ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.35.2011:186
sp. zn. 5 As 35/2011 - 186
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. T. M.,
proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství Ústřední pozemkový úřad, se sídlem Těšnov 17,
Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 11. 2010, č. j. 11 A 143/2010 - 136,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení výše označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 24. 11. 2008, č. j. 37704/08-13300 ve věci poskytnutí informací. Městský soud v Praze při
přezkoumání rozhodnutí žalovaného vycházel z právního názoru, který Nejvyšší správní soud
vyslovil ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 4. 6. 2010, č. j. 5 As 75/2009 - 78,
kterým bylo zrušeno usnesení městského soudu, který původně žalobu odmítl s odkazem na ust.
§70 písm. c) s. ř. s.
V citovaném rozsudku, jehož podstatnou část městský soud do své argumentace převzal,
Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že „(P)rávo nahlížet do spisu tedy není,
a to ani pro účastníky řízení, resp. jejich zástupce, koncipováno toliko jako dílčí procesní právo, které lze uplatnit
toliko v rámci konkrétního probíhajícího řízení a pouze v souvislosti s ním, tedy jako právo seznámit
se s dosavadním průběhem konkrétního řízení, shromážděnými důkazy či jinými podklady pro rozhodnutí. Pouze
v případě probíhajícího řízení by bylo lze, dle názoru Nejvyššího správního soudu, souhlasit se závěrem,
který městský soud učinil, tedy, že v případě nahlížení do spisu se jedná o úkon správního orgánu,
jímž se upravuje vedení řízení (viz např. usnesení NSS ze dne 26. 6. 2003, č. j. 6 A 164/2002 - 8,
příst. na www.nssoud.cz). Účastníkovi řízení je tímto procesním prostředkem dávána možnost uplatnit další
procesní práva, především právo vyjádřit se k dosud shromážděným důkazům či jiným podkladům pro rozhodnutí,
případně navrhnout jejich doplnění, tedy mít možnost uplatňovat celý souhrn procesních práv, která mají zaručit
vedení spravedlivého procesu, jak je garantován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz srovnej
obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 Afs 33/2009 - 43,
příst. na www.nssoud.cz). Ne tak tomu však je v případě, kdy správní orgán již řízení ukončil, resp. není vedeno
žádné správní řízení ve věci a ten, kdo byl účastníkem řízení, požádá o nahlédnutí do spisu. Vedle účastníků
řízení a jejich zástupců umožní správní orgán dle §38 odst. 2 správního řádu nahlédnout do spisu též jiným
osobám, ovšem jen tehdy, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého
z účastníků, popř. dalších dotčených osob anebo veřejný zájem.
Právní úprava tedy zakotvuje veřejné subjektivní právo (právo na poskytnutí určitých informací)
tedy i pro případ, kdy jiná osoba, než účastník řízení, resp. jeho zástupce, prokáže odůvodněnost svého
požadavku. Příslušný správní orgán, který vede správní spis, za splnění stanovených podmínek může zpřístupnit
tento spis i třetím osobám, tedy nejen účastníkům správního řízení. Jedná se tedy o svého druhu samostatné
procesní právo osoby odlišné od účastníka řízení, o němž se rozhoduje v samostatném správním řízení,
na něž se nepochybně vztahuje správní řád. V rámci správního řízení, které je zahájeno na návrh jiné osoby
uplatňující právo na nahlížení do spisu, správní orgán pak nejen zkoumá, zda taková osoba prokázala důvodnost
svého požadavku, ale z hlediska dodržení povinnosti, aby nahlédnutím do dokumentace nebylo porušeno státní,
hospodářské či služební tajemství nebo zákonem uložená či uznaná povinnost mlčenlivosti, také musí zjišťovat,
zda a v jakém rozsahu může být spis zpřístupněn k nahlédnutí. Pokud správní orgán po takto provedeném
správním řízení dospěje k závěru, že právo na zpřístupnění spisu navrhovatel nemá, event. že toto právo může
realizovat v omezeném rozsahu, vyjádří to ve svém rozhodnutí.“
Městský soud se zabýval tím, zda a do jaké míry je ústavní právo na informace obsažené
ve správním spise provedeno také obecným zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a to za situace, kdy žalobce svoji žádost o umožnění
nahlédnout do spisového materiálu ve věci restitučního nároku odůvodnil mimo jiné odkazem
na zákon o poskytování informací. Zde městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 5 As 7/2004 – 53, v němž se konstatuje, že „(n)ejsou zákon
o svobodném přístupu k informacím a správní řád bezvýhradně ve vzájemně podmíněném vztahu, resp. ve vztahu
speciality. Zákon o svobodném přístupu k informacím např. na rozdíl od správního řádu nevyžaduje prokázání
důvodnosti požadavku na poskytnutí informace, na druhou stranu však možnost poskytnutí informací
je limitována zákonnými výlukami (např. zákon o ochraně osobních údajů, apod.)“. Při posouzení věci
městský soud reflektoval skutečnost, že z odůvodnění napadeného správního rozhodnutí vyplývá,
že správní orgány obou stupňů se žádostí žalobce ze dne 17. 6. 2008 doplněné a upřesněné
podáním ze dne 26. 7. 2008 zabývaly výlučně z hlediska aplikace ust. §38 správního řádu ohledně
splnění stanovených podmínek pro umožnění nahlédnutí do spisu. Městský soud považoval
za rozhodující důvod, pro který žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil, že se správní
orgány, přestože žalobce v žádosti jednoznačně poukázal na zákon o svobodném přístupu
k informacím, otázkou, zda jsou v daném případě splněny tímto zákonem stanovené předpoklady
pro to, aby žádosti nebylo vyhověno a požadované informace v podobě zcela konkrétně a určitě
označených listin nebyly poskytnuty.
Stěžovatel s posouzením věci městským soudem nesouhlasí a namítá, že správní řízení
ve věci předmětného restitučního nároku dosud probíhá a řízení nebylo pravomocně ukončeno.
Uvádí, že není pravdou, že se správní orgány nezabývaly žádostí žalobce dle zákona
č. 106/1999 Sb.; správní orgán I. stupně žádost odmítl, protože nebyla dostatečně konkrétní
a žadatel požadoval poskytnutí informace, kterou lze umožnit pouze nahlížením do spisu
v režimu ust. §38 správního řádu, stěžovatel poté toto rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil – rozhodnutí Pozemkového úřadu Příbram č. j. 870/08, R IV 4/08 ze dne 27. 6. 2008
a rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu č. j. 27387/08-13070 ze dne 5. 8. 2008, v právní
moci 8. 8. 2008. Proto se oba správní orgány žádostí o nahlédnutí do správního spisu podanou
dle správního řádu zabývaly z hlediska splnění požadavků stanovených správním řádem. Správní
orgán I. stupně odůvodnil rozhodnutí tím, že není splněna podmínka ustanovení §38 odst. 1
správního řádu, protože žalobce není účastníkem předmětného správního řízení, když správní
orgán neuznal za prokázaný právní zájem vedení soudního sporu s účastníky předmětného
správního řízení; správní orgán konstatoval, že soud ve sporném řízení nepožaduje správní spis
za relevantní důkaz, když si ho nevyžádal, a proto správní orgán nemá důvod posuzovat věc
jinak. Nadto je právní zájem žalobce v přímém rozporu s právním zájmem restituentů. Stěžovatel
se s tímto hodnocením ztotožnil, přitom se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal i se všemi
tvrzeními žalobce.
Stěžovatel tvrdí, že správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
Žalobce v písemném vyjádření uvádí, že městský soud měl učinit výrok o tom,
že žalovaný je povinen umožnit žalobci nahlédnout do správního spisu, neboť rozhodnutí
žalovaného bylo možno soudem plně přezkoumat Důvody soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného s odkazem na vady spočívající v neúplném právním posouzení obsahu
žádosti ve vztahu k zákonu č. 106/1999 Sb. nepovažuje žalobce za zcela správné. Městský soud
se rovněž nevypořádal s některými námitkami žalobce, např. podjatost žalovaného, porušení
práva na informace dané Listinou základních práv a svobod, či možností anonymizovat
ty dokumenty, o kterých žalovaný tvrdí, že mají osobní charakter. Poukazuje na to, že ústavně
garantované právo v čl. 17 Listiny se netýká pouze získávání informací podle zákona
č. 106/1999 Sb.,ale platí i pro další informační zákony (např. zákon č. 123/1998 Sb., o právu
na informace o životním prostředí, zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR).
Žalobce uvádí, že v dané věci zde stojí proti sobě dvě základní práva: právo restituentů
na ochranu svých práv a svobod a právo žalobce na poskytnutí informace. Jak žalovaný,
tak i soud měly provést test, kterému z těchto práv je třeba dát přednost. Přesto, že tak žádný
z nich neučinil, nelze dle žalobce považovat rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné.
Namítal-li žalovaný ochranu informací osobního charakteru, bylo možno takové informace
anonymizovat; v této souvislosti odkazuje žalobce na rozsudek NSS sp. zn. 7 A 3/2002,
ze dne 14. 1. 2004. Nadto žalobce poukazuje na skutečnost, že restituenti jsou původem
šlechtického rodu, jehož genealogie je zcela volně přístupná na internetu, lze zde dohledat
prakticky všechny údaje, které jsou uvedeny i v rodném listu (žalobce zde činí odkazy
např. na konkrétní webové stránky). Rovněž tak dědická rozhodnutí jsou volně přístupná
v katastru nemovitostí, neboť tato rozhodnutí jsou nabývacími tituly restituentů k nemovitostem,
které vlastní. Konečně všechny osobní údaje restituentů jsou uvedeny ve spise občanskoprávního
sporu, který je veden u soudu. Žalobce tedy neví, z jakého důvodu by tyto informace,
které ostatně zná, měly být před ním tajeny. Žalobce uvádí, že snaha o neumožnění nahlédnout
do správního spisu je ze strany žalovaného zcela účelová, postup žalovaného považuje za podjatý
a dokládá písemnosti, z nichž tuto skutečnost dovozuje (sdělení Policie ČR ze dne 6. 1. 2011,
sdělení ministerstva vnitra ze dne 29. 6. 2010 a další). Žalobce nadále trvá na existenci právního
zájmu a nesouhlasí s argumentací žalovaného, podotýká, že rozsudek Okresního soudu
v Příbrami sice je pravomocný, nicméně žalobce podal v této věci dovolání k Nejvyššímu soudu,
takže právní zájem na nahlédnutí do spisu trvá. Žalobce dále uvádí, že žalovaný pominul,
resp. zamlčel soudu zásadní informaci, že soudní řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami
sp. zn. 14 C 53/2008 bylo zahájeno na základě určovací žaloby rodiny C.-M. o odstranění
duplicity ke spornému pozemku. Cílem skutkového zjišťování tedy bylo, který z nabývacích
titulů, zda kupní smlouva manželů M. či rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byl pozemek
určen rodině C.-M., má ve vzájemné konkurenci přednost. Žalobce zde podotýká stran provedení
důkazu spisem, že provedení tohoto důkazu bylo odmítnuto čistě z procesních důvodů, kdy
rozhodující senát konstatoval, že v řízení před soudem (civilním)se nejedná o přezkum či zrušení
rozhodnutí správního aktu, rozhodující senát přitom musí s ohledem na presumpci správnosti
správního aktu tento respektovat, a to do doby, než bude popř. „odklizen“, čehož lze dosáhnout
pouze žalobou ve správním soudnictví podle části páté o. s. ř.
Žalobce uvádí, že v zájmu obrany proti zcela neoprávněnému odnětí jejich pozemku,
využívá veškeré dostupné právní prostředky obrany; základem pro vedení soudních sporů
je však dostatek historických důkazů, informací o průběhu restituce. Žalobce se domáhal
poskytnutí informací podle §38 odst. 2 správního řádu, tedy jako osoba prokazující právní zájem
nebo jiný právní důvod. Za právní zájem či jiný právní důvod je možno dle dostupné literatury
a judikatury považovat např. i možnost opatření si podkladů pro soudní žalobu. Žalovaný měl
tedy pouze posoudit, zda žalobce takový spor vede, nepříslušelo mu však již hodnotit,
zda doklady, do nichž chce žalobce nahlédnout mohou či nemohou být důkazem
v občanskoprávním řízení. Žalobce dále odkazuje např. na rozhodnutí NSS sp. zn. 1 As 17/2008
ze dne 7. 5. 2008, v němž se uvádí, že právo na informace patří mezi politická práva jednotlivců,
přitom jeho smyslem je kontrola činnosti veřejné správy.
Žalobce konstatuje, že městský soud měl žalovanému uložit povinnost umožnit
nahlédnutí do restitučního správního spisu; navrhuje rovněž, aby Nejvyšší správní soud uložil
městskému soudu, aby si vyžádal od žalovaného veškeré fotokopie dokumentů z restitučního
spisu, o kterých se žalovaný domnívá, že mají osobní charakter. Městský soud poté sám na místo
podjatého žalovaného posoudí, které dokumenty ze správního spisu mají být anonymizovány
nebo popř. vyňaty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 2 s. ř. s.), neshledal přitom
skutečnosti k nimž by byl povinen přihlédnout při přezkoumání napadeného rozsudku nad rámec
uplatněných námitek ex offo (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce podal dne 17. 6. 2008
u Pozemkového úřadu v Příbrami žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb.,
ve které žádal o „zaslání všech dokladů“, které měly vliv na rozhodovací činnost při vydání
nemovitostí v rámci restitučního nároku rodině C. – M.
Další žádost podal žalobce dne 26. 7. 2008, ve které požadoval s odkazem na zákon
č. 106/1999 Sb., v žádosti specifikované informace, a to konkrétně, ve kterém státním archívu,
ve kterém fondu či svazku se nacházejí dokumenty „Souhlas Státního pozemkového úřadu
v Praze pod č. j. 30796/32-II ze dne 2. 3. 1932 a Krajského civilního soudu v Praze
pod č. j. P2/29/10 ze dne 7. 4. 1932“; na tyto dokumenty se měl žalovaný údajně odvolávat
ve svých v žádosti specifikovaných rozhodnutích ze dne 24. 10. 2006. Dále v žádosti požaduje,
pokud neexistují ověřené kopie těchto dokumentů, aby mu správní orgán zaslal neověřené kopie
dokumentů. Pod bodem 3) žádosti se uvádí, že pokud by měl správní orgán problém tyto
dokumenty zaslat, prosí o informaci, zda mu lze umožnit nahlédnout do správního spisu,
kde jsou dokumenty obsaženy. K tomu uvádí jako právní důvod své žádosti vedení majetkového
sporu s rodinou restituentů stran pozemku p.č.1437/22 v k.ú. Dobříš, přitom na základě
dokumentu, o jehož poskytnutí žádá, mu byl pozemek odebrán, má tedy silný právní zájem
prověřit všechny skutečnosti a okolnosti ohledné této restituce.
Pozemkový úřad usnesením ze dne 22. 9. 2008, č. j. 2695/92, R VI 10/08, odepřel právo
nahlédnout do restitučního spisu pod sp. zn. 2695/92. 3834/92, 4153/92, 4158/92 oprávněných
osob Ing. J. C.–M. a K. C.–M., a to z důvodu, že žádost žalobce není dostatečně konkrétní a
požaduje obecné informace, které lze umožnit pouze nahlížením do spisů dle §38 správního
řádu. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad konstatuje a priori, že rozhodnutím
č. j. 1199/08, R VII/08 ze dne 13. 8. 2008 již odmítl poskytnutí informací ze stejných důvodů,
neboť se jednalo o stejné požadované informace.
V odůvodnění usnesení pozemkový úřad, poté co konstatoval, že o žádosti žalobce
ze dne 12. 8. 2008 bylo dne 13. 8. 2008 rozhodnuto (tato žádost ani rozhodnutí správního orgánu
nejsou součástí správního spisu – pozn. NSS), uvádí, že se zabýval i splněním podmínek dle §38
správního řádu, přitom konstatoval, že žalobce není účastníkem správního řízení, není proto
splněna podmínka dle odst. 1 cit. ustanovení. Dále pozemkový úřad posuzoval naplnění
podmínek dle §38 odst. 2 správního řádu, tedy zkoumal, zda žalobce prokázal právní zájem
nebo jiný vážný důvod, jakož i to, zda přiznáním práva nahlížet do spisu nebudou porušena práva
některého z účastníků, popř. dalších dotčených osob. Žalobce doložil právní zájem vedením
soudního sporu o odstranění duplicitního vlastnictví k pozemku v k.ú. Dobříš. Pozemkový úřad
takový důvod neshledal relevantním, uvedl, že zájem žalobce je v rozporu se zájmem restituentů,
že soud má právo si správní spis, popř. jeho část vyžádat v rámci dokazování, bylo přitom
zjištěno z dopisu právního zástupce restituentů, že civilní soud důkaz správním spisem odmítl.
Z uvedeného správní orgán učinil závěr, že pokud nepovažuje správní spis soud za relevantní
důkaz, nemá pozemkový úřad důvod, aby tuto záležitost posuzoval jinak a uzavřel, že žalobce
právní zájem neprokázal. Právní zástupce restituenta vznesl námitku proti nahlížení do spisu
s tím, že spis obsahuje řadu informací osobního charakteru; s touto námitkou se pozemkový úřad
ztotožnil.
Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, v němž uvádí, že žádal o konkrétní
poskytnutí informací a zároveň žádal o nahlédnutí do správního spisu, který se týká restituční
kauzy k pozemku p.č.1437/22 v k. ú. Dobříš, který v současné době vlastní žalobce se svou
manželkou a rovněž tak jej vlastní rodina Colloredo-Mansfeld. V odvolání uvádí, že byla
zneplatněna jeho kupní smlouva na předmětný pozemek, a to v souvislosti s rozhodnutím
Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006, č. j. R VI 7/2006. Tvrdí, že kupní smlouva
je platná, naopak nezákonná je restituce rodiny Colloredo-Mansfeld, přitom podrobně popisuje
sled událostí a vady, jichž se pozemkový úřad měl dopustit. Žalobce v odvolání potvrzuje svůj
právní zájem, považuje jej za dostatečný, neboť vede-li spor s rodinou restituentů, má právo
nahlížet do spisů, přitom poukazuje na to, že nehodlá porušit žádná jejich práva,
neboť jej nezajímají žádná jejich osobní data, přitom pokud by doklady taková data obsahovaly,
může je pozemkový úřad z nahlížení vyloučit. Uvádí, že jej zajímají historické dokumenty,
a to stran Weikharda CM a Jeronýma CM, roč. 1870, což jsou osoby, které více jak 60 let nežijí.
Důrazně se ohrazuje proti závěru pozemkového úřadu, že zde neexistuje oprávněný právní
zájem. Žalobce rovněž poukazuje na to, že pokud okresní soud, který nerozhoduje ve správním
soudnictví, si tento spis nevyžádal, nelze z toho dovozovat, že neexistuje právní zájem. Soud
si spis nevyžádal zejména proto, že posuzoval pouze nabývací tituly: restituenti předložili
pravomocné rozhodnutí pozemkového úřadu, žalobce doložil neplatnou kupní smlouvu.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 11. 2008, č. j. 37704/08-13300, odvolání zamítl
a usnesení pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění s odkazem na ust. §9 odst. 8 zákona
o půdě vyložil, proč nelze žalobce považovat za účastníka řízení podle §27 odst. 3 správního
řádu a nelze mu proto přiznat právo nahlížet do správního spisu. K námitce odvolatele, že stejně
tak, jak je jeho zájem protichůdný se zájmem restituentů, je jejich zájem protichůdný se zájmem
jeho, odvolací orgán konstatoval, že k porušení zásady rovnosti dochází, pokud se se subjekty,
které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem,
aniž by zde existovaly objektivní důvody. Vzhledem k tomu že žalobce není a nemůže být
účastníkem řízení o vydání nemovitosti podle zákona o půdě, nemůže se dovolávat toho, aby měl
rovné postavení s účastníky řízení. Žalovaný rovněž poukazuje na skutečnost, že žalobce
své vlastnictví k pozemku odvozuje z kupní smlouvy neplatné podle §5 odst. 3 zákona o půdě;
jedná se o nezákonný převod, a proto je kupní smlouva neplatná od svého uzavření a nikoli až od
data vydání rozhodnutí pozemkového úřadu, jak se žalobce domnívá. Konstatuje rovněž,
že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že nárok restituentů je oprávněný (oprávněností
se přitom zabýval na základě opravného prostředku jedné z povinných osob Krajský soud
v Praze, jakož i Ústavní soud). Proto byl restituentům vydán mimo jiné i pozemek
p.č. 1437/22 v k.ú. Dobříš, ohledně kterého je nyní veden občanskoprávní spor.
Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že Pozemkový úřad v Příbrami rozhodoval
rovněž o účastenství žalobce a jeho manželky ve správním řízení ve věci vydání nemovitostí
dle §9 zákona o půdě, a to parcely p.č.1437/22 v k. ú. Dobříš. Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2006
bylo konstatováno, že žalobce a jeho manželka nejsou účastníky řízení. Proti tomuto rozhodnutí
podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 6. 2006 zamítnuto
a rozhodnutí pozemkového úřadu bylo potvrzeno.
Na základě zjištěných skutečností, které jsou obsaženy ve spisech dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje neúplnost správního spisu,
neboť se zde písemnosti (žádost o poskytnutí informace ze srpna 2008 a rozhodnutí o ní),
na které správní orgány odkazují v odůvodnění svého rozhodnutí, nenacházejí. Posoudit,
zda lze odůvodnění, v němž správní orgán odkazuje na své předchozí rozhodnutí, považovat
za dostačující, není možno, aniž by byl znám obsah předchozí žádosti a rozhodnutí o ní. Nezbývá
tedy než konstatovat, že správní orgán se s žádostí žalobce stran informací požadovaných
dle zákona č. 106/1999 Sb. v žádosti ze dne 27. 6. 2008 nevypořádal a není zřejmé,
z jakých důvodů nebyla informace poskytnuta, resp. z jakého důvodu nebyly poskytnuty ověřené
či neověřené kopie v žádosti požadovaného dokumentu. Lze proto v tomto směru přisvědčit
městskému soudu stran vytýkaného pochybení. Nadto žalovaný tuto otázku ve svém rozhodnutí
pominul zcela, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí již v úvodu, že napadeným usnesením
bylo rozhodnuto ve správním řízení dle ust. §38 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. o tom,
že se žalobci odepírá právo nahlédnout do restitučního spisu. Sám žalovaný uvádí zřejmou
nesprávnost, neboť citovaným usnesením pozemkového úřadu bylo, resp. mělo být rozhodováno
o žádosti žalobce v režimu zákona č. 106/1999 Sb., jakož i o žádosti dle ust. §38 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Pokud žalobce učinil podání takového obsahu, které vyžadovalo
posouzení v intencích obou právních předpisů, bylo povinností správního orgánu rozhodnout
o něm v celém rozsahu, a to postupem, který ten který právní předpis předvídá.
Pokud tedy správní orgán dospěl k závěru, že nelze vyhovět žádosti podle zákona
č. 106/1999 Sb., měl takový závěr náležitě odůvodnit. Tak však učinil pouze co se týče té části
žádosti týkající se postupu dle §38 správního řádu. Nutno však podotknout, že takto učinil pouze
správní orgán I. stupně, když stěžovatel argumentaci ve svém odůvodnění vedl zcela jiným
směrem.
Námitkám stěžovatele, tvrdí-li, že se žádostí žalobce v intencích zákona o poskytnutí informací
v napadeném rozhodnutí zabýval, tedy nelze přisvědčit a takové tvrzení nemá oporu
ani v samotném rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani stěžovatele. Z rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 22. 9. 2008, kterým bylo rozhodováno o žádosti žalobce o poskytnutí
informací podle zákona č. 106/1999 Sb. se toliko podává, že správní orgán zde odkázal
na své předchozí rozhodnutí o žádosti o poskytnutí, jak uvádí, stejných informací,
aniž by zde např. uvedl konkrétní ustanovení zákona o poskytování informací,
podle kterých informaci opětovně neposkytl. Stran naplnění či nenaplnění důvodů pro postup
dle §38 odst. 2 správního řádu správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal
právní zájem nebo jiný vážný důvod a tuto svoji úvahu komentuje.
Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí nejen že nereflektoval odmítnutí poskytnutí
informací v intencích zákona č. 106/1999 Sb., ale ani důvody, které žalobce uváděl v odvolání
stran tvrzeného právního zájmu, zde pouze odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
Z rozhodnutí stěžovatele tedy není zřejmé, jak se v odůvodnění vypořádal s důvody,
pro které nebylo vyhověno žádosti žalobce ze dne 26. 7. 2008 dle zákona o svobodném přístupu
k informacím, když tyto důvody v usnesení pozemkového úřadu absentují, a není ani zřejmé,
jak se vypořádal s důvody, pro které nebylo umožněno žalobci nahlédnout do spisu,
konkr. s argumentací žalobce stran existence tvrzeného právního zájmu. V odůvodnění
rozhodnutí stěžovatel pouze provedl podrobné odůvodnění toho, proč žalobce není účastníkem
správního řízení, dále zde polemizuje s právní kategorií „rovnosti“ a konstatuje, že žalobce
nemůže být v rovném postavení s restituenty, tzn. s těmi, kdo postavení účastníka řízení mají,
a dále konstatuje, že nárok restituentů, byť nikoli stran předmětného pozemku, byl potvrzen
již soudy. Stěžovatel se však nevypořádal s námitkami žalobce výslovně v odvolání uvedenými,
tzn. prokázání právního zájmu, nikterak nereflektoval námitku žalobce stran skutečných důvodů,
pro které nebyl správní spis vyžádán. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje,
že neprovedení důkazu soudem v občanskoprávním sporu neznamená ještě samo sobě, že takový
důkaz nemůže být relevantní pro jiné řízení. Skutečnost, že civilní soud důkaz správním spisem
neprováděl (rozhodnutí správního orgánu nebylo soudem přezkoumáváno), nemůže
proto bez dalšího vést k závěru, který správní orgán (pozemkový úřad) učinil, totiž, že za situace,
kdy soud nepovažoval takový důkaz za relevantní pro prokázání právního zájmu žalobce v řízení,
stejné hodnocení přejímá i správní orgán.
Nejvyšší správní soud na základě uvedeného shledal rozsudek městského soudu v souladu
se zákonem, proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, které by mu vznikly, neuplatnil, přitom taková
skutečnost ze spisu ani nevyplynula, proto soud rozhodl, že žalobci se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu