ECLI:CZ:NSS:2011:3.AZS.20.2011:105
sp. zn. 3 Azs 20/2011 - 105
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: I. D. I., zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se
sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2010, č. j. OAM-
87/LE-LE05-LE18-2010, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 7. 2011, č. j. 60 Az 8/2010 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 2. 8. 2010,
č. j. OAM-87/LE-LE05-LE18-2010, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto
rozhodnutím neudělil žalobci k jeho žádosti mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Krajský soud dospěl k závěru, že pokud se ve shromážděných materiálech o zemi původu
nevyskytují zprávy o náboženských střetech ve městě Jos v lednu 2009, o nichž žalobce hovořil
ve správním řízení, ale jsou zde popsány střety mezi muslimy a křesťany v tomto městě z jiného
období, neznamená to, že k těmto střetům v lednu 2009 nedošlo. K závěru správního orgánu,
že k ohrožení žalobce dochází pouze ze strany soukromých osob a nikoli ze strany státních
organizací či státní mocí podporovaných skupin, krajský soud uvedl, že shromážděné informace
tuto skutečnost potvrzují i vyvrací, přičemž žalovaný nevysvětlil, proč informace určitého druhu
preferoval a jiné opomenul. Krajský soud se dále neztotožnil s názorem žalovaného, že v Lagosu
nedochází k náboženským incidentům. Situaci ve velkých městech nelze ztotožňovat se situací
v příslušné části země. Podle krajského soudu správní orgán pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo
v řízení najevo a neuvedl úvahy, jimiž se řídil při posouzení podkladů pro vydání rozhodnutí.
Správní orgán je povinen ve svém rozhodnutí sdělit, o které konkrétní podklady své zjištění opírá
a proč některý poznatek akceptoval a jiný odmítl. Krajský soud dále hodnotil označení žalobce
za zcela běžného člena církve bez jakékoli funkce za neadekvátní.
Žalovaný napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni včas podanou kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Uvedl, že ve svém rozhodnutí respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle níž povinnost tvrzení vázne v řízení o udělení mezinárodní ochrany
na žadateli a správní orgán je tvrzeními žadatele vázán. Správní orgán shromáždil dostatečné
množství věrohodných a aktuálních informací o zemi původu žadatele, které jednoznačně
potvrdily skutečnost, že nigerijská vláda poskytuje ochranu osobám majícím problémy
se spoluobčany vyznávajícími jiné náboženství. Státní orgány Nigérie zasahují v případě
náboženských střetů, řeší situaci, snaží se ji uklidňovat a nepokoje striktně odsuzují. Nelze
tedy uzavřít, že by stát odmítal či nebyl schopen poskytnout vnitrostátní ochranu svým občanům.
Tvrzení žalobce o náboženských střetech ve městě Jos v lednu roku 2009 nepotvrdila ani jedna
ze zpráv, ani sám žalobce je nebyl schopen podložit věrohodným důkazem. Stěžovatel proto
dospěl k odůvodněnému závěru o nevěrohodnosti tohoto žalobcova zásadního tvrzení. Krajský
soud se se svým závěrem, že ze shromážděných podkladů nelze dovodit, že k náboženským
střetům v lednu 2009 ve městě Jos nedošlo, dostal do rozporu s povinností vycházet ze skutečně
zjištěného stavu věci, obsah spisu nahradil vlastním hodnotícím úsudkem. Stejně tak je výklad
o situaci v Lagosu, kterou podle krajského soudu nelze ztotožňovat s jeho okolím, opřen pouze
o domněnky soudu. Stěžovatel dále namítl, že ve svém rozhodnutí specifikoval všechny
informace, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel. Závěr soudu o údajném rozporu a selekci
informací považuje stěžovatel za neodůvodněný. Co se týče posouzení žalobce jako běžného
člena církve, jestliže pomáhal v kostele a svému otci stařešinovi a jen nedostatek peněz zabránil
jeho úmyslu stát se náboženským učitelem, stěžovatel namítl, že vycházel z tvrzení žalobce
a byl jimi vázán. Žalobce v průběhu správního řízení nezmínil, že by měl nějakou funkci
ve své náboženské obci, jen sděloval, že šířil víru a chtěl se stát náboženským učitelem. Stěžovatel
má za to, že vycházel z objektivně zjištěného stavu věci, o němž nebyly žádné pochybnosti,
neboť tvrzení žadatele byla vyvrácena konfrontací s informacemi o zemi původu. Kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná
o pochybení krajského soudu, které by mohlo mít zásadní dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Krajský soud nerespektoval §75 odst. 1 s. ř. s., neboť nevycházel ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a není vyloučeno,
že k tomuto nebude docházet i v budoucnu. Krajský soud taktéž hrubě pochybil při výkladu
práva a nevycházel z obsahu spisu, neboť zjištěný skutkový stav, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, nahradil svými subjektivními a nepodloženými názory a dostal se tak do rozporu
se zákonem. Stěžovatel se proto domnívá, že kasační stížnost splňuje kritéria přijatelnosti
ve smyslu §104a s. ř. s. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit,
zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku, zda je kasační
stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v §103 odst. 1
s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě
podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijatelnosti
uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria. Výkladem
ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., které zakládá povinnost správního soudu vycházet při přezkumu
správního rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dostatečně zabýval, zmínit
lze např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 - 59.
Rovněž problematika volného hodnocení důkazů krajským soudem a utváření závěru
o skutkovém stavu již byla podrobně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
odkázat lze např. na rozsudek ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 As 56/2003 - 76, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že k otázce zjišťování skutkového stavu relevantního
pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany se již vyjádřil např. v rozsudku ze dne
30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 - 68, www.nssoud.cz, či v rozsudku ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, www.nssoud.cz, kde dospěl k závěru, že: „Zásada tzv. materiální pravdy
má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazujících věrohodnost
žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova tvrzení, anebo alespoň
s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.“
(obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 -
89, dostupný na www.nssoud.cz). Rozložením důkazního břemene ve věcech mezinárodní
ochrany se pak Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs
66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS., kde mj. konstatoval, že pokud nelze určité
tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými důkazy,
a současně je byť jen přiměřeně pravděpodobné, že tvrzení žadatele je pravdivé či že se určitá
skutečnost udála tak, jak uvádí žadatel, správní orgán nesmí toto tvrzení prohlásit
za nevěrohodné a vyloučit jej z dalšího posuzování; naopak, musí toto tvrzení vzít v potaz
při celkovém posouzení odůvodněnosti žádosti a přiřadit mu patřičnou váhu. Pokud pak tvrzení
žadatele splňuje podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice, je žalovaný povinen
z něho vycházet.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti z důvodů
tvrzených stěžovatelem, ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní právní otázku,
k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací
činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti
v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu