ECLI:CZ:NSS:2011:2.AZS.45.2010:40
sp. zn. 2 Azs 45/2010 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce , JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: O. V., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2008, č. j. OAM -
498/VL-11-11-2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 7. 2010, č. j. 60 Az 56/2008 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho výše specifikované
rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím byla žalobcova
žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně ned ůvodná podle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb ., o Policii České republiky
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Stěžovatel dospěl v průběhu správního
řízení k závěru, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění. Krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, neboť dospěl
k závěru, že i v případě zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné dle §16 odst. 2 zákona o azylu
je správní orgán povinen se v odůvodnění vypořádat s otázkou možného udělení doplňkové
ochrany. V tomto ohledu poukázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78. Krajský soud rovněž uvedl, že se žalovaný dostatečně
nezabýval tím, zda žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána „pouze“ s cílem vyhnout
se hrozícímu nebezpečí. Zrušující výrok krajského soudu tak vyšel z §76 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)
Stěžovatelova kasační stížnost obsahuje důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.; stěžovatel tedy polemizuje s právním názorem krajského soudu.
Stěžovatel uvádí, že z rozhodnutí je zřejmé, že žalobce podal svou žádost zcela úče lově.
Byl mu to totiž soudem uložen trest vyhoštění (nešlo o vyhoštění správní). Teprve poté,
kdy mu hrozilo nucené opuštění republiky, požádal o mezinárodní ochranu, ačkoliv
mu nic nebránilo, aby tak učinil dříve.
Krom toho se stěžovatel domnívá, že posuzování otázky doplňkové ochrany v situaci,
kdy je žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2
zákona o azylu, odporuje zákonu. Povinnost zkoumat existenci možné hrozící vážné újmy dle
§14a odst. 2 zákona o azylu u kládá zákon jen v případě postupu dle §16 odst. 1 písm. e) a f).
Stěžovateli je známa rozdílná judikatura Nejvyššího správního soudu v dané věci, jakož
i skutečnost, že předmětná otázka je položena k zodpovězení rozšířenému senátu.
To je koneckonců i důvod, proč stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.
Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti (§104 s. ř. s. a contrario)
musel zabývat její přijatelností, tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je přijatelná. V rozsudku ze dne 31. 1. 2007,
č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, publ. pod č. 1143/2007 Sb. NSS, zdejší soud uvedl, že kasační stížnost
může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, kdy je podána Ministerstvem vnitra, které
v řízení o správní žalobě figurovalo v roli žalovaného. Nejvyšší správní soud se vymezením
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany podrobně věnoval
např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57, www.nssoud.cz. Z těchto rozhodnutí
plyne, že přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž
je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Taková
situace ale nyní nenastala, neboť předmětem sporu je sice výklad právní otázky, která byla
předestřena rozšířenému senátu zdejšího soudu coby sjednocovacímu aparátu judikatury v rámci
tohoto soudu a zprostředkovaně i v rámci celého správního soudnictví, avšak rozšířený senát
již rozhodl, a tedy judikaturu sjednotil. Dospěl přitom ke shodným závěrům jako krajský soud
v nyní projednávané věci.
Spornou otázkou je to, zda stěžovatel pochybil, pokud se nezabýval v případě posouzení
žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 2 zákona o azylu možností aplikace dalších
ustanovení zákona o azylu (zejm. §12, §14a apod.). Tuto právní otázku sjednotil rozšířený senát
ve svém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, www.nssoud.cz. Zde je uvedeno,
že zjevnou nedůvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno posuzovat z hlediska
všech forem mezinárodní ochrany upravených zákonem o azylu. Žádost o udělení mezinárodní
ochrany lze tedy zamítnout podle §16 zákona o azylu pouze tehdy, je -li skutečně zjevně
nedůvodná nejen z hlediska §12 a §14a zákona o azylu, ale i z hlediska §13, §14 a §14b zákona
o azylu. Tomu nebrání ani dikce §14 zákona o azylu. I v případě rozhodnutí podle §16 zákona
o azylu totiž, jak již bylo řečeno, musely b ýt v předchozím řízení nutně zvažovány případné
důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pokud nebyly shledány, tedy žádost byla
vyhodnocena z hlediska tohoto ustanovení jako zjevně nedůvodná, je třeba se dále zabývat tím,
zda zde nejsou relevantní důvody podle §14 zákona o azylu. Obdobné závěry platí i pro azyl
a doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny podle §13 a §14b zákona o azylu.
Z rozhodnutí stěžovatele v dané věci přitom plyne, že těmito otázkami se nezabýval
vůbec. Dále z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 7 Azs 79/2009,
www.nssoud.cz, plyne, že krajský soud je oprávněn zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady
řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady brání přezkoumání
rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. V daném případě však žalobce v žalobě výslovně namítal,
že se stěžovatel těmito okolnostmi ve svém rozhodnutí nezabýval. Žalobní námitka tedy byla
uplatněna a krajský soud ji posoudil v souladu se shora citovaným rozhodnutím rozšířeného
senátu.
Krajský soud dále vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, publ. pod č. 1724/2008 Sb. NSS. Toto rozhodnutí bylo vydáno sice
až po vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (jak ostatně stěžovatel v kasační stížnosti
upozorňuje), nicméně to ještě nevylučuje, že takové rozhodnutí nemůže být použito jako
argument krajského soudu v dané věci. Soudní rozhodnutí podává autoritativní výklad právních
norem. Právní norma pochopitelně (až na některé přípustné výjimky) retroaktivně působit nesmí.
Pokud jde ale o výklad norem, je třeba konstatovat, že ten je dán objektivně a soud jej pouze
odkrývá – tj. v zásadě říká, jak měla být norma vykládána již ode dne své účinnosti (s určitou
výjimkou, že výklad stejné normy může posunout zásadní společenský vývoj, k němuž ovšem
v daném případě nedošlo). Podle citovaného rozhodnutí platí, že použití §16 odst. 2 zákona
o azylu, vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i)
a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění,
vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné, že žá dost o mezinárodní
ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání
k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně; v případě
nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona o azylu, aplikovat. I toto rozhodnutí je však
třeba interpretovat v duchu shora uvedených rozhodnutí rozšířeného senátu. Je zřejmé, že pokud
správní orgán bude posuzovat i v případě, kdy vydá rozhodnutí dle §16 odst. 2 zákona o azylu,
žádost z hledisek §12, §13, §14, §14 a a §14b, pak po ve vztahu k žadateli případném
negativním posouzení těchto námitek přirozeně vyplyne, že žádost byla podána jen v důsledku
hrozby vyhoštění.
Rozšířeným senátem sjednocená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje ted y
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3,
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl
návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu