ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.42.2011:379
sp. zn. 4 Ads 42/2011 - 379
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: Darren, s.r.o.,
se sídlem U Elektrárny 306, Opatovice nad Labem, zast. JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem,
se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, se sídlem Slezská 839, Hradec Králové, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 30. 12. 2010, č. j. 52 Ad 11/2010 - 332,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne
30. 12. 2010, č. j. 52 Ad 11/2010 - 332, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně dne 27. 11. 2008 požádala Okresní správu sociálního zabezpečení Pardubice
o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) za měsíce červen, červenec a srpen 2005. Tuto žádost
odůvodnila tím, že smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi ní a správcem konkursní podstaty
úpadce VITKA Brněnec a.s. je neplatná, 35 zaměstnanců této společnosti se tak nestalo jejími
zaměstnanci, nikdy ani u ní fakticky nepracovali a přehledy o výši pojistného a vyplacených
dávkách (dále jen „přehledy“) za uvedené měsíce vypracované a odevzdané okresní správě
sociálního zabezpečení E. F. je nutné považovat za její neoprávněnou soukromou aktivitu.
Okresní správa sociálního zabezpečení Pardubice rozhodnutím ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 46005/110-9012-27.11.2008-26779/1/KD/3, podle §17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.,
o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku
na pojistném nevyhověla.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 3. 2010, č. j. 46091/010-9012-13.1.2010-2066-2-TL,
podle §90 odst. 5 správního řádu zamítla odvolání žalobkyně a uvedené rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná uvedla,
že žalobkyně sporné zaměstnance odměňovala, jejich příjmy zaúčtovala, odvedla z nich pojistné
a těmto zaměstnancům uhradila mzdy vyúčtované na výplatních lístcích ze svého účtu.
Je tedy zřejmé, že zaměstnanci, kteří byli ke dni 1. 6. 2005 převedeni ze společnosti
VITKA Brněnec a.s., vykonávali pro žalobkyni práci a jednalo se tedy o její zaměstnance.
Jelikož částky odpovídající rozdílu mezi pojistným a vyplacenými dávkami uvedenými
v přehledech za červen, červenec a srpen 2005 žalobkyně uhradila, je zřejmé, že neměla
pochybnosti o podkladech předkládaných E. F. Problematika platnosti smlouvy o prodeji
podniku nemá vliv na výsledek řízení o žádosti o vrácení přeplatku na pojistném, neboť je
rozhodující, že zaměstnanci pro žalobkyni práci fakticky vykonávali. K otázce neplatnosti
smlouvy o prodeji podniku je dále nutné poukázat na to, že podle dohody o narovnání se
žalobkyně vzdala nároku na úhradu mezd zaměstnancům úpadce provedenou od 1. 6. 2005 do
16. 9. 2005, z čehož lze usuzovat, že v uvedeném období uhrazovala mzdy a zaměstnanci byli
účastni nemocenského pojištění na základě zaměstnání vykonávaného u ní. Konečně v rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 7. 2008, č. j. 8 C 97/2006 - 811, který byl vydán v
právní věci o zaplacení částky 1 843 243 Kč s přísl., a který se týkal 163 zaměstnanců
převedených ke dni 1. 6. 2005 z žalobkyně na společnost ANIDOR s.r.o., se uvádí, že žadatelům
o náhradu mzdy vznikl v rozhodném období od června do září 2005 faktický pracovní poměr
nikoliv k žalobkyni, nýbrž právě ke společnosti ANIDOR s.r.o. Tento rozsudek neřešil otázku
pracovněprávních vztahů zaměstnanců, kteří přešli ke dni 1. 6. 2005 na základě smlouvy o prodeji
podniku ze společnosti VITKA Brněnec a.s. na žalobkyni a vykonávali pro ni práci, za kterou byli
odměňováni. Nicméně vzhledem k tomu, že okresní soud nezpochybnil tento převod 163
zaměstnanců z žalobkyně na společnost ANIDOR s.r.o. ke dni 1. 6. 2005, tak nelze zpochybnit
ani předchozí převod 35 zaměstnanců ze společnosti VITKA Brněnec a.s. na žalobkyni.
V řízení o žalobě proti tomuto rozhodnutí o odvolání žalobkyně namítla, že do přehledů
za období červen, červenec a srpen 2005 byly nesprávně zařazeny osoby, které nebyly jejími
zaměstnanci. Jakožto kupující totiž uzavřela dne 1. 6. 2005 s prodávajícím správcem konkursní
podstaty VITKA Brněnec a.s. smlouvu o prodeji podniku, která byla od počátku neplatná,
neboť z podniku byly vyloučeny některé věci či práva, jichž se převod netýkal. Smlouva o prodeji
podniku tedy nezpůsobila žádné právní účinky a na jejím základě nedošlo ani k přechodu práv
a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců společnosti VITKA Brněnec a.s. na ni.
K témuž závěru ostatně dospěl také Okresní soud v Pardubicích v rozsudku ze dne 30. 7. 2008,
č. j. 8 C 97/2006 - 811. Dne 19. 12. 2007 byla mezi ní a novým správcem konkursní podstaty
VITKA Brněněc a.s. uzavřena dohoda o narovnání, v níž bylo stvrzeno, že pracovněprávní
vztahy zaměstnanců této společnosti na ni nepřešly a závazek k úhradě mzdových nároků
je tak závazkem konkursní podstaty. Skutečnost, že se svých nároků vůči konkursní podstatně
vzdala, přitom nemá na její nárok na vrácení přeplatku na pojistném žádný vliv. Otázkou
platnosti smlouvy o prodeji podniku se však žalovaná nezabývala. Dále přehledy byly sestaveny
nesprávně a nebyly schváleny osobou oprávněnou za ni jednat. E. F., která je okresní správě
sociálního zabezpečení předávala, totiž nebyla zmocněna k jednání za ni ve věcech pojistného.
Žalovaná měla tedy oprávnění E. F. prověřit a ne vycházet z oprávněnosti jejího jednání a
dovodit, že částky uvedené v přehledech byly uhrazeny a tudíž odpovídají skutečnosti. Faktický
pracovní poměr vzniká jen tehdy, pokud nějaká fyzická osoba začne pro někoho pracovat. Pouhé
účtování o mzdě nebo zaplacení pojistného tedy faktický pracovní poměr nemůže založit. V dané
věci přitom žádný z původních zaměstnanců VITKA Brněnec a.s. pro ni nezačal fakticky
pracovat a nevykonával pro ni žádnou práci, takže faktický pracovní poměr nemohl vzniknout.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 52 Ad 11/2010 - 332, rozhodnutí žalované o odvolání i jemu předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl, že se žalovaná odmítla zabývat otázkou platnosti
smlouvy o prodeji podniku, neboť podle ní byl rozhodující faktický výkon práce pro žalobkyni,
který byl prokázán, neboť ta v rozhodném období zaměstnance odměňovala, odvedla
za ně pojistné a uhradila jim na výplatních páskách vyúčtované mzdy. Takový postup
je však chybný. S ohledem na §3 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 589/1992 Sb. měla
totiž žalovaná v první řadě postavit najisto, zda mezi žalobkyní a danými zaměstnanci vznikl
pracovní poměr. Teprve pokud by dospěla k závěru, že nikoli, měla svá další zjištění směřovat
k zodpovězení otázky, zda nevznikl faktický pracovní poměr, tedy zda mezi žalobkyní
a 35 předchozími zaměstnanci VITKA Brněnec a.s. nedošlo ke vzniku takových vztahů,
které obsahově odpovídaly pracovnímu poměru. Pominutí otázky platnosti smlouvy o prodeji
podniku by ovšem bylo možné tolerovat, pokud by žalovaná učinila zjištění svědčící
o faktických pracovních poměrech daných osob, avšak k tomu nedošlo. Žalovaná se totiž
soustředila jen na jednu stránku pracovního poměru, a to odměňování, když konstatovala,
že žalobkyně 35 zaměstnancům předávala výplatní lístky, platila jim vyúčtované mzdy, odváděla
za ně pojistné a jejich příjmy zaúčtovala. Z tohoto zjištění následně dovodila, že uvedené osoby
byly skutečnými zaměstnanci žalobkyně. Tuto argumentaci ostatně žalovaná zastává doposud,
ačkoliv se žalobkyně snaží opakovaně vysvětlit, že k takovému jednání přistoupila, neboť zprvu
pokládala smlouvu o prodeji podniku za platnou. Až posléze zjistila, že tato smlouva naopak trpí
absolutní neplatností, že tudíž žádné povinnosti vůči 35 osobám neměla a že uvedené osoby
pro ni nikdy fakticky nepracovaly. Žalovaná tyto námitky vůbec nevzala v potaz a neučinila žádná
opatření za účelem zjištění, zda dané osoby pro žalobkyni vykonávaly v pracovní době osobně
práci podle jejích pokynů, zda jim žalobkyně dávala pracovní pokyny, o jakou konkrétní práci
se jednalo a na jakém místě měla být vykonávána. Závěr o fakticitě pracovních poměrů
lze proto pokládat za předčasný, takže v tomto směru vyžaduje skutkový stav zásadní doplnění.
Žalovaná nejprve postaví najisto platnost smlouvy o prodeji podniku a v případě závěru
o její neplatnosti zjistí, zda sporných 35 osob skutečně pro žalobkyni vykonávalo práci
podle jejích pokynů a zda tedy mezi žalobkyní a danými osobami byl takový vztah,
který obsahově odpovídal pracovnímu poměru.
Obdobný závěr se podle soudu týká také předávání přehledů E. F. Žalovaná v žalobou
napadeném rozhodnutí k tomu jen konstatovala, že částky uvedené v přehledech byly žalobkyní
uhrazeny, a proto je zřejmé, že odpovídaly skutečnosti a žalobkyně o nich neměla pochybnosti.
Až ve vyjádření k žalobě žalovaná připustila nedostatek zmocnění E. F. a uvedla, k jakým
úkonům byla tato osoba zmocněna a jaký to má podle jejího názoru vliv na posouzení věci.
Nedostatky rozhodnutí správního orgánu však nelze v rámci soudního řízení správního zhojit.
Žalovaná tak bude muset doplnit svá zjištění ve vztahu k oprávnění E. F. a v případě závěru o
nedostatku plné moci zhodnotit, jakou povahu tento nedostatek má, a to i vzhledem k tomu, že
příslušné platby byly bezhotovostně uhrazeny.
V závěru odůvodnění rozsudku soud zopakoval, že skutkový stav zjištěný žalovanou
vyžaduje zásadní doplnění. Je totiž třeba objasnit, zda přehledy předané za žalobkyni E. F. je
možné považovat za přehledy předané žalobkyní. V případě, že tomu tak není, bude třeba
zhodnotit, jak se má nahlížet na žalobkyní, prostřednictvím jejího jednatele, uhrazené platby,
které odpovídaly částkám uvedeným v přehledech. Jinými slovy řečeno bude třeba v takovém
případě posoudit, zda vyhotovení přehledů osobou neoprávněnou jednat za žalobkyni má vliv na
platby provedené na základě příkazu osoby oprávněné k takovému jednání. Dále je třeba
posoudit otázku platnosti smlouvy o prodeji podniku a v případě závěru o její neplatnosti také
fakticitu pracovních poměrů 35 příslušných osob. Tato otázka může být objasněna kupříkladu
výpověďmi uvedených osob, znaleckým posudkem Ing. Rašína zmíněného v žalobním řízení či
znaleckým posudkem obstaraným samotným správním orgánem.
S ohledem na tyto skutečnosti soud rozhodnutí o odvolání i prvoinstanční rozhodnutí
podle §76 odst. 1 písm. b) a §78 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) pro vady
řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V ní namítla,
že v případech, kdy ze strany organizace nebo malé organizace nebyly v zákonem stanovených
lhůtách podány žádné přehledy, bylo jí možné stanovit pravděpodobnou výši pojistného,
včetně penále. V daném případě však takový postup nebyl namístě, neboť přehledy byly podány
a právní úprava umožňovala nedostatky v podáních zaměstnavatelů zjistit a napravit cestou
kontrolního zjištění. Dále byly provedeny kontroly v roce 2006 a 2009, které byly zaměřeny
na ověření správnosti předložených přehledů, avšak při nich nebyl zjištěn žádný rozdíl v údajích
uvedených na přehledech a mzdových listech, rekapitulacích mezd a dalších předložených
dokladech. Proto nevznikly žádné pochybnosti o správnosti údajů uvedených na přehledech
a o jejich souladu se skutkovým stavem.
Dále stěžovatelka namítla, že žalobkyně všem 35 zaměstnancům v období červen
až srpen 2005 zúčtovala příjmy v souvislosti s výkonem zaměstnání a v souvislosti
se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském pojištění. Jednalo se přitom o dobu,
kdy bylo neplatnou smlouvou o prodeji podniku založeno její oprávnění podnik úpadce ovládat
a řídit. V dohodě o narovnání uzavřené dne 19. 12. 2007 mezi správcem konkursní podstaty
úpadce VITKA Brněnec a.s. a žalobkyní, společností RANDA s.r.o., společností ANIDOR s.r.o.
a Ing. M ichalem Skřivánkem se v bodu 3.9 uvádí, že smluvní strany do budoucna nebudou
vůči sobě vznášet jakékoliv nároky zakládající se na výplatě mzdových nároků zaměstnancům,
kteří působili u úpadce, u žalobkyně, případně u společnosti ANIDOR s.r.o. Souhlas
s narovnáním provedeným touto dohodou vyslovil Krajský soud v Hradci Králové usnesením
ze dne 21. 11. 2007, č. j. 43 K 21/2004 - 6477. Žalobkyně tedy vystupovala jako zaměstnavatel
35 zaměstnanců, z jejichž zúčtovaných příjmů odváděla pojistné a plnila vůči okresní správě
sociálního zabezpečení všechny povinností s tím spojené. Proto nelze souhlasit se závěrem
soudu, že správní orgány mají nejprve najisto postavit platnost smlouvy o prodeji podniku
a pokud učiní závěr o její neplatnosti, mají zjistit, zda mezi žalobkyní a danými osobami existoval
takový vztah, který obsahově odpovídal pracovnímu poměru. Současně je zcela nepřiléhavé
zpochybňovat dohodu o narovnání schválenou soudem. Navíc při kontrolách pojistného
provedených v letech 2006 a 2009 byly zkoumány mzdové listy za rok 2005, na nichž byla
vykázána i odpracovaná doba dotyčných 35 zaměstnanců. Skutečnost, že žalobkyně považovala
osoby, o které se vede spor, za své zaměstnance, potvrzuje i jí vyhotovené sdělení ze dne
2. 6. 2005, v němž se uvádí, že došlo ke změně zaměstnavatele a že všechna práva a povinnosti
sjednaná ve stávající pracovní smlouvě uzavřené se společnosti VITKA Brněnec a.s. předcházejí
na žalobkyni. Totéž dokládá i dopis ze dne 20. 6. 2005, kterým žalobkyně jako zaměstnavatelka
sdělila zaměstnankyni J. V., že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Z těchto dokumentů tedy
vyplývá, že žalobkyně vystupovala vůči těmto osobám z pozice jejich zaměstnavatele. Podle
stěžovatelky byl tedy v dané věci dostatečně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou žádné
pochybnosti.
S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 12. 2010,
č. j. 52 Ad 11/2010 - 332, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že smlouvu o prodeji podniku je třeba
považovat od počátku za absolutně neplatnou, neboť jí měl být na kupujícího převeden podnik
jako integrační celek. V daném případě však byly z tohoto integračního celku vyňaty správcem
konkursní podstaty zásoby, materiály, výrobky, zboží, nedokončená výroba a práva a povinnosti
z leasingových smluv. Z obsahu smlouvy o prodeji podniku je tedy zřejmé, že jí nemělo dojít
k převodu podniku, ale pouze k převodu části majetku úpadce VITKA Brněnec a.s. Navíc
tato smlouva nebyla řádně schválena konkursním soudem, jak požaduje zákon. Jelikož smlouva
o prodeji podniku byla neplatným právním úkonem, nemohla na ni přejít práva a povinnosti
z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům prodávajícího. Otázkou neplatnosti smlouvy
o prodeji podniku je tedy třeba se zabývat.
Dále žalobkyně uvedla, že ze svých prostředků hradila odvody, neboť měla za to,
že smlouva o prodeji podniku je platná. Teprve poté zjistila, že tato smlouva je absolutně
neplatná a že tedy neměla vůči 35 sporným zaměstnancům žádné povinnosti. Proto není možné
hovořit o vzniku její povinnosti odvádět pojistné ve smyslu §8 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.
Odvádět pojistné by byla povinna pouze v případě, pokud by zde vznikl alespoň faktický
pracovní poměr, nicméně ani k tomu nedošlo. Dotčené osoby totiž pro ni žádnou práci
nevykonávaly a nedostávaly od ní žádné pracovní pokyny. Navíc v areálu VITKA Brněnec a.s.,
Brněnec č. p. 17, se fakticky žádná výrobní činnost v období od června do srpna 2005
nevykonávala, což bylo potvrzeno i znaleckým posudkem Ing. Milana Rašína ze dne 14. 4. 2009.
Podle dalšího tvrzení žalobkyně bylo v dohodě o narovnání stvrzeno všemi účastníky,
že pracovněprávní vztahy zaměstnanců úpadce smlouvou o prodeji podniku na ni nepřešly,
což potvrdil i konkursní soud, který dohodu o narovnání schválil. V jejím čl. 3.9 je navíc
uvedeno, že závazek k úhradě mzdových nároků má být závazkem VITKA Brněnec a.s.,
tedy závazkem konkursní podstaty. Při vypořádání vztahů s konkursní podstatou se účastníci
dohodli, že vůči sobě nebudou vznášet další nároky. To však neznamená, že by se vzdala
nějakých nároků vůči subjektům, kteří nebyli účastníky dohody o narovnání nebo nároků
vyplývajících z právních předpisů, jako kupříkladu na vrácení nesprávně odvedených plateb
na pojistné.
Konečně již v průběhu správního řízení žalobkyně podle svého tvrzení upozorňovala
na to, že přehledy nebyly sestaveny správně a že nebyly schváleny osobou oprávněnou
za ni jednat. Žalovaná proto měla oprávnění E. F. prověřit a nikoli bez dalšího vycházet
z oprávněnosti jejího jednání a dovodit, že částky uvedené v přehledech odpovídají skutečnosti,
neboť byly uhrazeny z účtu žadatele o vrácení přeplatku na pojistném. Přehledy navíc byly
vypracovány osobou, která nebyla oprávněna za ni v rozhodném období jednat, a tudíž je nelze
považovat za relevantní podklady. Žalovaná proto měla prověřit, zda osoba, která uvedené
přehledy předávala okresní správě sociálního zabezpečení, skutečně disponovala oprávněním
tyto úkony činit. Pokud tedy žalovaná ve svém rozhodnutí vycházela jen z předpokladu
oprávněnosti jednání uvedené osoby, aniž tuto skutečnost náležitě prověřila, došlo k porušení
principů správního řízení. Argumentací žalované použitou až v žalobním řízení a v kasační
stížnosti přitom nelze zhojit nedostatky správního rozhodnutí.
S ohledem na tyto skutečnosti žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla
její zamítnutí.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že krajský soud v přípise ze dne 11. 10. 2010,
č. j. 52 Ad 11/2010 - 94, vyzval žalobkyni, aby doplnila repliku k vyjádření žalované a podrobně
se vyjádřila k tvrzení žalované, že dotyčným 35 osobám v inkriminovaném období byla mzda
nejen zaúčtována, ale rovněž jim byla z účtu žalobkyně zaplacena, což vyplývá z vyúčtování mzdy
a výpisu z účtů zaměstnanců. Dále měla žalobkyně uvést, zda toto tvrzení odpovídá skutečnosti,
přičemž v kladném případě byla povinna objasnit, z jakého důvodu tak činila a proč osobám,
které pro ni nikdy fakticky nepracovaly, předávala výplatní lístky a vyplácela částky
na nich uvedené.
K této výzvě předložila žalobkyně doplnění repliky ze dne 18. 10. 2010, ve kterém uvedla,
že v Brněnci nic nevyráběla, což lze doložit znaleckým posudkem Ing. Milana Rašína
č. 6/126/2009 ze dne 14. 4. 2009. Dotyčné osoby tak byly nepotřebnými zaměstnanci
VITKA Brněnec a.s., kteří pro ni v inkriminované době nepracovali a jejichž pracovní poměry
měly končit. Dále byly k její tíži protiprávně vyplaceny náhrady za dovolené, na které vznikly
nároky dotyčným osobám před 1. 6. 2005. Otázkou též zůstává, zda vypočtená výše mezd
jednotlivých osob odpovídala pracovním smlouvám. E. F. se totiž podle pozdějších zjištění
neřídila zákonem o konkursu a vyrovnání, vytvářela ničemu neodpovídající dokumenty
a vyplácela zaměstancům více, než činily nároky z jejich pracovních smluv, kvůli čemuž
bylo na ni podáno trestní oznámení. Navíc uvedené osoby nahlásila okresní správě sociálního
zabezpečení již od počátku roku 2005 a některé z nich vedla až do konce tohoto roku. Žalovaná
by proto podle žalobkyně měla předložit veškerá roční hlášení za rozhodné období zaslaná E. F.
a originály jí předložených pověření, jakož i sdělit, jaký elektronický přístup E. F. užívala.
Toto doplnění repliky zaslal krajský soud přípisem ze dne 26. 10. 2010,
č. j. 52 Ad 11/2010 - 103, žalované s tím, aby se vyjádřila k tvrzení žalobkyně, že uvedené osoby
pro ni v rozhodné době nepracovaly a tedy jejich faktický pracovní poměr k ní nevznikl.
K tomu žalovaná ve vyjádření ze dne 2. 11. 2010 poukázala na účelovost tvrzení
žalobkyně, neboť je nepravděpodobné, že by tato zaúčtovala a vyplácela mzdu v případě,
že by pro ni zaměstnanci nevykonávali žádnou práci. Navíc ve mzdových listech
byl u jednotlivých zaměstnanců vykázán údaj o odpracovaných hodinách v měsíci,
a proto je zřejmé, že jim byla poskytována odměna za vykonanou práci. O vystupování žalobkyně
k dotyčným osobám jako ke svým zaměstnancům pak svědčí i jí vyhotovené sdělení pro J. H. ze
dne 2. 6. 2005, v němž se uvádí, že došlo ke změně zaměstnavatele a že všechna práva a
povinnosti sjednané ve stávající pracovní smlouvě přecházejí na žalobkyni. Stejnou skutečnost
dosvědčuje i dopis ze dne 20. 6. 2005, kterým žalobkyně sdělila J. V., že s ní rozvazuje pracovní
poměr výpovědí. Obě tyto listiny byly součástí správního spisu. Dále žalovaná navrhla, aby
tvrzení žalobkyně o nevyvíjení žádné práce dotčenými 35 osobami bylo prokázáno jejich
svědeckými výpověďmi. K vyjádření ze dne 2. 11. 2010 připojila žalovaná i plnou moc ze dne 20.
5. 2005, oznámení o pověření k zajištění všech úkonů souvisejících s přihlašováním a
odhlašováním organizací, malých organizací a jejich zaměstnanců, hlášením změn a splnění
jednorázové povinnosti ve smyslu čl. II zákona č. 424/2003 Sb. ze dne 20. 5. 2005 a ze dne 29. 7.
2005. Také tyto listiny již byly obsaženy ve správním spise a žalovaná jimi dokládala, že E. F. byla
žalobkyní udělena plná moc k zajištění všech úkonů souvisejících s předkládáním evidenčních
listů důchodového pojištění.
Následně krajský soud přípisem ze dne 8. 11. 2010, č. j. 52 Ad 11/2010 - 109, zaslal
toto vyjádření žalobkyni a uložil jí předložení listin, jež by prokazovaly, že v inkriminovaném
období nic nevyráběla a E. F. vyplácela zaměstnancům více, než činily jejich nároky z pracovních
smluv. Konkrétně měla žalobkyně předložit znalecký posudek Ing. Milana Rašína č. 6/126/2009,
ze dne 14. 4. 2009 a trestní oznámení podané na E. F., o nichž se zmínila v předchozím podání.
Dále měla žalobkyně sdělit, která konkrétní osoba hradila částky odpovídající rozdílu mezi
pojistným a vyplacenými dávkami vykázanými v přehledech za měsíce červen, červenec a srpen
2005. Toto své tvrzení měla žalobkyně doložit.
Na tuto výzvu reagovala žalobkyně přípisem ze dne 18. 11. 2010, k němuž na podporu
svých tvrzení předložila znalecký posudek Ing. Milana Rašína ze dne 14. 4. 2009 a nepravomocný
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 42 Cm 99/2005.
Z nich podle žalobkyně vyplývá, že v provozovně v Brněnci nic nevyrobila a tudíž pro ni nemohl
nikdo žádnou práci vykonávat. Dále žalobkyně předložila zápis z jednání věřitelského výboru
ze dne 24. 6. 2005, č. 05-2005, v němž se uvádí, že úpadce VITKA Brněnec a.s. prochází
reorganizací, obnovuje dodavatelskoodběratelské vztahy a s tím souvisí i personální redukce.
V dalším zápisu z jednání věřitelského výboru ze dne 15. 9. 2005, č. 06-2005, je zmínka o tom,
že věřitelský výbor souhlasí s postupem správce konkursní podstaty ze dne 13. 9. 2005,
kdy byl jednateli žalobkyně Ing. Michalu Skřivánkovi znemožněn přístup do prostor úpadce,
čímž bylo zabráněno nezákonným manipulacím ze strany Ing. S. s majetkem opětovně zapsaným
do konkursní podstaty. S odkazem na tuto listinu žalobkyně uvedla, že nemůže předložit
požadované dokumenty vztahující se k účtování a výplatě pojistného. Konečně žalobkyně
předložila protokol o kontrole pojistného č. 663/09, v němž se podle ní nesprávně uvádí, že
zaměstnávala některé pracovníky pět měsíců před podpisem smlouvy o prodeji podniku. Dále
z tohoto protokolu podle žalobkyně vyplývá, že někteří její pracovníci nebyli v systému okresní
správy sociálního zabezpečení vedeni jako její zaměstnanci.
Krajský soud si rovněž opatřil adresy trvalého pobytu osob, za něž měla žalobkyně
v v rozhodné době odvádět pojistné. Přípisem ze dne 12. 11. 2010, č. j. 52 Ad 11/2010 - 147,
pak tyto osoby vyzval ke sdělení, zda v období od 1. 6. 2005 do 31. 8. 2005, případně v jeho části,
byly zaměstnanci žalobkyně, zda pro tuto společnost skutečně vykonávaly práci a o jakou
konkrétní práci, na jaké pracovní pozici a v jakém místě se jednalo. V případě zaměstnání pouze
po část uvedeného období se měly tyto osoby zmínit, jakým způsobem a k jakému datu došlo
k ukončení jejich pracovního poměru. Dále je soud vyzval, aby sdělily, zda za měsíce červen,
červenec a srpen 2005, případně za část tohoto období, obdržely od žalobkyně mzdu. Konečně
v případě obdržení mzdy bez faktické práce pro žalobkyni měly tyto osoby uvést důvod takového
postupu.
K této výzvě uvedené osoby sdělily, že se staly zaměstnanci žalobkyně od 2. 6. 2005
na základě sdělení o změně zaměstnavatele, podle něhož dále všechna práva a povinnosti
sjednané ve stávající pracovní smlouvě přešly na nový subjekt. K tomuto vyjádření řada
vyzvaných osob připojila také kopii sdělení žalobkyně ze dne 2. 6. 2005. Dále tyto osoby sdělily,
že pro žalobkyni pracovaly na různých pracovních pozicích, přičemž některé z nich výslovně
uvedly, že tak činily v provozovně žalobkyně v Brněnci. Podstatná část vyzvaných osob dále
soudu předložila sdělení ze dne 23. 6. 2005, v němž byla žalobkyní upozorněna na skončení
pracovního poměru ke dni 30. 6. 2006. V tomto sdělení se uvádí, že správce konkurzní podstaty
dne 24. 5. 2005 uzavřel s příslušnými zaměstnanci dohodu o změně pracovní smlouvy na dobu
určitou do 30. 6. 2005 a po přechodu pracovněprávního vztahu na žalobkyni jejich pracovní
poměr k tomuto dni končí, neboť je není možné z důvodu snižování počtu zaměstnanců
dále zaměstnávat. Další část osob předložila písemnost ze dne 20. 6. 2005, kterou s nimi
žalobkyně rozvázala pracovní poměr výpovědí z důvodu nadbytečnosti. Jedna ze soudem
oslovených osob dodala dohodu o skončení pracovního poměru ke dni 30. 6. 2005,
kterou uzavřela s žalobkyní dne 17. 6. 2005. Některé osoby soudu sdělily, že u žalobkyně
pracovaly po celé období od 2. 6. 2005 do 31. 8. 2005. Všechny osoby pak na výzvu soudu
potvrdily, že žalobkyně jim za odpracované měsíce vyplácela mzdu řádně a včas.
V řízení o žalobě tedy krajský soud vyvinul poměrně značnou iniciativu za účelem zjištění,
zda v rozhodném období od 2. 6. 2005 do 31. 8. 2005 vznikl mezi žalobkyní a dotyčnými
zaměstnanci faktický pracovní poměr. Ten by totiž vedl k závěru o povinnosti žalobkyně platit
v uvedeném období pojistné za sebe i za tyto zaměstnance, a to bez ohledu na to, zda smlouva
o prodeji podniku uzavřená dne 2. 6. 2005 mezi správcem konkursní podstaty VITKA
Brněnec a.s. a žalobkyní byla platná či nikoliv. Poplatníky pojistného totiž podle §3 odst. 1
písm. a), c) bodu 1 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v rozhodném období, nebyli pouze
organizace a jejich zaměstnanci v pracovním poměru, nýbrž i organizace a osoby činné v poměru,
který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny
všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Krajský soud si přitom
od účastníků řízení i samostatně obstaral celou řadu důkazů, které by mohly být považovány
za dostatečně způsobilé k učinění závěru o existenci či neexistenci faktického pracovního poměru
mezi žalobkyní a dotyčnými osobami. Krajský soud vyvíjel iniciativu a obstarával si důkazy
i za účelem posouzení správnosti postupu E. F. při výplatě mezd dotyčným osobám
a při účtování a výplatě pojistného.
Krajský soud uvedené důkazy neprovedl a místo toho podle §76 odst. 1 písm. b) a §78
odst. 3 s. ř. s. bez nařízení jednání rozhodnutí žalované i jemu předcházející rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení
s tím, že ta se v něm má zabývat fakticitou pracovních poměrů dotyčných osob k žalobkyni.
Takto mohl soud v řízení o žalobě postupovat, neboť podle §52 odst. 1 s. ř. s. mu přísluší
rozhodovat, které z navržených důkazů provede. Navíc znění §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
mu umožňuje žalobou napadené rozhodnutí zrušit bez jednání rozsudkem proto, že skutkový
stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní
doplnění. Nicméně právo soudu posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede
a které nikoli jej nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého
důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, a ze dne 1. 4. 2008,
č. j. 9 Azs 15/2008-108, www.nssoud.cz). Při posuzování otázky, jak by měl postupovat krajský
soud při nevyhovění návrhu na provedení dokazování, je nutno poukázat též na nález Ústavního
soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu. V něm tento soud uvedl následující. „Zákonem předepsanému postupu
v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1)
nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána
jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání)
svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen
o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům,
k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami
vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst.1 úst. zákona č. 1/1993 Sb. ČR.“
V dané věci měl tedy krajský soud podrobně objasnit, proč neprovedl jako důkazy
ty listiny, které si v žalobním řízení na návrh jeho účastníků či samostatně obstaral za účelem
objasnění fakticity pracovních poměrů dotčených osob k žalobkyni a které již nebyly provedeny
ve správním řízení. Proto měl vysvětlit, proč k náležitému posouzení této problematiky
nepostačují důkazy opatřené v soudním řízení správním, proč je tedy v tomto směru
ještě zapotřebí provádět rozsáhlé nebo zásadní doplnění skutkového stavu správním orgánem
a na jaké konkrétní aspekty sporné otázky by mělo být další dokazování před správním orgánem
zaměřeno. Takto měl krajský soud postupovat obzvláště za situace, kdy důkazy opatřené
v žalobním řízení, především vyjádření osob, za něž žalobkyně odváděla v rozhodném období
pojistné, by mohly být považovány za dostatečné pro učinění závěru o existenci faktického
pracovního poměru mezi žalobkyní a dotyčnými osobami.
Uvedeným způsobem však krajský soud nepostupoval, v důsledku čehož je nutné
považovat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Tím byl naplněn
důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K této vadě byl přitom Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla
v kasační stížnosti výslovně namítnuta.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že krajský soud ve zrušovacím rozsudku
zavázal žalovanou také k posouzení otázky platnosti smlouvy o prodeji podniku. Povinnost
žalobkyně platit pojistné by totiž byla v dané věci dána i při existenci faktického pracovního
poměru s dotyčnými osobami, jak připustil i samotný krajský soud v napadeném rozsudku.
Proto v případě prokázání vzniku faktického pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní
a dotyčnými osobami v řízení o žalobě by platnost smlouvy o prodeji podniku nemusela
být dále posuzována. V takovém případě by nemusela být zkoumána ani problematika předávání
přehledů E. F., k čemuž krajský soud ve zrušujícím rozsudku taktéž zavázal žalovanou. Vznik
povinnosti platit pojistné se totiž neodvíjí od podání přehledu oprávněnou osobou, nýbrž od
existence pracovního poměru nebo poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní
poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy
pro jeho vznik, jak již bylo zmíněno v předchozí části tohoto rozsudku.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud podle §110 odst. 3
s. ř. s. vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto zrušovacím
rozhodnutí. V novém rozhodnutí krajský soud podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu