ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.8.2011:49
sp. zn. 4 Ads 8/2011 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Š., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010,
č. j. 10 Ca 260/2009 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Úřad práce v Pardubicích (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 13. 11. 2008,
č. j. PAA-38/2008, zamítl podle §9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“), žádost o uspokojení
mzdových nároků žalobce za měsíce leden, únor a březen roku 2008. V odůvodnění uvedl,
že žalobce dne 8. 7. 2008 požádal o uspo kojení mzdových nároků za měsíc leden 2008
ve výši 24 532 Kč, za měsíc únor 2008 ve výši 24 532 Kč a za měsíc březen 2008
ve výši 24 532 Kč, které nebyly vyplaceny zaměstnavatelem (Krajské regionální centrum
Pardubického kraje). Poukázal na to, že podle §3 písm. b) zákona č. 118/2000 Sb. může
zaměstnanec uplatnit mzdové nároky, které mu náleží a jejichž výplatu neprovedl zaměstnav atel,
který je v platební neschopnosti. Konstatoval, že z předložených dokladů zjistil, že za měsíc
leden, únor a březen roku 2008 žalobci mzdové nároky nevznikly, neboť zaměstnavatel žalobce
nebyl ke dni podání žádosti o uspokojení jeho splatných mzdových nároků v platební
neschopnosti.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 1. 2009, č. j. 2008/83318 - 424, podle §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí
úřadu práce potvrdil. Konstatoval, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
obdržel dne 8. 7. 2008 insolvenční návrh žalobce na majetek zaměstnavatele. Téhož dne požádal
žalobce úřad práce o uspokojení mzdových nároků na měsíc leden, únor a březen roku 2008,
které mu zaměstnavatelem nebyly podle jeho prohlášení vyplaceny. Žalovaný poukázal na §3
písm. c) zákona č. 118/2000 Sb ., podle kterého je pro účely tohoto zákona zaměstnavatel
v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem
následujícím po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České
republice. Platební neschopnost zaměstnavatele tak podle žalovaného nastala dnem 9. 7. 2008.
Dále uvedl, že podle §1a téhož zákona má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených
tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených
mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce podal
žádost o uspokojení mzdových nároků u úřadu práce již dne 8. 7. 2008 , tedy v době,
kdy zaměstnavatel nebyl ještě v platební neschopnosti, nesplnil zákonnou podmínku pro přiznání
mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb. Na základě výše uvedeného žalovaný
konstatoval, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s §9 odst. 6 zákona
č. 118/2000 Sb., pokud žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíce leden, únor
a březen roku 2008 zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že podal na místně příslušný
úřad práce žádost o uspokojení mzdových nároků, které mu nebyly zaměstnavatelem vy placeny.
K této žádosti doložil všechny doklady, které jsou taxativně vymezeny v zákoně č. 118/2000 Sb.
Zdůraznil, že podle zjištěného stavu je nesporné, že mu vznikly mzdové nároky, které mu nebyly
vyplaceny, což potvrdil i jeho bývalý zaměstnavatel. Poukázal na to, že splnil všechny podmínky,
které mu ukládá zákon č. 118/2000 Sb. pro to, aby mohly být předmětné nároky vyplaceny;
žalovaný však toto nerespektoval a věc zamítl s odůvodněním, že žádost byla podána předčasně.
Požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení právního zástupce. Navrhoval,
aby bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 6. 2. 2009, č. j. 2 Cad 13/2009 – 4, Městský soud v Praze žalobce
osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou,
advokátku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2010, č. j. 10 Ca 258/2009 – 28, žalobu
odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl,
že se žalobce v dané věci domáhá přezkoumání rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno
o jeho mzdových nárocích. Je přitom nepochybné, že mzdové nároky podle zákona
č. 118/2000 Sb., byť o nich rozhoduje správní orgán procesním postupem podle správního řádu,
jsou součástí pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních. Zdůraznil, že musí vycházet
z §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen. „s. ř. s.“) ,
podle něhož je žaloba nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu
v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Poukázal na §46
odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí
ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním
řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl
v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Soud žalobce poučil, že musí podat
novou žalobu podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Městský soud v Praze proto podle §68 písm. b) s. ř. s.
za použití §46 odst. 2 téhož zákona žalobu odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s . Nesouhlasil s Městským soudem v Praze,
že není k projednávání věci soudem věcně příslušným, neboť se jedná o rozhodnutí správního
orgánu v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu.
Byl toho názoru, že soud měl o podané žalobě věcně rozhodnout, neboť rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím, jenž naplňuje znaky §65 odst. 1 s. ř. s. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s,
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3
s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydá ní nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnos ti řízení před soudem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005, www.nssoud.cz). Podle dalších
judikatorních závěrů „odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval -li se jí věcně,
přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění
procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, dostupný na www.nssoud.cz).
Přestože stěžovatel uplatnil důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s., považoval
Nejvyšší správní soud za důvod podání kasační stížnosti důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze vyjadřuje obecný nesouhlas
s vyslovenými právními závěry soudu prvního stupně. Nepředkládá však v tomto směru žádnou
argumentaci, kterou by závěry soudu popíral. Z odůvodnění napadeného usnesení přitom plyne,
že Městský soud v Praze žalobu stěžovatele odmítl podle §46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.,
neboť rozhodnutí žalovaného o mzdových nárocích žalobce podle zákona č. 118/2000 Sb.
je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, o níž má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř.
Úlohou Nejvyššího správního soudu v posuzované věci tedy bylo posoudit,
zda rozhodnutí žalovaného o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o mzdových nárocích
žalobce podle zákona č. 118/2000 Sb. je rozhodnutím správního orgánu ve věci soukromoprávní
nebo veřejnoprávní. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne
1. 4. 2003, č. j. 6 A 97/2002 - 26, publikovaném pod č. 17/2003 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, dostupné na www.nssoud.cz. V něm dospěl k závěru, že „považuje za nepochybné,
že mzdové nároky podle zákona č. 118/2000 Sb., byť o nich rozhoduje správní orgán procesním postupem
podle správního řádu, jsou součástí pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních. Nejvyšší správní soud
tedy musí vycházet z §68 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žaloba (proti rozhodnutí správního orgánu)
je nepřípustná také tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné
pravomoci správního orgánu. Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud (ve správním soudnictví) návrh odmítne také tehdy,
domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl
v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.“
Nejvyšší správní soud se nehodlá od výše uvedeného právního názoru odchýlit.
V nyní projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatel žádostí ze dne 8. 7. 2008
uplatnil u úřadu práce mzdové nároky podle zákona č. 118/2 000 Sb. za měsíce leden, únor
a březen roku 2008, které mu nebyly zaměstnavatele m vyplaceny. Pokud tedy Nejvyšší správní
soud na posuzovaný případ aplikuje právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 4. 2003, č. j. 6 A 97/2002 - 26, dospívá k závěru, že rozhodnutí žalovaného,
v němž rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatele o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., je rozhodnutím
správního orgánu v soukromoprávní věci. Nepřípadná je proto argumentace stěžovatele,
že rozhodnutí žalovaného splňuje podmínky §65 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení sice definuje
rozhodnutí, jakožto legislativní zkratku pro soudní řízení správní, nicméně se jedná o rozhodnutí
správního orgánu ve veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní věci. Ostatně tento závěr vyplývá
z §2 s. ř. s., podle něhož se ve správním soudnictví poskytuje ochrana pouze veřejným
subjektivním právům. Nejvyšší správní soud tak ve shodě s Městským soudem v Praze dospěl
k závěru, že žaloba stěžovatele nemůže být projednána ve správním soudnictví, a Měs tský soud
v Praze proto nepochybil, odmítl-li žalobu stěžovatele podle §46 odst. 2 a §68 písm. b) s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné náklady, které by přesahovaly
rámec jeho běžné úřední činnosti, nevznikly.
Stěžovateli byla ustanovena zástupkyně z řad advokátů, Mgr. Dagmar Rezková
Dřímalová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8
s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatele byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
za řízení o kasační stížnosti v celkové částce 2400 Kč [za jeden úkon právní služby
ve výši 2100 Kč spočívající v písemném podání soudu ve věci samé podle §11 odst. 1 písm. d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) , a jeden režijní paušál
ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarif u, celkem tedy 2400 Kč]. Zástupkyni
stěžovatele tedy bude vyplacena částka ve výši 2400 Kč z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu