ECLI:CZ:NSS:2011:3.AS.20.2011:230
sp. zn. 3 As 20/2011 - 230
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně:
O. PO. RA, odborová organizace (dříve Odborová organizace pracovníků správ památkových
objektů při Národním památkovém ústavu, právní nástupce Základní organizace evid. č. 20-0135-
3805 Odborového svazu pracovníků státních orgánů a organizací, dříve též Základní odborové
organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk), se sídlem Bouzov 8, zastoupené
JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Blanická 917/19, Olomouc, proti žalovanému:
Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, Praha 1, o přezkoumání fiktivního
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2010, č. j. 8 Ca 375/2007 – 200,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen stěžovatelka) v záhlaví
uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo pro nezaplacení soudního
poplatku zastaveno řízení o kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009, č. j. 8 Ca 375/2007 – 123. Tímto rozsudkem bylo
jako nepřezkoumatelné zrušeno fiktivní rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2004 vydané
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
V kasační stížnosti uvedla stěžovatelka důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Stěžovatelka konkrétně namítala,
že její podání ze dne 30. 12. 2009 mělo být podle obsahu považováno za žádost o osvobození
od soudního poplatku a o této žádosti měl soud nejprve rozhodnout. Teprve po případném
zamítnutí této žádosti a po kasačním přezkumu tohoto rozhodnutí by mohl řízení zastavit.
Dle názoru stěžovatelky soud rovněž nesprávně označil žalovaný správní orgán. Stěžovatelka
proto navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Při posouzení věci vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového stavu, jak vyplývá
z obsahu soudního spisu: kasační stížnost proti citovanému rozsudku podala právní
předchůdkyně stěžovatelky Základní organizace evid. č. 20-0135-3805 Odborového svazu
pracovníků státních orgánů a organizací dne 22. 2. 2009. V ní mimo jiného požádala
o osvobození od soudního poplatku a ustanovení advokáta pro řízení. Žádost o osvobození
od soudního poplatku i ustanovení zástupce zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne
25. 6. 2009, č. j. 8 Ca 375/2007 – 146, své rozhodnutí doručoval podatelce kasační stížnosti.
Přípisem ze dne 27. 6. 2009 stěžovatelka oznámila, že původní stěžovatelka zanikla, a i když je její
právní nástupkyní, nemůže převzít rozhodnutí týkající se tohoto subjektu. Zároveň požádala soud
o vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví v řízení. Usnesením ze dne 20. 8. 2009, č. j. 8 Ca
375/2007 - 177 Městský soud v Praze rozhodl, že v řízení bude pokračováno se stěžovatelkou,
dalším usnesením ze dne 14. 9. 2009 ji pak vyzval k zaplacení soudního poplatku a k doložení
plné moci advokátu, který ji bude zastupovat v řízení. Advokáta pro řízení si stěžovatelka zvolila,
na výzvu k zaplacení soudního poplatku však reagovala podáními ze dne 8. 10. a 30. 12. 2009,
ve kterých uvedla, že jej nemůže bez své viny zaplatit, neboť takovou částkou nedisponuje.
Soudu jsou z jeho úřední činnosti známy důvody, proč se ocitla ve špatné finanční situaci
(nesplnění povinnosti zaměstnavatele podle §277 zákoníku práce) i to, že se svých nároků
domáhá soudně. Za této situace navrhla, aby soud řízení o kasační stížnosti nezastavoval
z důvodu nezaplacení soudního poplatku a věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu.
Výše uvedené skutečnosti pak Nejvyšší správní soud vyhodnotil
takto:
Podle §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká
poplatková povinnost podáním kasační stížnosti. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, na vlastní žádost od soudních poplatků osvobozen.
Právní předchůdkyně stěžovatelky, která podala kasační stížnost proti rozsudku
Městského soudu v Praze, nezaplatila společně s návrhem zákonem stanovený soudní
poplatek, požádala však o osvobození od poplatkové povinnosti s ohledem na své majetkové
poměry. O této žádosti soud rozhodl, protože však původní stěžovatelka zanikla, nemohl
jí už své rozhodnutí doručit a to tudíž nenabylo právní moci. Vzhledem k tomu, že podmínky
pro osvobození od soudního poplatku jsou posuzovány vždy individuálně podle majetkových
poměrů žadatele, stal se v důsledku zániku původní stěžovatelky neúčinným i její úkon,
jímž o osvobození žádala. Městský soud v Praze proto postupoval správně, pokud své usnesení
o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků již nedoručoval právní nástupkyni
původní stěžovatelky, ani vůči ní nevydával nové rozhodnutí, a pokud ji pouze vyzval, aby splatný
soudní poplatek zaplatila. To však stěžovatelka neučinila ani v soudem stanovené lhůtě,
ani do dne jeho rozhodnutí.
V kasační stížnosti nyní stěžovatelka tvrdí, že její podání ze dne 30. 12. 2009 mělo být
posuzováno podle obsahu jako žádost o osvobození od soudních poplatků a že soud pochybil,
pokud o této žádosti nerozhodl, a to zvláště za situace, kdy jsou mu majetkové poměry
stěžovatelky známy. Tento názor však Nejvyšší správní soud nesdílí. Lze zajisté v obecné rovině
souhlasit se stěžovatelkou, že každé podání má být posuzováno podle jeho obsahu, avšak nic,
co by se dalo považovat za žádost o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud
v jejím podání ze dne 30. 12. 2009 nenalezl. Stěžovatelka zde zcela explicitně žádala soud,
aby nezastavoval řízení o kasační stížnosti z důvodu nezaplacení soudního poplatku, neboť
jej nemůže zaplatit bez své viny, a aby věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka
tak evidentně svým podáním směřovala k důvodům pro pokračování v řízení uvedeným
v ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, aniž by ovšem blíže specifikovala,
v čem spatřuje ono nebezpečí z prodlení, jež by mělo být důvodem, aby soud i bez zaplacení
soudního poplatku ve věci konal, a aniž by tyto skutečnosti osvědčila. Poukaz na současnou
špatnou finanční situaci a vedené soudní spory byl pak stěžovatelkou použit jako argument,
proč nemohla dosud bez své viny poplatek zaplatit, nikoliv jako důvod žádosti o osvobození
od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Tvrzení stěžovatelky obsažené v kasační
stížnosti tedy považuje Nejvyšší správní soud za zjevně účelové.
Za situace, kdy stěžovatelka (či její právní předchůdkyně) nezaplatila soudní poplatek
ani při podání návrhu, kdy byl již splatný, ani na pozdější výzvu soudu, přičemž ani netvrdila
nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by jí mohla vzniknout újma, ani nepožádala o osvobození
od soudních poplatků, Městský soud v Praze nepochybil, jestliže řízení o kasační stížnosti podle
§9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích bez dalšího zastavil.
Stěžovatelce tak lze přisvědčit pouze v tom, že se Městský soud v Praze na jednom místě
odůvodnění napadeného usnesení dopustil nepřesnosti při označení žalovaného, to však může
být důvodem nanejvýš pro opravu rozhodnutí podle §54 odst. 4 s. ř. s., nikoliv pro jeho kasaci
Nejvyšším správním soudem.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze je zákonné, Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, žalovaná byla úspěšná, neprokázala však náklady přesahující rámec její běžné úřední
činnosti; Nejvyšší správní soud tak podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu