ECLI:CZ:NSS:2011:4.AZS.28.2011:54
sp. zn. 4 Azs 28/2011 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: T. H. N., zast. JUDr. Pěvou Skýbovou,
advokátkou, se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
11. 3. 2011, č. j. 56 Az 33/2010 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Pěvě Skýbové, advokátce, se s t a n o v í
ve výši 5760 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-64/LE-PA03-PA03-2010, ze dne
15. 3. 2010, a rozhodl dále, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává a tlumočnici
Ing. H. P. N. se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 350 Kč, která jí bude vyplacena do
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaný zamítl žádost
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost,
v níž požádala o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. S ohledem na tento návrh
krajský soud stěžovatelce usnesením ze dne 18. 5. 2011, č. j. 56 Az 33/2010 – 34, ustanovil
pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Pěvu Skýbovou, advokátku.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu ustanovení §104a zák. č. 150/2002 Sb., (soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelka v kasační stížnosti, kterou posléze doplnila prostřednictvím ustanovené
zástupkyně podáním ze dne 24. 6. 2011, označila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Zrekapitulovala svoje žalobní námitky a konstatovala, že v rozsudku krajského soudu
se z nepochopitelných důvodů uvádí (jako země jejího původu) Mongolsko, nikoliv Vietnam.
Vyjádřila přesvědčení, že žalovaný nesprávně aplikoval §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
Namítala, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku nezákonnosti
rozhodnutí žalovaného. Podle názoru žalobkyně bylo v řízení před žalovaným, tak i v řízení
před krajským soudem, který měl tuto nezákonnost odstranit, nesprávně vyhodnoceno
pronásledování stěžovatelky v zemi původu. Poukázala na skutečnost, že již v žalobě žalovanému
vytýkala, že se její žádostí o udělení mezinárodní ochrany nezabýval odpovědně a svědomitě,
při rozhodování nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil
důvěru stěžovatelky ve správnost svého rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2011,
č j. 56 Az 33/2010 – 24, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka dovolává stížnostních důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka uvedla, že do České republiky
přicestovala letecky dne 16. 1. 2008 legálně s vízem za účelem podnikání. Před odletem
z Vietnamu si půjčila přibližně 10 000 USD od soukromé osoby. V České republice
měla problém s doklady k pobytu a nemohla si proto vydělat peníze, které by posílala domů
na vyrovnání tohoto dluhu, který kdyby nevyrovnala, tak by se nemohla vrátit, neboť osoby,
které jí půjčili peníze, stěžovatelku a její rodinu mohou ohrozit na životě.
Krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku konstatoval, že žalobkyně
v průběhu správního řízení neuvedla skutečnosti, které by svědčily o možnosti jejího
pronásledování nebo ohrožení vážnou újmou ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný v průběhu
správního řízení kladl žalobkyni cílené dotazy, aby zjistil, z jakých důvodů opustila zemi původu
a proč se tam nechce vrátit. Žalobkyně uvedla, že v České republice chtěla podnikat. K odchodu
z vlasti se tedy odhodlala z ekonomických důvodů. Netvrdila, že by ve své vlasti měla nějaké
problémy se státními orgány, ani že by před odjezdem měla problémy se soukromými osobami.
Podle krajského soudu tak je zřejmé, že zde není dán žádný z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. V případě návratu má žalobkyně obavu z věřitele, který jí půjčil
na cestu peníze, které mu dosud žalobkyně nevrátila, neboť se jí v České republice nedařilo
dle jejích představ a nevydělala dosud peníze na splacení dluhu. Ani tyto obavy však nejsou
důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. V této souvislosti krajský
soud poukázal na Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu
za rok 2007 ze dne 11. 3. 2008 a Informaci Ministerstva zahraničí České republiky ze dne
21. 4. 2008, č. j. 103424-13/2008-LPTP, z nichž vyplývá, že ve Vietnamu mají tamní občané
možnost se účinně obrátit v případě ohrožení či porušení svých práv na policii, soud
a rovněž na nestátní instituce. Bylo tedy zjištěno, že žalobkyně se v případě ohrožení ze strany
věřitele po svém návratu může úspěšně domáhat vnitrostátní ochrany. Krajský soud se ztotožnil
se závěrem žalovaného, že žalobkyně nesdělila v průběhu správního řízení skutečnosti,
které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany dle §12 ani podle §14a zákona o azylu.
Žalovaný tak podle krajského soudu rozhodl zcela správně, pokud žádost žalobkyně zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu.
Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní
ochranu po dvouletém pobytu v České republice, a to po zajištění policií a uložení správního
vyhoštění, což svědčí o tom, že tak učinila pouze proto, že v dané chvíli neměla jinou možnost
jak setrvat na území České republiky.
K zásadě non – refoulement, jejíž aplikace se stěžovatelka v žalobě dovolávala, krajský
soud uvedl, že v průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně mohla
být uprchlíkem ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
a poukázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz,
podle kterého „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu má aplikační přednost čl. 33
odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí
žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti
důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá“.
Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud
za nepřijatelné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
K námitce nedostatečně provedeného dokazování v řízení před správním orgánem
a následně i krajským soudem [důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.],
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obecné námitky týkající se nedostatečného soudního
přezkumu postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních
pochybení jak soudu, tak správního orgánu, byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího
soudu, namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61,
kde konstatoval, že za situace, kdy námitky učiněné v kasační stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu
s rozhodnutím žalovaného, nelze tvrdit, že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková
podstata, ze které správní orgán vycházel, neměla oporu ve spise, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103, www.nssoud.cz, ve kterém Nejvyšší správní soud
konstatoval, že nezjistil, že by k některým námitkám či podkladům stěžovatelkou předložených
nebylo přihlédnuto, přičemž nebyly označeny žádné konkrétní údaje či skutečnosti, které měly být při přezkoumání
krajským soudem pominuty.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svůj rozsudek ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaný pod č. 181/2004 Sb. NSS, podle něhož „správní orgán
má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí
jen důvody ekonomické. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou zamítne.“ Obdobně
lze konstatovat, že „[p]okud stěžovatel v průběhu správního řízení (…) neuváděl jiné než ekonomické důvody,
nelze potom žalovanému, následně poté i soudu vytýkat, že nevyhledával důvody jiné“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 162/2004 – 42, www.nssoud.cz).
Zmínit lze rovněž rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63,
www.nssoud.cz, podle něhož „je to právě stěžovatel, kdo v azylovém řízení určuje a svými tvrzeními
vymezuje směr dalšího postupu správního orgánu rozhodujícího o jeho žádosti o udělení azylu tím, že pravdivě
vylíčí všechny důvody, které ho vedly k opuštění země původu, a jen na stěžovateli je, jaké důvody v žádosti
a následném pohovoru uvede. Jen důvody stěžovatelem uvedenými je pak správní orgán povinen se zabývat,
neboť by bylo zcela proti smyslu a účelu azylového řízení, aby správní orgán, potažmo soud, posuzoval důvody jiné,
stěžovatelem nesdělené, zvláště když správní orgán dal stěžovateli dostatečnou možnost uvést všechny důležité
skutečnosti na podporu stěžovatelem podané žádosti o udělení azylu.“
Správní orgán má v řízení o udělení mezinárodní ochrany povinnost zjistit úplně a přesně
skutečný stav věci, tato povinnost je však limitována tvrzeními žadatele o azyl,
což Nejvyšší správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 - 47, který je dostupný na www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, který je dostupný na www.nssoud.cz. V posuzovaném
případě si žalovaný obstaral dostatek informací o zemi původu stěžovatelky, z kterých čerpal
(především již krajským soudem zmíněná zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv ve Vietnamu za rok 2007 ze dne 11. 3. 2008 a informace Ministerstva zahraničí
České republiky ze dne 21. 4. 2008, č. j. 103424-13/2008-LPTP). Nejvyšší správní soud
má tedy za to, že žalovaný si obstaral dostatek informací o zemi původu stěžovatelky a řádně
zjistil skutkový stav. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že při zjišťování skutkového stavu
žalovaný nepochybil.
V této souvislosti lze zmínit rovněž judikaturu zdejšího soudu týkající se zjevně
nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu podle §16 zákona o azylu. Z této judikatury
vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu nelze zamítnout jako zjevně nedůvodnou podle §16,
aniž by se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, proč je tato žádost zjevně nedůvodná
jak z hlediska azylu podle §12, tak z hlediska doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaný pod č. 1742/2008 Sb. NSS). Na citovaný rozsudek navázal Nejvyšší správní soud
rovněž v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 -78, podle něhož správní orgán
postupující podle §16 zákona o azylu má povinnost „své rozhodnutí zdůvodnit ve vztahu k oběma
formám ochrany: zatímco však odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu postrádá smysl tam, kde nejsou žádné
azylově relevantní důvody tvrzeny, s otázkou doplňkové ochrany má správní orgán povinnost se vypořádat
vždy a sám z úřední povinnosti zjistit (ze zpráv o zemi původu a jemu dostupných databází), zda skutečně
žadateli nehrozí závažná újma v případě návratu do země původu. Ze zásady non-refoulement totiž vyplývá
primární povinnost státu nevystavit žadatele reálné hrozbě závažné újmy, přičemž k této povinnosti se musí vázat
i povinnost státu zjistit si příslušné skutečnosti, které k aplikaci této zásady nutně vedou. K zajištění zásady
non-refoulement tedy musí správní orgán vyvinout přiměřenou aktivitu i z moci úřední. Rozsah vyhledávací
aktivity přitom bude dán povahou vážné újmy, jež by mohla žadateli o mezinárodní ochranu v případě navrácení
do země původu hrozit.“ Z uvedené judikatury zdejšího soudu je zřejmé, že postupoval-li správní
orgán podle §16 zákona o azylu, byl povinen řádně odůvodnit, proč je žádost o mezinárodní
ochranu zjevně nedůvodná jak z hlediska azylu, tak z hlediska doplňkové ochrany.
To v posuzovaném případě správní orgán učinil a krajský soud jeho závěry aproboval.
K námitce stěžovatelky, že v řízení před žalovaným, tak i v řízení před krajským soudem
bylo nesprávně vyhodnoceno pronásledování stěžovatelky v zemi původu, Nejvyšší správní soud
uvádí, že potencionální problémy s věřiteli stěžovatelky, na které poukázala v předcházejícím
řízení (zejména v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a žalobě) jsou problémy se soukromými
osobami, ke kterým se Nejvyšší správní soud již mnohokrát vyjádřil ve své judikatuře.
Odkázat lze např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný na www.nssoud.cz podle něhož „skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ K obavám žalobce z pronásledování
ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud kromě zmíněného judikátu vyjádřil
také v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, dostupném na www.nssoud.cz,
podle něhož „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky a ve výhružkách žadatelce a její dceři pro žadatelčiny
podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány
domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu
před takovým jednáním poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“. Dále lze odkázat například
na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, v němž bylo řečeno, že: „jednání
soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze samo o sobě považovat za pronásledování
ve smyslu zákona o azylu“.
Nejvyšší správní soud dodává, že se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
který ze zpráv o zemi původu zjistil, že ve Vietnamu mají tamní občané možnost se účinně
obrátit v případě ohrožení či porušení svých práv na policii, soud a rovněž na nestátní instituce
a potencionální problémy stěžovatelky s jejími věřiteli v zemi původu proto nelze považovat
za relevantní z hlediska udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Ohledně upozornění stěžovatelky na skutečnost, že v rozsudku Krajského soudu
se z nepochopitelných důvodů uvádí Mongolsko, nikoliv Vietnam, Nejvyšší správní soud
poukazuje na skutečnost, že krajský soud v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku jen reagoval
na údaje žalobkyně v žalobě, když uvedl, že „žalobkyně je občankou Vietnamské socialistické republiky,
ve správním řízení neuváděla, že by se někdy zdržovala v Mongolsku. Je tedy zřejmé, že pokud v žalobě
argumentovala svou nechutí vrátit se do Mongolska, jednalo se o písařskou chybu“. V žalobě
totiž stěžovatelka mimo jiné uvedla: „do Mongolska se vrátit nechci, protože tam dlužím a zatím
jsem nic nezaplatila“. Z výše uvedeného tak je zřejmé, že závěr krajského soudu o písařské chybě
či zcela zjevné nesprávnosti obsažené v žalobě je zcela správný a v žádném případě nelze
přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku zmiňuje
Mongolsko z nepochopitelných důvodů. Zmiňuje je jen v reakci na zřejmou chybu,
jíž se dopustila v žalobě sama stěžovatelka.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatelky JUDr. Pěvě Skýbové, advokátce, která jí byla k její
žádosti ustanovena pro řízení o kasační stížnosti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne
18. 5. 2011, č. j. 56 Az 33/2010 – 34, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění kasační stížnosti ze dne
24. 6. 2011) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.
(dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží zástupkyni stěžovatelky odměna
ve výši 2 x 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši
2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyně stěžovatelky doložila, že je plátcem
daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. její odměna zvyšuje o částku
odpovídající této dani, která činí 20 % z částky 4800 Kč, tj. 960 Kč. Zástupkyni stěžovatelky
tak bude vyplacena částka ve výši 5760 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu