ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.38.2008:288
sp. zn. 5 As 38/2008 - 288
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
Bezpečnostní softwarová asociace - Svaz softwarové ochrany, Trávníčkova 1765, Praha 5,
zastoupený JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti žalovanému:
Ministerstvo kultury, Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008, č. j. 9 Ca 224/2005 - 131,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
[1] Žalobce jakožto občanské sdružení podal dne 9. 4. 2001 (ještě pod svým původním
názvem ZASTUDENA.cz) u žalovaného žádost podle §98 zákona č. 121/2000 Sb., o právu
autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský
zákon), o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových autorských práv
k počítačovým programům.
[2] Podáním ze dne 12. 6. 2001 žalobce svou žádost o udělení oprávnění k výkonu kolektivní
správy změnil a práva, která mají být kolektivně spravována, vymezil
takto:
1. práva povinně kolektivně spravovaná: právo na užití počítačových programů jakožto
autorských děl kabelovým přenosem - §96 odst. 1 písm. c) autorského zákona.
2. práva dobrovolně kolektivně spravovaná:
a) právo na pronájem počítačových programů jakožto autorských děl dle §12 odst. 4
písm. c) autorského zákona,
b) práva na sdělování počítačových programů veřejnosti dle §12 odst. 4 písm. f)
autorského zákona:
1) právo na zpřístupňování počítačových programů jakožto autorských děl
způsobem, že kdokoli k nim může mít přístup na místě a v čase podle své
vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou sítí podle §18 odst. 2
autorského zákona.
2) právo na vysílání počítačových programů jakožto autorských děl televizí podle
§21 autorského zákona,
3) právo na provozování televizního vysílání počítačových programů jakožto
autorských děl podle §23 autorského zákona,
4) právo na vystavování počítačových programů jakožto autorských děl podle
§17 autorského zákona.
[3] Výše uvedenou žádost žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 7. 2001, č. j. 6407/2001, zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6. 8. 2001 rozklad, který ministr kultury rozhodnutím
ze dne 31. 10. 2001, č. j. 6407/2001, zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Rozhodnutí
ministra kultury žalobce napadl žalobou k Vrchnímu soudu v Praze (podle tehdejších předpisů).
Jelikož tato věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, byla podle §132
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen ,,s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu
správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s. – tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud
následně jak rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 10. 2001, č. j. 6407/2001, tak rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 7. 2001, č. j. 6407/2001, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80, dostupný
na www.nssoud.cz).
[4] V návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu žalovaný vydal nové
rozhodnutí ze dne 14. 4. 2004, č. j. 6407/2/2004, kterým žádost žalobce opětovně zamítl. Ministr
kultury však rozhodnutím ze dne 22. 7. 2004, č. j. 10640/2004, k rozkladu žalobce rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 4. 2004, č. j. 6407/2/2004, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání
a rozhodnutí.
[5] Následně vydal žalovaný nové rozhodnutí ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6407/2001/61/05,
kterým žádost žalobce opět zamítl. Hlavní argumenty žalovaného byly následující: (1) autorský
zákon chrání pouze strojový a zdrojový kód počítačového programu, a nikoliv výsledek
zobrazení počítačového programu na obrazovce počítače (označované též jako komunikační
rozhraní či uživatelské rozhraní či tzv. „look and feel“), přičemž na uživatelské rozhraní
se uplatňuje toliko ochrana proti nekalé soutěži; (2) kolektivní správa práv k počítačovým
programům je sice teoreticky možná, nicméně povinná kolektivní správa v podstatě nepřipadá
v úvahu a dobrovolná kolektivní správa je neúčelná.
[6] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministr kultury rozhodnutím ze dne
6. 6. 2005, č. j. 8610/2005, zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil.
[7] Rozhodnutí ministra kultury ze dne 6. 6. 2005, č. j. 8610/2005, žalobce posléze napadl
žalobou u Městského soudu v Praze. V žalobě žalobce brojil mimo jiné proti oběma
hmotněprávním závěrům žalovaného (tj. že autorský zákon nechrání uživatelské rozhraní jakožto
vyjádření počítačového programu a že kolektivní správa autorských práv, pokud jde o povinnou
kolektivní správu, nepřichází v úvahu, a pokud jde o dobrovolnou kolektivní správu, není účelná).
[8] Pokud jde o závěr, že autorský zákon nechrání zobrazení počítačového programu,
žalobce poukazoval na to, že toto stanovisko uplatnil žalovaný již v řízení před Nejvyšším
správním soudem, a podle názoru žalobce Nejvyšší správní soud tuto námitku nepřijal, a tudíž jde
o res iudicata.
[9] Žalobce měl za to, že definice počítačového programu zakotvená v §2 odst. 2 autorského
zákona se vztahuje i na uživatelské rozhraní. Podle jeho názoru je počítačový program vnímatelný
ve dvou rovinách: (a) ve zdrojovém či strojovém kódu; a (2) ve způsobu komunikace
(komunikační rozhraní). Počítačový program je chráněn jako dílo literární (viz §65 autorského
zákona), nicméně se jedná toliko o právní fikci (neboť počítačový program je autorským dílem
sui generis), a proto nelze chránit pouze zdrojový či strojový kód počítačového programu. Podle
žalobce, ať je počítačový program vnímán v jakémkoliv ztvárnění, je vždy v takovém ztvárnění
chráněn. Žalobce nesouhlasí s kritériem funkcionality počítačových programů zastávaným
žalovaným. Podle tohoto výkladu počítačový program slouží primárně jiným funkcím a vysílání
výsledku počítačového programu zobrazeného na monitoru nelze považovat za formu distribuce
počítačového programu, neboť uživatel-spotřebitel nedostal kopii počítačového programu
v podobě umožňující využití funkce, pro kterou byl program určen. Podle žalobce naopak není
podstatná funkce či účel anebo význam díla, ale duševní proces tvorby a naplnění znaků
autorskoprávní kvality výsledku tohoto procesu. Žalobce je toho názoru, že pokud má být
autorskoprávní užití určitého druhu děl vyloučeno, může se tak stát pouze a jen v případě, kdy
takové užití nepřichází vůbec do úvahy, jelikož příslušným způsobem nelze zpřístupňovat dílo ani
jeho část (§2 odst. 3 autorského zákona); např. u výtvarných děl tak nepřipadá v úvahu
rozhlasové vysílání. Počítačový program ve výsledku jeho zobrazení je na obrazovce běžně
vnímatelný, a proto uvedený způsob užití díla nelze vůbec pokládat za pojmově vyloučený, jak
uvádí žalovaný. Pokud je tedy příslušným způsobem užití (zde např. shlédnutím na televizní
obrazovce) dílo či jeho část zpřístupňováno, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by nešlo
o autorskoprávní užití. Jestliže totiž příslušným způsobem dílo či jeho část zpřístupňováno je, pak
by zákon sám musel omezit či vyloučit (viz §29 autorského zákona) obecné majetkové právo
vztahující se k jeho užití (viz §12 autorského zákona), což se však nestalo.
[10] Žalobce odkazoval rovněž na autorskoprávní doktrínu, z níž má podle žalobce vyplývat,
že s ohledem na funkci počítačového programu se právě způsob komunikace (jeho obrazové
či zvukově ztvárnění) považuje za předmět ochrany v rámci počítačového programu, tj. funkce
programu právě předurčuje požadavek ochrany i obrazového (zvukově obrazového) ztvárnění
programu na obrazovce a že funkcionalita programu je irelevantní. Na závěr žalobce dodává,
že ochrana uživatelského rozhraní před nekalou soutěží je nedostatečná.
[11] Podle žalobce výklad, podle kterého výsledek zobrazení počítačového programu
na obrazovce je chráněn jakožto objektivně vnímatelné zobrazení tohoto autorského díla,
potvrzuje rovněž znění §66 odst. 2 autorského zákona, který stanoví, že za rozmnožování
(tj. užití) počítačového programu se považuje i zhotovení rozmnoženiny, která je nezbytná
pro jeho zobrazení, provoz a přenos. Z uvedeného ustanovení tak plyne, že i zobrazení
počítačového programu je případem zvláštního jednání (zpřístupňování díla - počítačového
programu), které zákon podřazuje pod autorskoprávní užití díla rozmnožováním. Žalovaný
tak svým výkladem popírá nejen další ustanovení autorského zákona, které přiznává ochranu
počítačovým programům „bez ohledu na formu jeho vyjádření“ (§65 odst. 1 autorského zákona),
ale rovněž základní definici autorského díla, které může být vyjádřeno v jakékoli objektivně
vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah,
účel nebo význam, tj. dílo je předmětem autorského práva bez ohledu na uvedené okolnosti
(viz §2 odst. 1 autorského zákona).
[12] Žalobce na podporu svého výkladu odkazoval mj. na úpravu v čl. 4 a čl. 5 odst. 3
směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů
(dále jen „směrnice 91/250/EHS“, s účinností od 25. 5. 2009 byl její obsah s ohledem
na pozdější změny znovu kodifikován ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES
ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů – pozn. NSS) a na čl. 4 Smlouvy
Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském (přijaté dne 20. prosince 1996
v Ženevě a publikované pod č. 33/2002 Sb.m.s.) a poukazoval na časté porušování autorských
práv u počítačových programů.
[13] Žalobce uzavřel, že podle §18 odst. 1 autorského zákona se „[s]dělováním díla veřejnosti …
rozumí zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově“. Podle §21
odst. 1 autorského zákona „[v]ysíláním díla rozhlasem nebo televizí se rozumí zpřístupňování díla rozhlasem
či televizí a jiné takové zpřístupňování díla jakýmikoli jinými prostředky sloužícími k šíření zvuků nebo obrazů a
zvuků nebo jejich vyjádření bezdrátově nebo po drátě, včetně šíření po kabelu nebo vysílání pomocí družice,
původním vysílatelem“. Způsoby užití odvozenými od televizního vysílání díla jsou kabelový přenos
televizního vysílání díla a provozování televizního vysílání díla (definované v §22 odst. 2 a §23
autorského zákona). Vysíláním výsledku zobrazení počítačového programu dochází
k zpřístupňování tohoto díla v nehmotné podobě, přičemž vzhledem k tomu, že v tomto
zobrazení patrně není primárně zpřístupňován zdrojový či strojový kód programu, je počítačový
program zpřístupňován v druhé rovině „způsobu komunikace“ s veřejností a tudíž v určité části
díla počítačového programu. Zároveň pak dochází k užití takto vysílaných děl přenosem vysílání
díla a provozováním vysílání díla.
[14] Žalobce dále nesouhlasil se závěry žalovaného, že výkon kolektivní správy práv
k počítačovým programům buďto nepřichází do úvahy, jak je tomu dle žalovaného u televizního
vysílání a provozování televizního vysílání, anebo není účelné práva k počítačovým programům
kolektivně spravovat. Žalobce rovněž zpochybňoval argument žalovaného, že možný individuální
výkon práv znemožňuje ustanovení dobrovolné kolektivní správy. Reagoval tak na argument
žalovaného, podle něhož účelnost výkonu dobrovolně kolektivně spravovaných práv je dána tam,
„kde je pro autora nemožné nebo velmi obtížné monitorovat užití díla a uplatňovat individuálně právo na odměnu
za udělení licence k užití“, a „ustavit kolektivního správce jen pro taková práva, která může vykonávat jen na
základě smlouvy o zastoupení, by bylo neúčelné“. Podle žalobce není zřejmé, proč by udělení oprávnění
ke kolektivní správě měla bránit skutečnost, že tato práva lze vykonávat jen na základě smlouvy
o zastoupení. Z žádného ustanovení autorského zákona totiž neplyne, že by kolektivní správce
mohl být ustaven jedině v případě, kdy bude žadatel zároveň pověřen výkonem práv povinně
kolektivně spravovaných.
[15] Podle žalobce individuální výkon práv je principem, na kterém stojí dobrovolná kolektivní
správa, z čehož plyne, že individuální výkon práv nemůže být překážkou výkonu kolektivnímu
a tím pádem ani pro udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv. Neplatí tedy konstrukce,
podle níž by možnost individuálního výkonu práv bez dalšího znamenala neúčelnost kolektivní
správy. Žalobce dále tvrdil, že ustanovením kolektivního správce mohou nositelé práv vyvažovat
své hospodářsky slabší postavení (např. tvůrci „freeware“), dále vyvažovat nemožnost zajištění
dohledu nad dodržováním podmínek udělených licencí – např. pro rozsah užití
co do prostorového a množstevního rámce (§100 odst. 4 autorského zákona) a potírat
porušování práva autorského. Pouze skutečně silný subjekt, schopný být partnerem pro většinou
podnikatelsky orientované uživatele, může plnit roli ochránce majetkových práv nositelů práv.
Bohužel tyto aspekty výkonu kolektivní správy práv žalovaný podle žalobce vůbec nezkoumal.
[16] Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 9.1. 2008, č.j. 9 Ca 224/2005-131, zamítl.
Městský soud se ve svém rozsudku nejprve vypořádal s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80. Ustanovení §98 odst. 6 autorského zákona nestojí
podle městského soudu v zákoně izolovaně a není jediným ustanovením, které se zabývá účelem
kolektivní správy, resp. účelným výkonem kolektivní správy. Účelem kolektivní správy není
jen kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských, ale je jí i umožnění
zpřístupňování předmětu těchto práv veřejnosti (§95 odst. 1 autorského zákona). Městský soud
souhlasil s žalobcem a s názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho rozsudku
ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80, že kolektivní výkon práv, která jsou v §96 odst. 1
autorského zákona uvedena jako práva povinně kolektivně spravovaná, je a musí být vždy
hodnocen jako účelný. Podle §98 odst. 6 autorského zákona má však žalovaný v řízení o udělení
oprávnění k výkonu kolektivní správy přihlížet také k tomu, zda je žadatel způsobilý k řádnému
a účelnému výkonu kolektivní správy. Autorský zákon tak váže posouzení účelnosti kolektivní
správy nejen na existenci práv stanovených ve výčtu v §96 odst. 1 autorského zákona, ale i na cíl
a smysl kolektivní správy práv v rovině zpřístupňování předmětu těchto práv veřejnosti (§95 odst.
1 téhož zákona) prostřednictvím kolektivního správce, který je schopen (je způsobilý) autorské
dílo veřejnosti zpřístupnit. Z dikce §98 odst. 6 autorského zákona tak nelze bez dalšího
dovozovat, že by každý žadatel měl při splnění podmínek stanovených pod písm. a) až d) tohoto
zákonného ustanovení vždy právní nárok na udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy těchto
práv. Z poukazu Nejvyššího správního soudu (v rozsudku č. j. 6 A 136/2001 - 80) na posouzení
neúčelnosti některého z těchto práv proti vůli zákonodárce‚ je zcela zřejmé, že Nejvyšší správní
soud hodnotil způsobilost práv zákonem vymezených být povinně kolektivně spravována pouze
principiálně ve vztahu ke znění zákona, nikoliv ve vztahu ke konkrétní žádosti žalobce. Nejvyšší
správní soud ostatně zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení, a tudíž se hmotněprávním
nárokem žalobce na udělení oprávnění nezabýval. Žalovanému tak Nejvyšší správní soud toliko
vytkl, že nerozlišoval mezi právy povinně a dobrovolně kolektivně spravovanými a že z jeho
rozhodnutí není zřejmé, výkon kterých konkrétních práv žalobcem uplatňovaných a z jakého
důvodu považoval za neúčelný.
[17] Městský se dále zabýval základní otázkou, zda má být počítačový program jakožto
autorské dílo chráněn a spravován v jeho užití ve zdrojovém či strojovém kódu (dle stanoviska
žalovaného), nebo také pokud jde o zobrazení jeho grafického rozhraní prostřednictvím
uživatelských obrazovek (stanovisko žalobce). Městský soud se přiklonil k argumentaci
žalovaného, a to zejména z následujících důvodů.
[18] Městský soud poukázal na to, že §65 odst. 1 autorského zákona stanoví, že počítačový
program je chráněn jako dílo literární, avšak další související otázky včetně kolektivní správy
ve vztahu k počítačovým programům neupravuje a nezakotvuje ani zvláštní úpravu pro ochranu
literárních děl. Podle městského soudu panuje v odborné veřejnosti obecná shoda na tom,
že počítačový program naplňuje pojmové znaky autorského díla jako vlastního duševního
výtvoru autora vyjádřeného v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě, a to bez ohledu na rozsah,
účel a význam, pro který byl vytvořen. Není sporu o tom, že touto objektivně vnímatelnou
podobou počítačového programu je jeho strojový či zdrojový kód, je však otázkou, zda jím
je i zobrazení výsledku programu po zavedení kódu do počítače, zvláště pokud to provede
na základě autorova svolení již osoba od autora odlišná. §65 odst. 2 autorského zákona stanoví,
že myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoliv prvek počítačového programu, včetně těch,
které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle tohoto zákona chráněny.
Klíčový je podle městského soudu právě způsob vyjádření počítačového programu jako
autorského díla – tvůrčího duševního výtvoru, přičemž možnost vnímání díla veřejností není
chráněna, jsou chráněny toliko tvůrčí výsledky autora vyjádřené ve hmotné podobě, a tou
je zdrojový či strojový kód. Městský soud v této souvislosti poukazuje na čl. 10 odst. 1 Dohody
o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (sjednané a podepsané dne 15. dubna 1994
v Marrakeši a publikované pod č. 191/1995 Sb.), podle něhož „počítačové programy, ať již
ve zdrojovém kódu nebo strojovém kódu, budou chráněny jako díla literární…“, z čehož plyne, že tato
mezinárodní smlouva za vyjádření díla v jeho literární obdobě považuje jeho vyjádření
ve zdrojovém či strojovém kódu.
[19] Rovněž směrnice 91/250/EHS pod pojmem „počítačový program“ rozumí „programy
v jakékoliv formě, včetně těch, které jsou součástí technického vybavení (hardware)“ (sedmý bod odůvodnění),
rovněž čl. 1 odst. 2 téže směrnice stanoví, že předmětem ochrany je „vyjádření počítačového programu
v jakékoliv formě“, přičemž ovšem „[m]yšlenky a zásady, na kterých je založen kterýkoliv z prvků
počítačového programu včetně myšlenek a zásad, na kterých je založeno jeho rozhraní, nejsou chráněny autorským
právem podle této směrnice“. Tomu je třeba rozumět tak, že podstatou a funkcí počítačového
programu je jeho určení ke komunikaci a spolupráci s ostatními prvky počítačového systému,
nicméně autorskoprávní ochraně podléhá vyjádření počítačového programu jakožto výsledku
tvůrčí činnosti, tj. jeho zdrojový či strojový kód. Uvedené podstatě úpravy počítačového
programu jako autorského díla také napovídá i smysl vlastní autorskoprávní ochrany vyplývající
z §40 autorského zákona, když předmětem zásahu, proti němuž směřují jednotlivé prostředky
autorskoprávní ochrany dle §40 odst. 1 autorského zákona, stěží může být zobrazení výsledku
počítačového programu. K relevantnímu zásahu [např. zásahu neoprávněnou výrobou,
neoprávněným obchodním odbytem - §40 odst. 1 písm. b) autorského zákona; nebo zhotovením
rozmnoženiny či napodobeniny díla - §40 odst. 1 písm. c) téhož zákona] nemůže dojít bez toho,
aniž by došlo k dispozici se zdrojovým či strojovým kódem či k zásahu do zdrojového
či strojového kódu. Rovněž k omezení rozsahu autorových práv (viz čl. 6 ve spojení s čl. 4
směrnice 91/250/EHS) může ze zákona dojít a v podstatě dochází až ve vztahu k rozmnoženině
počítačového programu, kterou již používá oprávněný uživatel, což stvrzuje, že počítačový
program je rozmnožován ve zdrojovém či strojovém kódu sloužícím k vložení do paměti
počítače za účelem spojení všech elementů software a hardware od rozdílných výrobců,
aby mohly společně pracovat a vytvořit výsledek počítačového programu. Pojem „zobrazení“
není v §66 odst. 2 autorského zákona užit ve významu vymezení či vyjádření počítačového
programu, nýbrž je zde zmíněn ve významu funkčního výsledku počítačového programu
po zhotovení rozmnoženiny počítačového programu, nezbytné k zavedení a uložení do paměti
počítače za účelem zobrazení, provozu a přenosu počítačového programu po aktivaci
uživatelského rozhraní; přičemž jen skutečnost, že v části věty je užito slovní spojení „jeho
zobrazení“ ( když je tam i „ jeho provoz a přenos“) pak vzhledem ke smyslu a významu §66
odst. 2 neznamená, že počítačovým programem je jeho zobrazení‚ provoz a přenos
v uživatelském prostředí a že tento výsledek vyžaduje nezbytnou autorskoprávní ochranu
prostřednictvím kolektivní správy.
[20] Pokud jde o posouzení kolektivní správy práv povinně spravovaných, městský soud dal
rovněž za pravdu žalovanému, přičemž vyšel z následujících úvah.
[21] Lze-li počítačový program (zdrojový či strojový kód) používat pouze tak, že je instalován,
spuštěn a používán na k tomu určeném zařízení, pak jde o zpřístupnění díla se souhlasem autora,
tedy po uplatnění jeho majetkového práva, které si je snadno a efektivně schopen zajistit sám
autor. Počet možných způsobů zpřístupnění počítačových programů je omezený oproti možným
způsobům zpřístupnění např. díla hudebního, což plyne ze skutečnosti, že klasická autorská díla
jsou způsobilá být bezprostředně smyslově vnímána, počítačový program je naproti tomu
funkčně určen k určité zadané činnosti – k aktivaci propojení instrukce s hardwarem počítače.
Přestože je počítačový program chráněn ve smyslu autorského zákona jako ostatní autorská díla
(tj. obecně dle §2 odst. 1 autorského zákona) bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam,
nelze jej užít všemi způsoby, na kterých je založena kolektivní správa práv povinně kolektivně
spravovaných podle §96 autorského zákona. Tím, že počítačový program lze používat jen
po jeho spuštění, tj. způsobení provozu hardware počítače, je dáno také omezení způsobů využití
tvůrčího výtvoru autora – počítačového programu – a je tím v podstatě vyloučeno,
aby počítačový program byl užit ve formě kabelového přenosu rozhlasového nebo televizního
vysílání programu podle §22 autorského zákona, neboť kabelový přenos vysílání zdrojového
či strojového kódu jakožto výsledku tvůrčí činnosti nepřichází v úvahu.
[22] Podle městského soudu lze v daném případě pochybovat o potřebnosti povinné
kolektivní správy i z toho důvodu, že je v podané žádosti o vydání povolení omezena pouze
na ochranu jediného kolektivně spravovaného práva – práva na kabelový přenos vysílání díla.
Vzhledem k tomu že v dané věci jde toliko o úvahy o nezbytnosti správy práva autora dát svolení
k užití díla kabelovým přenosem, pak zásada, na nichž je založena kolektivní správa autorských
práv; tj. že kolektivní správa se uplatňuje tam, kde je individuální výkon práva nemožný
či spojený s obtížemi, případně ekonomicky nevýhodný, v případě žalobcovy žádosti omezené
pouze na právo na kabelový přenos pozbývá svého uplatnění a významu. Na základě těchto úvah
dospěl městský soud k závěru, že výkon povinně kolektivně spravovaného práva se s ohledem
na ojedinělou a jen teoretickou možnost zpřístupnit počítačový program kabelovým přenosem,
ke které v praxi nedochází, jeví jako neúčelný.
[23] Městský soud se neztotožnil s žalobcem ani v otázce posouzení účelnosti kolektivní
správy práv dobrovolně spravovaných.
[24] Pokud jde o účelnost a potřebnost kolektivní správy práva na pronájem originálu nebo
rozmnoženiny díla dle §12 odst. 4 písm. c) autorského zákona, městský soud se ztotožnil
se žalovaným, že účelnost a potřebnost kolektivní správy práva na pronájem počítačových
programů z důvodu zamezení porušování autorských práv ze strany pronajímatelů počítačových
programů není v případě práv k počítačovým programům odůvodněna, neboť pronájmem
a půjčováním díla se rozumí rozšiřování zpřístupňování díla v hmotné podobě (originálu
či rozmnoženiny díla)‚ a tedy zpřístupňování výsledků díla provozovateli internetových kaváren
a heren předpokládá instalaci počítačových programů ve hmotné podobě. Praxe je tudíž taková,
že autoři počítačových programů sami či prostřednictvím již ustálených zástupců udělují svolení
k pronájmu na základě licenčních smluv. Městský soud z toho vyvodil, že pronájem počítačového
programu je formou distribuce počítačového programu ve smyslu čl. 4 písm. c) směrnice
91/250/EHS, kdy počítačový program je rozšiřován v původní podobě či v podobě jeho
rozmnoženiny směrem k pronajímateli, avšak uživateli je ve veřejném zařízení již distribuován
pouze výsledek počítačového programu, neboť počítačový program nemůže tento uživatel
využívat v jeho pravé hmotné podobě k funkci, k níž byl určen.
[25] Pokud jde o práva na sdělování díla veřejnosti dle §12 odst. 4 písm. f) autorského zákona,
městský soud uvedl, že formy sdělování díla veřejnosti, u nichž žalobce žádal o kolektivní správu
práv (viz výše), jsou způsoby rozšiřování díla v jeho nehmotné podobě, tj. v daném případě
ve formě zobrazení výsledku počítačového programu zakomponovaného ve zdrojovém
či strojovém kódu za situace, kdy uživatelé nemají možnost počítačový program jako výsledek
tvůrčí činnosti v jeho tvůrčí funkční podstatě použít, a tedy s ním ani nijak disponovat, nemohou
jej proto zneužít či do něj zasahovat. Samotný počítačový program nelze zpřístupňovat
v nehmotné podobě, rozhlasové a televizní vysílání počítačového programu je hypotetické a jeho
předvádění na veletrzích nebo na televizní obrazovce může následovat až poté, co ho oprávněný
uživatel instaluje do počítače, jedná se tedy opět o užití díla formou vytvoření či rozšíření
rozmnoženiny díla. Při tomto sdělovaní veřejnosti tak uživatelé přistupují k využití až výsledků
počítačového programu ve fázi, kdy nositelé autorských práv již svolili k jeho distribuci. Z toho
městský soud dovodil, že individuální výkon autorských práv jeho nositeli je v těchto případech
možný.
[26] Městský soud se neztotožnil ani s argumentací žalobce, podle níž individuální výkon
autorského práva nebrání výkonu dobrovolné kolektivní správy tam, kde tato správa
je požadována na základě vůle více autorů dát se zastupovat v rámci kolektivní správy dle
autorského zákona. Podle městského soudu je třeba vycházet ze zásady, že kolektivní správa
autorských práv je účelná tam, kde je pro autora nemožné nebo velmi obtížné monitorovat užití
díla a uplatňovat individuálně právo na odměnu za udělení licence k užití, a takové podmínky
musí být předestřeny i vzhledem k povaze a možnostem užití autorského díla. V podmínkách,
kdy výkon kolektivní správy není společensky nezbytný z důvodu zaběhlých a fungujících
prostředků trhu a hospodářské výhodnosti individuálního výkonu práv či jiného, např.
agenturního zastoupení autorů ve variabilních podmínkách s možností dohadovat smluvní ceny,
pak pouhá skutečnost, že žalobce byl ustaven jako sdružení k tomu, aby zastupoval autory, kteří
projevili vůli dát se zastupovat kolektivním správcem, bez dalšího neznamená, že na trhu při
realizaci práv autorů vyvstala potřeba ustanovit kolektivního správce dle autorského zákona. Dále
je nutné vzít podle městského soudu v úvahu, že žalobce v podstatě žádá o ustavení monopolu
(§98 odst. 6 autorského zákona neumožňuje udělit oprávnění dalšímu subjektu ke kolektivnímu
výkonu týchž práv pro tentýž druh díla) a že k výkonu kolektivní správy musí mít kolektivní
správce určitý zdroj příjmů, přičemž ta část žádosti, v níž žalobce za hlavní zdroj příjmů označil
výkon kolektivní správy povinně kolektivně spravovaných autorských práv, nebyla v dané věci
shledána jako možná vzhledem k charakteristice počítačového programu.
[27] Dále městský soud při posuzování účelnosti kolektivní správy práv dobrovolně
spravovaných konstatoval, že žalobce kromě obecného tvrzení o výhodnosti kolektivní správy
práv neuvedl nic o užívání autorských děl v seznamu uvedených autorů tak, že by z tohoto
užívání (kabelovým přenosem či jiným způsobem sdělování díla veřejnosti) vyplynula výhodnost
zastoupení kolektivním správcem. Žalobce směřuje smluvní výkon kolektivní správy tam, kde již
existuje výkon práv autora na základě licenční smlouvy způsobem, který již žalovaný zvažoval
jako dostačující formu uplatňování majetkových práv autorů a zpřístupňování počítačových
programů jako autorských děl, přičemž duplicitní výkon takového práva se jeví jako neúčelný.
Kolektivní správa k tzv. počítačovým programům „freeware“ je podle městského soudu z povahy
věci neúčelná. Žalobce neprokázal, že by v případě počítačových programů (na rozdíl
od „klasických“ autorských práv) proti sobě stáli slabší autoři a silní uživatelé (situace se má podle
městského soudu opačně). Městský soud má za to, že smysl kolektivní správy netkví pouze
ve vůli autorů být zastoupen kolektivním správcem, což mohou autoři učinit i vůči jinému
zástupci či zastupující agentuře, nýbrž jde o institut, který musí ve své hospodářské výhodnosti
(účelnosti) natolik převažovat, že mu zákon u některých jiných autorských děl dovoluje pokrýt
i správu práv autorů ostatních, smluvně nezastoupených. V posuzované věci není podle
městského soudu rozhodné, že žadatelem je občanské sdružení, neboť předmětem řízení není
posouzení oprávnění žalobce sdružovat se za určitým účelem, který zákon nezakazuje, nýbrž
je jím posouzení účelu udělení povolení k žádané činnosti sdružení, které již existuje, přičemž tato
činnost může být povolena jen tehdy, je-li dle své podstaty a významu účelná. Pro nevhodnost
udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy hovoří i nedostatek autorského vymezení
počítačového programu v autorském zákoně, různorodost autorskoprávních koncepcí a doktrín,
různorodost typů počítačových programů (na rozdíl od literárních děl) a jejich možné ochrany
apod.
II.
Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[28] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační stížností, v níž
uvádí důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy namítá nesprávné posouzení právních
otázek městským soudem a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů nebo v jiné vadě řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[29] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítá, že městský soud nesprávně vyložil ratio
decidendi rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80.
Úvaha městského soudu, podle níž Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 6 A 136/2001
při svém rozhodování nevzal v potaz konkrétní rozsah žádaného výkonu práv a jen obecně
vyložil podmínky udělení oprávnění, podle názoru stěžovatele neobstojí. Z rozsudku
sp. zn. 6 A 136/2001 podle stěžovatele vyplývá, že si Nejvyšší správní soud byl vědom obsahu
správního spisu a vymezení předmětu žádosti a své zhodnocení provedl právě ve vztahu
k žádanému výkonu práva na kabelový přenos počítačových programů jakožto autorských děl.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že žalovaný uplatnil totožnou námitku o nemožnosti
autorskoprávního užití výsledku zobrazení počítačového programu, a Nejvyšší správní soud tuto
námitku nepřijal. Sám žalovaný si navíc tohoto byl vědom, když v žalobou napadeném
rozhodnutí je (na str. 12) uvedeno, že „ NSS vycházel zřejmě z toho, že užitím počítačového programu
v autorskoprávním smyslu je i vysílání výsledku počítačového programu zobrazeného na monitoru počítače (tzv.
look and feel)“. Na základě těchto skutečností shledává stěžovatel v postupu žalovaného
i městského soudu porušení zásady vázanosti správního orgánu právními názory vyslovenými
Nejvyšším správním soudem (stěžovatel zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
z dne 31. 8. 2004, č. j. 2 Afs 45/2003 - 118, publikovaný pod č. 402/2004 Sb.NSS). Porušení této
zásady představuje podle stěžovatele jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť městský soud
měl žalovaným vznášené výhrady o nemožnosti autorskoprávního užití výsledku zobrazení
počítačového programu odmítnout právě z toho důvodu, že Nejvyšší správní soud
ji v předchozím řízení nepřijal a zabýval se užitím počítačových programů v kabelovém přenosu,
aniž by judikoval, že takové užití nepřipadá do úvahy. Stěžovatel předpokládá, že by Nejvyšší
správní soud v opačném případě žalobu zamítl s konstatováním, že k tomuto užití počítačových
programů nemůže pojmově docházet.
[30] Stěžovatel se dále věnuje podle jeho názoru zásadní právní otázce celého sporu – v jakém
rozsahu je počítačový program možné považovat za autorské dílo, tedy zda dochází k jeho užití
také při jeho prezentaci uživateli zobrazením prostřednictvím uživatelských obrazovek
(stanovisko stěžovatele), anebo je užití limitováno pouze na zdrojový či strojový kód
(dle stanoviska ža1ovaného).
[31] Stěžovatel tvrdí, že provozovatelé televizního vysílání zpřístupňují ve vysílání
ve vzrůstající míře počítačové programy, resp. zpřístupňují uživatelské zobrazení těchto
programů. Žalovaný a městský soud uvádějí, že v takovém případě zobrazení uživatelského
rozhraní není vyjádřením počítačového programu. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí.
Provozovatelé vysílání podle stěžovatele ve vysílání zpřístupňují výsledek zobrazení,
jak se počítačový program jeví drtivé většině uživatelů. Stěžovatel upozorňuje na to, že autorský
zákon chrání i jednotlivé části díla (§2 odst. 3) a že §66 odst. 2 autorského zákona (jakož i čl. 4
směrnice 91/250/EHS) uvažuje o zobrazení programu jakožto o užití podléhajícím souhlasu
nositele práv, jedná se o zpřístupnění díla – počítačového programu - jeho vysíláním. Dochází-li
pak k vysílání počítačového programu (§21 autorského zákona), musí také docházet i k jeho
kabelovému přenosu (viz definice tohoto užití díla dle §22 autorského zákona) a k provozování
televizního vysílání počítačového programu (§23 autorského zákona). Městský soud ovšem
dospěl k závěru, že počítačový program je chráněn pouze ve formě zdrojového a strojového
kódu jakožto tvůrčí výsledky autora (programátora), a to jen ve hmotné podobě. Stěžovatel
namítá, že není podstatné, jakou formou je vyjádřeno dílo, jak jej lze vnímat; relevantní je pouze
skutečnost, zda je v jakékoli objektivně vnímatelné podobě vyjádřeno či zachyceno (§9 odst. 1
autorského zákona). S ohledem na rozmanitost tvůrčího vyjádření je tato zásada zcela
pochopitelná, a proto autorský zákon neobsahuje definici počítačového programu (stejně jako
neobsahuje ani definici díla hudebního či architektonického, urbanistického či kartografického).
Pojmovými znaky počítačového programu jakožto autorského díla ve smyslu §2 autorského
zákona jsou: (1) tvůrčí duševní činnost fyzické osoby projevující se v individualitě (§2 odst. 1),
resp. původnosti (§2 odst. 2) tohoto díla; (2) objektivní vnímatelnost díla v jakékoli smysly
vnímatelné podobě (zachycení, provedení, zobrazení apod.). Forma vyjádření ani účel ani
hodnota počítačového programu (ani autorského díla obecně) není rozhodná; rozhodné
je naplnění dvou výše uvedených podmínek. Závěr městského soudu, že uživatelské rozhraní
(„look and feel“) nepožívá autorskoprávní ochrany, protože sama možnost vnímání díla veřejností
chráněna není, podle stěžovatele prolamuje tuto vůdčí zásadu autorského práva.
[32] Stěžovatel dále zásadně nesouhlasí s kritériem funkcionality počítačového programu,
na jehož základě městský soud podle stěžovatele rozlišuje mezi samotným vyjádřením autorského
díla a jeho autorskoprávním užitím. Podle názoru stěžovatele je toto rozlišení irelevantní
a opomíjí základní principy, na nichž je autorské právo vystaveno, neboť pouze hranice
smyslového vnímání limitují vnímatelná vyjádření autorských děl; i v díle zpracovaném se vždy
projevuje původní dílo, přičemž souhlas nositele práv se vyžaduje jak k zahrnutí díla původního
do díla zpracovaného, tak i při užití díla zpracovaného. Stěžovatel na tomto místě uvádí
na podporu své argumentace několik příkladů: (1) hudební dílo lze vnímat jak ve formě notového
zápisu, tak ve formě audio(vizuální); (2) dílo scénáristické lze vnímat jak v tištěné podobě, tak
v jeho audio(vizuálním) vyjádření; (3) i pokud televize (vysílatel) užije v rámci výzdoby svých
studií výtvarná díla (sošky, obrazy, keramiku aj.), jedná se rovněž o užití výtvarných děl vysíláním,
protože se tato díla zpřístupňují divákům, přičemž nezáleží na tom, že „plnost dojmů“ by divák
z těchto děl zřejmě užil či pocítil spíše na výstavě. Městský soud podle stěžovatele rovněž přehlíží
skutečnost, že dnes již existuje celá řada počítačových programů, které plní pouze funkci
předváděcích programů, s nimiž uživatel v podstatě (vyjma základních procesů) vůbec nepracuje.
Nový přístup, který by vycházel z napadeného rozsudku, vlastně považuje za podstatné nejprve
rozlišit, o jaké vyjádření díla jde, a teprve následně rozhodovat, zda jde o vyjádření
autorskoprávně chráněné. Tento zcela absurdní závěr zjevně odhlíží od zásady, že autorské právo
vzniká v okamžiku, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (§9 odst. 1
autorského zákona). Pokud by podle návodu městského soudu mohlo být zjištěno, že k vyjádření
autorského díla dochází i ve formě, jež není autorskoprávně chráněna, pak jsou podle stěžovatele
prolomeny základní zásady autorského práva. Stěžovatel má rovněž za to, že výrazně většinový
názor doktríny podporuje jeho závěry. Funkční hledisko počítačového programu navíc naráží
na všeobecnou působnost autorského práva, kterému je jakékoli rozlišování účelu autorského díla
zcela cizí. Vyzdvihování funkčního hlediska počítačových programů nemá oporu v zákoně.
Funkční naplnění lze totiž nalézt i u jiných druhů autorských děl (kartografických, děl užitého
umění, děl architektonických, včetně děl urbanistických). Přesto jejich ochrana není nikterak
tímto oslabena či oproti jiným dílům zúžena a pokud ano, tak výslovně dle zákona
(§38d autorského zákona). Proto i zahrnutí díla užitého umění do filmu podléhá souhlasu
nositele práv a v oboru kabelového přenosu jej vypořádává příslušný kolektivní správce
děl výtvarných umění.
[33] Stěžovatel dále namítá, že závěr soudu, který staví na vyjádření počítačového programu
pouze ve dvou formách (zdrojovém textu a strojovém kódu), ve svém důsledku znamená,
že pokud počítačový program není vyjádřen i svou uživatelskou vizualizací, tato vizualizace
ve formě uživatelských obrazovek zůstává bez ochrany autorského práva a lze ji tedy jakkoli užít,
neboť by nešlo o užití počítačového programu jako takového. Právní závěry soudu
by tak zásadním způsobem podlamovaly ochranu investic softwarových společností. Závěr
soudu, že postačí ochrana prostřednictvím předpisů proti nekalé soutěži, je vzhledem k omezené
působnosti obchodního zákoníku a vymezení nekalé soutěže (oproti působnosti autorského
zákona) zcela nedostačující a vedl by k tomu, že softwarové společnosti by mohly produkovat
počítačové programy se zce1a totožnou vizualizací, ačkoli je pro oblast počítačových programů
příznačné, že právě návyk uživatele na konkrétní zobrazení počítačového programu, jeho
strukturu a vrstvení, tvoří stěžejní předpoklad pro uplatnění díla u uživatelské veřejnosti.
Nepřiznání autorskoprávní ochrany tomuto zobrazení by vedlo k situaci, že by mnohé
společnosti využily tohoto stavu k produkci programů totožných například s nejžádanějšími
produkty. Jinými slovy, každý textový editor by potom mohl vypadat jako zcela totožná kopie
uživatelského rozhraní nejžádanějšího software v tomto oboru (např. Microsoft Word). Přitom
jak zdrojový text, tak strojový kód by se od těch originálních lišily, neboť velmi podobné
či prakticky shodné vizualizace počítačového programu lze dosáhnout, přestože jejich zdrojová
podoba se bude významně lišit od „originálu“.
[34] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry žalovaného, že neexistuje žádná srovnatelná
zahraniční judikatura, a předložil dva rozsudky amerických federálních soudů [Lotus Development
Corp. v. Paperback Software Intl, 740 F.Supp 37 (D. Mass. 1990); a Lotus Development Corp. v. Borland
International, Inc., 831 F.Supp 223 (D. Mass. 1993)], které podle stěžovatele vyzněly zcela
jednoznačně ve prospěch jeho argumentů, podle nichž je uživatelské rozhraní chráněným
vyjádřením počítačového programu.
[35] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že ochrana počítačového programu
je limitována pouze na jeho hmotnou podobu. Stěžovatel považuje za logické, že počítačový
program nelze užít rozhlasovým vysíláním, ale je nepochybné, že jej lze zpřístupnit ve formě
(zvukově)obrazové, a to způsoby užití dle §18 a násl. autorského zákona. Výše uvedený závěr
městského soudu se opírá o odborný posudek JUDr. J. Č. ze dne 17. 10. 2004, který nechal
vypracovat žalovaný v průběhu správního řízení a podle něhož s ohledem na funkční hledisko
počítačových programů jejich vnímání zobrazením výsledků počítačového programu již nemá
spadat pod ochranu vlastního počítačového programu jako duševního výtvoru, nýbrž má jít o
užití počítačového programu podléhajícího jiné ochraně. Podle stěžovatele však JUDr. Č. ani
městský soud nespecifikovali tuto „jinou ochranu“. V této souvislosti stěžovatel zásadně
nesouhlasí s tím, že by jiné vyjádření počítačového programu než ve zdrojové či strojové formě
bylo zcela nepoužitelné pro účel, ke kterému má počítačový program sloužit (tj. funkcionalitě),
neboť pro uživatelskou veřejnost je právě zobrazení počítačového programu jedinou formou
vnímatelného vyjádření, které rozumí. Dílo literární může být také zachyceno ve formě
slepeckého písma, kterému bude rozumět pouze úzký okruh osob, přesto jde o vyjádření tohoto
literárního díla s jeho plnou ochranou.
[36] Stěžovatel považuje za chybná rovněž konstatování městského soudu, že omezení
autorových práv ve smyslu §66 odst. 1 autorského zákona stvrzuje, že počítačový program
je rozmnožován ve zdrojovém či strojovém kódu sloužícím k vložení do paměti počítače
za účelem spojení všech elementů software a hardware od rozdílných výrobců, aby mohly
společně pracovat a vytvořit výsledek počítačového programu. Na počítačovém programu totiž
není autorskoprávně chráněna pouze ta část (§2 odst. 3 autorského zákona), která umožňuje jeho
propojení s hardware či jiným software; počítačový program je chráněn jako celek.
[37] Stěžovatel brojí i proti výkladu pojmu „zobrazení“ uvedeného v §66 odst. 2 autorského
zákona. Výklad tohoto pojmu ze strany městského soudu považuje stěžovatel za nesrozumitelný,
neboť soud vůbec nenaznačuje, co se tedy zobrazuje, když má „zobrazení“ ve smyslu §66 odst. 2
autorského zákona (souladně směrnice 91/250/EHS) být přímo užitím počítačového programu.
Jinými slovy, jakým konkrétním zobrazením počítačového programu je tedy myšleno ono
„zobrazení“ podle §66 odst. 2 autorského zákona? Z tohoto důvodu stěžovatel namítá
nepřezkoumatelnost této části rozsudku pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Stěžovatel dospívá k závěru, že pojem „zobrazení“ ve smyslu §66 odst. 2 autorského
zákona zahrnuje i zobrazení počítačového programu ve formě uživatelského rozhraní
(na obrazovce). Pokud městský soud uzavřel, že k užití počítačového programu nedochází, pokud
se počítačový program zobrazuje na monitoru, nabízí se otázka, proč by „konzument“
počítačového programu musel získat k běžnému nakládání s počítačovým programem
autorskoprávní licenci. Podle stěžovatele je rovněž zarážející, že i samotné přípravné koncepční
materiály jsou chráněny v rámci ochrany počítačových programů (§65 odst. 1 autorského
zákona), ale zobrazení počítačového programu takovou ochranu nezasluhuje. Stěžovatel
na podporu svého závěru poukazuje i na znění čl. 4 písm. a) směrnice 91/250/EHS.
[38] Stěžovatel opakuje, že došlo k názorovému posunu žalovaného, který v důvodové zprávě
k novele dřívějšího autorského zákona č. 86/1996 Sb. uznával, že „předmětem ochrany je i vnitřní
struktura počítačového programu tvořící jeho kostru a sestávající ze zvolené posloupnosti příkazů a organizace
modulů, a dále způsob komunikace programu s uživatelem (originální a individuální způsob zobrazení informací
na obrazovce)“. Městský soud má podle stěžovatele nesprávně za to, že názorový posun žalovaného
je opodstatněný vývojem právní úpravy. Stěžovatel naopak namítá, že žádný takový posun nová
právní úprava neobsahuje. Nový autorský zákon podle něj nepojímá autorská díla novým
způsobem, nedefinuje jinak jejich pojmové znaky, nezakotvuje v českém právním řádu
copyrightovou ochranu, nemění strukturu ani logiku autorskoprávních zásad, vlastních
středoevropské kontinentální právní kultuře. Dílčí a drobné změny v autorském zákoně ohledně
počítačových programů (nově např. postačuje k naplnění pojmového znaku díla u počítačových
programů pouze původnost) pak rozhodně neodůvodňují změnu právního výkladu zastávaného
žalovaným.
[39] Pokud jde o povinnou kolektivní správu, stěžovatel konstatuje, že zobrazení
počítačového programu v rámci vysílání představuje zpřístupnění počítačového programu (byť
jeho části) a vyžaduje ustavení kolektivního správce jak pro výkon práva na užití v kabelovém
přenosu [§96 odst. 1 písm. c) autorského zákona], tak při provozování televizního vysílání [§101
odst. 9 písm. d) autorského zákona], neboť nositelé práv jsou pro výkon tohoto práva ze zákona
zastoupeni kolektivním správcem (zákonné zastoupení dle §96 odst. 2 autorského zákona), resp.
jde o fikci tohoto zastoupení (dle §101 odst. 9 autorského zákona). Kolektivní správa těchto práv
je proto vždy účelná a ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003,
č. j. 6 A 136/2001 - 80, nepodléhá přezkumu žalovaného. Stěžovatel tak nesouhlasí se závěrem
městského soudu, že výkon povinně kolektivně spravovaného práva se jeví být jako neúčelný,
když by se jednalo o výkon pouze jediného práva z celého katalogu práv podle §96 odst. 1
autorského zákona. Žalovaný rovněž ve své praxi již pověřil výkonem pouze jediného práva
povinně kolektivně spravovaného samostatného kolektivního správce, navíc v projednávaném
případě ve skutečnosti nejde o výkon pouze jediného práva (ke kabelovému přenosu), ale rovněž
o provozování televizního vysílání (tzv. kvazipovinná kolektivní správa bez možnosti vyloučení
účinků hromadných smluv dle §101 odst. 9 autorského zákona), u něhož je výkon kolektivní
správy rovněž vždy účelný.
[40] Pokud jde o dobrovolnou kolektivní správu, stěžovatel nesouhlasí se závěrem o její
neúčelnosti. S ohledem na vysokou míru softwarového pirátství si totiž lze jen stěží představit
účelněji udělené oprávnění k výkonu kolektivní správy než k výkonu správy práv k počítačovým
programům, a to zvláště při vědomí, že jejich volné užití ani pro vlastní potřebu nepřichází
do úvahy (viz §30 odst. 3 autorského zákona), tj. každý uživatel software potřebuje získat licenci.
Dobrovolná kolektivní správa počítačových programů nemá podle stěžovatele důsledky, o nichž
městský soud pojednává na straně 27 svého rozsudku, neboť se výkon dobrovolně kolektivně
spravovaných práv na ty autory, kteří neprojeví vůli být smluvně zastoupeni kolektivním
správcem, nevztahuje. Stěžovatel dále napadá závěr městského soudu o tom, že údajně svou
žádost nepodložil přesvědčivou argumentací o účelnosti kolektivní správy práv dobrovolně
kolektivně spravovaných; podle stěžovatele náležitosti žádosti splnil a o žádné další doplnění
nebyl ze strany žalovaného žádán.
[41] Dále stěžovatel nesouhlasí s výkladem městského soudu ohledně §101 odst. 9 písm. e)
a f) autorského zákona. Stěžovatel přiznává, že v době rozhodování správního orgánu tato úprava
neplatila (byla zavedena až zákonem č. 216/2006 Sb.). Přesto však podle něho dokládá posun
v právní úpravě i ve vztahu k uvažované kolektivní správě počítačových programů. Podle §101
odst. 9 písm. e) autorského zákona [obdobně i písm. f) téhož odstavce] platí: „Poskytne-li
hromadnou smlouvou podle odstavce 1 příslušný kolektivní správce licenci … e) k půjčování originálu nebo
rozmnoženiny díla s výjimkou počítačového programu nebo k půjčování díla nebo výkonu výkonného umělce
zaznamenaného na zvukový nebo zvukově obrazový záznam a k půjčování takových záznamů…“. Z textu
tohoto ustanovení stěžovatel dovozuje, že zákonodárce předpokládal, že udělení oprávnění
k výkonu kolektivní správy práv počítačových programů je možné. V těchto dvou případech
[podle §101 odst. 9 písm. e) a f)] totiž platí, že v případě počítačových programů nemůže
poskytnout příslušný kolektivní správce licenci ve vztahu k nositelům autorských práv smluvně
kolektivním správcem nezastupovaných. Hromadný účinek hromadných smluv je tedy zákonem
v případě počítačových programů vyloučen. Proč by toto ustanovení bylo do zákonného textu
vtěleno, když by kolektivní správa počítačových programů měla být neúčelná?
[42] Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že Česká republika není vázána žádnou mezinárodní
smlouvou, která by zapovídala kolektivní správu práv k počítačovým programům a že je plně
na českém zákonodárci, aby stanovil, zda-li lze kolektivně spravovat jen určitá díla, např.
hudebních skladatelů, výtvarníků či autorů počítačových programů, nebo aby konkrétní díla
z výkonu kolektivní správy vyloučil. Nový autorský zákon (zákon č. 121/2000 Sb.) taxativní výčet
oborů autorských děl, jejichž hromadná (kolektivní) správa se připouští (jak činil starý zákon
č. 237/1995 Sb.), opustil a naopak staví na zásadě obecné možnosti kolektivní správy jakéhokoli
druhu autorského díla (předmětu ochrany ve smyslu §95 odst. 2 autorského zákona).
[43] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaný ztotožnil s rozsudkem městského soudu
a zdůraznil, že případným udělením oprávnění ke kolektivní správě práv k počítačovým
programům by Česká republika držela světový primát. Pokud jde o ratio decidendi rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80, žalovaný je toho
názoru, že z odůvodnění tohoto rozsudku je zjevné, že rozhodnutí žalovaného zdejší soud
tenkrát zrušil pro vady řízení, přičemž stanoviska Nejvyššího správního soudu ohledně užití
kabelovým přenosem jsou zcela obecná a nijak detailněji neodůvodněná.
[44] Podle žalovaného hmotněprávní podstata sporu spočívá především v odpovědi na otázku,
zda je vzhledem ke specifické povaze počítačového programu možné jej užít vysíláním a posléze
kabelovým přenosem tohoto vysílání. Žalovaný (a rovněž městský soud) se domnívá,
že vzhledem ke zvláštní povaze počítačového programu (jakožto instrukce, která způsobí,
že hardware požadovaným způsobem pracuje) to možné není, pomíjí-li se zcela marginální
možnost, že by byl vysílán přímo zdrojový či strojový kód. Stěžovatel podle žalovaného
nesprávně směšuje pojem „ochrana díla“ s pojmem „užití díla“. Ochrana počítačových programů
právem autorským byla zvolena relativně nedávno a spíše účelově, a proto není možné vykládat
v souvislosti s počítačovými programy všechna ustanovení autorského zákona zcela shodně s tím,
jak jsou vykládána v souvislosti s ochranou klasických autorských děl (či předmětů ochrany
u práv souvisejících s právem autorským). Žalovaný nepopírá a nikdy ani nepopíral, že uživatelské
rozhraní, tzv. „look and feel“, je jedním ze způsobů vyjádření počítačového programu, „nicméně není
tím vyjádřením, které by samo o sobě umožňovalo užití počítačového programu“. Tímto vyjádřením, které
samo o sobě či ve spojení s jinými může užití zprostředkovat, jsou pouze vyjádření ve formě
zdrojového a strojového kódu. Podobnost tohoto vyjádření s literárním textem je podle
žalovaného také důvodem, proč příslušné mezinárodní smlouvy a autorský zákon označují
počítačový program za chráněný „jako dílo literární“.
[45] Pokud jde o otázku, zda uživatelské rozhraní je či není chráněným vyjádřením
počítačového programu, žalovaný uvádí, že předmětem řízení před správním orgánem a následně
i před správním soudem nebyla tato otázka, nýbrž otázka, zda užití pouze samotného
uživatelského rozhraní lze považovat za užití počítačového programu jako celku, a v důsledku
toho, zda je možné, resp. nutné udělit oprávnění k výkonu kolektivní správy podle §96
autorského zákona, neboť sám stěžovatel označil výkon práv povinně kolektivně spravovaných
a příjmy z takového výkonu za stěžejní.
[46] Pokud jde o odkazy stěžovatele na zahraniční judikaturu, žalovaný podotýká, že právní
úprava autorských práv ve Spojených státech amerických vychází ze zcela odlišných principů
a tradic a že i v případě odkazů na judikaturu nelze svévolně vytrhávat jednotlivé části rozhodnutí
z jeho celkového kontextu. Žalovaný v této souvislosti připomíná odlišnou judikaturu soudů
ve Spolkové republice Německo, jejichž rozhodnutí vycházejí z právní úpravy, která se s českou
právní úpravou v mnohém shoduje, neboť vychází ze stejných tradic evropského kontinentálního
autorského práva.
[47] K námitkám stěžovatele ohledně dobrovolné kolektivní správy žalovaný opakuje,
že v souvislosti s udílením oprávnění výlučně k výkonu tzv. čistě dobrovolně spravovaných práv
(tj. práv, u kterých neplatí žádná z domněnek zastoupení kolektivním správcem) je třeba
zvažovat, co činí kolektivní správu kolektivní správou, resp. co je dělítkem mezi kolektivní
správou a agenturním zastoupením. Žalovaný namítá, že všichni dosavadní kolektivní správci
mají ve svém portfoliu v prvé řadě povinně kolektivně spravovaná práva a práva spravovaná
tzv. kvazipovinně (podle §101 odst. 9 autorského zákona) a výkon těchto práv představuje
základ a hlavní podstatu jejich činnosti a existence. Žalovaný se tudíž nedomnívá,
že by za účelnou kolektivní správu bylo možno označit činnost, která je vykonávána výhradně
na základě smluvního zmocnění, zejména pokud tuto činnost lze vykonávat na základě
živnostenského oprávnění, které by mělo mít před monopolizovanou a ze zákona nevýdělečnou
kolektivní správou přednost, pokud by měla být hlavní činností konkrétního subjektu. Vedle toho
i sám stěžovatel označil ve své žádosti příjmy z výkonu povinně kolektivně spravovaných práv,
přesněji řečeno prostředky stržené z těchto příjmů a určené k pokrytí účelně vynaložených
nákladů kolektivní správy, za nejpodstatnější zdroj svých příjmů. Nabízí se pak otázka, čím
by stěžovatel financoval svou činnost, když povinná ani kvazipovinná kolektivní správa nepřipadá
v případě počítačových programů v úvahu.
[48] Na základě výše uvedených argumentů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
předmětnou kasační stížnost v celém rozsahu zamítl.
III.
Položení předběžných otázek Nejvyšším správním soudem a rozsudek Soudního dvora
[49] Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že pro posouzení jednotlivých námitek
obsažených v kasační stížnosti je klíčové odpovědět v prvé řadě na otázku, zda u počítačových
programů jakožto autorských děl přicházejí v úvahu takové formy jejich autorskoprávního užití,
které souvisí s televizním vysíláním, tj.vysílání díla rozhlasem či televizí (§21 autorského zákona),
přenos rozhlasového či televizního vysílání díla, včetně kabelového přenosu (§22 autorského
zákona) a provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§23 autorského zákona).
[50] Rozhodnutí žalovaného i rozsudek městského soudu totiž vycházejí z předpokladu,
že vysílání počítačového programu či jeho části televizí, a to ať již za pomoci jakékoli technologie
televizního vysílání (analogového či digitálního pozemního vysílání, vysílání kabelového
či družicového), nepřichází v praxi v podstatě v úvahu, zejména z toho důvodu, že pomineme-li
hypotetickou možnost, kdy by byl obsahem televizního vysílání zdrojový či strojový kód
počítačového programu (tj. vyjádření programu v původním programovacím jazyku či v binárním
kódu), může být vysíláno pouze grafické rozhraní počítačového programu, resp. jeho část. Tu sice
mohou televizní diváci v takovém případě vnímat na obrazovkách, nicméně žalovaný ani městský
soud nepovažovali možnost takového vnímání za zpřístupnění počítačového programu či jeho
části jakožto autorského díla veřejnosti. Vycházeli v prvé řadě z toho, že grafické uživatelské
rozhraní není zobrazením počítačového programu jakožto autorského díla, neboť
ze samotného uživatelského rozhraní není možné zpětně rekonstruovat zdrojový či strojový kód
počítačového programu (což uznává i stěžovatel), které jedině umožňují poznat počítačový
program jakožto výsledek tvůrčí duševní činnosti, tj. jako „vyjádření myšlenky v jejím systematickém
celku pokynů určených stroji za účelem řešení dané úlohy“ (Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář.
1 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 622). Dále měli žalovaný i městský soud za to, že i kdyby
mělo být grafické uživatelské rozhraní považováno za vyjádření díla v jeho objektivně vnímatelné
podobě, pak pouze v případě, kdy je zobrazováno na obrazovce počítače (či jiného přístroje),
který je právě za pomoci daného programu a jeho uživatelského rozhraní tím, kdo takové
autorské dílo takto vnímá, ovládán. Toto hledisko funkcionality ovšem absentuje v případě, kdy
jsou grafické rozhraní či jeho část pouze pasivně vnímány za pomoci televize, tedy bez možnosti
aktivního přístupu diváka k tomuto uživatelskému rozhraní a k zařízení, k jehož ovládání má dané
programové vybavení sloužit.
[51] Stěžovatel tyto závěry správního orgánu i správního soudu v kasační stížnosti
zpochybňoval, přičemž, jak již bylo řečeno, ověření správnosti těchto závěrů bylo klíčové
pro posouzení toho, zda byla stěžovatelova žádost o udělení oprávnění ke kolektivní správě
autorských práv k počítačovým programům zamítnuta po právu, či nikoliv. Pokud by totiž soud
přisvědčil stěžovateli v tom, že televizní vysílání grafického rozhraní či jeho části, k němuž
skutečně v praxi čas od času dochází, je autorskoprávním užitím počítačového programu,
jen stěží by mohl žalovaný bez další argumentace a doplnění skutkových zjištění tvrdit,
že povinná kolektivní správa autorských práv ke kabelovému přenosu počítačových programů
[§22 odst. 2, §96 odst. 1 písm. c) autorského zákona] v daném případě nepřichází v úvahu.
Je třeba přitom vzít v úvahu závěr, který učinil Nejvyšší správní soud již ve svém prvním
rozhodnutí v této věci, tj. ve zmiňovaném rozsudku ze dne ze dne 10. 12. 2003,
č. j. 6 A 136/2001 - 80, tedy, že u práv povinně kolektivně spravovaných nelze hodnotit účelnost
kolektivní správy, neboť tato práva nemohou jejich nositelé vykonávat jiným způsobem, než
právě za pomoci kolektivní správy. Jestliže tedy zákonodárce učinil práva k užití autorských děl
kabelovým přenosem v souladu se směrnicí Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci
určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém
vysílání a kabelovém přenosu předmětem povinné kolektivní správy, pak nelze žádost o udělení
oprávnění k takové kolektivní správě posuzovat z toho hlediska, zda by byl takový kolektivní
výkon práv účelný, ale právě pouze z toho hlediska, zda vzhledem k povaze chráněného
autorského díla přichází uplatnění těchto práv ke kabelovému přenosu v úvahu.
[52] Ovšem rovněž u jiných forem autorskoprávního užití díla v souvislosti s televizním
vysíláním musí být úvaha správního orgánu do značné míry obdobná. Nejedná se totiž sice
o práva povinně kolektivně spravovaná, nicméně jde o práva, která jsou ve smyslu §101 odst. 9
písm. c) a d) autorského zákona předmětem rozšířené, resp. „kvazipovinné“ kolektivní správy,
tedy pokud kolektivní správce uzavře hromadné licenční smlouvy na dané způsoby užití
autorských děl, vztahuje se oprávnění k užití nejen na díla nositelů práv smluvně zastupovaných
kolektivním správcem, ale i na díla nositelů práv smluvně nezastupovaných (s tím rozdílem,
že tyto účinky hromadných smluv mohou smluvně nezastoupení nositelé práv u licence k vysílání
autorských děl televizí podle §21 autorského zákona vyloučit, zatímco u licence k provozování
televizního vysílání autorských děl podle §23 autorského zákona tyto účinky vyloučit nemohou).
I u ostatních forem užití díla v souvislosti s televizním vysíláním se v praxi většinou vychází
z toho, že kolektivní správa těchto práv je účelná, a to nejen ve vztahu k nositelům těchto práv,
ale i ve vztahu k uživatelům autorských děl, to ovšem opět pouze za předpokladu,
že u konkrétního druhu díla přicházejí tyto formy užití díla vůbec v úvahu.
[53] Zodpovězení uvedené právní otázky vztahující se k možnému užití počítačových
programů v souvislosti s televizním vysíláním bylo tedy určující pro celkové posouzení kasační
stížnosti. Z dosavadního výkladu přitom vyplývá, že tato otázka se vlastně rozpadá do dvou
samostatných podotázek. Tou první podotázkou je, zda grafické uživatelské rozhraní lze
považovat za zobrazení, tedy vyjádření počítačového programu nebo jeho části jakožto
autorského díla. V případě kladné odpovědi pak připadá do úvahy druhá podotázka, zda
v takovém případě lze televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní nebo jeho části
považovat za sdělovaní díla veřejnosti, tj. za způsob autorskoprávního užití díla.
[54] Posouzení povahy grafického uživatelského rozhraní („look and feel“) počítačového
programu z hlediska jeho autorskoprávní ochrany je z pohledu vnitrostátního práva otázkou
výkladu příslušných ustanovení autorského zákona, tedy zejména §65 a §2 odst. 2 tohoto zákona
vymezujících počítačový program jakožto autorské dílo, které má být předmětem autorskoprávní
ochrany za obdobných podmínek jako dílo literární, a zároveň je třeba přihlédnout i k obecným
ustanovením autorského zákona definujícím autorské dílo jakožto nehmotný statek v jeho
objektivně vnímatelném vyjádření (zejména §2 odst. 1 autorského zákona ve spojení s §9 odst. 1
autorského zákona). Přitom ovšem nelze odhlédnout od skutečnosti, že ustanovení autorského
zákona, která se týkají počítačových programů, byla vložena do tohoto zákona za účelem
transpozice směrnice 91/250/EHS, z toho vyplývá v souladu s ustálenou judikaturou Soudního
dvora povinnost Nejvyššího správního soudu jako kteréhokoli jiného soudu či správního orgánu
členského státu Evropské unie vykládat zmiňovaná ustanovení autorského zákona konformně
s textem i účelem této směrnice. V této souvislosti je zřejmé, že text §2 odst. 2 a §65 ods t. 1 a 2
autorského zákona v zásadě odpovídá textu čl. 1 odst. 1 až 3 směrnice 91/250/EHS. Podle §65
odst. 1 autorského zákona počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, je chráněn
jako dílo literární. Podle čl. 1 odst. 2 směrnice 91/250/EHS se ochrana podle této směrnice
vztahuje na vyjádření počítačového programu v jakékoli formě. V konečném důsledku tedy výše
položená otázka, zda je onou „formou vyjádření počítačového programu“ či jeho části, která
podléhá autorskoprávní ochraně, také grafické uživatelské rozhraní, závisí na výkladu čl. 1 odst. 2
směrnice 91/250/EHS ve spojení s ostatními relevantními ustanoveními této směrnice, včetně
příslušných bodů odůvodnění této směrnice.
[55] Obdobně je tomu i u druhé relevantní otázky, tedy zda lze televizní vysílání grafického
uživatelského rozhraní nebo jeho části považovat za sdělovaní díla veřejnosti, tj. za způsob
autorskoprávního užití díla.
[56] I zde bylo třeba se z pohledu vnitrostátního práva zabývat výkladem příslušných
ustanovení autorského zákona. Všechny formy autorskoprávního užití díla, které souvisí
s televizním vysíláním, tj.vysílání díla rozhlasem či televizí (§21 autorského zákona), přenos
rozhlasového či televizního vysílání díla, včetně kabelového přenosu (§22 autorského zákona)
a provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§23 autorského zákona) autorský zákon
řadí mezi způsoby užití formou sdělování díla veřejnosti dle §12 odst. 4 písm. f) tohoto zákona.
Podle §18 odst. 1 autorského zákona se pak sdělováním díla veřejnosti rozumí zpřístupňování
díla v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. Tato ustanovení
autorského zákona mají ovšem opět svou obdobu v příslušných ustanoveních směrnic EU,
konkrétně zejména v čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne
22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících
v informační společnosti (dále jen „směrnice 2001/29/ES“), podle něhož „[č]lenské státy poskytnou
autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo
bezdrátově…“. Podle bodu 23 odůvodnění této směrnice by se pak právem na sdělování díla
veřejnosti mělo rozumět „veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Toto
právo by mělo zahrnovat jakékoli sdělování nebo přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně
vysílání. Toto právo by nemělo zahrnovat žádné jiné úkony“. Zodpovězení dané otázky tedy v konečném
důsledku závisí na výkladu citovaných ustanovení směrnice 2001/29/ES.
[57] Za těchto okolností tedy Nejvyšší správní soud měl jakožto soud, proti jehož rozhodnutí
není přípustný opravný prostředek, povinnost vyplývající z čl. 234 třetího pododstavce Smlouvy
o založení ES (nyní čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie), položit Soudnímu dvoru
předběžné otázky týkající se výkladu čl. 1 odst. 2 směrnice 91/250/EHS a čl. 3 odst. 1 směrnice
2001/29/ES. Výjimkou z této povinnosti by mohla být pouze situace, kdy by se k daným
otázkám již vztahovala ustálená judikatura Soudního dvora (acte éclairé), což v daném případě
Nejvyšší správní soud neshledal, nebo by musela být odpověď na dané otázky natolik jasná
a jednoznačná, a to nejen z hlediska českého znění citovaných směrnic, že by nebylo dle ustálené
judikatury Soudního dvora nutné předběžné otázky pokládat (acte clair). Ani o takov é případy
se však v této věci nejednalo.
[58] Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 9. 2009,
č. j. 5 As 38/2008 - 182, obrátil ve věci výkladu práva Společenství (nyní Unie) na Soudní dvůr
a položil mu následující předběžné otázky:
1. Je třeba čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní
ochraně počítačových programů vykládat tak, že pro účely autorskoprávní ochrany
počítačového programu jakožto autorského díla podle uvedené směrnice se „vyjádřením
počítačového programu v jakékoliv formě“ rozumí také grafické uživatelské rozhraní
počítačového programu nebo jeho část?
2. V případě kladné odpovědi na první otázku, představuje televizní vysílání, jímž
je veřejnosti umožněno smyslové vnímaní grafického uživatelského rozhraní
počítačového programu nebo jeho části, ovšem bez možnosti tento program aktivně
ovládat, sdělování autorského díla nebo jeho části veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001
o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační
společnosti?
[59] V návaznosti na uvedené předběžné otázky pak Nejvyšší správní soud zmiňovaným
usnesením v souladu s §48 odst. 1 písm. e) s. ř. s. přerušil řízení, aby vyčkal rozhodnutí Soudního
dvora.
[60] V předmětné věci vydal Soudní dvůr rozsudek ze dne 22. 12. 2010, Bezpečnostní softwarová
asociace, C-393/09, dosud nepublikováno, jímž odpověděl na otázky Nejvyššího správního soudu
takto:
1. Grafické uživatelské rozhraní není formou vyjádření počítačového programu ve smyslu
čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně
počítačových programů, a nemůže se na něj vztahovat autorskoprávní ochrana
počítačových programů podle této směrnice. Na takové rozhraní se však může vztahovat
jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva
a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud je toto rozhraní vlastním
duševním výtvorem autora.
2. Televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní nepředstavuje sdělování
autorského díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
[61] V odůvodnění svého rozhodnutí Soudní dvůr s odkazem na čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice
91/250/EHS a čl. 10 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS)
konstatoval, že zdrojový a strojový kód počítačového programu jsou formami vyjádření tohoto
programu, kterým přísluší autorskoprávní ochrana počítačových programů podle čl. 1 odst. 2
směrnice 91/250/EHS. Předmětem ochrany přiznané touto směrnicí je jakákoliv forma vyjádření
počítačového programu, která umožňuje program rozmnožit v různých počítačových kódech,
jako jsou právě zdrojový a strojový kód. Tato ochrana se vztahuje i na přípravné koncepční
práce, které mohou vést k rozmnožení či pozdějšímu vytvoření počítačového programu
(viz druhá věta sedmého bodu odůvodnění směrnice 91/250/EHS). Soudní dvůr se odvolal
rovněž na stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené v této věci dne 14. 10. 2010,
podle něhož jakákoli forma vyjádření počítačového programu musí být chráněna od okamžiku,
kdy by její rozmnožení způsobilo rozmnožení samotného počítačového programu a umožnilo
by tak počítači, aby plnil svoji funkci. Grafické uživatelské rozhraní, tj. interakční rozhraní určené
ke komunikaci mezi počítačovým programem a jeho uživatelem, neumožňuje rozmnožení tohoto
programu, ale představuje pouze prvek tohoto programu, jehož prostřednictvím uživatelé
využívají funkce uvedeného programu. Z toho vyplývá, že toto rozhraní není formou vyjádření
počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 91/250/EHS a že se na něj v důsledku
toho nemůže vztahovat zvláštní autorskoprávní ochrana podle této směrnice. To ovšem podle
Soudního dvora nevylučuje, aby se na něj vztahovala obecná úprava autorskoprávní ochrany
podle směrnice 2001/29/ES. Bude tomu tak tehdy, pokud bude grafické uživatelské rozhraní
autorským dílem, tedy vlastním duševním výtvorem autora.
[62] Pokud jde o druhou předloženou otázku, Soudní dvůr konstatoval, že televizní vysílání
díla je v zásadě jeho sdělováním veřejnosti, přičemž autor díla má výlučné právo udělit
k takovému sdělování veřejnosti svolení nebo je zakázat. Pokud je však v rámci televizního
vysílání pořadu zobrazeno grafické uživatelské rozhraní, je toto grafické uživatelské rozhraní
divákům sdělováno tak, že jej přijímají pouze pasivně, bez možnosti do něj zasáhnout. Televizní
diváci nemohou využívat funkci uvedeného rozhraní, kterou je umožnit interakci mezi
počítačovým programem a uživatelem. Vzhledem k tomu, že prostřednictvím televizního vysílání
není grafické uživatelské rozhraní zpřístupněno veřejnosti způsobem, který by osobám z řad
veřejnosti umožňoval přístup k zásadnímu prvku, jímž se rozhraní vyznačuje, totiž interakci
s uživatelem, nedochází podle Soudního dvora ke sdělování grafického uživatelského rozhraní
veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29/ES.
[63] V návaznosti na rozsudek Soudního dvora Nejvyšší správní soud v souladu s §48 odst. 4
s. ř. s. rozhodl usnesením ze dne 3.1. 2011, č. j. 5 As 38/2008 - 282, o pokračování v řízení
o kasační stížnosti v této věci.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[64] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, podle níž městský soud
nesprávně vyložil ratio decidendi rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003,
č. j. 6 A 136/2001 - 80.
[65] Již z toho, že se Nejvyšší správní soud rozhodl položit Soudnímu dvoru v posuzované
věci výše uvedené předběžné otázky, vyplývá, že se se zmiňovanou stížní námitkou neztotožnil.
Z odůvodnění rozsudku ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80, vyplývá, že Nejvyšší správní
soud zrušil rozhodnutí ministra kultury ze dne 31. 10. 2001, č. j. 6407/2001, podle §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, neboť
ministr kultury se v tomto rozhodnutí dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami
stěžovatele. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2001, č. j. 6407/2001, vydané v prvním stupni,
pak Nejvyšší správní soud zrušil jednak podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro podstatné procesní
vady, jednak rovněž podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
rozhodnutí, neboť žalovaný v tomto rozhodnutí nerozlišoval mezi právy povinně a dobrovolně
kolektivně spravovanými a paušálně hodnotil kolektivní správu práv, o níž žádal stěžovatel, jako
neúčelnou. Nejvyšší správní soud přitom formuloval právní názor, podle něhož stanovil-li
zákonodárce pro určitá práva režim povinné kolektivní správy, je zřejmé, že považuje jejich
kolektivní správu za účelnou, neboť jiným způsobem než formou kolektivní správy tato práva ani
vykonávat nelze. Z tohoto názoru následně vycházel žalovaný i městský soud a Nejvyšší správní
soud ho zastává i nadále při hodnocení nyní posuzované kasační stížnosti (viz bod 51 tohoto
rozsudku). To ovšem neznamená, že by Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím
rozhodnutí vyloučil možnost, aby žalovaný zkoumal, zda uplatnění práv, která mají být povinně
kolektivně spravována, vůbec přichází u práv k počítačovým programům v úvahu. Touto otázkou
se Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80, vůbec
nezabýval, neboť shledal tehdy napadená správní rozhodnutí nepřezkoumatelnými
pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud tedy nemohl stěžovateli přisvědčit, že by žalovaný
či městský soud postupovaly v dalším řízení v rozporu se závazným právním názorem
vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80.
[66] Jak již bylo konstatováno, stěžejní část kasační stížnosti mířila proti závěru městského
soudu, potažmo žalovaného o tom, že povinná či kvazipovinná, resp. rozšířená správa práv
k počítačovým programům, o níž stěžovatel žádal, nepřichází vzhledem k povaze počítačových
programů v úvahu. Na tyto kasační námitky poskytl jednoznačnou odpověď citovaný rozsudek
Soudního dvora. Ten je závazný nejen pro Nejvyšší správní soud, ale i pro stěžovatele
a žalovaného, postačí tedy pouze stručně odkázat na jeho závěry, aniž by bylo třeba se znovu
detailně zabývat jednotlivými dílčími argumenty uvedenými v kasační stížnosti. Stěžovatel měl
možnost tyto argumenty znovu vyjádřit a také je vesměs vyjádřil v rámci řízení o předběžných
otázkách před Soudním dvorem, ale po vynesení rozsudku Soudního dvora již tyto argumenty
na závěrech Soudního dvora nemohou ničeho změnit.
[67] Pokud jde o práva povinně kolektivně spravovaná, stěžovatel žádal pouze o kolektivní
správu práv na užití počítačových programů jakožto autorských děl kabelovým přenosem podle
§96 odst. 1 písm. c) autorského zákona. Pokud jde o práva, jež mohou být předmětem rozšířené,
resp. kvazipovinné kolektivní správy (viz §101 odst. 9 autorského zákona), stěžovatel žádal
o kolektivní správu práv na vysílání počítačových programů jakožto autorských děl televizí podle
§21 autorského zákona (kde mohou smluvně nezastoupení nositelé práv účinky hromadných
smluv vyloučit) a práv na provozování televizního vysílání počítačových programů jakožto
autorských děl podle §23 autorského zákona (kde účinky hromadných smluv smluvně
nezastoupení nositelé práv vyloučit nemohou). Aby však mohlo vůbec dojít k těmto způsobům
autorskoprávního užití počítačových programů jakožto autorských děl spojených s televizním
vysíláním, musel by být buď vysílán strojový či zdrojový kód programu, což v praxi nepřipadá
v úvahu, nebo by muselo být za tento způsob užití počítačového programu považováno vysílání
uživatelského rozhraní.
[68] Tuto možnost ovšem jednoznačně vyloučil Soudní dvůr již tím, že konstatoval,
že uživatelské rozhraní nelze považovat za formou vyjádření počítačového programu ve smyslu
čl. 1 odst. 2 směrnice 91/250/EHS a nemůže se na něj tedy vztahovat autorskoprávní ochrana
počítačových programů podle této směrnice. To znamená, že nejde ani o formu vyjádření
počítačového programu chráněnou podle §65 odst. 1 autorského zákona. Soudní dvůr sice
zároveň nevyloučil, že uživatelské rozhraní může být autorským dílem ve smyslu směrnice
2001/29/ES (tj. ve smyslu obecné definice autorského díla podle §2 odst. 1 autorského zákona),
tento závěr Soudního dvora však není pro posouzení dané věci relevantní, neboť stěžovatel
se žádostí podanou dne 9. 4. 2001 a upřesněnou dne 12. 6. 2001 výslovně domáhal pouze
kolektivní správy práv k počítačovým programům, nikoliv k jiným druhům autorských děl.
Na žádost stěžovatele tedy nelze nahlížet jako na žádost o kolektivní správu práv ke všem
autorským dílům, která vznikají v souvislosti s vyvíjením „software“. I kdyby to však hypoteticky
možné bylo, nic by to nezměnilo na platnosti druhého závěru Soudního dvora v dané věci, podle
něhož televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní, byť by i bylo v konkrétním případě
autorským dílem, nelze považovat za sdělování díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice
2001/29/ES a tedy ani ve smyslu §18 odst. 1 autorského zákona, který představuje transpozici
zmiňovaného ustanovení směrnice.
[69] Nejvyšší správní soud tedy hodnotí jako správné závěry městského soudu, potažmo
žalovaného, podle nichž užití počítačových programů jakožto autorských děl kabelovým
přenosem stejně jako další způsoby autorskoprávního užití počítačových programů spojené
s televizním vysíláním nepřipadají ve skutečnosti do úvahy. Naopak námitky stěžovatele
zpochybňující tyto závěry posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodné, včetně námitky
nesrozumitelnosti části odůvodnění rozsudku městského soudu, jež se vztahuje k výkladu §66
odst. 2 autorského zákona. Nejvyšší správní soud shledal tuto pasáž zcela srozumitelnou
a odpovídající celkovým závěrům Soudního dvora.
[70] Další okruh stížních námitek se vztahoval k těm způsobům autorskoprávního užití
počítačových programů, u nichž by mohla být s tím spojená majetková autorská práva
předmětem pouze dobrovolné kolektivní správy. Stěžovatel zpochybňoval závěr městského
soudu, resp. žalovaného, že kolektivní výkon těchto práv by byl v daném případě neúčelný.
Ani těmto námitkám ovšem Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[71] Městský soud v Praze se s žalobní argumentací stěžovatele k účelnosti dobrovolné
kolektivní správy práv v rozsahu žádosti stěžovatele důkladně vypořádal na straně 25 až 29 svého
rozsudku a Nejvyšší správní soud na důvody městského soudu plně odkazuje. Především se pak
Nejvyšší správní soud ztotožňuje s konstatováním městského soudu, podle něhož k udělení
oprávnění ke kolektivnímu výkonu majetkových autorských práv nepostačuje pouhá vůle
některých nositelů práv dát se zastupovat na základě smlouvy o zastupování v rámci kolektivní
správy. Tuto svou vůli mohou nositelé práv jistě uplatnit také např. formou agenturního
zastoupení. Podmínka účelnosti dobrovolné kolektivní správy uvedená v §98 odst. 6 písm. b)
autorského zákona bude skutečně naplněna tam, kde je pro nositele práv nemožné nebo velmi
obtížné kontrolovat užití děl (či jiných předmětů ochrany) a uplatňovat individuálně právo
na odměnu za udělení licence k užití a kde je na druhé straně i pro zájemce o díla (či o jiné
předměty ochrany) obdobně obtížné získávat příslušné licence k jejich užití od jednotlivých
nositelů práv. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i v tom, že stěžovatel svou
argumentací nepřesvědčil, že by v daném případě existovala skutečná potřeba kolektivního
výkonu práv k počítačovým programům tak, jak ve své žádosti navrhoval.
[72] Městský soud přitom důvodně poukázal na závěr uvedený v odborném posudku JUDr. J.
Č., podle něhož „(p)očítačový program je svou povahou zcela odlišný od jiných autorských děl, a to zejména co
do rozsahu možného užívání. Počítačový program lze smysluplně užít pouze jediným možným způsobem – a to
sice jeho provozem (instalací, spuštěním a užíváním) na k tomu určeném zařízení, tj. především na počítači“.
Užívání počítačového programu tedy je, jak potvrdil i Soudní dvůr, úzce funkčně omezeno. U
těch ze způsobů autorskoprávního užití počítačových programů uvedených ve stěžovatelově
žádosti, k nimž v praxi skutečně dochází, tj. u pronájmu počítačových programů dle §12 odst. 4
písm. c) a §15 autorského zákona a dále u jejich zpřístupňování způsobem, že kdokoli k nim
může mít přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo obdobnou
sítí podle §12 odst. 4 písm. f) ve spojení s §18 odst. 2 autorského zákona, jsou nositelé práv
k počítačovým programům schopni si udělování licencí a vybírání odměn zajistit sami. Městský
soud též důvodně poukázal na ekonomická rizika navrhovaného kolektivního výkonu
majetkových autorských práv k počítačovým programům, a to zejména za situace, kdy
navrhovaný výkon práv povinně kolektivně spravovaných ve skutečnosti nepřipadá do úvahy,
nemohl by tedy být ani hlavním zdrojem příjmů z kolektivní správy, jak stěžovatel předpokládal
ve své žádosti.
[73] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že s ohledem na vysokou míru softwarového
pirátství si lze jen stěží představit účelněji udělené oprávnění k výkonu kolektivní správy než
k výkonu správy práv k počítačovým programům, a to zvláště při vědomí, že jejich volné užití ani
pro vlastní potřebu nepřichází do úvahy (viz §30 odst. 3 autorského zákona). K tomu je ovšem
třeba uvést, že odhalování a stíhání softwarového pirátství je především úkolem policie a dalších
orgánů činných v trestním řízení, příp. jiných státních orgánů (viz např. pravomoci celních
orgánů podle příslušných nařízení Evropské unie a zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních
týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního
vlastnictví) a naopak kolektivní správce nemá v tomto ohledu žádná zvláštní oprávnění.
[74] Pokud stěžovatel městskému soudu vytýká závěr o tom, že stěžovatelova žádost nebyla
doložena přesvědčivou argumentací s tím, že stěžovatel veškeré náležitosti žádosti splnil a nebyl
žalovaným vyzýván k jejímu doplnění, pak stěžovatel směšuje nezbytné náležitosti žádosti podle
§98 odst. 2 a 3 autorského zákona a samotnou důvodnost žádosti o udělení oprávnění k výkonu
kolektivní správy. Pokud městský soud uzavřel, že žádost není podložena přesvědčivou
argumentací, měl tím na mysli právě její nedůvodnost, nijak tím však nezpochybňoval, že žádost
obsahovala veškeré formální náležitosti a že tedy nebylo nutné, aby žalovaný vyzýval stěžovatele
v průběhu správního řízení k jejímu doplnění.
[75] Je pravdou, že, jak uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, udělení oprávnění k výkonu
dobrovolné kolektivní správy práv k počítačovým programům by se přímo netýkalo nositelů
práv, kteří by nebyli stěžovatelem jakožto kolektivním správcem zastoupeni; to obecně neplatí
pro výkon práv v rámci rozšířené či kvazipovinné kolektivní správy podle §101 odst. 9
autorského zákona, která ovšem, jak již bylo vysvětleno, v případě počítačových programů
nepřipadá do úvahy. Nic to však nemění na celkové správnosti závěrů městského soudu,
potažmo žalovaného o neúčelnosti kolektivní správy právy k počítačovým programům. Tento
závěr potvrzuje i doktrína, např. jeden z komentářů k autorskému zákonu uvádí: „Kolektivní správa
je rovněž vyloučena u takových výše uvedených předmětů ochrany, u nichž by vzhledem k jejich povaze
a možnostem jejich užití byl výkon kolektivní správy neúčelný. To se v současnosti týká zejména počítačových
programů“ (Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1 vydání. Praha: C.H. Beck, 2007,
s. 751).
[76] Podle důvodové zprávy k zákonu č. 216/2006 Sb., který byl přijat a nabyl účinnosti
až po vydání žalobou napadených rozhodnutí v této věci a jímž mj. byla do §101 odst. 9 vložena
nová písmena e) a f), souviselo toto doplnění zákona s úpravou knihovní licence a s úpravou
zpřístupňování vydaných děl „on demand“ knihovnou. Ze skutečnosti, že jsou z dosahu těchto
ustanovení týkajících se rozšířené kolektivní správy, výslovně vyloučeny počítačové programy,
rozhodně nelze dovozovat, že by zákonodárce apriori považoval správu počítačových programů
za účelnou. Konečně ani skutečnost, že, jak zdůrazňuje stěžovatel, Česká republika není vázána
žádnou mezinárodní smlouvou, která by zapovídala kolektivní správu práv k počítačovým
programům a že stávající autorský zákon je založen na zásadě obecné možnosti kolektivní správy
jakéhokoli druhu autorského díla či jiného předmětu ochrany, ještě neznamená, že by kolektivní
správa práv k počítačovým programům, jež by byla v každém případě v evropském
i celosvětovém měřítku dosti ojedinělou záležitostí, musela být nutně považována za účelné
a ekonomicky výhodné řešení.
[77] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
V.
Náklady řízení
[78] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči stěžovateli
právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení před Soudním
dvorem. Řízení o předběžné otázce je totiž třeba považovat za řízení incidenční ve vztahu
k řízení před vnitrostátním soudem, který předběžnou otázku položil. O nákladech, které
původní účastníci vynaložili v řízení o předběžných otázkách, tedy má v daném případě
rozhodnout Nejvyšší správní soud (viz čl. 104 odst. 6 Jednacího řádu Soudního dvora a bod 59
rozsudku Soudního dvora v této věci). Žalovaný však náhradu nákladů řízení nepožadoval a tudíž
ani nevyčíslil, přičemž ze spisu nevyplývá, že by tyto náklady ve vlastním řízení o kasační stížnosti
přesáhly rámec běžné úřední činnosti žalovaného. Pokud jde o řízení před Soudním dvorem,
z dokumentů, které obdržel Nejvyšší správní soud v průběhu řízení o předběžných otázkách
od Soudního dvora, ani z vlastního rozsudku Soudního dvora nevyplývá, že by přímo žalovaný
v písemné či ústní části tohoto řízení vystupoval. O nákladech České republiky, která do řízení
o předběžných otázkách intervenovala jakožto členský stát, není Nejvyšší správní soud oprávněn
rozhodovat (jak vyplývá z bodu 59 rozsudku Soudního dvora a z čl. 69 odst. 4 Jednacího řádu
Soudního dvora, musí nést vlastní náklady v tomto řízení sama). Nejvyšší správní soud tedy
rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu