ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.111.2011:149
sp. zn. 4 Ads 111/2011 - 149
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: I. L., zast. Mgr.
Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 4. 2011,
č. j. 62 Ad 8/2010 – 131,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2009, č. X, odňala žalovaná Česká správa sociálního
zabezpečení žalobci od 6. 2. 2009 částečný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
155/1995 Sb.“), s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení
v Jičíně ze dne 12. 8. 2008 není nadále částečně invalidní podle §44 zákona č. 155/1995 Sb.,
neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil pouze 10 %.
V podané žalobě žalobce uvedl, že odnětí jeho invalidního důchodu bylo tamním soudem
řešeno již vícekrát, přičemž ve všech řízeních krajský soud žalobě vyhověl a vytkl správnímu
orgánu vady, které jsou v napadeném rozhodnutí opět opakovány.
Poukázal na to, že již v jeho předchozích řízeních bylo soudem vysloveno, že schopnost
soustavné výdělečné činnosti pojištěnce by měla být spolehlivě zjištěna ke dni vydání správního
rozhodnutí. V daném případě je posudek lékaře okresní správy sociálního zabezpečení datován
12. 8. 2008 a rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 1. 2009, kdy jde tedy opět o více jak pět měsíců.
Správní orgán sice zkrátil interval oproti předchozím případům, stále je však neodůvodněný.
Již tato skutečnost sama o sobě by měla vést ke zrušení rozhodnutí.
Stěžovatel dále brojil proti postupu lékaře okresní správy sociálního zabezpečení,
který ho sice dne 12. 8. 2008 navštívil, ale vyšetření trvalo asi deset minut. Lékař pouze opisoval
údaje ze zdravotní dokumentace, na žádné potíže se ho neptal a žádné vyšetření neprováděl.
Namítal dále, že z napadeného rozhodnutí není patrné ani to, proč byl shledán pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti pouze 10 % oproti předchozím rozhodnutím, kdy byl pokles
stanoven na 30 %.
Poukazoval dále na to, že přestože bylo předchozími rozsudky tamního soudu
žalované výslovně vytknuto, že se neřídí právním názorem vysloveným v rozsudku,
a přestože bylo výslovně soudem uvedeno, že je povinností žalované vady odstranit, vydává
žalovaná opět rozhodnutí se stejně lakonickým odůvodněním, jako byla ta předchozí.
Dovozoval, že napadené rozhodnutí je opět zcela nepřezkoumatelné naprosto stejně,
jako byla nepřezkoumatelná rozhodnutí posuzovaná ve věcech předchozích. Pro případ,
že by napadené rozhodnutí nebylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost a časový odstup mezi
rozhodnutím a posudkem, trvá žalobce na přezkoumání posudku příslušnou posudkovou komisí.
Navrhoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 12. 2009,
č. j. 62 Cad 20/2009 – 32, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel ze správního spisu a z posudku Posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“) ze dne
19. 10. 2009. Podle uvedeného posudku bylo rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu psychické onemocnění – polymorfní porucha osobnosti, která byla k datu
vydání napadeného rozhodnutí kompenzovaná. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti
činil podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. kapitoly V, položky 5 písm. b) 25 %
(rozpětí 20 – 30 %). Dospěl k závěru, že žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí již nebyl
částečně invalidní a přestal splňovat podmínky nároku na částečný invalidní důchod.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem ze dne 25. 8. 2010,
č. j. 4 Ads 36/2010 – 72, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
ze dne 18. 12. 2009, č. j. 62 Cad 20/2009 – 32, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že posudková komise určila jako rozhodující zdravotní
postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu onemocnění kvalifikované jako porucha
osobnosti, přičemž podle posudku měla k dispozici znalecký posudek z roku 1991 a psychiatrické
vyšetření ze dne 22. 5. 2007 a 16. 7. 2007, což v situaci, kdy lékař okresní správy sociálního
zabezpečení určil za rozhodující zdravotní postižení postižení páteře, je nedostačující. Nicméně
ani rozsah zdravotního postižení páteře ke dni vydání rozhodnutí nebyl v posudkovém spisu
doložen. Zavázal proto krajský soud k tomu, aby si vyžádal od posudkové komise doplňující
posudek, který však může být vypracován až poté, co bude žalobcův zdravotní stav vyšetřen
z hlediska všech zdravotních postižení, jimiž trpěl ke dni vydání napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci po provedeném jednání rozsudkem
ze dne 26. 4. 2011, č. j. 62 Ad 8/2010 – 131, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posouzení zdravotního stavu a schopnosti soustavné
výdělečné činnosti žalobce vycházel soud z posudku posudkové komise a jeho následných
doplnění. Uvedl, že posudková komise posoudila základní příčinu nepříznivého zdravotního
stavu odchylně od lékaře OSSZ, když za dominantní příčinu nepříznivého zdravotního stavu
považuje psychické onemocnění. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti hodnotila podle položky 5 písm. b), kapitoly V přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
s hodnotou 25 %. Konstatoval, že posudkové hodnocení posudkové komise obsahuje podrobné
odůvodnění dominantní příčiny nepříznivého zdravotního stavu žalobce, jakož i hodnocení všech
ostatních zdravotních potíží, na něž žalobce poukazoval. Komise vycházela z dostupných
podkladů, provedla i vlastní zkoumání jeho zdravotního stavu za účasti odborného psychiatra
a neurologa.
Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že nedostatečné zjištění jeho zdravotního stavu
s odstupem dvou let poté, co bylo o odnětí částečného invalidního důchodu rozhodnuto,
již není možné zhojit. Uvedl, že posudková komise vycházela ze zpráv pořízených
ještě před vydáním rozhodnutí, vlastním zjištěním však nedošla k závěru, že by od doby
dřívějších lékařských zjištění došlo k posudkově významnému rozvoji onemocnění,
jejichž existence byla dokladována. U nemocí, jež nebyly dostupnou lékařskou dokumentací
podchyceny, nebyly ze strany posudkové komise shledány indicie o jejich posudkově významném
projevu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Soud tak neměl důvod pochybovat o tom,
že ke dni napadeného rozhodnutí byla schopnost soustavné výdělečné činnosti žalobce natolik
odlišná, aby to mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalované. Vada absentujících
lékařských zpráv vydaných bezprostředně před vydáním napadeného rozhodnutí žalované
byla komplexním vyšetřením žalobce a vyhodnocením zjištění učiněných posudkovou komisí
z hlediska jejich rozvoje v minulosti napravena. Za zcela nepřípadnou považoval soud námitku
týkající se kritiky posudkové komise, která označila dřívější rozhodnutí o přiznání plného
a částečného invalidního důchodu žalobci za posudkově nadhodnocenou. Předně zdůraznil,
že tato hodnocení se nedotýkají platnosti a zákonnosti dříve vydaných rozhodnutí
a z nich vyplývajících nároků žalobce na jejich výplatu. Na druhé straně bylo třeba objasnit,
z jakého důvodu dochází k odnětí částečného invalidního důchodu, aniž by došlo
k prokazatelnému zlepšení schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce. Uvedl, že za situace,
kdy u žalobce nebylo zjištěno ani 33 % snížení jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti
a zdravotní dokumentace a zjištění posudkové komise prokazují setrvalost tohoto stavu, nezbývá
než poukázat na dřívější posudkový omyl v procentní míře poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu, podle něhož je nutné vycházet z lékařských nálezů z období přiměřeně
předcházejícího napadenému rozhodnutí. Tato vada napravena nebyla a, jak komise uvedla,
ani napravena být nemohla, protože lékařské nálezy časově korelující s napadeným rozhodnutím
nejsou k dispozici. Tuto vadu pak nelze nahradit vyšetřením, které následuje dva roky po vydání
rozhodnutí. Není zřejmé, jak hypoteticky mohl posudek z března 2011 indikovat posudkově
významné projevy k lednu 2009, jak uvádí krajský soud. Uvedl, že nelze odhlédnout od specifik
jeho případu, kdy se žalovaná snaží mu odejmout důchod již od roku 2003, přičemž to byl on,
kdo pravidelně namítal, že chybní jeho komplexní vyšetření, z něhož by mohlo napadené
rozhodnutí vycházet. Žalované toto opakovaně ve svých zrušujících rozhodnutích vytýkal
i krajský soud, načež žalovaná i po zrušujících rozsudcích umanutě vydávala nová a nová
rozhodnutí o odnětí důchodu, opět bez řádného posouzení zdravotního stavu. Poukázal na to,
že vedl celkem sedm soudních sporů, ani v jednom případě nebylo řádné vyšetření provedeno,
nestalo se tak ani před vydáním osmého rozhodnutí. Za této situace je s přihlédnutím k významu
důchodového zabezpečení pro základní sociální zajištění občanů v rozporu se zásadou dobré
správy, pokud se správní orgány pokouší svoji nedbalost řešit na jeho úkor dodatečnými posudky
na téma, jaký mohl být jeho zdravotní stav před dvěma lety. Ze stejných důvodů je třeba
odmítnout úvahy o tom, že lékařské zprávy, na jejichž základě mu byl důchod přiznán,
byly nadhodnocené. V daném případě platí zásada ochrany práv nabytých v dobré víře. Netvrdí
sice, že není nikdy možné odejmout důchod přiznaný na základě mylného lékařského nálezu,
závěry o nadhodnocených nálezech jsou zde ale s velkým časovým odstupem užívány spíše
k tomu, aby správní orgány účelově zhojily vadu spočívající ve skutečnosti, že nemají k dispozici
lékařské nálezy časově korelující s napadeným rozhodnutím, jak Nejvyšší správní soud požadoval
ve svém předchozím zrušujícím rozsudku. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že s napadeným rozsudkem krajského
soudu souhlasí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. V této souvislosti uvádí, že nejde
o situaci uvedenou v §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V tomto směru Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že v dané věci jde o situaci, která je popsána v nálezu Ústavního
soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05. V tomto nálezu je uvedeno, že §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již jednou svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované
ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu
soudu procesní pochybení, respektive nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých
důsledcích mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl
tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout,
jakoukoliv (třeba i malichernou) procesní vadu, a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost
odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva. V dané věci šlo o to, že právní názor na výklad hmotného práva nebyl vysloven,
byl vysloven pouze pokyn k tomu, aby krajský soud doplnil podle názoru Nejvyššího správního
soudu dosud nedostatečný posudek posudkové komise.
Byť stěžovatel výslovně v kasační stížnosti označil důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., lze z jejího obsahu dovodit, že se dovolává pouze důvodu obsaženého v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť namítá, že nebyl dostatečně zhodnocen jeho zdravotní stav. Neúplné
a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu se v řízení o dávkách důchodového pojištění
podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem považuje podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publikovaný pod číslem 511/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, dostupný na www.nssoud.cz) za jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud především poukazuje na to, že krajský soud zcela respektoval
závazný pokyn vyjádřený ve zrušujícím rozsudku tohoto soudu směřující k doplnění důkazního
řízení, když si vyžádal doplňující posudky od posudkové komise.
V doplňujícím posudku ze dne 20. 12. 2010 posudková komise uvedla, že opětovně
prostudovala celou spisovou dokumentaci stěžovatele. Při prvotním posouzení jeho zdravotního
stavu měla k dispozici vyžádanou zdravotní dokumentaci od Vězeňské služby České republiky,
která byla pro posouzení zdravotního stavu zcela dostačující. Posudková komise považovala
za absurdní požadavek, aby si zajistila lékařské nálezy z období přiměřeně předcházejícího
dni vydání napadeného rozhodnutí, aniž by bylo bráno v potaz, že se stěžovatel mnoho
let nachází ve specifickém prostředí, tj. v nápravném zařízení. Vyšetření, která nebyla provedena,
a tedy neexistují, nemá posudková komise možnost dohledat nebo vyžádat zpětně. Zdůraznila,
že si opakovaně vyžadovala od příslušných okresních správ sociálního zabezpečení,
kde byl zdravotní stav stěžovatele v minulosti posuzován, spisovou dokumentaci, ale bohužel
se závěrem, že požadovanou spisovou dokumentaci nemají v evidenci ani v archivu
(OSSZ Hradec Králové, Šumperk, Jičín, Litoměřice). Poznamenala, že po prostudování spisové
dokumentace Vězeňské služby České republiky nedospěla k závěru, že by polymorfní stesky
stěžovatele nebyly brány v potaz. Byla vždy snaha Vězeňské služby České republiky subjektivní
potíže stěžovatele vyšetřením objektivizovat. Jestliže nebylo objektivním odborným vyšetřením
zjištěno závažné funkční postižení, nevidí posudková komise důvod k provedení komplexního
vyšetření stěžovatele. Pokud krajský soud namítal, že posudková komise vycházela ze starého
znaleckého posudku z oboru psychiatrie, nevidí rovněž posudková komise objektivní důvod
vyžadovat znalecký posudek z oboru psychiatrie, ani k tomu není kompetentní.
Posudková komise dále uvedla, že podle zdravotní dokumentace byla
a je v popředí u stěžovatele polymorfní porucha osobnosti. Ve veškeré dokumentaci se objevuje
toto hodnocení, tedy i v nálezu pro komisi z roku 1988, kde je zmínka o primitivní výchovně
a citově zanedbané osobnosti s výraznou pudovou složkou a patologickou sexuální agresivitou,
jakožto jediné a základní diagnózy. Porucha osobnosti je vrozená, léčebně neovlivnitelná.
Je ovlivnitelná situací a prostředím ve smyslu kompenzace a dekompenzace. Této poruše
osobnosti, tedy smíšené s rysy amorálními, asociálními, emočně nestabilními, patří i abusus
alkoholu a dalších látek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je ve výkonu trestu nucen abstinovat,
není dekompenzace poruchy osobnosti těmito látkami možná. Porucha osobnosti
je tedy u stěžovatele kompenzovaná, jedná se o středně těžké narušení s lehkým snížením celkové
výkonnosti organismu. Stěžovatel se sice již delší dobu vyhýbá jakémukoliv psychiatrickému
vyšetření, avšak vzhledem k diagnóze není toto vyšetření nutné, stejně jako vypracování
znaleckého posudku, neboť porucha osobnosti je vrozená, neměnná, léčebně neovlivnitelná
ve smyslu vyléčení. Vleklý vertebrogenní polytopní syndrom, který byl lékařem OSSZ určen
jako dominující onemocnění, byl z funkčního hlediska při opakovaných neurologických vyšetření
hodnocen jako zcela lehký bez neurologického deficitu, bez kořenové symptomatologie,
bez svalové atrofie a paréz na horních a dolních končetinách. Rovněž dokladovaným
rentgenovým vyšetřením páteře nebyla verifikovaná významná patologie, tudíž není důvod
k provedení dalšího vyšetření. Ve zdravotní dokumentaci do dne vydání napadeného rozhodnutí
ani do dne jednání posudkové komise není doloženo podstatné zhoršení jeho zdravotního stavu.
Vykazovaná somatická onemocnění byla z funkčního hlediska zcela lehká a neměla podstatný vliv
na pracovní uplatnění. V minulosti přiznaný plný invalidní důchod a jeho následnou změnu
na částečný považovala posudková komise z funkčního hlediska za nadhodnocený a mylný.
V doplňujícím posudku ze dne 14. 3. 2011 posudková komise uvedla, že se stěžovatel
v letech 1987 – 2000 léčil pro vředovou chorobu žaludku, k datu vydání napadeného rozhodnutí
nebyla prokázána recidiva tohoto onemocnění, o čemž vypovídá i současný velmi dobrý stav
výživy. Od roku 1999 si stěžuje na bolesti nohou. Tyto bolesti byly způsobené v důsledku
těžkého oboustranného plochonoží, které je léčebně řešitelné ortopedickými vložkami do bot.
Lečí se pro vysoký krevní tlak. Z interního hlediska nebyly prokázány závažné orgánové
komplikace hypertenze a z interního hlediska byl zdravotní stav stěžovatele po celou dobu
stabilizovaný. Skutečnost, že se mu jednou za 6 – 10 let mění dioptrie v brýlích, je vzhledem
ke stárnutí stěžovatele přiměřené a s brýlovou korekcí vidí velmi uspokojivě (funkčně
VOP + VOL s korekcí 5/5,5). Udával, že mu v letech 1980, 1982 a 1991 ochrnula půlka tváře.
Doklad o této skutečnosti není a z funkčního hlediska nebylo neurologickým vyšetřením
prokázáno ani minimální reziduum po perif. pareze. Popisoval, že se v letech 1991 – 1993 léčil
pro plicní formu TBC, což je ve zdravotní dokumentaci zdokumentováno; docházel
ke kontrolám na plicní oddělení, bylo provedeno kontrolní kultivační vyšetření sputa na TBC
bez zjištěné patologie. Z funkčního hlediska nebyla přítomna významná porucha ventilační
funkce plic. Uvedl, že pro žilní městky v konečníku užívá rektální mast, což je v tomto věku
běžný jev, ve zdravotní dokumentaci nebyly zaznamenány podstatné komplikace při léčbě či vyšší
krvácivost. Bylo provedeno i kolonoskopické vyšetření dne 5. 11. 2008 se zcela normálním
pankoloskopickým nálezem, v rectu pouze klidné hemeroidy. Stěžoval si na pocit studených
nohou, ale ischemické změny na dolních končetinách nebyly prokázány, nebyly přítomné
ani těžké trofické změny dolních končetin. Stěžoval si také na bolest hlavy, neurologický nález
byl však odpovídající věku bez ložiskové léze centrálního i periferního nervového systému.
Z hlediska funkčního neurologického vyšetření nebyl důvod k provedení vyšetření MRI mozku.
Dne 5. 6. a 13. 6. 2008 bylo provedeno kontrolní neurologické vyšetření včetně rtg páteře lbi
bez zjištěných závažných patologických změn. Dne 28. 1. 2009 byla u stěžovatele verifikována
oboustranná percepční nedoslýchavost a bylo mu doporučeno naslouchadlo, které mu bylo dne
25. 2. 2009 předáno. Při jednání posudkové komise je měl v kapse košile, přičemž po celou dobu
řízení zcela dobře a bez problémů rozuměl běžné hovorové řeči, odpovídal bez problémů
na kladené otázky.
Posudková komise dále uvedla, že poslední psychiatrické vyšetření stěžovatel
podstoupil dne 14. 12. 2007. Poté byl objednán ke kontrolnímu vyšetření dne 7. 2. 2008,
na které se již odmítl dostavit a od této doby v kontaktu s psychiatrem nebyl. Tuto skutečnost
stěžovatel při jednání potvrdil. Posudková komise poznamenala, že je to vypovídající doklad
o tom, že z psychiatrického hlediska byl jeho zdravotní stav v chráněném prostředí stabilizovaný.
Stěžovatel z funkčního hlediska netrpěl žádným závažným somatickým ani psychickým
onemocněním, které by bylo důvodem pro přiznání plného nebo částečného invalidního
důchodu. Posudková komise trvala na tom, že v minulosti přiznaný plný invalidní důchod
i jeho pozdější změnu na částečný považuje za značně posudkově nadhodnocené a posudkově
mylné, neboť po celou dobu byla v popředí jeho zdravotního stavu polymorfní porucha
osobnosti u primitivní a citově zanedbané osobnosti s výraznou pudovou složkou a patologickou
sexuální agresivitou, která se vyřešila kastrací žalobce bez dalších komplikací. Porucha osobnosti
je vrozená, léčebně neovlivnitelná. Je ovlivnitelná situací a prostředím ve smyslu kompenzace
a dekompenzace. Této poruše osobnosti, tedy smíšené s rysy amorálními, asociálními, emočně
nestabilními, patří i abusus alkoholu a dalších látek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je ve výkonu
trestu nucen abstinovat, není dekompenzace poruchy osobnosti těmito látkami možná. Porucha
osobnosti je tedy kompenzovaná, jedná se o středně těžké narušení s lehkým snížením celkové
výkonnosti organismu.
Stěžovatel nezpochybňoval konkrétními námitkami týkající se jeho zdravotního stavu
správnost závěru posudkové komise ohledně určení rozhodujícího zdravotního postižení
a jeho podřazení pod příslušnou položku přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. Namítal však,
že posudková komise nevycházela z lékařských nálezů z období přiměřeně předcházejícího
napadenému rozhodnutí. Namítal, že tato vada nebyla napravena ani napravena být nemohla,
jelikož lékařské nálezy časově korelující s napadeným rozhodnutím nejsou k dispozici.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodovací praxe tohoto soudu obecně
vyžaduje, aby posudková komise hodnotila zdravotní stav a schopnost soustavné výdělečné
činnosti na podkladě lékařských zpráv pocházejících z období přiměřeně předcházejícího
rozhodnutí žalované (srov. například rozsudek ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 – 27).
V projednávané věci měla posudková komise k dispozici výsledky kolonoskopického vyšetření
ze dne 5. 11. 2008, výsledky neurologických vyšetření páteře a lbi ze dne 5. 6. a 13. 6. 2008
a výsledek vyšetření ze dne 28. 1. 2009, při němž byla u stěžovatele zjištěna oboustranná
percepční nedoslýchavost. Tyto nálezy tedy pochází z období, které přiměřeně předchází vydání
napadeného rozhodnutí. Nicméně lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že poslední psychiatrické
vyšetření stěžovatel podstoupil dne 14. 12. 2007, tj. více jak jeden rok před vydáním rozhodnutí.
Požadavek aktuálnosti lékařských zpráv, na jejichž základě hodnotí posudkové komise zdravotní
stav občanů, je však třeba posuzovat v závislosti na skutkových okolnostech konkrétního
případu, a neplatí proto bez dalšího v každé projednávané věci. To ovšem neznamená,
že by soudy a především posudkové komise měly rezignovat na požadavek objektivnosti, úplnosti
a přesvědčivosti posudků. Neexistující lékařské zprávy, které přiměřeně předchází období,
v němž bylo vydáno rozhodnutí žalované, proto samy od sebe nezpůsobují vadu řízení,
která by zapříčinila nezákonnost rozhodnutí, jak dovozuje stěžovatel, a lze tento nedostatek
napravit dodatečnými vyšetřeními o zdravotním stavu posuzované osoby ke dni vydání
rozhodnutí žalované. Absence aktuálních lékařských zpráv byla v tomto řízení napravena
podrobným vyšetřením lékaři posudkové komise při jejím jednání, v jehož průběhu
bylo provedeno neurologické a psychiatrické vyšetření zdravotního stavu stěžovatele ke dni
vydání napadeného rozhodnutí, přičemž dřívější lékařská zjištění posudková komise porovnala
s výsledky vlastního vyšetření.
Nejvyšší správní soud k výše uvedenému dodává, že zavázal krajský soud pouze k tomu,
aby si vyžádal doplňující posudek, který bude vypracován teprve poté, co bude stěžovatel
vyšetřen z hlediska všech onemocnění, jimiž trpěl ke dni vydání rozhodnutí žalované,
nikoli k tomu, aby obstaral výsledky lékařských vyšetření předcházející tomuto období. Krajský
soud závazný právní názor zdejšího soudu plně respektoval. Nejvyšší správní soud přitom
oceňuje úsilí, jež krajský soud vyvinul k tomu, aby intence závazného právního názoru dodržel.
Krajský soud se totiž nespokojil s prvním doplňujícím posudkem, v němž posudková komise
konstatovala, že považuje za absurdní jeho požadavek na zajištění zpráv přiměřeně předcházející
vydání rozhodnutí žalované, jelikož žádné neexistují; stěžovatele přitom k jednání nepozvala,
a tedy nevyšetřila. Až na základě požadavku krajského soudu k vypracování druhého doplňujícího
posudku si posudková komise pozvala stěžovatele ke svému jednání a za přítomnosti lékaře
z oboru posudkového lékařství a dvou lékařů klinických oborů, pod jejichž odbornost připadala
onemocnění, jež nejvíce ovlivňovala dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele, provedla
vyšetření jeho zdravotního stavu. Nelze ani přehlédnout, že svůj díl viny na chybějícím aktuálním
psychiatrickém posouzení nese stěžovatel, který se, jak potvrdil u jednání posudkové komise,
od roku 2007 na další vyšetření nedostavoval. Za této situace považuje Nejvyšší správní soud
lékařské zprávy, které měla posudková komise k dispozici, spolu s vyšetřením provedeným
při jejím jednání dne 14. 3. 2011 za dostačující k zaujetí posudkových závěrů o rozsahu a intenzitě
zdravotních postižení, jimiž stěžovatel trpěl ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí.
V podaných posudcích posudková komise jednoznačně vymezila jako rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poruchu osobnosti u primitivní a citově zanedbané
osobnosti s výraznou pudovou složkou a patologickou sexuální agresivitou, která se vyřešila
kastrací stěžovatele bez dalších komplikací a která je u stěžovatele určována jako dominantní
zdravotní postižení již od roku 1989. Posudková komise hodnotila i další stěžovatelova
onemocnění, jimiž trpí a jež ovlivňují jeho zdravotní stav. Především se jedná o neurologické
problémy, plochonoží, hypertenzi, žilní městky v konečníku a stav po prodělané
tuberkulóze. Dospěla však k závěru, že právě porucha osobnosti je zdravotním postižením,
které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. K vleklému
vertebrogennímu polytopnímu syndromu, který stanovil lékař OSSZ jako rozhodující zdravotní
postižení, poukázala posudková komise na to, že tento syndrom byl při opakovaných
neurologických vyšetření z funkčního hlediska hodnocen jako zcela lehký bez neurologického
deficitu, bez kořenové symptomatologie, svalové atrofie a paréz na horních i dolních
končetinách. Ani rentgenovým vyšetřením páteře nebyla verifikována významná patologie.
Uzavřela, že objektivní neurologický nález je odpovídající věku, bez ložiskové léze centrálního
i periferního nervového systému.
Poruchy osobnosti a poruchy chování jsou zařazeny do 4 stupňů, které tvoří písm. a)
až d) kapitoly V, položky 5 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.:
a) s lehkým narušením osobností se zachovanou celkovou výkonností organismu
- 5 - 10 %,
b) se středně těžkým narušením osobnosti s lehkým snížením celkové výkonnosti
organismu – 20 – 30 %,
c) s těžkým narušením osobnosti a výrazným snížením celkové výkonnosti organismu
- 40 – 60 %,
d) zvlášť těžce narušené osobnosti, dezintegrované – 70 – 90 %.
Posudková komise podřadila rozhodující zdravotní postižení stěžovatele pod kapitolu V,
položku 5 písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kde je míra poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti stanovena v rozmezí 20 – 30 %, neboť porucha osobnosti
je u stěžovatele kompenzovaná a jedná se o středně těžké narušení s lehkým snížením celkové
výkonnosti organismu. Zdůraznila, že polymorfní porucha osobnosti je u stěžovatele vrozená,
léčebně neovlivnitelná. Je ovlivnitelná situací a prostředím ve smyslu kompenzace
a dekompenzace. K této poruše osobnosti, tedy smíšené s rysy amorálními, asociálními, emočně
nestabilními, patří i abusus alkoholu a dalších látek. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je ve výkonu
trestu nucen abstinovat, není dekompenzace poruchy osobnosti těmito látkami možná.
Posudková komise uvedla, že na samotnou poruchu osobnosti a poruchy chování by použila
dolní hranici rozmezí, avšak se zřetelem k ostatním lehkým a z funkčního hlediska nevýznamným
onemocněním hodnotila pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti střední hodnotou
rozmezí písm. b) této položky, tj. 25 %. Konstatovala dále, že nemohla využít postupu podle §6
odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb., protože poruchu osobnosti a ostatní onemocnění stěžovatele
již v poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti zohlednila tím, že zvolila střední hodnotu
uvedeného rozmezí. Za této situace nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti o správnosti závěrů
posudkové komise v určení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a při hodnocení poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že v případě, kdy dochází k odnímání pobírané
dávky důchodového pojištění, je posudková komise povinna přesvědčivě odůvodnit,
co se při porovnání s obdobím, kdy byla odnímaná dávka přiznána, ve zdravotním stavu
pojištěnce přesně změnilo, jinak řečeno, určit a objasnit důvod nebo příčinu zániku nebo změnu
stupně invalidity. Posudková komise je v takovém případě povinna přesvědčivě odůvodnit,
v čem spočívá zlepšení zdravotního stavu nebo jeho stabilizace při porovnání s obdobím,
kdy odnímaná dávka byla přiznána či naposledy ponechána, případně zda odnímaná dávka
nebyla přiznána na základě posudkového omylu. Pro přesvědčivost posudkových závěrů
je nezbytné, aby v posudku uváděný důvod zániku nebo změny stupně invalidity byl zcela
konkrétně a jednoznačně vysvětlen, neboť jen tak může soud získat potřebný skutkový základ
pro správné právní posouzení věci.
Posudková komise uvedla, že považuje přiznání částečné invalidity z funkčního hlediska
za posudkově nadhodnocené a mylné, neboť stěžovatel netrpěl žádným závažným somatickým
ani psychickým onemocněním, které by přiznání částečné invalidity odůvodňovalo. Porucha
osobnosti je u stěžovatele se zřetelem k chráněnému pobytu ve výkonu trestu a prodělané
kastraci v roce 1998 již dlouhodobě kompenzovaná. Nejvyšší správní soud má za to, že z hlediska
posouzení důvodu zániku částečné invalidity posudky posudkové komise výše uvedeným
hlediskům dostály a že byl zjištěn potřebný skutkový základ pro posouzení zániku částečné
invalidity stěžovatele. Lze tedy uzavřít, že důvod zániku plné invalidity spočívá v dřívějším
posudkovém nadhodnocení.
Se zřetelem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zdravotní stav
stěžovatele byl přezkoumán řádně a objektivně, přičemž bylo nepochybně prokázáno, že ke dni
vydání napadeného rozhodnutí, tj. k datu 22. 1. 2009, nebyl nadále částečně invalidní podle §44
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. a nárok na částečný invalidní důchod mu k uvedenému dni zanikl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak,
že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť stěžovatel ve věci úspěšný nebyl
a žalované právo na náhradu nákladů řízení ze zákona nevzniklo (§60 odst. 1 a 2 za použití
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu