ECLI:CZ:NSS:2011:4.ANS.4.2011:24
sp. zn. 4 Ans 4/2011 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: L. D., proti
žalovaným: 1) Úřad městské části Praha 10, se sídlem Vršovická 68, Praha 10 - Vršovice, 2)
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2011, č. j. 5 A 24/2011
- 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2011, č. j. 5 A 24/2011 - 11, zamítl návrh
žalobkyně na ustanovení zástupce a žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Soud
uvedl, že žalobkyně se prokazatelně žalobou nedomáhá ochrany před nečinností, jak sama uvedla
v žalobě, nýbrž požaduje omluvu po obou žalovaných z důvodu délky řízení. K tomu soud
dodal, že takový výrok učinit nemůže, neboť ve správním soudnictví není přípustná
„žaloba na omluvu“. S ohledem na to, čeho se žalobkyně domáhá, hodnotil soud i její žádost
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Podle §36 odst. 3 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) soud zamítne žádost o osvobození od soudních poplatků,
pokud návrh nemůže být zjevně úspěšný. Žalobkyně žádá, aby soud konstatoval průtahy
při vyřizování její žádosti a uložil žalovaným povinnost se jí omluvit. To ale soud není oprávněn
učinit. Proto i kdyby byl žalobkyni ustanoven advokát, který by doplnil žalobu,
tak by to bylo neúčelné, neboť soud se nemůže žalobou zabývat. Jedná se tedy o zjevně
neúspěšný návrh, a proto žalobkyně nemohla být osvobozena od soudních poplatků.
Z tohoto důvodu žalobkyni podle §35 odst. 8 s. ř. s. ani nemohl být ustanoven zástupce.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) uvedla,
že rozhodnutí soudu nerozumí. Podle jejího názoru si soud v odůvodnění usnesení protiřečí.
Pokud totiž soud nemohl smysl žaloby naplnit, měl ji postoupit příslušnému soudu. Za dané
situace je jí tedy znemožněn přístup k soudu.
Ani jeden ze žalovaných se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o neustanovení zástupce
a o neosvobození od soudních poplatků by trvání na splnění poplatkové povinnosti
a na zastoupení stěžovatelky advokátem znamenalo pouze řetězení řešeného problému
a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41,
a ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Proto nezaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti a nedostatek právního
zastoupení stěžovatelky nebrání projednání kasační stížnosti. Navíc Městský soud v Praze
usnesením ze dne 8. 3. 2011, č. j. 5 A 24/2011 - 14, výslovně stěžovatelce přiznal osvobození
od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti.
Podle Nejvyššího správního soudu celý problém nespočívá v nemajetnosti stěžovatelky,
úmyslu soudů jí škodit nebo dokonce krýt pochybení v činnosti veřejné správy, jak stěžovatelka
uvádí. Stěžovatelka se totiž v důsledku své nedostatečné orientace v právním řádu dostala
do situace, v níž ji nelze poskytnout právě tu právní ochranu, které se výslovně domáhá.
Nejde přitom o odepření přístupu k soudu, neboť stěžovatelka se pouze dožaduje něčeho,
co jí soudy působící ve správním soudnictví nemohou poskytnout.
Stěžovatelka podala žalobu a v jejím doplnění uvedla a zopakovala, že se domáhá toho,
aby se jí oba žalované správní orgány omluvily za průtahy při vyřizování její žádosti o přiznání
dávky pomoci v hmotné nouzi. Současně s tím podala návrh na osvobození od soudních
poplatků a návrh na ustanovení zástupce. Jak již správně uvedl Městský soud v Praze,
soudy působící ve správním soudnictví nemohou přikázat správním orgánům, aby se omluvily
těm, kdo byli dotčeni nesprávným postupem veřejné správy. Jakkoliv se stěžovatelka může cítit
poškozena, soudy, na které se obrátila, jí v této situaci nemohou pomoci. Nejde o to,
že stěžovatelce nelze vůbec vyhovět, či jí pomoci, ale o způsob, který si pro uplatnění svých
požadavků vybrala. Nejvyšší správní soud proto dodává, že žaloba ve správním soudnictví
není tím správným prostředkem pro ochranu jejích práv. Na základě toho je žaloba stěžovatelky
od samého počátku zjevně neúspěšná. Zjevnou neúspěšnost je třeba hodnotit v intencích
zaujatých judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007,
č. j. 7 Afs 102/2007 - 72, www.nssoud.cz, „uvedenému pojmu lze proto podřadit takové návrhy,
jejichž neúspěšnost je bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná, nesporná a okamžitě
zjistitelná.“. V daném případě se stěžovatelka domáhá uložení omluvy, avšak tu soudy působící
ve správním soudnictví nemohou veřejné správě přikázat. Soudy ve správním soudnictví
totiž rozhodují pouze o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů, o ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu,
o kompetenčních žalobách, ve věcech volebních, ve věcech místního a krajského referenda,
ve věcech politických stran a politických hnutí a o zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho části (§4 s. ř. s.). V dané věci sice stěžovatelka označila podání ze dne 1. 2. 2010
jako žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, avšak v jeho petitu se domáhala
omluvy za psychickou újmu, která jí byla způsobena nečinností a špatným úředním postupem
žalovaných. Stěžovatelka se tedy ve skutečnosti nedomáhala ochrany proti nečinnosti správního
orgánu, nýbrž podala návrh na zahájení řízení, které nespadá do pravomoci soudů ve správním
soudnictví. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se lze domáhat pouze toho,
aby soud uložil správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (§79 odst. 1
s. ř. s.). Z podané žaloby však plyne, že rozhodnutí o žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi
již vydáno bylo. I kdyby tedy byla podaná žaloba jakkoliv doplňována advokátem,
nijak by to nezměnilo její hodnocení v tom, že je zjevně neúspěšná. Tím ovšem není řečeno,
že s tím, co se postupem správních orgánů událo, nelze absolutně nic učinit.
Protože je žaloba ze své podstaty zjevně neúspěšná a pojmově ji nelze vyhovět,
nelze vyhovět ani žádostem stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
zástupce.
Nejvyšší správní soud uvádí, že podmínky, za nichž může být stěžovatelka osvobozena
od soudních poplatků, jsou upraveny v §36 odst. 3 s. ř. s. Podle něj je rozhodnutí o tom,
zda lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, vázáno na prokázání
okolnosti, že nemá dostatečné prostředky. Současně je však stanoveno, že žádost je třeba
zamítnout, dospěje-li soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Proto je třeba,
aby se soud posuzující existenci podmínek pro osvobození od soudních poplatků nejprve zabýval
otázkou zjevné úspěšnosti (neúspěšnosti) návrhu a teprve poté přihlížel k majetkovým poměrům
navrhovatele. Opačný postup, tj. primární prokazování nedostatku prostředků žadatelem a teprve
následné zkoumání zjevné nedůvodnosti návrhu soudem, by totiž bylo evidentně v rozporu
se smyslem tohoto zákonného ustanovení. Z toho důvodu se Městský soud v Praze zabýval
úspěšností návrhu, přičemž dospěl ke stejným právním závěrům jako Nejvyšší správní soud,
tedy že žaloba je zjevně neúspěšná.
Rozhodnutí o ustanovení zástupce je vázáno na splnění podmínek uvedených v §35
odst. 8 s. ř. s. První podmínka je odvislá od splnění předpokladů pro osvobození účastníka
od soudních poplatků, což znamená, že účastník řízení doloží soudu nedostatek prostředků
a že se nebude jednat o zjevně neúspěšný návrh. Druhá z kumulativně určených podmínek
pak spočívá v tom, že je zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele. Proto i zde je třeba,
aby se soud posuzující existenci podmínek pro ustanovení zástupce navrhovateli nejprve zabýval
otázkou zjevné úspěšnosti (neúspěšnosti) tohoto návrhu. Pokud tedy Městský soud v Praze
správně shledal, že návrh je zjevně neúspěšný, nebyly dány předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků a ve svém důsledku ani pro ustanovení zástupce. K tomu Nejvyšší správní
soud dodává a opakuje, že i kdyby stěžovatelka byla zastoupena advokátem, tak by jí advokát
nijak nemohl pomoci, protože domáhat se přikázání omluvy ve správním soudnictví nelze.
Neustanovení advokáta proto nijak neomezilo stěžovatelku v jejím právu na přístup k soudu.
V daném ohledu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Městský soud v Praze vyložil
§36 odst. 3 s. ř. s. správně a vhodným způsobem jej aplikoval na danou věc. Nejvyšší správní
soud se proto s jeho závěry ztotožňuje.
Nad rámec shora uvedených skutečností je vhodné naznačit, jakým způsobem
může stěžovatelka dále postupovat. Limitujícím faktorem však bude časový odstup,
který ve věci již nastal.
V první řadě je třeba konstatovat, že stěžovatelka může podat stížnost podle §175
správního řádu, což učinila, jak vyplývá z obsahu žaloby. Na základě této stížnosti jí tajemník
Úřadu městské části Praha 10 adresoval omluvu za to, že nebyly dodrženy lhůty pro vydání
rozhodnutí. Pokud stěžovatelka nebyla spokojena s touto písemnou omluvou, mohla se obrátit
na nadřízené složky, jako kupř. Magistrát hlavního města Prahy. Stěžovatelka tak sice učinila,
ale ještě před sdělením a omluvou tajemníka. Stěžovatelka také mohla informovat kupř. Kancelář
veřejného ochránce práv.
Pokud stěžovatelce prodlením správních orgánů vznikla škoda, mohla její náhradu
uplatnit. Stěžovatelka se však obracela převážně na orgány, které jí s jejími požadavky nemohly
pomoci. Co se týče náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, úprava
je obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a stěžovatelka by mohla náhradu
škody požadovat po Úřadu městské části Praha 10, případně Magistrátu hlavního města Prahy.
Bude ovšem třeba doložit, že jí postupem žalovaných vznikla škoda.
Stěžovatelka může podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. požadovat poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Má totiž k dispozici vyjádření tajemníka,
který přiznává, že v jejím případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu a pochybení.
K tomu je však třeba, aby se stěžovatelka s uplatněním tohoto nároku obrátila přímo na Úřad
městské části Praha 10 a doložila jej příslušnými podklady, zejména tedy zmiňovanou omluvou
tajemníka. Nejvyšší správní soud nemůže jakkoliv předjímat, jak bude věc posouzena,
pouze stěžovatelku upozorňuje na možnosti řešení jejích požadavků. Bližší pomoc stěžovatelce
může zajistit buďto Kancelář veřejného ochránce práv, případně nejrůznější občanské poradny
a sdružení, nebo dokonce i advokátní kancelář, která ji může za určitých okolností poskytnout
bezplatnou právní konzultaci. Přitom i sami pracovníci Úřadu městské části Praha 10 by měli
stěžovatelce být nápomocni poté, co je případně požádá o součinnost v této věci.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60
odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřísluší a oběma
žalovaným v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jejich běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu