str. 3) brojil proti
tomu, že rozhodnutí neobsahuje odůvodnění z hlediska posouzení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu (v této souvislosti lze poznamenat, že judikatura akceptovala určitý nižší standard
požadavků na přesnost vyjádření žalobního bodu, pokud jde o řízení o žalobě proti rozhodnutí
ve věci mezinárodní ochrany – viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, www. nssoud.cz, přihlížející i k tomu, že žalobci jsou cizinci
handicapovaní jazykovou bariérou). Tato žalobní námitka tedy byla vznesena důvodně, přičemž
krajský soud pochybil, pokud se s ní dostatečně nevypořádal. Jde přitom o pochybení, k němuž
by Nejvyšší správní soud musel přihlížet ex offo (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným
(§110 odst. 1, 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu