ECLI:CZ:NSS:2011:4.AS.30.2011:120
sp. zn. 4 As 30/2011 - 120
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jiřího Pally ve věci žalobce: Občané za ochranu
kvality bydlení v Brně – Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení,
se sídlem U Luhu 23, Brno – Kníničky, zast. Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem
Dvořákova 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské náměstí 6, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 11 A 222/2010 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Skutkové a procesní vymezení věci
Občanské sdružení Občané za ochranu kvality bydlení v Brně – Kníničkách,
Rozdrojovicích a Jinačovicích (dále žalobce nebo stěžovatel) žádostí ze dne 12. 12. 2006
o „poskytnutí informace podle zákona č. 106/99“ reagovalo na tvrzení náměstka hejtmana
Jihomoravského kraje Ing. Venclíka, který na zasedání zastupitelstva Jihomoravského kraje řekl:
„První věc, kterou je zde zapotřebí říci, jestli se někdo ohání zájmy České republiky a Jihomoravského kraje,
že určité politické skupiny v Rakousku, které platí některé aktivisty, kteří nás bombardují, mají obrovský zájem
o to, aby trasa dálnice Brno – Vídeň šla přes Břeclav…“ Žalobce požadoval předat všechny dokumenty,
ze kterých náměstek hejtmana vycházel a které dokládají: 1. o které určité politické skupiny
v Rakousku se jedná, 2. které konkrétní aktivisty předmětné politické skupiny a jak platí,
3. jak a kdy aktivisté „bombardovali“; 4. požadovali předat veškerou korespondenci předmětných
aktivistů ve věci ÚP VUC Břeclavsko, a to za období od 1. 1. 2005. Zatímco prvé tři okruhy
žádosti byly (ve vztahu k tomuto řízení) v průběhu doby řešeny sdělením povinného, že takovými
informacemi nedisponuje, čtvrtá otázka předmětem řízení zůstává.
Žalobce byl krajským úřadem Jihomoravského kraje (dále krajský úřad JMK) přípisem
ze dne 13. 12. 2006 podle §15 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. (dálen jen Infz) vyzván
k upřesnění bodu 4. žádosti, specificky ke konkretizaci subjektu, resp. subjektů,
kterých se má požadovaná korespondence týkat, resp. ke konkretizaci subjektu či subjektů,
kteří jsou v daném případě vedle „předmětných aktivistů“ adresáty nebo odesílateli
korespondence. V tomto přípisu je také obsaženo upozornění na důsledky nesplnění požadavku
upřesnit žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy podle §14 odst. 5 písm. b) a §15 Infz,
spočívající v odmítnutí bodu 4. žádosti.
Na výzvu k doplnění žádosti reagoval žalobce dne 29. 12. 2006 odpovědí, ve které uvedl,
že „[v]ýzvu povinného subjektu pokládá za věcně neodůvodněnou, nicméně v zákonné lhůtě reaguje
takto:
Identifikace aktivistů musí být známá náměstkovi hejtmana ing. Venclíkovi. Tím jsou aktivisté pro povinný
subjekt nepochybně identifikováni a ostatně jejich identifikace je žadatelem požadována v bodě 2. předmětné
žádosti o informace.“ Dále uvedl, že „[P]ovinný subjekt nemá právo zneužívat institut upřesňování žádosti
o informace v situaci, kdy zjevně požadovaná informace není příliš obsáhlá a jiným způsobem dostatečně úzce
specifikovaná. V předmětném případě … minimálně 4 parametry – jedná se o korespondenci předmětných
aktivistů, kterou krajský úřad JMK má nebo má mít ve svém spisovém materiálu, je určeno jasně,
že se korespondence týká ÚP VÚC Břeclavsko a jasně je specifikováno období od 1. 1. 2005.“
Přípisem ze dne 21. 12. 2006 krajský úřad JMK žádosti o poskytnutí informace v rozsahu
bodu 4 původní žádosti nevyhověl s odkazem na to, že žádost byla (a zůstala) příliš obecná.
Dne 26. 12. 2006 podal žalobce stížnost dle §16a Infz na postup při vyřizování žádosti
o informace, ve které označil za nepřijatelnou odpověď, že krajský úřad nemá k dispozici žádné
údaje (k předmětu stížnosti), dále uvedl, že trvá na odpovědi na body 1 – 3 a pokud je taková
informace nedoložitelná, je korektní, aby náměstek Ing. Venclík na nejbližším zasedání
zastupitelstva uvedl věc na pravou míru. Za chybnou označil také úvahu, že náměstek
Ing. Venclík není povinný subjekt ve smyslu §2 odst. 1 Infz, neboť dostatečné je, že povinným
subjektem je orgán kraje, jehož součástí je i náměstek (hejtmana).
O stížnosti rozhodlo Ministerstvo pro místní rozvoj dne 24. 1. 2007 rozhodnutím
č. j. 863/2007-91 tak, že odpověď krajského úřadu JMK ze dne 21. 12. 2006 nebyla poskytnuta
v souladu se zákonem a krajskému úřadu JMK přikázalo podle §16a odst. 6 písm. b) Infz žádost
znovu posoudit a vyřídit. Krajskému úřadu JMK žalovaný vytkl, že rozhodl o žádosti
o poskytnutí informace pozdě [po lhůtě dle §14 odst. 5 písm. d) Infz]. K názoru, že 1. náměstek
hejtmana není povinným subjektem žalovaný uvedl, že požadované informace žalobce chtěl
od krajského úřadu, jehož jménem, případně i jako člen dalšího povinného subjektu
- zastupitelstva, náměstek jednal.
Krajský úřad poté znovu věc posoudil a tentokrát rozhodnutím ze dne 2. 2. 2007,
č. j. JMK 15998/2007, žádost odmítl, neboť požadovaná informace (bod 4) je formulována příliš
obecně a nebyla v zákonné lhůtě upřesněna. V odůvodnění tento závěr specifikoval tak,
že ani po upřesnění žádosti není zřejmé, kdo jsou „předmětní aktivisté“, či jaké subjekty jsou
adresáty a odesílateli požadované korespondence. Obsahově totožné rozhodnutí vydal krajský
úřad JMK téhož dne, avšak pod jiným číslem jednacím, tentokrát JMK 16074/2007.
Proti oběma rozhodnutím krajského úřadu JMK se žalobce (z opatrnosti) odvolal jedním
podáním. Ke skutečnostem, týkajícím se konstatované nedostatečnosti (neurčitosti) žádosti
o informaci neuvedl žalobce nic nového. Poměrně obsáhle polemizoval na téma kdo a proč
je správně nadřízeným orgánem krajského úřadu ve věci, ve které rozhodnutí zpracovával odbor
právní a organizační. Pravomoc orgánu rozhodnout o odvolání žalobce vyvodil z úvahy, že záleží
na tom, který útvar krajského úřadu pochybí (při zpracování odpovědi nebo rozhodnutí
ve věci poskytnutí informace dle Infz).
Ministerstvo pro místní rozvoj (žalovaný) odvolání zamítlo a citované rozhodnutí
krajského úřadu JMK potvrdilo. V rozhodnutí ze dne 2. 7. 2007, č. j. 18676/2007-84/482, shora
uvedenou žádost rovněž označilo za nepřesnou, neboť jednoznačně neuvádí, kterých subjektů
se požadované kopie korespondence týkají a kdo je jejich adresátem a odesílatelem. Kromě toho
žalovaný podotkl, že požadované informace by stejně nemohl poskytnout, neboť se nenacházejí
v podobě, kterou specifikuje §3 odst. 3 Infz. Krajský úřad JMK tedy, podle žalovaného,
postupoval správně a v souladu s §14 odst. 5 písm. b) a §15 Infz.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní žalobu, kterou se domáhal zrušení
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a rovněž navrhl „[n]ařídit krajskému úřadu JMK
poskytnout informace: kopie veškeré korespondence aktivistů, které měl na mysli 1. náměstek hetmana
Jihomoravského kraje ing. Milan Venclík na 14. zasedání zastupitelstva Jihomoravského kraje dne
9. 11. 2006, ve věci ÚP VÚC Břeclavsko, a to za období od 1. 1. 2005.“ Žalobu zdůvodnil
konsekventně stejnými argumenty, jaké uváděl i v předcházejících fázích řízení před správními
orgány. Navíc vyloučil, že by se domáhal informace v jiné formě, než předpokládá §3 odst. 3
Infz.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 9. 2009, č. j. 11 Ca 243/2007 - 42.
Ztotožnil se s argumentací napadeného rozhodnutí o neurčitosti žádosti o poskytnutí
korespondence a vyjádřil názor, že krajský úřad jednal v rámci přenesené působnosti
jako povinný subjekt, není tedy významné, který z jeho odborů se podílel na zpracování
rozhodnutí, a vyložil také, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce kasační stížnost, o které Nejvyšší správní
soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 4 As 24/2010 – 66, tak, že rozsudek městského
soudu zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. V rozhodnutí vycházel z toho, že městský soud
se sice vypořádal s kasační námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného,
nikoli však s další námitkou, že neexistoval důvod k upřesnění či odmítnutí žádosti,
protože žádost byla formulována jasně a určitě. Městský soud v meritu věci nezaujal žádné
hodnotící stanovisko, přestože tak učinit měl. Jedná se o vadu rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), která má, dle standardní judikatury
Nejvyššího správního soudu (citován rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73),
za následek zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
Městský soud v Praze žalobu znovu zamítl rozsudkem ze dne 27. 1. 2011,
č. j. 11 A 222/2010 - 79. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným
v citovaném rozsudku č. j. 4 As 24/2010 - 66, posoudil rozhodné skutečnosti dle zjištění
ze správního spisu a dospěl ke stejnému závěru, že žádost o poskytnutí informace je ve smyslu
§14 odst. 5 písm. b) Infz formulována příliš obecně a k překonání této vady nepřispěl ani pokus
krajského úřadu JMK vadu odstranit upřesněním, k němuž žalobce vyzval. Stále je nejasné,
o jaké aktivisty se má jednat, konkretizována tudíž není ani sama korespondence,
a to ani tvrzením, že musí být známa Ing. Venclíkovi.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce včasnou kasační stížností z důvodu dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Zopakoval stejnou argumentaci, užitou v předcházejících fázích řízení,
a doplnil ji o část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010,
sp. zn. 4 As 23/2010 (jedná se o rozsudek č. j. 4 As 23/2010 - 61), zmiňující názor odborné
literatury (srov. FUREK, A., ROTHANZL, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím.
Komentář, Praha: Linde Praha, a.s., 2010, s. 63 a 64), podle kterého „[v] některých případech žadatelé
požadují … aby povinný subjekt „dokladoval“ vyjádření svých představitelů, tedy aby odůvodnil, z čeho tento
představitel při formulaci svého stanoviska vycházel … Jestliže žádost … směřuje k poskytnutí informací,
o které měl představitel tohoto subjektu opírat své stanovisko, pak takové informace mají být poskytnuty, má-li
je povinný subjekt k dispozici, tj. využil-li představitel povinného subjektu při formulaci svého stanoviska
informace, které mu povinný subjekt předal. Není však povinen … vysvětlovat či „odůvodňovat“, proč jeho
představitel určitý názor zaujal. To přitom platí i tehdy, jestliže určitý představitel … vystupoval jednoznačně
ve své roli politika … i zde totiž informační povinnosti podléhají dokumenty, které mu byly poskytnuty povinným
subjektem a o které tento své stanovisko opíral.“ Citovaný názor v dané věci interpretoval na podporu
tvrzení, že představitel kraje Ing. Venclík se vyjadřoval určitým způsobem proto, že měl
korespondenci předmětných aktivistů k dispozici. Z toho dovodil, že povinný subjekt nemohl mít
pochybnosti o tom, co bylo podkladem výroků Ing. Venclíka. Žádost žalobce o poskytnutí
informace proto byla určitá a soud tedy otázku její konkrétnosti a srozumitelnosti posoudil
nesprávně. Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena městskému
soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že se s odůvodněním napadeného
rozsudku městského soudu ztotožňuje. Odkazem na stejnou pasáž rozsudku Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 4 As 23/2010 (citace odborné literatury) dokazuje opak tvrzení
žalobce. Podle žalovaného z ničeho nevyplývá, že by povinný subjekt měl (nebo měl povinnost
mít v souvislosti s výkonem své činnosti) požadované informace (korespondenci) k dispozici
a že by je náměstkovi hejtmana předal. Doplnění žádosti potřeboval krajský úřad JMK
také proto, že se mělo jednat o informace za období dvou let a krajskému úřadu JMK se jeho
vlastním šetřením nepodařilo získat bližší identifikaci subjektů, které měly být adresáty
a odesílateli požadované korespondence. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek městského soudu
potvrzen.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky věcného
projednání kasační stížnosti.
Stěžovatel napadá nové rozhodnutí městského soudu námitkou vadného
právního posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], vyplývajícího ze závěru o neurčitosti
žádosti o informaci zasláním „[v]eškeré korespondence předmětných aktivistů ve věci ÚP VUC Břeclavsko,
a to za období od 1. 1. 2005.“ Nedovolává se toho, že by městský soud nerespektoval právní názor,
který Nejvyšší správní soud vyslovil v této věci ve shora citovaném rozsudku
č. j. 4 As 24/2010 - 66, tedy důvodu nepřípustnosti kasační stížnosti dle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. Dřívější rozhodnutí městského soudu v této věci bylo shora uvedeným rozsudkem zrušeno
pro nepřezkoumatelnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] z toho důvodu, že se městský soud
nezabýval jednou z žalobních námitek, totiž věcnou správností názoru žalovaného o neurčitosti
žádosti o poskytnutí informace. Závazný názor Nejvyššího právního soudu městský soud
respektoval a v novém rozhodnutí vyložil, proč (z jakých důvodů a na základě jakých spisových
podkladů správního řízení) žádost o poskytnutí informace zasláním kopií korespondence
aktivistů nebylo možné považovat za „jasnou a určitou“ ani po jejím upřesnění k žádosti
krajského úřadu JMK. V žádné fázi objasňování problematiky nebylo jednoznačně určitelné,
o jaké aktivisty, adresáty či odesílatele korespondence se jedná.
K tomu je třeba dodat, že z ničeho nevyplývá, že by požadovanou korespondenci
(nebo jakékoli doklady, pocházející z údajných aktivit nějakých aktivistů), měl (nebo dokonce
měl mít) správní orgán ve svém spisovém materiálu. Není totiž jisté ani to, zda taková
korespondence vůbec existovala. Krajský úřad JMK ostatně nedisponuje ani jinými dříve
požadovanými podklady k celé záležitosti, jak je zřejmé z řešení žádosti o informace k bodům
1 (až 3) původní žádosti.
Kasační stížnost žalobce proti novému rozsudku městského soudu byla podána proto,
že klíčovou otázku jasnosti a určitosti žádosti o informaci vyložil městský soud jinak než žalobce.
To je nepochybně přípustný důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Předcházející rozsudek městského soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost dle §103 odst. 1
písm. d) spočívající v tom, že v jeho napadeném rozsudku byla jedna z uplatněných námitek
opomenuta. Tato vada byla odstraněna a nyní se jedná o správnost právního názoru vysloveného
v novém rozsudku městského soudu. V takovém případě nelze uvažovat o nepřípustnosti kasační
stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. – obdobně Nejvyšší správní soud třeba v rozsudku
ze dne 3. 9. 2009, č. j. 6 Ads 56/2008 - 82.
Nejvyšší správní soud tedy projednal věc v rozsahu kasační stížnosti a jejích důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a konstatoval, že řízení před městským soudem nebylo zatíženo vadou,
která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a nezjistil ani žádný jiný
důvod, ke kterému by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a poté uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná.
Žalobce ke zdůvodnění svého názoru v kasační stížnosti poukázal mylně na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2010, č. j. 4 As 23/2010 - 61. V posuzovaném případě
neplatí podmínka citovaného názoru „[v] některých případech žadatelé požadují … aby povinný subjekt
„dokladoval“ vyjádření svých představitelů, tedy aby odůvodnil, z čeho tento představitel při formulaci svého
stanoviska vycházel … Jestliže žádost … směřuje k poskytnutí informací, o které měl představitel tohoto subjektu
opírat své stanovisko, pak takové informace mají být poskytnuty, má-li je povinný subjekt k dispozici, tj. využil-li
představitel povinného subjektu při formulaci svého stanoviska informace, které mu povinný subjekt předal…“.
K tomu v daném případě rozhodně nedošlo, nikdo ani netvrdí, že by povinný subjekt (§2
odst. 1, 2 Infz) jakékoli informace k relevantní problematice předal 1. náměstkovi hejtmana JMK.
Z ničeho nevyplývá, že by takové informace měl z vlastních zdrojů a žalovaný přímo vylučuje,
že by mu tyto informace poskytl náměstek hejtmana Ing. Venclík. Je vůbec otázka, zda se tvrzení
Ing. Venclíka opíralo o reálné údaje nebo o domněnky či spekulace. V tomto případě platí
nepochybně druhá část citovaného názoru: „[N]ení však povinen (povinný subjekt) … vysvětlovat
či „odůvodňovat“, proč jeho představitel určitý názor zaujal. To přitom platí i tehdy, jestliže určitý představitel …
vystupoval jednoznačně ve své roli politika.“
Pro dokreslení lze k tomu doplnit i další část odůvodnění shora zmíněného rozsudku
Nejvyššího správního soudu (č. j. 4 As 23/2010 - 61) „[f]ormulace podané žádosti… zjevně mířila
na bližší odůvodnění a vysvětlení zaujatého názoru (tvrzení) představitele Jihomoravského kraje. Nejvyšší správní
soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že veškerá vyjádření veřejných představitelů musí být přesně doložitelná.
I tito představitelé mohou veřejně prezentovat svůj názor, aniž by byl jakkoliv doložitelný. S tím je pochopitelně
spojen následek, že za svá tvrzení či své názory nesou politickou, případně též právní odpovědnost. Povinný
subjekt přitom není povinen tyto názory blíže vysvětlovat či odůvodňovat, nicméně by je měl doložit dokumenty,
a to za předpokladu, že takové dokumenty má objektivně k dispozici nebo je mít měl.“ Nejvyšší správní soud
již shora vyložil, že tato podmínka splněna nikdy nebyla.
Lze připustit, že argumentace Městského soudu v Praze v napadeném rozsudku ze dne
27. 1. 2011, č. j. 11 A 222/2010 – 79, je poněkud strohá, přesto lze souhlasit s jeho závěrem,
že žádost o poskytnutí informace předložením korespondence „předmětných“ aktivistů
je vskutku nejasná a neurčitá. Kdyby 1. náměstek hejtmana JMK ve svém projevu na 14. zasedání
zastupitelstva JMK dne 9. 11. 2006 vycházel z podkladů, získaných třeba od povinného krajského
úřadu, byly by identifikační znaky, kterými žalobce „upřesňoval“ svou žádost jistě určitější.
Aktivisté by byli podklady specifikováni, korespondenci by měl, respektive musel mít JMK
ve svém spisovém materiálu a to, že by se korespondence týkala období od 1. 1. 2005 a územního
plánu Břeclavska, by identifikaci informace dále prospělo. Žádný z těchto předpokladů ovšem
není prokázán. Náměstek hejtmana není nositelem povinnosti poskytnout informaci
nebo spolupracovat při jejím získávání ve smyslu §2 odst. 2, 3 a §3 odst. 3 Infz a také,
dle sdělení žalovaného, žádné informace neposkytl. Dlužno dodat, že je vcelku jedno, zda proto,
že nechtěl nebo žádné exaktní informace nemá. Zároveň je však jediným, kdo teoreticky
informace může mít. Naopak krajský úřad sice povinným subjektem je, nelze ovšem zároveň
vycházet z toho, že by vlastnil nějakou korespondenci, identifikovanou obsahem, autorem
a příjemcem. Žalobce rozhodně neprokázal (respektive ani neprokazoval, jen tvrdil),
že taková korespondence vůbec existuje a musí být dokonce v dispozici povinného subjektu
a že si ji ve skutečnosti Ing. Venclík třeba nevymyslel.
Stěžovatel se formulací bodu 4 žádosti pohyboval od počátku ve sféře pouhé spekulace,
že náměstek hejtmana mluvil o tom, o čem má jednoznačné podklady. Je třeba zdůraznit,
že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3 věta před středníkem
s. ř. s.) (srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 67/2011 – 108). Procesní úspěch stěžovatele rozhodně podstatně závisí na tom,
jak je schopen svá tvrzení prokazovat a vůbec důvody kasační stížnosti konkretizovat,
nikoli jen opakovat žalobní argumentaci, jak činí v této věci.
Městský soud za popsaného stavu právem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
rozhodnutí v rozsahu §16 odst. 4 Infz po novele zákonem č. 61/2006 Sb. Rozhodnutí správních
orgánů, přezkoumávaná soudem, totiž obsahují srozumitelná, byť stručná, zdůvodnění, proč bylo
namístě žádost stěžovatele o informaci odmítnout, zatímco stěžovatel na konkretizaci stížnostní
námitky, respektive vůbec argumentů žádosti od počátku řízení před soudy, neuvádí nic. Věcná
správnost rozsudku městského soudu odpovídá všem shora uvedeným důvodům, vychází
ze shromážděného skutkového stavu a správně je aplikován a interpretován též §14 odst. 5
písm. b) Infz. V tomto smyslu je rozsudek městského soudu v souladu také s dřívější judikaturou
Nejvyššího správního soudu – viz například rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. 1 As 8/2010 - 65.
Nejvyšší správní soud v tomto případě považuje za zjevné, že správní orgány požadovanou
informaci (korespondenci) stěžovateli poskytnout nemohly, a to zcela jistě z důvodu neurčitosti
žádosti, opírající se o údaje, které neměl povinný orgán k dispozici.
Nad rámec nutného zdůvodnění je namístě připomenout, byť to implicitně plyne
i z odůvodnění rozsudku městského soudu, že nic nedokazuje právě to, že by požadované
informace krajský úřad JMK měl nebo měl mít. Co se v daném případě dozvěděl od 1. náměstka
hejtmana JMK, to zveřejnil (a zaznamenal) nebo zveřejnění nijak nebránil. Nezveřejnil pouze to,
co neměl (a neměl ani možnost získat). Žalobce pak ničím shora uvedené závěry nezpochybnil.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl tento soud podle §60 odst. 1 a §120 s. ř. s. Žalobce nebyl
úspěšný a právo na náhradu nákladů mu podle zásady úspěchu v řízení nepřísluší. Žalovanému
žádné náklady nad rámec, vyplývající z běžné úřední činnosti, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu