ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.137.2011:163
sp. zn. 4 Ads 137/2011 - 163
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: J. K., zast.
Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zast. Mgr.
Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem Revoluční 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011, č. j. 1 Ad 18/2010 - 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Stanislavu Němcovi se p ř i z n á v á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 960 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 1. 2010, č. j. MHMP 978594/2009, bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 12. 10. 2009,
č. j. P4/1200135/09/OSOC/TOM/4077, jímž byla podle §7 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti, zamítnuta žádost o přiznání dávky sociální péče s odůvodněním,
že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce splňuje podmínky uvedeného zákona, neboť neposkytl
při vyřizování žádosti součinnost a neosvědčil ve stanovené lhůtě požadované skutečnosti
rozhodné pro posouzení nároku na požadovanou dávku. Žalovaný se v rozhodnutí dále zabýval
podáním žalobce ze dne 18. 8. 2009 nazvaným „žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního
orgánu“, v němž uvedl, že vedoucí sociálního odboru Mgr. V. R. úmyslně poškozuje jeho základní
práva. Žalovaný toto podání odmítl s tím, že neobsahovalo námitku ani doložitelné či
přezkoumatelné pochybnosti o podjatosti jmenované úřednice.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 1 Ad 18/2010 - 102, zrušil
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2010, č. j. MHMP 978594/2009, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle názoru soudu žalobce dne 18. 8. 2009 prokazatelně předložil správnímu orgánu
prvního stupně námitku podjatosti, o níž nebylo rozhodnuto. Žalovaný se touto vadou
v rozhodnutí o odvolání nijak nezabýval, a proto jeho rozhodnutí soud zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Ustanovenému právnímu zástupci přiznal soud odměnu
za zastupování ve výši 4800 Kč za 5 úkonů právní služby podle §11 písm. a), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a 500 Kč (celkem 2500 Kč) a tomu odpovídající náhradu hotových výdajů
podle §13 odst. 3 stejné vyhlášky (celkem 1500 Kč), k čemuž připočetl 20 % zvýšení,
neboť zástupce žalobce prokázal, že je plátce daně z přidané hodnoty. Soud mu nepřiznal
odměnu za tři další požadované úkony (poradu s klientem dne 2. 7. 2010, 12. 7. 2010
a 11. 4. 2011), neboť podle jeho názoru šlo o jednoduchý spor vzhledem k tomu, že žalobcova
argumentace směřovala především proti nerozhodnutí správního orgánu o námitce podjatosti.
V daném případě bylo nutné jen předložit originál podání ze dne 18. 8. 2009 a soud
tak nepovažuje další porady s klientem za nutné a účelné.
Ve včas podané kasační stížnosti (předložené Nejvyššímu správnímu soudu 11. 10. 2011)
a v jejím doplnění žalobce (dále též „stěžovatel“) namítl, že rozhodnutí žalovaného je nicotné.
Nicotnost rozhodnutí žalovaného však soud neshledal a ani se jí nezabýval, ačkoliv byl tomu
povinen, když musí zjišťovat nicotnost z úřední povinnosti. Tento závěr stěžovatel podpořil
odkazy na judikaturu. V daném ohledu stěžovatel uzavřel, že rozhodnutí soudu
by mělo být zrušeno z toho důvodu, že soud nevyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného.
Jako další důvod kasační stížnosti stěžovatel prostřednictvím svého zástupce uvedl, že soud
nepřiznal odměnu zástupci za porady s klientem konané dne 2. 7. 2010, 12. 7. 2010 a 11. 4. 2011.
Podle stěžovatele neobstojí závěr soudu, že šlo o jednoduchou věc. Naopak, zástupce stěžovatele
se musel věcí zabývat komplexně. Pokud by totiž rozhodnutí žalovaného nebylo zrušeno
na základě procesního pochybení, šlo by o věcně složitou problematiku, která by vyžadovala
systematickou přípravu. Tyto úkony byly proto nutné a účelné. S ohledem na uvedené důvody
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
24. 5. 2011, č. j. 1 Ad 18/2010 - 102, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 2/2007 - 119,
www.nssoud.cz „zákon (soudní řád správní) sice explicitně nevylučuje, aby kasační stížnost byla podána
i žalobcem, jehož návrhu bylo soudem v meritu vyhověno, nicméně podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
je nepřípustné, aby kasační stížnost směřovala jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí
soudu. Z dikce tohoto ustanovení tedy vyplývá, že výluka přezkumu rozhodnutí soudů Nejvyšším správním
soudem směřuje na případy, kdy stěžovatel netvrdí, že by výrok napadeného soudního rozhodnutí měl být jiný,
a současně brojí jen proti konkrétním důvodům, o něž krajský soud tento výrok v odůvodnění opřel. Jedná
se tedy o případy, kdy se stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení věci při zachování stávajícího výroku
rozhodnutí soudu.“. V nyní posuzovaném případě stěžovatel napadá výrok rozhodnutí soudu
pro jeho nesprávnost, neboť jím podle něj měla být vyslovena nicotnost rozhodnutí žalovaného,
namísto jeho zrušení. Kasační stížnost tak nesměřuje proti důvodům rozhodnutí soudu,
nýbrž proti jeho výroku, který měl být jiný. Za daných okolností a vzhledem k povaze nicotnosti,
jakožto nejzávažnější a nezhojitelné vadě správních rozhodnutí, která má být posuzována
přednostně a z moci úřední, je třeba považovat kasační stížnost proti zrušujícímu rozsudku soudu
za přípustnou. Byla-li by totiž námitka stěžovatele shledána důvodnou a rozhodnutí žalovaného
bylo nicotné, zrušující rozhodnutí soudu by nemohlo obstát, neboť nicotné správní rozhodnutí
nelze zrušit. K stejnému závěru ostatně Nejvyšší správní soud dospěl již v rozsudku ze dne
24. 3. 2011, č. j. 9 As 73/2010 - 138, který lze vyhledat na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody,
jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109
odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel důvodnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že soud nesprávně posoudil
možnou nicotnost rozhodnutí žalovaného a dále, že rozhodl nesprávně o odměně ustanoveného
zástupce. Tyto námitky lze podřadit pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť je stěžovatelem napadáno nesprávné posouzení právní otázky.
Nejvyšší správní soud nepokládá uvedené námitky za důvodné. Stěžovatel se mýlí,
když uvádí, že soud se otázkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného nezabýval. Z odůvodnění,
jakož i z výroku rozsudku soudu lze zcela jednoznačně dovodit, že neshledal rozhodnutí
žalovaného nicotným. Jak správně poznamenává stěžovatel, k nicotnosti se přihlíží i bez návrhu.
Z tohoto důvodu se soud nutně musel zabývat i tím, zda žalobou napadené rozhodnutí
není nicotné. Protože však jeho nicotnost neshledal, přezkoumal jej z hlediska v žalobě
uplatněných námitek ohledně opomenutí námitky podjatosti. Díky implicitnímu závěru,
že rozhodnutí žalovaného není nicotné, mohl soud posléze dojít k posouzení jeho
(ne)zákonnosti. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že není povinností soudu uvádět, že neshledal
nicotnost rozhodnutí, a proto jej přezkoumal. Tato skutečnost se rozumí sama sebou, stejně
jako se v rozhodnutí neuvádí, že soud je věcně a místně příslušný a jsou splněny další nezbytné
podmínky řízení, neboť by to bylo nadbytečné. Pokud by totiž tyto podmínky splněny nebyly,
nemohl by soud postupovat takovým způsobem, jakým postupoval. Tak je tomu i v případě
nicotnosti rozhodnutí.
V nyní posuzovaném případě soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného není
nicotné. Vycházeje z tohoto předpokladu jej přezkoumal a dovodil, že je třeba ho zrušit pro vady
řízení. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s hodnocením soudu v tom, že rozhodnutí
žalovaného není nicotné. Stěžovatel jeho nicotnost spatřuje v tom, že je naplněna překážka
věci pravomocně rozhodnuté. Tuto překážku podle něj představuje rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 3 Cad 34/2007 - 101, který je součástí spisu. Tímto rozsudkem
bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost původní rozhodnutí žalovaného v téže věci a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvádí, že tento rozsudek v žádném případě
nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, jak se stěžovatel nesprávně domnívá.
Tímto rozsudkem byla věc pouze vrácena správním orgánům za účelem dalšího řízení a vydání
nového rozhodnutí ve věci. Následně vydaná rozhodnutí správních orgánů jsou způsobilá
být předmětem dalšího soudního přezkumu. Rozhodnutí správních orgánů vydaná v důsledku
zrušujícího rozsudku soudu jsou jeho realizací a nemohou být z toho důvodu nicotná. Soud
věc neskončil, naopak ji vrátil k dalšímu postupu správním orgánům. Je proto logické, že správní
orgány ve věci dále konaly a vydaly rozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného vydané po zrušujícím
rozsudku soudu není tedy nicotné, neboť zrušující rozsudek soudu nepředstavuje překážku
věci pravomocně rozhodnuté. Tato námitka proto není důvodná.
V další námitce napadá stěžovatel výši soudem přiznané odměny ustanovenému zástupci,
neboť mu nebyla přiznána odměna za tři uskutečněné porady s klientem. Nejvyšší správní soud
ani tuto námitku neshledává důvodnou. Soud v odůvodnění napadeného rozsudku jasně uvedl,
proč za tyto úkony právní služby nepřiznal odměnu. Důvodem byla podle soudu skutečnost,
že šlo o jednoduchou věc, neboť stěžovatelova argumentace směřovala jen vůči opomenutí
námitky podjatosti. Další porady stěžovatele a jeho zástupce nebyly podle soudu nutné a účelné.
Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením zcela ztotožňuje. Nepřiznání odměny za poradu
s klientem konanou dne 2. 7. 2010, 12. 7. 2010 a 11. 4. 2011 bylo na místě. Důvodem rozhodnutí
soudu bylo opomenutí námitky podjatosti ze strany žalovaného. Pokud zástupce stěžovatele
uvádí, že šlo o věcně složitou problematiku, jeho doplnění žaloby ze dne 12. 7. 2010 takovému
závěru přinejmenším neodpovídá. V něm totiž shrnul dosavadní průběh řízení a poukázal
na uplatněnou námitku podjatosti, o které nebylo v řízení před správním orgánem prvního
stupně rozhodnuto. Dále vytknul žalovanému a správnímu orgánu prvního stupně, že se neřídily
závazným právním názorem vysloveným v předcházejícím zrušujícím rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 5. 2008, č. j. 3 Cad 34/2007 - 101. Ve zbytku potom pouze poukázal
na porušení některých zásad správní činnosti podle §3, §6 odst. 2, §7 a §8 správního řádu.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že rozhodnutí žalovaného není nicotné. Městský soud
v Praze nepochybil, když jeho nicotnost neshledal a nevyslovil. Stejně tak není pochybením
soudu, když nepřiznal zástupci stěžovatele odměnu za úkony právní služby spočívající v poradě
s klientem uskutečněné dne 2. 7. 2010, 12. 7. 2010 a 11. 4. 2011. S ohledem na tyto skutečnosti
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší
a žalovanému v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 1 Ad 18/2010 - 22, ustanoven zástupcem advokát Mgr. Stanislav Němec. Ten je oprávněn
zastupovat stěžovatele také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované pod č. 1460/2008 Sb. NSS).
V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů stát (srov. §35
odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu ustanovenému zástupci částkou 500 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání soudu ve věci samé (doplnění kasační
stížnosti ze dne 12. 8. 2011) podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 2 a §7 bod 2
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), a dále přiznal jeden režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud současně nepřiznal odměnu za úkony právní služby
spočívající v poradě s klientem dne 13. 6., 19. 7. a 12. 8. 2011, neboť, jak vyplývá z odůvodnění
tohoto rozsudku, šlo o zcela jednoduchou věc, v níž uskutečnění několika porad s klientem
nebylo nutné a účelné. Ostatně tomu odpovídá i obsah doplněné kasační stížnosti, která byla
podána s ohledem na namítanou nicotnost rozhodnutí žalovaného a nespokojenost s výší
přiznané odměny. Navíc je třeba vycházet ze skutečnosti, že ustanovený zástupce byl již s celou
problematikou dostatečně seznámen díky tomu, že stěžovatele zastupoval v žalobním řízení.
Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů tak činí 800 Kč. Protože ustanovený
zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se odměna o částku
odpovídající DPH, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování a náhrad hotových výdajů.
Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, činí 160 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 960 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu