ECLI:CZ:NSS:2011:3.AZS.11.2011:191
sp. zn. 3 Azs 11/2011 - 191
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: K. U. M., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou,
advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2007,
č. j. OAM-517/LE-05-P13-2005, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 7. 2010, č. j. 4 Az 47/2007 – 130,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5760 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce podal včas kasační stížnost proti nadepsanému rozsudku Městského soudu
v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2007,
č. j. OAM-517/LE-05-P13-2005, jímž bylo o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany
rozhodnuto tak, že se podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
(zákon o azylu) neuděluje.
Městský soud v Praze v této věci rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 9. 7. 2009,
č.j. 4 Az 47/2007 - 68 tak, že napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Soud k tomuto závěru dospěl poté, co uvážil, že žalobcův příběh měl být
žalovaným vyhodnocen ve vztahu k Nigérii a mělo být přihlédnuto k doloženým faktům,
tj. k lékařským zprávám, které potvrzují, že žalobce nese na těle stopy fyzického násilí a trpí
posttraumatickou poruchou.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudkem ze dne 21. 4. 2010
č.j. 3 Azs 4/2010 - 105 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Nejvyšší správní soud dovodil,
že rozsudek Městského soudu v Praze netrpí nepřezkoumatelností a je postaven na nesprávném
závěru, že žalobcův příběh měl být vyhodnocen i ve vztahu k Nigérii s ohledem na to, že žalobce
dokládal skutečnost, že je občanem Nigérie (v řízení o žalobě). Nejvyšší správní soud v tomto
směru přijal námitky žalovaného a konstatoval, že žalovaný touto informací v řízení o udělení
mezinárodní ochrany nedisponoval, a proto k ní nemohl přihlédnout ani Městský soud v Praze.
Podle Nejvyššího správního soudu se žalovaný v řízení neopomenul zabývat činností žalobce
v Nigérii, a to v návaznosti na možnost jeho zadržení v zemi, jíž je státním příslušníkem –
v Zimbabwské republice, v případě jeho vrácení do Nigerie, kde by mohl být za svou činnost
na území Nigerie perzekuován. Žalovaný oprávněně nejdříve vyloučil uvedený důvod pro udělení
mezinárodní ochrany jako azylově relevantní, a poté jej zhodnotil z hlediska úpravy doplňkové
ochrany v zákoně o azylu. Dospěl k závěru, že obavy žalobce jsou nedůvodné a svou úvahu opřel
o vyhodnocení výpovědí žalobce jako nevěrohodných.
Podle náhledu Nejvyššího správního soudu se žalovaný zdůvodněním nevěrohodnosti
výpovědi žalobce zabýval velmi pečlivě, a to na straně 6 a ž 8 svého rozhodnutí. Žalovaný
na základě souvisejícího sledu faktických okolností a na základě logických a přesvědčiv ých
úvah dovodil, že konkrétní okolnosti případu skutečně svědčí o nevěrohodnosti příběhu, tvrzení
žalobce za daných skutkových okolností žalovaného nepřesvědčila a byla vyhodnocena
jako účelově použitá.
Nejvyšší správní soud rovněž vyslovil, že nevěrohodnost skutkového příběhu žalobce
má relevanci pouze ve vztahu k otázce udělení azylu a doplňkové ochrany, ne však k otázce
humanitárního azylu, jak správně rozlišil ve svém rozhodnutí žalovaný. Žalovaný řádně zjistil
a posoudil situaci žalobce, zhodnotil jím předložené lékařské zprávy, a pokud sám z toho
nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci.
Městský soud v Praze vázán stanoviskem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 4 Az 47/2007 – 130
tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K tvrzením žalobce vztahujícím
se k jeho činnosti na území Nigérie převzal závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem
a posoudil i azylový příběh žalobce ve vztahu k zemi jeho státní příslušnosti – Zimbabwské
republice. Soud souhlasil se žalovaným, že není možno dojít k závěru, že by žalobce v zemi
původu mohl pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v §12
písm. b) zákona o azylu. Je nepochybné, že žalobce v Zimbabwe nikdy žádné obtíže, které
by opodstatňovaly udělení mezinárodní ochrany, neměl. Soud dal žalovanému za pravdu,
že pokud jde o otázku tvrzení žalobce, že by mohl být v případě návratu do Zimbabwe vydán
tamními státními orgány do Nigérie, je třeba výpověď žalobc e hodnotit jako nevěrohodnou,
a to ve věci jeho údajného věznění v Nigérii. Žalovaný se podle soudu dostatečně zabýval
i posouzením důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle §14 zákona o azylu. Z doložených
lékařských zpráv nevyplývá, že by žalobce trpěl vážnou zdravotní indispozicí, která by jej mohla
v případě návratu do země původu ohrozit na životě. Žalobce s ohledem na svůj věk, zdravotní
stav a dostatečné vzdělání je schopen se v zemi původu postarat o uspokojení svých životních
potřeb. Městský soud v Praze dospěl k názoru, že v rámci tohoto posouzení nebyly překročeny
meze správního uvážení a neshledal proto v postupu žalovaného žádné pochybení.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že jí podává z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Stěžovatel odkázal na žalobu, kde namítal, že žalovaný k některým relevantním
okolnostem přihlédl a k jiným nikoliv. Žalovaný nekonkretizoval, z čeho vychází jeho tvrzení,
že stěžovatel nepodložil svou příslušnost ke straně ANP a ani se nevyrovnal s důkazy
předloženými stěžovatelem. Jedná se zejména o lékařskou zprávu MUDr. D . a zprávu
z psychologického vyšetření Mgr. K. Žalovaný příběh stěžovatele posoudil jako nevěrohodný, a
to i přesto, že příběh stěžovatele po celou dobu vyznívá v zásadě shodně. Soud se nezabýval
všemi námitkami obsaženými v žalobě, a tudíž je jeho rozhodnutí částečně nepřezkoumatelné.
Soud se ve svém rozhodnutí zabýval převážně otázkou hodnocení toho, zda žalovaný postupoval
správně, pokud situaci popisovanou stěžovatelem posuzoval pouze ve vztahu ke státní
příslušnosti Zimbabwské republiky, nebo tuto situaci měl posuzovat i ve vztahu ke stěžovatelem
od počátku správního řízení tvrzené státní příslušnosti Nigérie. Stěžovat el na pozadí přednesené
situace v Zimbabwské republice a v Nigérii splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
podle §12 zákona o azylu a případně s ohledem na jím doložené lékařské zprávy, ze kterých
vyplývá jeho nepříznivý zdravotní stav, i podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu či humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost
takto:
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v předmětné věci již jednou o kasační
stížnosti rozhodoval, bylo nutné právě projednávanou kasační stížnost posoudit z pohledu §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle nějž je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem;
to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 – 106 bylo vysloveno, že „pokud se stěžovatel v kasační stížnosti
podané proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem, dovolává stížních důvodů v předchozí kasační stížnosti
již jednou uplatněných a Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumaných, je kasační stížnost
v této části nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.“.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené shledal kasační stížnost přípustnou
toliko v části námitek týkajících se posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve vtahu
k zemi státního občanství stěžovatele, tj. Zimbabwské republiky, neboť ostatní námitky již byly
přezkoumány Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 21. 4. 2010 č.j. 3 Azs 4/2010 - 105.
Po konstatování přípustnosti části kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně př esahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Vycházel přitom ze svého precedentního usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasač ní
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správ ní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud pak z úřední
povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci
sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.
K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze spočívající
v nedostatku důvodů, k níž je Nejvyšší správní soud povinen dle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlížet z úřední povinnosti, Nejvyšší správní soud uvádí, že byla již předmětem jeho posouzení,
ať už v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č . j. 4 As 5/2003 - 52, či rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
K obecnému přesvědčení stěžovatele, že splňoval podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany ve formě azylu z důvodu situace v Zimbabwské republice, zdejší soud uvádí,
že k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003-59, publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, na www.nssoud.cz,
v němž kasační soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění.
Stejně tak stěžovatel neuvedl ani žádné důvody svědčící pro poskytnutí doplňkové
ochrany (vyjma poukazu na zdravotní stav), přičemž jeho obava z možného vydání do Nigérie
byla již ve smyslu nevěrohodnosti jeho tvrzení posouzena citovaným rozsudkem zdejšího soudu
ze dne 21. 4. 2010 č. j. 3 Azs 4/2010 - 105.
Argumentuje-li stěžovatel, že Městský soud v Praze nesprávně vyložil §14 zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle tohoto ustanovení azyl z humanitárních
důvodů lze udělit pouze „v případě hodném zvláštního zřetele“. Ne jvyšší správní soud v celé řadě
svých rozhodnutí zaujal stanovisko k posuzování zákonných podmínek pro udělení
humanitárního azylu a možnosti přezkumné činnosti správních soudů (srov. např. rozsudek
ze dne 11. 3. 2004, č . j. 2 Azs 8/2004 - 55). Ke zdravotním problémům jakožto důvodům
pro poskytnutí humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud vyjádřil taktéž v řadě svých
rozsudků, z nichž pro tuto věc je klíčový rozsudek č. j. 2 Azs 30/2007 - 69 ze dne 26. 7. 2007.
Žalovaný i Městský soud v Praze jsou ve shodě s citovanou judikaturou, podle níž zdravotní stav
může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany jen zcela výjimečně.
Možností udělení doplňkové ochrany v souvislosti se zdravotním stavem žadatele
se Nejvyšší správní soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 – 89.
Soud v tomto rozhodnutí vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a učinil závěr,
že předpoklad výrazného zhoršení zdravotního stavu žadatele po návratu do země jeho původu
může být důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Z citovaného rozsudku nicméně současně vyplývá, že takový postup bude na místě pouze
v případě těžce nemocného žadatele, u nějž lze navíc předpokládat, že by mu ve vlasti nebyla
poskytnuta péče, která by zachovala alespoň akceptovatelnou délku a důstojnost jeh o života.
V případě stěžovatele se však o takovou situaci prima facie nejedná.
Na základě uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost stěžovatele podle §104a s. ř. s.
pro nepřijatelnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti je odůvodněn ust. §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba (kasační
stížnost) odmítnuta.
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí
a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem
tedy 4800 Kč. Protože je ustanovená advokátka plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37
odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 960 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5760 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního
zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu