ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.25.2010:97
sp. zn. 5 As 25/2010 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: T. V. U., zastoupený Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Malická 11, Plzeň,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje,
Odbor cizinecké policie (dříve Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké
policie Plzeň), se sídlem Nádražní 2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2010, č. j. 30 A 7/2010 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Advokátu Mgr. Romanu Seidlerovi se odměna ani náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Plzeň ze dne 29. 1. 2010, č. j. CPPL-49113-43/ČJ-2009-034062-KP3, byl žalobce podle §124
odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změn ě některých
zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního
vyhoštění. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný nejprve konstatuje, že dne 9. 11. 2009 byl
žalobce podroben kontrole totožnosti prováděné hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Cheb,
v průběhu které bylo zjištěno, že žalobce na území České republiky pobývá neoprávněně.
Žalobce byl tedy spolu se spisovým materiálem předán žalovanému. Ten podrobnou lustrací
v dostupných evidencích Policie ČR a Ministe rstva vnitra zjistil, že žalobce od roku 2002,
kdy vstoupil na území České republiky, zde neoprávněně pobývá bez platného cestovního
dokladu a víza. Dále bylo zjištěno, že žalobce z České republiky nevycestoval ani po právní moci
rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha
ze dne 9. 1. 2008, č. j. SCPP-901/PH-OPK3-SV-2007, kterým mu bylo uloženo správní
vyhoštění na pět let. Žalovaný tudíž ještě téhož dne, tj. 9. 11. 2009, vydal rozhodnutí
č. j. CPPL-49113-20/ČJ-2009-034062-KP3, jímž žalobci podle §119 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona o pobytu cizinců uložil správní vyhoštění na dobu deseti let. Vzhledem k uvedeným
skutečnostem dospěl žalovaný k závěru, že jsou naplněny podmínky pro zajištění žalobce podle
§124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni.
V té mimo jiné poukázal na to, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po té, co krajský
soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2009, č. j. 57 Ca 105/ 2009 - 47, zrušil rozhodnutí ze dne
10. 11. 2009, č. j. CPPL-49113-22/ČJ-2009-034062-KP3, jímž žalovaný podle §129 zákona
o pobytu cizinců zajistil žalobce za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy. V této
souvislosti žalobce namítá, že žalovaný v řízení po zrušení svého prvního rozhodnutí o zajištění
žalobce soudem porušil §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve spojení s §78 odst. 4
a 5 s. ř. s., když po té, co mu krajský soud věc vrátil k dalšímu řízení, urychleně neukončil
zajištění. Žalobce je toho názoru, že pokud správní soud v intencích §78 odst. 4 s. ř. s. může
toliko zrušit nezákonné rozhodnutí o zajištění cizince a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu
k dalšímu řízení, aniž by sám rozh odl o ukončení zajištění, je třeba takové „další řízení“ ve světle
§127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vykládat tak, že se musí omezit na ukončení
zajištění, které musí nastoupit bez zbytečného odkladu po zrušení rozhodnutí o zajištění soudem .
V daném případě ovšem žalovaný zcela zjevně činil kroky k vydání dalšího rozhodnutí o zajištění,
a to rozhodnutí ze dne 29. 1. 2010, jež je předmětem přezkumu v nyní posuzované věci.
V důsledku uvedeného postupu žalovaného byl žalobce po několik dní zajištěn, aniž
by pro takové omezení osobní svobody existoval právní důvod. Stěžovatel zde tedy namítá
porušení článku 8 Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle kterého musí
být zbavení osobní svobody upraveno zákonem a dále musí být, dle názoru žalobce, podmíněno
existencí individuálního správního aktu (žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2006 ve věci Saadi proti Spojenému království,
stížnost č. 13229/03). Žalobce konečně namítá, že žalovaný svým postupem evidentně zneužil
svou pravomoc, když jej zajistil podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to za situace, kdy
byl vázán právním názorem soudu, že za jištění žalobce podle §129 téhož zákona není v dané
situaci možné.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. 30 A 7/2010 - 37,
jako nedůvodnou zamítl. K nastíněnému žalobnímu bodu soud v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že právní mocí rozsudku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce
za účelem předání podle mezinárodní smlouvy, vyvstala před žalovaným otázka, zda v dalším
řízení postupovat podle §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a splnit tak svou
povinnost ukončit zajištění, či zda postupovat v souladu s §124 odst. 3 téhož zákona, a splnit tím
svou povinnost zajistit žalobce za účelem správního vyhoštění z důvodů v tomto ustanovení
uvedených. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný posupoval správně, když aplikoval §124
odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť podle zmíněného ustanovení je policie při splnění
podmínek zde uvedených „povinna“ cizince zajistit. Oproti tomu §127 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců stanoví, že v situaci, kdy soud ve správním soudnictví rozhodne o zrušení
rozhodnutí o zajištění cizince, musí být zajištění ukončeno „bez zbytečného odkladu“. Podle
krajského soudu lze takové formulaci „zřejmě přičítat nejen rozměr časový, ale též rozměr důvodový, tedy
není-li důvodu postupovat jinak“. Navíc dle jeho názoru nelze zcela pominout ani uspořádání hlavy
deváté zákona o pobytu cizinců, podle které lze usuzovat na to, že §127 tohoto zákona upravuje
ukončení zajištění cizince za účelem správního vyhoštění a zajištění cizince za účelem
vycestování, nikoli též zajištění cizince za účelem jeho pře dání nebo průvozu. S ohledem
na uvedené krajský soud uzavřel, že v případě zrušení rozhodnutí o zajištění cizince za účelem
jeho předání nebo průvozu ve správním soudnictví, má příslušný správní orgán povinnost
přednostně použít §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tj. rozhodnout o zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění namísto ukončení zajištění podle §127 odst. 1 písm. b) téhož
zákona.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl,
že ji opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítá, že žalobou napadené rozhodnutí
je nezákonné, navíc není řádně odůvodněno ve smyslu §68 zákona č. 500/2004 Sb., sp rávní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a neobsahuje ve škeré obligatorní náležitosti.
Žalobou napadené rozhodnutí je tedy dle stěžovatele nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost
a nedostatek důvodů.
Podle názoru stěžovatele žalobou napadené rozhodnutí dále odporuje i §127 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž krajský soud se v napadeném rozsudku dopustil
chybného výkladu zmíněného ustanovení, když dospěl k závěru, že v posuzované věci žalovaný
nebyl povinen ukončit zajištění a propustit cizince bez zbytečného odkladu po té, co soud
ve správním soudnictví zrušil příslušné rozhodnutí o zajištění a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Krajský soud dle stěžovatele navíc svůj závěr nedostatečně odůvodnil.
Nad rámec argumentace obsažené v žalobě stěžovatel v kasační stížnosti k tomuto
stížnímu bodu uvádí, že právní úprava obsažená v §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
musí být vykládána ve světle článku 5 odst. 4 Úmluvy, který zaručuje právo každé osobě, jež byla
zbavena svobody, iniciovat řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti takového
opatření a případně nařídil propuštění, pokud by jej shledal nezákonným. Jak již stěžovatel uváděl
ve své žalobě, nemá správní soud pravomoc ukončit zajištění cizince a docílit tak jeho
okamžitého propuštění. S ohledem na tuto skutečnost je dle názoru stěžovatele nutné vykládat
§127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tak, že provádí článek 5 odst. 4 Úmluvy. Jelikož
Úmluva požívá aplikační přednosti před zákonem, není dle stěžovatele pochyb o tom,
že žalovaný měl v posuzovaném případě povinnost postupovat podle §127 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, a nikoli podle §124 odst. 3 tohoto zákona. Žalovaný ovšem žádné
kroky, jež by směřovaly k ukončení zajištění, nečinil. Naopak vydal dne 29. 1. 2010 žalobou
napadené rozhodnutí. Důsledky tohoto postupu, tj. porušení §127 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců ve spojení s §78 odst. 4 a 5 s. ř. s., porušení článku 8 Listiny a článku 5 odst . 1
Úmluvy a zneužití pravomoci, stěžovatel zevrubně popsal ve své žalobě. Nad rámec uvedeného
stěžovatel podotýká, že rozsudek ze dne 21.12. 2009, č.j. 57 Ca 105/2009 - 47, kterým Krajský
soud v Plzni zrušil první rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele, mu byl doručen dne 25.1.
2010, kdy také nabyl právní moci. Žalobou napadené rozhodnutí ovšem bylo stěžovateli
doručeno až dne 29.1. 2010. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel byl omezen na osobní
svobodě po dobu pěti dnů, a to bez právního důvodu.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. K samotnému obsahu
kasační stížnosti uvádí, že k porušení §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců z jeho strany
nedošlo, neboť hned po té, co mu byl doručen rozsudek Krajsk ého soudu v Plzni ze dne
21. 12. 2009, č. j. 57 Ca 105/2009 – 47, neprodleně přezkoumal existenci důvodů pro zajištění
stěžovatele, přičemž konstatoval naplnění podmínek pro zajištění podle §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců a v souladu s tímto ustanovením dne 29. 1. 2010 rozhodl o zajištění stěžovatele.
Žalovaný dále ve shodě s krajským soudem uvádí, že povinnost ukončit zajištění podle §127
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců se nevztahuje na případy, kdy bylo soudem zrušené
rozhodnutí o zajištění cizince vydáno za účelem jeho předání nebo průvozu.
Původně žalovaný správní orgán (Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Plzeň) v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 427/2010 Sb. ke dni
1. 1. 2011 zanikl. Nejvyšší správní soud proto v řízení o kasační stížnosti pokračoval jako
s žalovaným s Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, Odborem
cizinecké policie, neboť na tento správní orgán odpovídající pravomoc původně žalovaného
správního orgánu rozhodovat o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění přešla [§124
odst. 1 a 3 ve spojení s §161 odst. 1 písm. b) a §164 odst. 1 písm. v) zákona o pobytu cizinců,
v nyní účinném znění].
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení před krajským soudem (§102 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stíž nost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve připomíná skutkové okolnosti posuzovaného případu,
jak vyplývají ze správního spisu:
Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2008, č. j. SCPP-901/PH-OPK3-SV-2007, bylo stěžovateli
podle §119 odst. 1 písm. b) bod 6 a písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní
vyhoštění se stanovením doby, po kterou mu nelze umožnit vst up na území České republiky,
na pět let. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 1. 2008. Důvodem uložení správního
vyhoštění bylo zjištění, že stěžovatel na území České republiky pobývá neoprávněně bez platného
cestovního dokladu a víza, a to od roku 2002, kdy neoprávněně, ve skrytu zavazadlového
prostoru nákladního vozidla, vstoupil na území ČR přes nezjištěný hraniční přechod. Stěžovatel
ovšem přes uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění z České republiky nevycestoval. Tato
skutečnost byla zjištěna dne 9. 11. 2009 při kontrole totožnosti stěžovatele, provedené hlídkou
Policie ČR, Obvodního oddělení Cheb na benzínové stanici na Pražské ulici v Chebu, a následné
lustraci.
Vzhledem k těmto zjištěním byl stěžovatel při zmíněné kontrole podle §27 odst. 1 písm.
d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR zajištěn a následně předán žalovanému. Ještě téhož dne,
tj. 9.11. 2009, bylo se stěžovatelem zahájeno nové řízení o správním vyhoštění (oznámení
o zahájení správního řízení stěžovatel převzal na místě) a bezprostředně po té vydáno rozhodnutí
CPPL-49113-20/ČJ-2009-034062-KP3, kterým bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. a) bod
3 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění na dobu deseti let. Následující den (tj. dne
10. 11. 2009) žalovaný vyda l rozhodnutí č. j. CPPL-49113-22/ČJ-2009-034062-KP3, jímž podle
§129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozhodl o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání
podle příslušné readmisní smlouvy, konkrétně podle Dohody mezi vládou České republiky
a Vietnamské socialistické republiky o předávání a přebírání občanů obou států ze dne
12. 9. 2007, vyhlášené pod č. 26/2008 Sb.m.s. (dále jen „Dohoda“). Na základě posledně
uvedeného rozhodnutí byl stěžovatel dne 11. 11. 2009 umístěn do zařízení pro zajištění cizinců
Bělá – Jezová.
Ze správního spisu konečně vyplývá, že zmíněné rozhodnutí žalovaného o zajištění
stěžovatele za účelem jeho předání podle Dohody bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 21. 12. 2009, č. j. 57 Ca 105/2009 - 47. Krajský soud v tomto rozsudku zároveň
vyslovil závazný právní názor, podle kterého nebylo možné stěžovatele zajistit podle §129
zákona o pobytu cizinců, neboť nebyly naplněny podmínky pro jeho předání
vyplývající z Dohody. Z řízení o související věci, vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 As 16/2010, je tomuto soudu známo, že zmiňovaný r ozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 21. 12. 2009 byl žalovanému doručen dne 22. 1. 2010; stěžovateli byl doručen dne
27. 1. 2010 a téhož dne nabyl právní moci. Dne 29. 1. 2010 pak žalovaný podle §124 odst. 3
zákona o pobytu cizinců vydal žalobou napadené rozhodnutí, kterým stěžovatele zajistil
za účelem správního vyhoštění.
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá, že žalobou napadené rozhodnutí
je nezákonné, navíc není řádně odůvodněno ve smyslu §68 správního řádu a neobsahuje veškeré
obligatorní náležitosti. Žalobou napadené rozhodnutí je tudíž dle stěžovatele nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů.
Taková tvrzení stěžovatele jsou zcela nekonkrétní, neboť z nich není patrno, v čem
tvrzená nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí spočívá, resp. kterou z obligatorních
náležitostí toto rozhodnutí dle názoru stěžovatele postrádá. Stejně tak z uvedené stížní námitky
není zřejmé, v jakém ohledu stěžovatel považuje žalobou napadené rozhodnutí za neodůvodněné
a v čem konkrétně spatřuje jeho nesrozumitelnost. Navíc krajský soud se žalobní námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného zabýval a neshledal ji důvodnou, přičemž stěžovatel
neuvádí, v čem konkrétně spatřuje nesprávnost závěrů krajského soudu k žalobní námitce
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud podotýká, že t akto obecně formulovaná námitka není stížním
důvodem ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti se uplatňuje zásada
dispoziční, je tudíž na stěžovateli, jenž t ímto řízením disponuje, aby vymezil rozsah kasační
stížnosti a specifikoval její důvody. Není tedy úlohou Nejvyššího správního soudu aktivně
vyhledávat jednotlivá pochybení krajského soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, dostupné na www.nssoud.cz,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13.4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaný
pod č. 312/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá, že žalobou napadené rozhodnutí odporuje
§127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž krajský soud se měl v napadeném
rozsudku dopustit chybného výkladu tohoto ustanovení, když dospěl k závěru, že v posuzované
věci žalovaný nebyl povinen ukončit zajištění stěžovatele a propustit jej, a to bez zbytečného
odkladu po té, co soud ve správním soudnictví zrušil jeho rozhodnutí ze dne 10. 11. 2009,
č. j. CPPL-49113-22/ČJ-2009-034062-KP3, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že žalob ou napadeným rozhodnutím byl stěžovatel
s odkazem na §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění.
Podle tohoto ustanovení „policie zajistí cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o
správním vyhoštění, pokud po předchozím pravomocném rozhodnutí o správním vyhoštění nebo po ukončení
poskytování dočasné ochrany na území podle zvláštního právního předpisu ve stanovené lhůtě z území nevycestoval;
to neplatí, je-li opožděné vycestování cizince zjištěno při hraniční kontrole při jeho vycestování z území“.
S ohledem na skutkové okolnosti případu lze shodně s krajským soudem konstatovat,
že v daném případě byly podmínky pro zajištění stěžovatele podle §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců naplněny. Stěžovatel je starší 15 let. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké policie Praha ze dne 9. 1. 2008, č. j. SCPP-901/PH-OPK3-SV-2007,
mu bylo uloženo správní vyhoštění na pět let. Zmíněné rozhodnutí naby lo právní moci dne
16. 1. 2008, stěžovatel přesto ve stanovené lhůtě z území ČR nevycestoval a nadále zde
neoprávněně pobýval. Dne 9. 11. 2009 žalovaný stěžovateli doručil sdělení o zahájení dalšího
řízení o správním vyhoštění. A konečně, nejde o případ předvídaný v §124 odst. 3 větě
za středníkem zákona o pobytu cizinců (v posuzovaném případě byl stěžovatel zadržen
při kontrole prováděné hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Cheb na benzínové čerpací
stanici na Pražské ulici v Chebu). Veškeré tyto rozhodné skutečnosti žalovaný v odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, přičemž je podřadil pod zmíněné zákonné ustanovení.
Potud tedy nelze v postupu žalovaného shledat pochybení.
Stěžovatel ovšem v takovém postupu spatřuje zneužití pravomoci ze strany žalovaného,
a to s ohledem na skutečnost, že žalobou napadené rozhodnutí vydal po té, co krajský soud zrušil
jeho první rozhodnutí o zajištění stěžovatele a přito m jej zavázal právním názorem, podle kterého
podmínky pro zajištění stěžovatele za účelem jeho předání podle Dohody nebyly v daném
případě naplněny.
V této souvislosti zdejší soud připomíná, že vztahem institutu zajištění cizince za účelem
správního vyhoštění a institutu zajištění cizince za účelem předání podle mezinárodní smlouvy
se již zabýval ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, publikovaném
pod č. 2129/2010 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že zajištění cizince za účelem jeho předání
podle mezinárodní smlouvy dle §129 zákona o pobytu cizin ců představuje postup, který
má přednost před zajištěním dle §124 tohoto zákona; vztahuje se ovšem pouze na cizince,
na které dopadá některá z tzv. readmisních smluv. Jakkoli je tedy s ohledem na uvedené třeba
vykládat postup správního orgánu podle §129 zákona o pobytu cizinců jako postup speciální,
a tudíž vylučující postup dle §124 téhož zákona, v posuzované věci je zásadní, že Krajský soud
v Plzni ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2009, č. j. 57 Ca 105/2 009 - 47, vyslovil pro žalovaného
závazný právní názor, podle něhož v daném případě stěžovatele podle §129 zákona o pobytu
cizinců zajistit nebylo možné, neboť nesplňoval podmínky předání a tudíž ani zajištění podle
příslušné readmisní smlouvy (tj. Dohody). Ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 As 5/2010 – 74 je tudíž nutno dospět k závěru, že za daných okolností se na stěžovatele
Dohoda nevztahovala. Žalovaný by tedy jistě byl povinen po zrušení jeho předcházejícího
rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy propustit
stěžovatele bezodkladně, tedy ihned po vyřízení nezbytných formalit, na svobodu, ovšem pouze
v případě, že by zde nebyl dán jiný zákonný důvod pro zajištění či jiné omezení osobní svobody
stěžovatele. V daném případě byl tento zákonný důvod dán právě naplněním podmínek
pro zajištění stěžovatele podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců , a to za situace,
kdy se na stěžovatele podle závazného právního názoru krajského soudu nevztahoval §129
zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnými námitky stěžovatele směřující vůči
zákonnosti rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění, jež
je předmětem přezkoumání v této věci. Jinou otázkou je ovšem zákonnost samotného faktického
zajištění stěžovatele od právní moci rozsudku krajského soudu ze dne 21. 12. 2009,
č. j. 57 Ca 105/2009 - 47, do okamžiku doručení žalobou napadeného rozhodnutí stěžovateli.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v této době byl v důsledku postupu žalovaného správního
orgánu protiprávně omezován na svobodě.
Tomuto názoru je třeba přisvědčit. Zmíněný rozsudek byl žalovanému doručen dne
22. 1. 2010; stěžovateli byl doručen dne 27. 1. 2010 (tedy nikoliv 25. 1. 2010, jak tvrdí stěžovatel)
a téhož dne nabyl právní moci. Žalobou napadené rozhodnutí však bylo vydáno a doručeno až
dne 29. 1. 2010. Zrušením prvního rozhodnutí o zajištění stěžovatele krajským soudem ke dni
27. 1. 2010 tedy zanikl právní důvod, na jehož základě byl stěžovatel zajištěn, a až do vydání
a doručení nového rozhodnutí o zajištění dne 29. 1. 2010 nebyl příslušnými orgány využit žádný
jiný z možných zákonných důvodů pro zajištění či jiné omezení stěžovatele na jeho osobní
svobodě. Je tedy třeba stěžovateli přisvědčit, že od právní moci zrušujícího rozsudku krajského
soudu až do právní moci nového rozhodnutí o zajištění (tj. žalobou napadeného rozhodnutí), byl
stěžovatel zbaven osobní svobody bez zákonného důvodu, tedy protiprávně, v rozporu s čl. 5
odst. 1 a 4 Úmluvy a s čl. 8 odst. 2 Listiny.
V posuzované věci je nicméně podstatné, že nezákonnost takového faktického omezení
stěžovatele na svobodě po uvedenou dobu nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost posléze
vydaného rozhodnutí o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění. Jak již Nejvyšší správní
soud vysvětlil, zákonné podmínky pro zajištění stěžovatele podle §124 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců byly v daném případě k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí splněny. Předmětem
nyní posuzované věci je pak právě jen zákonnost rozhodnutí o zajištění. Tím samozřejmě není
dotčeno právo stěžovatele na náhradu případné škody a/nebo nehmotné újmy způsobené
předcházejícím nezákonným držením v zařízení pro zajištění cizinců . Té se stěžovatel může
(či mohl) domáhat způsobem stanoveným v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,
a to při respektování promlčecích lhůt v tomto zákoně uvedených.
S ohledem na uvedené tedy nelze souhlasit s krajským soudem v závěru, že rovněž
faktické držení stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců před vydáním žalobou napadeného
rozhodnutí o jeho zajištění bylo v souladu se zákonem. Podstatné však je, že krajský soud i přes
tento nesprávný závěr nepochybil v otázce posouzení zákonnosti žalobou napadeného
rozhodnutí. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, jaké důvody jej k takovému závěru vedly; nelze
tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že tento rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, jakkoli se Nejvyšší správní soud s některými těmito dílčími důvody neztotožnil.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu soudního spisu však plyne, že mu žádné náklady nevznikly.
Stěžovateli byl krajským soudem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce z řad
advokátů Mgr. Roman Seidler; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však neshledal, že by ustanovený advokát učinil
ve věci jakýkoli úkon právní služby ve smyslu §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ( advokátní tarif), za který by mu
náležela odměna a s tím spojená paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního
tarifu). Zástupce stěžovatele v této souvislosti nárokoval odměnu a náhradu hotových výdajů
za úkon podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, který ovšem spočívá v první poradě
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven soudem.
Uskutečnění takové porady ovšem zástupce stěžovatele žádným způsobem nedoložil, přičemž
ze spisu je zřejmé, že tato tvrzená příprava zastoupení nevyústila ani v žádnou procesní aktivitu
zástupce stěžovatele v řízení o kasační stížnosti. Zástupce stěžovatele totiž žádným způsobem
kasační stížnost, kterou podal osobně stěžovatel, nedoplnil. Z uvedených důvodů Nejvyšší
správní soud ustanovenému zástupci odměnu ani náhradu hotových výdajů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu