ECLI:CZ:NSS:2011:4.ADS.9.2011:56
sp. zn. 4 Ads 9/2011 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: J. Š., zast.
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010,
č. j. 10 Ca 257/2009 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 2400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Úřad práce v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 12. 11. 2008, č. j. ULA-26/2008,
podle §9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 118/2000 Sb.“), zamítl žádost
žalobce ze dne 8. 7. 2008 o uspokojen í mzdových nároků za leden až březen 2008,
které mu nevyplatil jeho zaměstnavatel Krajské regionální centrum Ústeckého kraje.
V odůvodnění úřad práce poukázal na §1a ve spojení s §3 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb.,
podle nichž je zaměstnavatel v platební neschopnosti dnem následujícím po dni, kdy byl na něho
podán insolvenční návrh u soudu. Ten Krajský soud v Ústí nad Labem obdržel rovněž dne
8. 7. 2008 a platební neschopnost zaměstnavatele tudíž nastala dnem 9. 7. 2008. Žalobce
však požádal úřad práce o uspokojení mzdových nároků již dne 8. 7. 2008, tedy v době,
kdy zaměstnavatel ještě nebyl v platební neschopnosti. Proto úřad práce žádost zamítl.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2009, č. j. 2008/85969 - 424, podle §90 odst. 5
správního řádu zamítl odvolání žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí úřadu práce.
Konstatoval, že Krajský soud v Ústí nad Labem obdržel dne 8. 7. 2008 insolvenční návrh
žalobce. Není přitom podstatné, kdy byl návrh podán, nýbrž kdy byl doručen soudu. Žalobce
téhož dne požádal úřad práce o uspokojení mzdových nároků. Žalovaný poukázal na §3 písm. c)
zákona č. 118/2000 Sb., podle něhož je zaměstnavatel v platební neschopnosti,
jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni,
kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu. Platební neschopnost
proto nastala dnem 9. 7. 2008. Žalovaný dále poukázal na §1a téhož zákona,
podle kterého má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo
na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem,
který je v platební neschopnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žádost o uspokojení
mzdových nároků u úřadu práce již dne 8. 7. 2008, tedy v době, kdy zaměstnavatel ještě nebyl
v platební neschopnosti, nesplnil podmínku pro přiznání mzdových nároků. Úřad práce
proto podle žalovaného postupoval správně, když žádost o uspokojení mzdových nároků zamítl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2010, č. j. 10 Ca 257/2009 - 28, žalobu
napadající rozhodnutí žalovaného odmítl. Podle soudu se žalobce domáhá přezkoumání
rozhodnutí o jeho mzdových nárocích. Je přitom nepochybné, že mzdové nároky podle zákona
č. 118/2000 Sb., byť o nich rozhoduje správní orgán podle správního řádu, jsou součástí
pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních. Podle §68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen. „s. ř. s.“) je žaloba nepřípustná také tehdy, jde -li o rozhodnutí
správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního
orgánu. Soud postupoval ve smyslu §46 odst. 2 s. ř. s., podl e něhož soud návrh odmítne
také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci,
o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci. Soud žalobce poučil, že musí podat novou žalobu podle §244
a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdě jších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“). Z uvedených důvodů soud žalobu odmítl.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) ve stanovené lhůtě kasační
stížnost. V ní vyjádřil nesouhlas se závěry soudu, podle nichž není k projednávání věcně
příslušný, neboť se jedná o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci.
Podle stěžovatele měl soud o žalobě věcně rozhodnout, neboť rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím, jež naplňuje znaky uvedené v §65 odst. 1 s. ř. s. Proto stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010,
č. j. 10 Ca 257/2009 - 28, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
vázán důvody a rozsahem kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle §109 odst. 3
s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publikovaného pod č. 625/2005 Sb. NSS „ je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby,
přicházejí pro stěžovatele v úvahu z pova hy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu .“. Podle dalších judikatorních závěrů
„odmítl-li krajský soud žalobu … a nezabýval-li se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správ ní soud v kasačním
řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat
nemůže“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65,
dostupný na www.nssoud.cz). Na základě uvedeného je třeba předně uvést, že stěžovatel
v kasační stížnosti pouze vyjadřuje obecný nesouhlas s vyslovenými právními závěry Městského
soudu v Praze. Nepředkládá však v tomto směru žádnou argumentaci, kterou by zaujaté závěry
soudu popíral. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soud žalobu odmítl,
neboť rozhodnutí žalovaného o mzdových nárocích podle zákona č. 118/2000 Sb.
je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, o němž má jednat a rozhodnout soud
v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř.
Úlohou Nejvyššího správního soudu v posuzované věci je tedy posoudit, zda rozhodnutí
žalovaného o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o mzdových nárocích podle zákona
č. 118/2000 Sb. je rozhodnutím správního orgánu ve věci soukromoprávní nebo veřejnoprávní.
Touto otázkou se přitom již Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 1. 4. 2003,
č. j. 6 A 97/2002 - 26, publikovaném pod č. 17/2003 Sb. NSS. V něm dospěl k závěru,
že „považuje za nepochybné, že mzdové nároky podle zákona č. 118/2000 Sb., byť o nich rozhoduje správní
orgán procesním postupem podle správního řádu, jsou součástí pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních.
Nejvyšší správní soud tedy musí vycházet z §68 písm. b) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení ža loba (proti rozhodnutí
správního orgánu) je nepřípustná také tehdy, jde -li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané
v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Podle §46 odst. 2 s. ř. s. soud (ve správním soudnictví) návrh
odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí,
jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci.“. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje i v dané věci a neshledává žádného důvodu
se od něho odchýlit.
Podle Nejvyššího správního soudu v nyní projednávané věci nejsou pochybnosti o tom,
že stěžovatel žádostí ze dne 8 . 7. 2008 uplatnil u úřadu práce mzdové nároky podle zákona
č. 118/2000 Sb. za měsíce leden až březen roku 2008, které mu nebyly zaměstnavatelem
vyplaceny. Proto i rozhodnutí žalovaného, v němž rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí úřadu
práce, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o uspokojení soukromoprávních mzdových nároků,
je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci. Stěžovatelova argumentace
ustanovením §65 odst. 1 s. ř. s. je nepřípadná, neboť toto ustanovení sice definuje pojem
rozhodnutí, nicméně z hlediska systematiky zákona a povahy věci jde o vymezení rozhodnutí
správního orgánu ve veřejnoprávní věci a nikoliv soukromoprávní. Ostatně tento závěr vyplý vá
z §2 s. ř. s., podle kterého se ve správním soudnictví poskytuje ochrana veřejný m
a nikoliv soukromým subjektivním právům. Nejvyšší správní soud tak shodně s Městským
soudem v Praze dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele nemůže být projednána a rozhodnuta
ve správním soudnictví a jsou tak dány důvody pro její odmítnutí podle §46 odst . 2 s. ř. s.
za použití §68 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
věty první ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť stěžovatel nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné náklady, které by přesahovaly
rámec jeho běžné úřední činnosti, nevznikly.
Stěžovateli byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009,
č. j. 2 Cad 11/2009 - 4, ustanovena zástupcem advokátka Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová.
Ta je oprávněna zastupovat stěžovatele také v řízení o kasační stížnosti (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, publikované
pod č. 1460/2008 Sb. NSS). V takovém případě hradí odměnu za zastupování a náhradu
hotových výdajů stát (srov. §35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto v souladu
s požadavky ustanovené zástupkyně určil její odměnu částkou 2100 Kč za jeden úkon právní
služby spočívající v písemném podání soudu ve věci samé (kasační stížnost ze dne 21. 5. 2010)
podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ,
a dále jí přiznal jeden režijní paušál ve výši 3 00 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarif u. Celkem
tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů činí 2400 Kč. Zástupkyni stěžovatele
bude tato částka vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu