ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.77.2010:156
sp. zn. 5 As 77/2010 - 156
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Bronislavou Orbesovou, advokátkou se sídlem Zlín, Štefánikova
5462, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, tř. Tomáše Bati 21, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2010, č. j. 57 Ca 26/2007 - 125,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2010, č. j. 57 Ca 26/2007 - 125,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 26. 8. 2010, č. j. 57 Ca 26/2007 - 125, jímž krajský soud zamítl žalobcovu žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2007, č. j. KUZL-32981/2007, jímž žalovaný zamítl
žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vsetín (dále jen „správní orgán I.
stupně“) ze dne 2. 4. 2007, č. j. MUVS 13146/2006/21/OSA/ KL, kterým byl stěžovatel uznán
vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních
komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 1., §22 odst. 1 písm. f) bodu 3. a §22 odst. 1
písm. f) bodu 7. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o přestupcích“) tím, že:
• dne 10. 7. 2006 v 07:51 hod. na silnici I/57 v obci Ústí u Vsetína jako řidič vozidla RZ X
překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o 20
km/h a více, čímž porušil §18 odst. 4 zá k. č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“),
• dne 10. 7. 2006 okolo 07:55 hod. na silnici č. I/57 v katastru obce Leskovec jako řidič vozidla
RZ X při předjíždění jiného vozidla ohrozil a omezil protijedoucího řidiče, který musel náhle
změnit rychlost a směr jízdy, čímž ohrozil i jiné účastníky silničního provozu, čímž po rušil §
17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu,
• dne 10. 7. 2006 okolo 07:58 hod. na silnici č. III/057 41 v katastru obce Seninka jako řidič
vozidla RZ X držel při řízení vozidla v ruce záznamové zařízení, čímž porušil §7 odst. 1
písm. c) zákona o silničním provozu,
za což mu správní orgán I. stupně dle §11 odst. 1 písm. b) a c), §14 odst. 1 a §22 odst. 7 zákona
o přestupcích uložil pokutu v částce 5.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v řízení všech
motorových vozidel na dobu 6 měsíců, přičemž dále dle §79 odst. 1 zákona o přestupcích uložil
stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč.
Správní orgán I. stupně vyšel ze skutkového stavu, že dne 10. 7. 2006 v 07:51 hod.
na silnici I/57 v obci Ústí u Vsetína hlídka Policie ČR naměřila rychlost 82 km/h pomocí radaru
R-7 CCD stěžovateli, který řídil vozidlo RZ X ve směru jízdy k obci Leskovec. Policisté ho začali
sledovat ve služebním vozidle s úmyslem ho předjet a zastavit. V té chvíli stěžovatel zrychlil a
zvýšenou rychlostí jim začal ujíždět (přesná rychlost zjištěna nebyla). Po projetí obcí Leskovec,
hned za ní ve směru k obci Valašská Polanka, kde je rovný úsek, okolo 07:55 hod. začal
předjíždět před sebou jedoucí vozidlo, a to ve chvíli, kdy tímto ohrozil a omezil protijedo ucího
řidiče, který musel snížit rychlost jízdy, a to tak, že skoro zastavil , musel změnit směr jízdy a najet
na pravý okraj pozemní komunikace, aby se vyhnul protijedoucímu vozidlu, které předjíždělo.
Stěžovatel pak odbočil vpravo na silnici III/05741 ved oucí do obce Seninka. Na této komunikaci
okolo 07:58 hod. držel v ruce záznamové zařízení (fotoaparát), kterým fotografoval za sebou
jedoucí policejní vozidlo. Před začátkem obce Seninka odbočil vpravo na místní komunikaci. Zde
ho policisté na sebe upozornili použitím zvláštního světelného a zvukového výstražného
znamení, na což stěžovatel nereagoval a zvýšenou rychlostí pokračoval ve směru své jízdy. Pak
odbočil na louku a následně na lesní cestu. Jelikož policisté měli služební vozidlo Škoda Felicia a
stěžovatel řídil terénní vozidlo Volvo XC 90, policisté ho už dále nesledovali. Vrátili se zpět na
místní komunikaci, kde čekali, zda se stěžovatel nevrátí. Okolo 08:15 hod. zahl édli policisté, jak se
vozidlo, které stěžovatel řídil, vrací zpět, a tak ho vyje tím před jeho vozidlo zastavili, aby jim
znovu neujel. Po zjištění jeho totožnosti stěžovateli sdělili, jakého přestupku se dopustil. Jelikož
stěžovatel nesouhlasil se sděleným přestupkem, bylo sepsáno oznámení o přestupku, kde uvedl,
že nesouhlasí s žádným obviněním ani tvrzením policisty uvedeným. Je to osobní šikana.
Neujížděl, vykonával v lese obhlídku těženého dříví. Nebyl zastavován, nebyl mu předložen
žádný důkaz a volal 158. Uvedl, že má zvukový záznam obvinění. Správní orgán I. stupně
vycházel z oznámení přestupku, záznamu z radaru R-7 CCD a z úředního záznamu zakročujícího
policisty. Vyslechl též jako svědky všechny tři zakročující policisty. Dospěl k závěru, že fotografie
policejního vozidla, které jelo za vozidlem stěžovatele, stěžovatel pořídil při řízení vozidla tak, že
držel v ruce záznamové zařízení - fotografický přístroj. Pohnutky, které vedly stěžovatele
k pořízení fotografií, správní orgán I. stupně nezkoumal. Správní orgán I. stupně má za zcela
přirozené, že policisté při sledování stěžovatele, který předtím překročil povolenou rychlost
v obci, chtěli stěžovatele předjet a zastavit stěžovatele výzvou danou zastavovacím terčem, když
vozidlo policistů bylo v civilním provedení. Zdůrazňuje, že stěžovateli není vytýkáno protiprávní
jednání spočívající v tom, že by stěžovatel chtěl policistům ujet nebo že by nerespektoval výzvu
k zastavení. Ke zvukovému záznamu jednání s policisty, který stěžovatel pořídil, uvedl správní
orgán I. stupně, že si jej přehrál, ale byly slyšet jen úryvky. Ty však potvrdily, že policisté
stěžovateli na místě sdělili, že překročil rychlost v obci, že při předjíždění ohrozil a omezil řidiče
protijedoucího vozidla a že držel v ruce záznamové zařízení, kterým policisty fotografoval.
K námitkám a skutečnostem, které uvedl stěžovatel, správní orgán I. stupně uvedl, že jim
neuvěřil. Při určení sankce a její výměry uvedl správní orgán I. stupně znovu, že pohnutky
stěžovatele nehodnotil; u osoby stěžovatele přihlédl k jedinému záznamu v evidenční kartě řidiče
- stěžovatele, a to za přestupek ze dne 16. 5. 2006, kdy byla stěžovateli uložena pokuta 3.000,- Kč.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel včasné odvolání, v němž
namítal (krom námitek, které nenalezly svůj odraz v žalobě nebo v kasační stížnosti), že správní
orgán I. stupně se jako s důkazem spokojil se záznamem z radaru R-7 CCD. Nevzal však v potaz
námitky stěžovatele o tom, že z jedné z fotografií policejního automobilu je patrné poškození
okolí radaru na policejním vozidle, příp. vyjmutí předního dílu masky. Podle stěžovatele
tak vznikají pochybnosti o technickém stavu radaru, příp. o tom, zda s radarem nemohlo být
manipulováno. Pokud byl v řízení přeložen záznam Policie ČR, že na radaru nebyla hlášena žádná
technická závada, toto konstatování samo o sobě technickou způsobilost radaru neprokazuje,
záznam není navíc vydán příslušnou autorizovanou osobou. Namítá, že policisté tvrdili,
že policejní vozidlo řídil a radar obsluhoval současně týž p olicista O. Toto tvrzení má stěžovatel
za nevěrohodné, když u tříčlenné hlídky to nebývá zvykem. Spíše to nasvědčuje tomu, že radar
obsluhovala neproškolená osoba, proto takto získaný důkaz nemůže být relevantní. Namítá, že
dle jím pořízeného zvukového záznamu policisté stěžovateli tvrdili, že fotografie na radaru s jeho
vozidlem má č. 32, ačkoli násle dně předložená fotografie má č. 16. Namítá dále nedostatečnost
skutkové věty o omezení či ohrožení protijedoucího vozidla, když z ní není zřejmé, jaké
konkrétní vozidlo a jakého konkrétního řidiče měl stěžovatel ohrozit či omezit, což navíc ani
nebylo v průběhu řízení zjištěno. Zde se správní orgán I. stupně zjevně spokojil s výpověďmi
policistů, nevzal však v potaz námitky stěžovatele o tom, že tohoto jednání si není vědom. Pokud
nějaké vozidlo v těchto místech přibržďovalo, mohlo se tak stát z mnoha jiných důvodů. Dále
namítá, že policisté dle zvukového záznamu při kontrole stěžovateli tvrdili, že mají o spáchání
skutku pořízen videozáznam, ovšem ve výpovědích před správním orgánem I. stupně jeho
existenci popřeli. Stěžovatel nepopírá, že za jízdy držel fotoaparát a s ním fotografoval, má však
za to, že toto jednání není přestupkem ve smyslu §22 odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o
přestupcích, když toto ustanovení se vztahuje na držení mobilních telefonů za jízdy
a telefonování z nich, příp. držení minipočítačů s telefonní funkcí, diktafonů, apod. K držení
fotoaparátu a pořizování fotografií navíc vedla stěžovatele snaha pořídit důkazní materiál
a vzhledem k tomu, že stěžovatelovo vozidlo je vybaveno aut omatickou převodovkou, mohl
tak činit i přitom, že se dále plně věnoval řízení. Má tedy za to, že jeho jednání lze kvalifikova t
(bylo-li by jinak přestupkem) jako krajní nouzi. Dále stěžovatel namítá, že pokud měl stěžovatel
jedoucí před policejním autem překročit nejvyšší povolenou rychlost v obci Leskovec, museli
ji překročit i za ním jedoucí policisté, čímž by byl jejich postup protizákonný .
Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil. Žalovaný po obsáhlém podrobném konstatování obsahu spisu
k jednotlivým odvolacím námitkám uvedl, že:
o ke skutkovému zjištění co do překročení rychlosti zcela postačuje změření řádně osvědčeným
a kalibrovaným záznamovým zařízením Ramer 7 CCD, jehož výstup v podobě fotografie
spolu s příslušným ověřovacím listem měl správní orgán I. stupně k dispozici, a následné
ztotožnění řidiče - stěžovatele. Obsah zvukového záznamu nemá vliv na to, zda stěžovatel
rychlost v daném místě překročil či nikoli. Co se týče namítaného poškození rad aru, tuto
skutečnost vnímá žalovaný jako zcela absurdní. Jediným poškozeným dílem je krycí lišta mezi
pravým předním světlometem a předním nárazníkem v délce cca. 25 cm, která nijak nesouvisí
s funkcí radaru. Je navíc nemyslitelné, aby policisté, kteří jso u k obsluze radarového zařízení
proškoleni, neměli znalost o patřičné údržbě takového přístroje. Policisté tedy vědí, čím
konkrétně by mohla skončit kalibrace podle ověřovacího listu ve smyslu §7 odst. 2
vyhl. č. 262/2000 Sb., a čeho se při obsluze a údrž bě zařízení musejí vyvarovat. Pokud
by stěžovatel chtěl zpochybnit funkci zmíněného zařízení, musel by napadnout postupy
Českého metrologického institutu, příp. Policie ČR nebo výrobce radaru. Žalovaný nemá
důvod pochybovat o správnosti těchto postupů, je-li k zařízení předložen ověřovací list
se všemi náležitostmi a zařízení obsluhuje náležitě poučený a proškolený personál. Namítal-li
stěžovatel, že nebývá obvyklé, aby u tříčlenné policejní hlídky týž policista zároveň řídil
vozidlo a obsluhoval radar, pak předmětný služební vůz v době měření stál, proto ho policista
O. neřídil.
o co do přestupku spočívajícího v ohrožení (omezení) protijedoucího řidiče při předjíždění
žalovaný uvedl, že není důležité, jaké konkrétní vozidlo či jakého konkrétního řidiče měl
stěžovatel svou jízdou omezit. Je evidentní, že policisté sledující stěžovatele nemohli zjišťovat
totožnost předmětného protijedoucího vozidla či jeho řid iče. Důležitý je pouze fakt,
že protijedoucí vozidlo bylo omezeno, protože muselo až téměř zastavit a najet co nejvíce
ke kraji. Žalovaný nemá důvod nevěřit zasahujícím policistům, když tito bezprostředně jeli
za vozidlem stěžovatele. Bylo by zcela v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby policisté
dokumentovali každé protiprávní jednání pomocí fotoaparátu nebo kamery. Osoba
vykonávající jako své povolání dohled nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních
komunikacích splňuje potřebné předpoklady profesionality a nezávislosti, která jí umožňuje
danou věc kvalifikovaně a objektivně posoudit, proto není možno její svědectví bez dalšího
ignorovat; naopak je třeba jej z logiky věci hodnotit jako významné. Pátrání po důvodech,
kvůli nimž mohlo protijedoucí vozidlo zastavovat právě v okamžiku, kdy se proti němu řítil
vůz řízený stěžovatelem, je tak podle žalovaného zcela neúčelné, nadbytečné a nelogické.
Policisté jako svědci vyslechnutí před správním orgánem I. stupně potvrdili, že se stěžovatel
uvedeného přestupku dopustil. Žalovaný nemá důvod jejich výpovědím nevěřit a nesouhlasí
s tvrzením, že policisté jsou zaujatí a že jejich svědectví proto nemá patřičnou váhu. Policisté
nemají k věci osobní vztah a kontrolní činnost spočívající m.j. v dozoru nad bezpečností
a plynulostí silničního provozu vykonávají jako své povolání, k němuž mají zákonné
zmocnění (§124 odst. 8, odst. 9 zákona o silničním provozu). Výsledek správního řízení
policistům ničeho nepřináší na újmu ani na prospěch. Policisté jsou navíc k dané činnosti
patřičně školeni, tudíž jejich odhad bezpečnosti konkrétního řidičského úkonu je třeba br át
jako patřičně kvalifikovaný.
o namítá-li stěžovatel nesprávné číslo fotografie (č. 16), když policisté mu měli na místě sdělit,
že fotografie se zachycením stěžovatelova přestupku má č. 32, ze zvukového záznamu
stěžovatele vyplývá jen, že policista řekl „třicetdva“, ale vůbec není patrné, zda šlo o číslo
fotografie. Žalovaný usuzuje, že policista hledal záznam s překročením rychlosti o 32 km/h,
jehož se stěžovatel dopustil tím, že v obci, kde je povolena nejvyšší rychlost 50 km/h, jel
rychlostí 82 km/h (82 - 32 = 50),
o argument, že protijedoucí vozidlo nemohlo vjet na krajnici, když silnice v uvedeném úseku
žádnou krajnici nemá, je účelový, když krajnice je část povrchu pozemní komunikace ležící
mezi okrajem přilehlého jízdního pruhu a hranou koruny pozemní komunikace, skládá
se zpravidla ze zpevněné a nezpevněné části [§2 písm. v) zákona o silničním provozu]. Mezi
okrajem jízdního pruhu a korunou pozemní komunikace (tj. místem, kde se těleso
komunikace počíná svažovat do příkopu) se vždy nějaký prostor (nezpevněná krajnice)
nachází. Je však zcela nerozhodné, jaké parametry měla předmětná pozemní komunikace,
rozhodný je fakt, že protijedoucí vozidlo bylo omezeno, protože muselo téměř zastavit
a najet až téměř ke kraji. Zda bylo na krajnici nebo na okraji jíz dního pruhu, či třeba
na přilehlém chodníku, stezce pro cyklisty nebo výjezdu z pozemní komunikace, je zcela
lhostejné;
o pokud jeli policisté za stěžovatelem vysokou rychlostí, jsou pravidelně teoreticky i prakticky
školeni jak v řízení vozidla, tak i ve z nalosti pravidel silničního provozu, kdy m.j. každoročně
absolvují školení a zdokonalování odborné způsobilosti řidiče. Policisté tedy pro výkon své
profese musejí být schopni řídit a ovládat vozidlo lépe než kdokoli jiný, stejně jako příslušníci
ostatních složek integrovaného záchranného systému, neboť tuto činnost musejí zvládat
v zátěžových situacích a často i v zákonem aprobovaném rozporu s pravidly silničního
provozu ve smyslu §41 zákona o silničním provozu. Uvedené oprávnění je nezbytné pro
plnění jejich úkolů; bylo by zcela absurdní, aby policisté striktně dodržova li pravidla silničního
provozu, když osoba podezřelá ze spáchání přestupku nebo trestného činu si s tím starosti
nedělá. Pak by práce policistů zcela ztrácela smysl, neboť policisté by mohli dopadnout jen
toho přestupce, který by jim sám a dobrovolně usnadnil zastavení a zpomalil, aby jej při jízdě
povolenou rychlostí mohli dostihnout a opatrně předjet.
o otázka, zda měli policisté po celou dobu zapnuté zvukové a světelné výstražné znamení, n ení
předmětem posuzování v tomto případě.
o co do přestupku spočívajícího v držení záznamového zařízení v ruce při řízení motorového
vozidla žalovaný uvedl, že stěžovatel se k tomuto jednání zcela doznal a potvrdili
ho i zasahující policisté. Co do výkladu pojmu „záznamové zařízení“ vycházel z toho, že zákon
rozlišuje v §22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o přestupcích tři kategorie věcí - telefonní
přístroj, jiné hovorové zařízení a jiné záznamové zařízení. Účelem zákona je tak postihnout
nejen držení mobilů a diktafonů, ale i jiných přístrojů se záznamovou funkcí, když posledně
jmenované jsou uvedeny v textu zákona výslovně zvlášť. Povahou funkce fotoaparátu
je vytvoření záznamu v podobě fotografie. Stěžovatel právě fotoaparátem záznamy
(fotografie) v rozhodné době i pořizoval tak, že záznamové zařízení (fotoaparát) držel v ruce.
o argument, že vůz stěžovatele má automatickou převodovku, neobstojí. Fotografování
při řízení vozidla (navíc situace za vozidlem) je jednáním, které s sebou nese dvojí
nebezpečí - jednak nemožnost fyzicky ovládat vozidlo (jedna ruka na volantu chybí), jednak
odpoutání pozornosti fotografujícího řidiče od situace v silničním provozu kvůli byť
i sebemenšímu soustředění na fotografování.
o stěžovatel fotografoval v momentě, kdy za ním jelo v těsné blízkosti další vozidlo, tudíž
se nemůže dovolávat toho, že odvracel přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající
útok na zájem chráněný zákonem o přestupcích. Nemůže být řeč o krajní nouzi, neboť
případné hrozící nebezpečí mohl odvrátit tím, že by zastavil. Nepředcházel ani případné
hrozící škodě [§415 občanského zákoníku ve spojení s §4 písm. a) zákona o silničním
provozu], naopak ještě zvyšoval nebezpečí jejího vzniku. Žalovan ý má za nepatřičný
argument, že se stěžovatel tím, že pořizoval fotografie policejního vozu, bránil zneužívání
policejní moci. Žalovanému totiž není jasné, co jiného by měli policisté učinit po zjištění
spáchání přestupku, než že se pokusí ujíždějící podezřelou osobu zajistit. Pokud chtěl
stěžovatel nebezpečnou situaci, kterou podle něj vyvolali policisté, ukončit, mohl kdykoli
zastavit.
o ze zvukového záznamu předloženého stěžovatelem není patrné, že policisté vytvořili o věci
jiný záznam než výstup z radaru. Stěžovatel nesprávně interpretuje zvukový záznam přepisem
„máme vás natočeného na vhs“, když ve zvukovém záznamu tato věta zní „máme vás natočeného
a vyfoceného“. Žalovaný má za to, že se jednalo o zmínku o zadokumentování radarem, nikoli
jinou kamerou,
o pokud stěžovatel argumentuje sdělením policisty o jeho subjektiv ním názoru, to se váže
k vědomosti stěžovatele o tom, že v době jeho předjíždění za ním jeli policisté. Stěžovatel
účelově při interpretaci zvukového záznamu vytrhává jednotlivé věty z kontextu,
o při ukládání sankce rovněž žalovaný přihlédl k jediné předchozí sankci za nedávný přestupek
spočívající v překročení rychlosti v obci a předjíždění na přechodu pro chodce a přejíždění
podélné čáry souvislé.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu. V ní uplatnil
tyto žalobní body:
a) ve vztahu ke skutku, který má spočívat v překročení rychlosti v obci, se správní orgány
spokojily se záznamem z radaru R-7 CCD, nevzaly však v potaz námitky stěžovatele o tom,
že na jedné z fotografií je patrno, že okolí radaru na policejním vozidle bylo poškozeno nebo
byl díl přední masky vyjmut. Dle stěžovatele tak vznikají pochybnosti o odpovídajícím
technickém stavu radaru či o tom, zda s ním nemohlo být manipulováno. Pokud byl v řízení
předložen záznam Policie ČR, že na radaru nebyla hlášena žádná technick á závada, toto
konstatování samo o obě technickou způsobilost radaru neprokazuje, navíc tento záznam
není ani vydán příslušnou autorizovanou osobou. V podání ze dne 9.6.2010 tento žalobní
bod stěžovatel doplnil úvahou, že je možné, že na přípa dnou závadu radaru se přišlo
až následně. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval otázkou, zda
po 10. 7. 2006 nebylo zjištěno, že by radar měřil chybně;
b) pokud policisté tvrdili, že policejní vozidlo řídila a radar obsluho vala táž osoba - policista O. -
má stěžovatel toto tvrzení za nevěrohodné , protože není obvyklé, aby u tříčlenné policejní
hlídky stejná osoba řídila vozidlo i obsluhovala radar. Spíše to nasvědčuje obsluhování radaru
neproškolenou osobou, proto takto pořízený důkaz není relevantní;
c) dle stěžovatelem pořízeného zvukového záznamu policisté st ěžovateli tvrdili, že fotografie
na radaru s jeho vozidlem má č. 32, ačkoli v řízení předložená fotografie má č. 16.
Tyto námitky stěžovatel uplatnil již v odvolacím řízení a má za to, že se s nimi žalovaný věcně
vůbec nevypořádal, resp. způsob, jak se s nimi vypořádal, zakládá nesrozumitelnost rozhodnutí
žalovaného spočívající v nedostatku důvodů. Takto zjištěný skutkový stav nemá oporu
ve spisech, příp. vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění. Dále stěžovatel v žalobě namítá, že:
d) žalovaný zcela pominul rozpor mezi knihou jízd a úředním záznamem z radaru, kdy dle
úředního záznamu z radaru se ten den předmětné policejní vozidlo vůbec nevyskytovalo
v lokalitě Ústí - Seninka, ale nacházelo se v úseku Vsetín - Halenkov - Velké Karlovice;
e) z knihy jízd vyplývá, že vozidlo bylo v servise mimo pravidelný servisní interval, což opět
nasvědčuje poškození okolí radaru;
f) popis skutku spočívajícího v omezení (ohrožení) protijedoucího řidiče při stěžovatelově
předjíždění je zcela obecný, skutek není popsán určitě a tak, aby nemohlo dojít k záměně
s jiným skutkem, když zcela absentuje údaj o tom, kdo byl protijedoucím řidičem, jaké
vozidlo takový řidič řídil, jakým konkrétním způsobem musel změnit rychlost a směr jízdy,
chybí i bližší určení místa, kde ke skutku mělo dojít. Stěžova tel v tomto směru upozorňuje
na analogickou trestněprávní judikaturu týkající se popisu skutku, konkrétně na rozhodnutí
zveřejněné ve Sbírce Nejvyššího soudu pod č. 43/94;
g) samotní policisté uvedli, že se „zřejmě“ jednalo o vozidlo Škoda 120, registrační značka
ani řidič zjištěni nebyli. Podle výpovědí policistů měl řidič sjet až ke krajnici. V místech, kde
k tomu mělo dojít, však předmětná komunikace žádnou krajnici nemá. Ostatně, pokud by zde
nějaké vozidlo přibržďovalo, mohlo se tak stát z mnoha jiných důvodů. Zejména výslechem
onoho údajného řidiče by bylo možno zjistit, zda byl stěžovatelem omezen či zastavil z jiného
důvodu. Tento důkaz však proveden nebyl, neboť uvedený řidič nebyl zjištěn. N elze tak mít
za prokázané, že se skutek vůbec stal;
h) ze zvukového záznamu pořízeného stěžovatelem vyplývá, že podezření ze spáchání tohoto
skutku na místě policista sice vyslovil, uvedl však, že se jedná jen o jeho subjektivní názor.
S touto námitkou uvedenou již v odvolání se žalovaný nikterak nevypořádal;
i) policisté sice při kontrole tvrdili, že mají o spáchání skutku (předjíždění) videozáznam, proto
stěžovatel žádal jeho předložení, u výslechu však policisté pořízení videozáznamu popřeli.
Žalovaný sice připouští slova „máme vás natočeného“, avšak zcela nelogicky a v rozporu
se smyslem slov dovozuje, že se jedná o zadokumentování radarem . V podání ze dne
9. 6. 2010 pak stěžovatel navrhl jako důkaz fotografii, na které je zachycen policista sedící
ve vozidle s kamerou v ruce. V témže podání doplnil, že vyhýbavé odpovědi policistů
k pořízení tohoto videozáznamu „nevzpomínám si“, „myslím, že ne“, „nevím“ vyvolávají
pochybnosti, když si lze jen stěží představit, že osoby popisující jinak jednání stěžovatele tak
detailně, si nemohou vzpomenout na tak zásadní věc, která by odstranila veškeré pochybnosti
v tomto řízení, a to zda byl či nebyl pořízen videozáznam,
j) pokud policisté uváděli, že jim stěžovatel ujížděl a překročil povolenou rychlost v obci
Leskovec, pak jeli-li policisté těsně za žalobcem, museli sami porušit zákon, tudíž se jedná
o důkaz získaný nezákonně, ledaže by stěžovatel nejel nedovolenou rychlostí, ovšem potom
by policisté nemluvili pravdu,
námitky g) - j) uplatnil stěžovatel již v odvolání a má za t o, že vypořádání těchto námitek
žalovaným rovněž zakládá nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí žalovaného spočívající
v nedostatku důvodů,
k) stěžovatel nepopírá, že držel fotoaparát a s ním za jí zdy fotografoval. Toto jednání však není
přestupkem, když předmětné ust. §22 odst. 1 písm. f) bod u 1. zákona o přestupcích
se vztahuje na držení mobilních telefonů za jízdy a telefonování z nich, příp. držení
minipočítačů s telefonní funkcí, diktafonů apod. Výklad tohoto ustanovení tak, že se vztahuje
i na držení fotoaparátu, je dle stěžovatele zcela absurdní a účelový. V podání ze dne 9. 6. 2010
svou argumentaci stěžovatel doplnil o citaci právních předpisů, v nichž se používá pojem
„záznamové zařízení“, a to zařízení pro záznam o době řízení vozidla, bezpečnostních
přestávkách a době odpočinku [§4 odst. 1 zák. č. 56/2001 Sb. a §1 vyhl. č. 478/2000 Sb.
ve spojení s Nařízením Rady (ES) č. 3821/85] či zařízení pro záznam soudního jednání
(vyhl. č. 37/1992 Sb.); nikde však není tento pojem užíván pro fotoaparát;
l) k držení fotoaparátu a pořizování fotografií vedla stěžovatele snaha pořídit důkazní materiál
a vzhledem k tomu, že jeho vůz je vybaven automatickou převodovkou, mohl tak činit
i přitom, že se dále plně věnoval řízení. V této souvislosti je na místě tuto situaci - byla-li
by jinak přestupkem - kvalifikovat jako krajní nouzi. To uvedl i v odvolání, žalovaný se však
s touto námitkou nijak nevypořádal.
V podání ze dne 9. 6. 2010 pak stěžovatel uplatnil i další žalobní body:
m) v čase, kdy byl předmětný radar naposledy ověřen, byla platnost ověření 2 roky, avšak
následně vyhl. č. 65/2006 Sb. (s účinností 2. 4. 2006) došlo ke změně doby platnosti ověření
rychloměrů na 1 rok. Dne 10. 7. 2006 tedy už směl být užíván jen radar, od jehož ověření
neuplynula doba delší 1 roku. Ověření radaru je však datováno 3. 11. 2004, proto v době
měření neměl radar platné ověření,
n) pozadí na fotografii z radaru neodpovídá krajině v obci Ústí u Vsetína,
o) fotografie z radaru není dostatečně věrohodným důkazem, když by měla být doložena
ze souboru fotografií pořízených radarem, se kterým nelze nijak manipulovat, a toto by mělo
být ověřeno notářským nebo exekutorským zápisem. Jinak se jedná o prostou kopii,
p) namítá nesprávné vyhodnocení výpovědí policistů, když žádný z nich jednoznačně neuvedl,
že by byl protijedoucí řidič ohrožen či omezen a že by musel náhle změnit styl jízdy. Na dotaz
položený k těmto skutečnostem policista V. výslovně odpověděl „Ne“, policistovi K. „se
zdálo“, že protijedoucí řidič byl vozidlem stěžovatele na pravý okraj natlačen, policista O.
uvedl, že protijedoucí vozidlo muselo téměř zastavit. Tyto nejednoznačné, neurčité a
rozporuplné důkazy nemohou spolehlivě prokázat vinu stěžovatele, obzvlášť za situace, kdy
si tíž policisté nemohou ani vzpomenout, zda pořizovali videozázn am;
q) namítá nicotnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro nejasnost, neurčitost
a nesrozumitelnost výroků, když prvý výrok vůbec neuvádí, jakou konkrétní rychlostí žalobce
jel, ve druhém výroku není uvedeno, jakého řidiče m ěl stěžovatel ohrozit či omezit a jak
musel tento řidič změnit směr a rychlost jízdy, ve třetím výroku není specifikováno
záznamové zařízení. Odkazuje v tomto směru na rozsudek Nejvyššího správního soudu
vydaný ve věci sp. zn. 4 As 32/2004.
K podání ze dne 9. 6. 2010 stěžovatel přiložil místopis a matematický výpočet průběhu jízdy
v Ústí, Leskovci a Senince, z něhož dovozuje, že buď jel on i policisté povolenou rychlostí, nebo
oba vozy (tj. i policejní) musely jet rychlostí nepovolenou .
Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2010 žalobu zamítl. K jednotlivým žalobním
bodům uvedl:
a), m) vadný technický stav radaru nebyl prokázán, naopak úřední záznam Policie ČR ze dne
14. 6. 2010 potvrdil, že zabudované měřící zařízení RAMER 7CCD nebylo poškozené ani
uvolněné, oprava tohoto zařízení byla provedena 9. 5. 2006. Ověřovací list rychloměru ze dne
3. 11. 2004 autorizovaný metrologickým střediskem RAMET C.H.M. je veřejnou listinou
a soud nemá důvod ho zpochybňovat, považuje ho za řádný a v souladu s právem získaný
důkazní prostředek. Má všechny náležitosti stanovené pro jeho platnost. Platnost ověření byla
stanovena na dva roky. Přestože stěžovatel namítl změnu p rávní úpravy (účinnost
vyhl. č. 65/2006 Sb.) soud se s jeho argumentací neztotožnil, když z legislativního rámce
metrologického systému ČR zjistil, že v případě, že dojde ke změně lhůty platnosti ověření,
zůstávají lhůty stanovené podle stanovené původní právní úpravy v platnosti až do prvního
ověření měřidla za účinnosti nové právní úpravy,
b) měřící přístroj byl použit v době, kdy policejní vozidlo stálo, nemělo vytvořenu žádnou
překážku, která by mu bránila v obsluze a zajištění fu nkčnosti radaru. Policista O.,
vyslechnutý jako svědek, potvrdil, že má opakovaná škole ní a příslušnou kvalifikaci
pro zajištění obsluhy tohoto zařízení,
c) ze zvukového záznamu pořízeného stěžovatelem vyplývá, že jeden z policistů vyslovil číslo
32, což však nelze spojovat s číselným údajem na fotografii o překročení povolené rychlosti,
nýbrž lze předpokládat, že se jedná o rozdíl v naměřené rychlosti, t. j. 82 km/hod.;
d) stěžovateli nepřísluší hodnotit, jak policisté vedou (mají vést) záznamy o jízdách dle svých
interních pokynů. Navíc úsek Vsetín - Halenkov - Velké Karlovice v sobě zahrnuje i Ústí
u Vsetína, kde došlo ke změření rychlosti stěžovatelova vozidla;
f), q) z dikce §22 odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona o přestupcích nevyplývá nutnost identifikace
protijedoucího vozidla ani identifikace jeho řidiče. Nedošlo-li k nehodě a nevznikla-li žádná
škoda, nebyl důvod ke zjišťování těchto okolností. Stěžova telovy výhrady spočívající
v neuvedení správného popisu skutku ve výroku rozhodnutí s tím, že skutek není popsán
určitě, nemělo v daném případě vzhledem k dostatečné specifikaci vytýkaného jednání
v odůvodnění správních rozhodnutí vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, které jako
celek umožňuje adresátovi seznat, jaké konkrétní jednání je mu vyčítáno a právní kvalifikaci
tohoto jednání. V předmětném případě nezpůsobuje neuvedení skutkového vymezení
správního deliktu ve výroku tak, jak je stěžovatelem vytý káno, nepřezkoumatelnost správního
rozhodnutí žalovaného ani správního orgánu I. stupně (zde krajský soud odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 56).
Vzhledem k tomu, že soud neshledal výrok nesrozumitelný m, nelze přisvědčit názoru
stěžovatele o nicotnosti rozhodnutí, když ta by mohla být důsledkem jen nesrozumitelnosti
samotného projevu vůle správního orgánu (na tomto místě krajský soud odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 As 32/2004 - 81);
g), p) vyplývá-li z §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, že řidič nesmí předjíždět,
jestliže by omezil nebo ohrozil protijedoucího řidiče a jestliže bylo svědeckými výpověďmi
potvrzeno, že tohoto jednání se stěžovatel dopustil a uvedené jednání bylo i důvodem
k sepisu oznámení o přestupku, jeví se hodnověrnějšími výpovědi policistů podpořené
oznámením o přestupku než stěžovatelova verze, že si ohrožení či omezení protijedoucího
vozidla, které by následně muselo změnit rychlost a směr jízdy, není vědom.
Co do hodnocení důkazů se jedná o typovou situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů
podepřené podepsaným oznámením o přestupku, na druhé straně tvrzení žalobce. Existence
rozporů mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán
povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým
způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně
protichůdných skutkových verzí. Tento závěr je odrazem judikatury Nejvyššího správního
soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005 - 84). Soud nemá důvodu
pochybovat o pravdivosti výpovědí policistů, neboť - na rozdíl od stěžovatele - neměli
na věci a jejím výsledku žádný zájem, vykonávali svou služební povinnost. Soud neshledal,
že by při zásahu do práv a svobod stěžovatele překročili míru nezbytnou k dosažení
služebním zákrokem sledovaného účelu (zde krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114). Namítá-li stěžovatel, že těžiště
důkazů spočívá ve výpovědích policistů, které mají být rozporné, výpovědi policistů
nevykazují známky nevěrohodnosti či nelogičnosti. Pokud si svědci vůbec odporovali,
pak pouze v nepodstatných detailech, naopak všichni jednoznačně uvedli, že žalobce
při předjíždění jiného vozidla ohrozil a omezil protijedoucího řidiče, který musel změnit
rychlost. Je nutno považovat za přirozené, že s během času člověk již jen s ohledem
na povahu lidské paměti zapomíná určité detaily skutkového stavu, jehož byl svědkem.
V tomto smyslu není určitá míra rozporů v detailech jednotlivých výpovědí nijak překvapivá
a nemůže snížit přesvědčivost jednotlivých svědků. Ostatně pokud by všichni tři svědci
vypovídali naprosto shodně, šlo by o jev velmi neobvyklý, který by dle okolností mohl
ukazovat i na předběžnou domluvu ohledně jejich výpovědí. Důležitá je shoda všech svědků
na klíčových událostech (zde krajský soud odkazuje na rozsudek Nejv yššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 As 12/2010 - 79);
k) fotoaparát je přístroj se záznamovou funkcí, a proto má soud za to, že je záznamovým
zařízením, stejně jako vysílačka, kamera či diktafon;
n), o) zaregistrování a vyfotografování projíždějícího vozidla je prováděno formou
automatického zařízení, což znamená, že byl pořízen záznam a ten uložen do paměti
přístroje. Uložená fotografie byla následně vytištěna. Pokud se stěžovatel snažil zvrátit
věrohodnost fotografie a vyslovil i podezření z fotomontáže, bylo dostatečně průkazně
doloženo (svědeckými výpověďmi policistů, fotodokumentací pořízenou žalovaným),
že se jednalo o kontrolu prováděnou v Ústí u Vsetína na silnici I/57. Fotografie byla
provedena před domem č. 134 (bílá barva v pozadí), u kterého je i zeleň. Jedná se o detailní
záběr, který vyplývá i z širšího zorného úhlu doloženého fotodokumentací žalovaného, v níž
je m. j. názorně zaznamenána i rozvodná skříňka zachyce ná na fotografii Policie ČR
pod podvozkem vozidla stěžovatele. Zároveň je zachycen i sto žár s visícími kabely, který
je rovněž zachycen i na policejní fotografii.
Jakkoli stěžovatel nenapadal úvahy správního orgánu co do výše sankce, krajský soud „pouze
pro upřesnění“ uvedl, že se jednalo o souběh závažných protiprávních jednání, navíc v přezkumném
soudním řízení se prokázala již v minulosti u stěžovatele četnost přestupků spáchaných
porušením pravidel silničního provozu, které v r. 2000 vyústily v odnětí řidičského oprávnění
pro ztrátu spolehlivosti k řízení motorových vozidel.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatnil kasační
námitky, které subsumoval pod důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v jeho nesrozumitelnosti
či nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] stěžovatel spatřuje v tom, že ač uplatnil
žalobní bod označený shora písm. q):
1) krajský soud neurčitost druhého výroku neshledal s tím, že z dikce zákona nevyplývá nutnost
identifikace protijedoucího vozidla ani identifikace jeho řidiče. Stěžovatel má toto
odůvodnění za nedostatečné, když znaky skutkové podstaty musejí být specifikovány
u jednotlivých přestupků ve výroku rozhodnutí. Pokud soud uvedl, že stěžovatelovy výhrady
neměly v daném případě vzhledem k dostatečné specifikaci vytýkaného jednání v odůvodnění
vliv na zákonnost rozhodnutí, podle názoru stěžovatele nepostačuje specifikovat skutek
v odůvodnění, ale je tak nutno učinit již v samotném výroku. Navíc řidič protijedoucího
vozidla či jeho vozidlo nebyli označeni ani v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně či v odůvodnění rozhodnutí žalovaného,
2) neurčitost prvého a třetího výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně soud neřešil vůbec;
3) stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal, že fotoaparát použil za účelem získání
důkazních prostředků, jedná se dle jeho názoru o stav krajní nouze, kdy se snažil tímto
způsobem zajistit důkazní prostředky pro účely přestupkového řízení. Jedinou možností,
jak prokázat poškození okolí radaru, bylo vyfocení tohoto poškození. Krajský soud se však
s touto námitkou nijak nevypořádal;
4) krajský soud se dále nijak nevypořádal se skutečností, že stěžovatel buď jel povolenou
rychlostí, stejně jako policisté. Pokud ji snad překročil, museli ji překročit i po licisté, kteří
k tomu však nebyli oprávněni, když nepoužili výstražné světlo modré barvy (vzhledem
k nedostatečnému označení vozidla tak ani učinit nemohli), a proto pokud za takové jízdy
viděli údajné předjíždění stěžovatele, jedná se o nepřípustný důkaz získaný v rozporu
s právními předpisy;
5) krajský soud se rovněž nedostatečně vypořádal s rozpory ve svědeckých výpovědích, zejm.
v části týkající se předjíždění jiného vozidla stěžovatelem. Právě způsob předjíždění, který
popisoval každý z policistů jinak, je podstatný pro posouzení toho, zda byl spáchán
přestupek, a jedná se tak o zcela zásadní část výpovědí policistů. Pokud soud uvedl,
že si svědci odporovali jen v nepodstatných detailech, není to pravda, o čemž svědčí i jejich
neschopnost vzpomenout si, zda natáčeli stěžovatelovo jednání videokamerou.
Dále stěžovatel vytýká krajskému soudu též jiné vady řízení před soudem {§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], a to, že:
6) soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na přestupky, které měl stěžovatel spách at před
více než 10 lety. K tomuto postupu nebyl žádný důvod, starší přestupky nemohou založit
vinou stěžovatele v novém přestupku ani ovlivnit postup soudu v jiné věci. Nemělo k nim být
proto vůbec přihlédnuto;
7) stěžovatel se již návrhem ze dne 11. 7. 2007 domáhal, aby byl jeho žalobě přiznán odkladný
účinek. Jakkoli má být takový návrh vyřízen přednostně (§56 odst. 1 s. ř. s.), krajský soud
za celou dobu trvání řízení (t.j. přes tři roky) o tomto návrhu vůbec nerozhodl.
Stěžovatel má dále za to, že s kutková podstata, z níž správní orgány vycházely, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, dále při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. K tomu stěžovatel:
8) detailně opakuje argumentaci obsaženou v žalobních bodech a), e), g), i), j), m), n), o) a p),
9) má za to, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost,
když z výroků není zřejmé, jakou jel stěžovatel konkrétní rychlostí, jakého řidiče a jaké
vozidlo měl nebezpečně předjíždět a jaké záznamové zařízení měl držet v ruce.
Dále stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávné posouzení právních otázek {§103
odst. 1 písm. a) s.ř.s.], a to:
10) dobu platnosti ověření radaru - k tomu opakuje argumentaci z žalobního bodu m),
11) nesprávný výklad pojmu „záznamové zařízení“, kde opakuje argumentaci z žalobního bodu k).
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, je přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.). Přistoupil proto k věcnému posouzení kasační stížnosti.
Důvodnými kasační soud neshledal stížní body 1), 2) a 9) v ystavěné na tvrzených
neurčitostech výroků rozhodnutí správního rozhodnutí I. stupně, když z nich dle stěžovatele není
zřejmé, jakou jel stěžovatel konkrétní rychlostí, jakého řidiče a jaké vozidlo měl nebezpečně
předjíždět a jaké záznamové zařízení měl držet v ruce. Stěžovatel z absence těchto údajů vyvozuje
buď nicotnost rozhodnutí nebo jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Napadá závěry
krajského soudu co do dostatečnosti identifikace přestupku spočívajícího v přejíždění
a má za to, že neurčitost výroku o přestupcích spočívajících v překročení povolené rychlosti
a v držení záznamového zařízení krajský soud vůbec neřešil.
Jakkoli jistě mohl krajský soud své úvahy vyjádřit pregnantněji, lze z jeho rozsudku seznat
základní úvahu k těmto otázkám, jak je shora uvedena jako vypo řádání se s žalobními body f)
a q). Krajský soud výslovně uvedl, že výhrady spočívající v neuvedení správného popisu skutku
ve výroku rozhodnutí s tím, že skutek není popsán určitě, nemělo v daném případě vzhledem
k dostatečné specifikaci vytýkaného jednání v odůvodnění správních rozhodnutí vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, které umožňuje adresátovi seznat, jaké konkrétní jednání
je mu vyčítáno a právní kvalifikaci tohoto jednání. Neuvedení skutkového vymezení správního
deliktu ve výroku tak, jak je stěžovatelem vytýkáno, nezpůsobuje v posuzovaném případě dle
krajského soudu nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Výrok nemá krajský soud ani
za nesrozumitelný, proto nepřisvědčil názoru stěžovatele o nicotnosti rozhodnutí.
Co do specifikace skutku, v němž je spatřován přestupek spočívající v předjíždění, krajský soud
uvedl, že z dikce §22 odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona o přestupcích n evyplývá nutnost
identifikace protijedoucího vozidla ani identifikace jeho řidiče.
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud se v tomto směru s námitkami stěžovatele, byť
stručně, vypořádal. Krajský soud má zjevně za to, že skutky, tak jak jsou v celé výrokové části
rozhodnutí správního orgánu I. stupně vymezeny, jsou vymezeny natolik určitě, aby z nich byl
seznatelný projev vůle správního orgánu, proto nelze hovořit o jejich nicotnosti. Přisvědčuje
zjevně názoru stěžovatele, že neuvedení konkrétní rychlosti a konkrétního záznamového zařízení
ve výrokové části rozhodnutí je pochybením správních orgánů, s ohledem na odůvodnění
rozhodnutí však má za to, že tato vada nebyla způsobilá přivodit nezákonné rozhodnutí o věci
[§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Současně má za to, že uvedení konkrétní identifikace automobilu
ohroženého či omezeného stěžovatelovým předjížděním není nutné.
Stěžovatel z namítaných nedostatků skutkového vymezení jednotlivých přestupků
ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyvozoval jeho nicotnost. Proto
se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve touto otázkou.
Pojem „nicotnost“ vymezuje s účinností od 1. 1. 2006 pro správní rozhodnutí zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění, a to v §77 odst. 1, 2
správního řádu, kde definuje tyto důvody nicotnosti:
a) nedostatek věcné příslušnosti správního orgánu,
b) vnitřní rozpornost rozhodnutí,
c) neuskutečnitelnost rozhodnutí, ať už právní či faktická,
d) vady, pro něž vůbec nelze předmětný akt považovat za rozhodnutí správního orgánu.
Důvody uvedené pod písm. a) - c) nepřipadají v posuzovaném případě do úvahy.
Pod důvod ad d) pak právní teorie i praxe zahrnuje i neurčitost projevu vůle správního orgánu.
Tato neurčitost však pro vyslovení nicotnosti správního aktu musí dosahovat takové intenzity,
kdy by vůbec nebylo zřejmé, kdo je původcem aktu nebo kdo je jeho adresátem, jaký je vlastně
obsah aktu (k čemu vlastně opravňuje či jakou povinnost ukládá), anebo o závažný logický
rozpor v úpravě vztahů mezi různými adresáty či o závažný logický rozpor mezi různými částmi
aktu (srov. např. Hendrych D. a kol.: Správní právo, obecná část, 5. vyd., C. H. Beck Praha 2003,
str. 137-141, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2 Afs 12/2003 - 216,
Sb. NSS č. 212/2004, a ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, Sb. NSS č. 793/2006,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Tak intenzivní neurčitost rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani rozhodnutí
žalovaného Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) neshledal. Z rozhodnutí
správního orgánu I. stupně je zřejmé, kdo (který správní úřad) rozhodnutí vydal, že směřuje vůči
stěžovateli, že se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit pokutu a náklady řízení v přesně
specifikované výši, přičemž mezi různými částmi roz hodnutí správního orgánu I. stupně nelze ani
vysledovat žádný závažný logický rozpor.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně
(a potažmo též napadené rozhodnutí žalovaného) není nicotné.
Z uvedených skutečností stěžovatel vyvozuje nejen nicotnost, ale i nepřezkoumatelnost
napadených rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se k této otázce již opakovaně vyjadřoval, a to zejm. v rozsudku
ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 - 55, www.nssoud.cz, z něhož vychází i usnesení
rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006- 73, Sb. NSS č. 1546/2008,
www.nssoud.cz, kdy dospěl k závěru, že nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo
jen rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku ani v odůvodnění. Neuvede-li
správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku
svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení, přičemž k této vadě přihlédne soud
toliko k námitce účastníka řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Jakkoli se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že by jím napadané
nedostatky vymezení skutků ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně způsobovaly
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a potažmo též napadeného rozhodnutí žalovaného, nelze
přehlížet, že námitka vytýkající nedostatečnou specifikaci skutků ve výroku správního rozhodnutí
stěžovatelem vznesena byla. Proto se Nejvyšší správní soud zaměřil na posouzení této námitky
z hlediska ust. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Co do nedostatečné specifikace skutků spočívajících v překročení povolené rychlosti
(prvý výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neuvádí, jakou konkrétní rychlostí žalobce jel)
a v držení záznamového zařízení při řízení vozidla (ve třetím výroku roz hodnutí správního
orgánu I. stupně není specifikováno záznamové zařízení) se ze soudního spisu podává, že tyto
námitky stěžovatel vznesl až v podání ze dne 9. 6. 2010, přičemž napadené rozhodnutí
žalovaného mu bylo doručeno již 13. 6. 2007.
Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že krajský soud se ve vztahu k těmto
námitkám nezabýval otázkou, zda byly uplatněny včas ve lhůtě ke vznesení žalobních námitek
stanovené (§71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom není oprávněn učinit
takový závěr sám, neboť jakkoli by třeba i mohl učinit takový závěr sám podle obsahu spisu, vzal
by stěžovateli možnost, aby se proti právnímu hodnocení krajského soudu (a to i z hlediska
včasnosti uplatnění žalobní námitky) argumentačně bránil v kasační stížnosti. Stěžovateli by bylo
takovým postupem zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným způsobem
u nezávislého a nestranného soudu, čímž by bylo porušeno právo stěžovatele na řádný
a spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny zákl adních práv a svobod (srov. např. nález
Ústavního soudu ČR ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nalus.usoud.cz).
S ohledem na to, že krajský soud se otázkou včasnosti vzne sení této námitky nezabýval,
je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Již v žalobě však stěžovatel namítal, že popis skutku spočívajícího v omezení (ohrožení)
protijedoucího řidiče při stěžovatelově předjíždění, neobsahuje údaj o tom, kdo byl oním
protijedoucím řidičem, jaké vozidlo takový řidič řídil, jakým konkrétním způsobem musel změnit
rychlost a směr jízdy, přičemž chybí i bližší určení místa, kde ke skutku mělo dojít.
S tímto žalobním bodem se krajský soud vypořádal tak, že uvedl, že z dikce §22 odst. 1
písm. f) bodu 7. zákona o přestupcích nevyplývá nutnost identifikace protijedoucího vozidla
ani jeho řidiče. Nedošlo-li k nehodě a nevznikla-li žádná škoda, nebyl důvod ke zjišťování těchto
okolností. Dále odkazuje na specifikaci vytýkaného jednání v odůvodnění správních rozhodnutí.
Tyto závěry krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za nutné korigovat. Nejvyšší
správní soud dospěl v již odkazovaném usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, Sb. NSS č. 1546/2008, www.nssoud.cz, k závěru, že již výrok rozhodnutí
(nejen odůvodnění) musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným.
V rozhodnutí trestního charakteru je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání
je subjekt postižen, kdy je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li tyto náležitosti uvedeny
v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že specifikace skutku
v odůvodnění rozhodnutí nemá vliv na posouzení otázky, zda se správní orgán dopustil vady
řízení, pokud skutek specifikoval ve výroku svého rozhodnutí neurčitě.
Pokud krajský soud uzavřel, že z dikce §22 odst. 1 písm. f) bodu 7. Zákona o přestupcích
nevyplývá nutnost identifikace předjížděním omezeného (ohroženého) vozidla či jeho řidiče,
kasační soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Podle odkazovaného ustanovení se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterýc h je to podle zvláštního
právního předpisu zakázáno.
Podle §17 odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu řidi č nesmí předjíždět, jestliže
by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních
komunikacích.
Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje smysl a účel vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí trestního charakteru, tedy potřebu nezaměnitelnosti skutku s jiným skutkem.
Tento smysl a účel je zdůrazňován nejen v již opakovaně odkazovaném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ale i v právní teorii i praxi trestněprávní [srov.
např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 6. vyd., C. H. Beck Praha 2008, str. 1009 a násl., rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 1992, sp. zn. 6 To 49/92 (Sb. NS č. 16 /93), ze dne 24. 9. 2002,
sp. zn. 7 Tdo 686/2002, ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 40/2003, ze dne 28. 5. 2003,
sp. zn. 6 Tdo 620/2003, ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 8 Tdo 102/2004, ze dne 27. 4. 2004,
sp. zn. 7 Tdo 410/2004 (Sb. NS č. 7/2005), ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1080/2004, ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010] . Ze smyslu a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že je třeba
zásadně trvat na tom, aby tzv. skutková věta výroku vyjadřovala stručně a výstižně žalovaný
skutek, kterého se pachatel podle výsledků řízení dopustil, přičemž zde je třeba uvést konkrétní
údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku, a to nikoliv jen opisováním dikce
zákonných ustanovení. To zdůrazňuje i stěžovatelem odkazované rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93, Sb. NS č. 43/94. Nelze však opomenout,
že naproti tomu (jak je zdůrazněno v tomtéž rozhodnutí) do výroku (jeho skutkové věty) nepatří
okolnosti, které nejsou relevantní ani z hlediska zákonných znaků příslušného protiprávního
jednání, ani z hlediska individualizace skutku, tak aby nemohl být zaměněn s jiným.
Ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích ve spojení s §17 odst. 5 písm. c)
zákona o silničním provozu nepředstavuje skutkovou podstatu, která by omezovala předmět
přestupku na konkrétní vozidla či okruh vozidel, příp. na konkrétní řidiče či okruh řidičů.
Z pohledu naplnění zákonných znaků skutkové podstaty tak lze krajskému soudu přisvědčit
v názoru, že zákonná dikce předmětné skutkové podstaty nevyžaduje a priori specifikaci
protijedoucího vozidla či jeho řidiče.
Krajský soud se však ve svém rozsudku nikterak nezabýval dostatečností specifikace
skutkového děje ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně [a to nejen co do identifikace
protijedoucího vozidla (řidiče), ale též co do konkrétnosti určení místa spáchání - viz obsah
žalobního bodu označeného shora písm. f)] právě z pohledu nutnosti konkrétního vymezení
skutku tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným.
Ve světle již shora odkazované judikatury Ústavního soudu a ve shodě s dosavadní
judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 8. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 73/2007 - 111, www.nssoud.cz) na tomto místě kasační soud zdůrazňuje, že k rajský
soud je povinen se v rozhodnutí o žalobě vypořádat se všemi žalobními námitkami. Zamítne-li
žalobu, přičemž se opomene zabývat byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu
soudu než jeho rozhodnutí zrušit, byť i důvodnost námitky by Nejvyšší správní soud mohl sám
spolehlivě posoudit podle obsahu spisu.
I proto je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Důvodnými jsou pak i stížní body 3) a 4) spočívající v tom, že se krajský soud nijak
nevypořádal s žalobními body uvedenými shora pod písm. j) a l). Jak vyplývá ze shora uvedeného,
v odůvodnění rozsudku krajského soudu zcela absentuje vypořádání se s těmito žalobními body,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] i zde.
Důvodným je i stížní bod 5).
Policista O., jako svědek vyslechnutý krajským soudem, vypověděl, že „dojeli jsme jej po
průjezdu dané obce, kde začal řidič předjíždět vozidlo a tím se stalo, že protijedoucí v ozidlo muselo téměř zastavit
... dle mého názoru muselo výrazně zpomalit“ a u výslechu před správním orgánem I. stupně,
že „protijedoucí vozidlo, jehož řidič musel po předjíždění pana V. téměř zastavit“, policista K. při výslechu
před správním orgánem I. stupně uvedl, že stěžovatel „nebezpečně předjížděl, kdy ohrozil protijedoucí
vozidlo“, policista V. při výslechu před správním orgánem I. stupně uvedl, že stěžovatel „začal
předjíždět před ním jedoucí auto, kdy podle mého názoru ohrozil protijedoucího řidiče vozidla Škoda ... na
protijedoucím vozidle bylo zřetelně vidět, že jeho řidič uhýbal co nejvíce vpravo, aby nedošlo ke střetu vozidel ... jak
řidič tohoto vozidla je při pravém okraji. Zdálo se mi, že byl na tento pr avý okraj jízdou pana V. natlačen“.
Bezprostředně po odpovědi „jeho řidič uhýbal co nejvíce vpravo, aby nedošlo ke střetu vozidel“ byla podle
protokolu ze dne 3. 11. 2006 položena policistovi V. otázka „Musel nějak viditelně měnit rychlost a
směr jízdy a zjistili jste totožnost tohoto řidiče? “, na kterou tento policista podle protokolu odpověděl
„Ne.“
Posledně citovaná odpověď policisty V. na otázku vyjádřená slovem „ne“ nemůže být (jak
se snaží soudu podsunout stěžovatel) vykládána izolovaně, při absolutním vytržení z kontextu
celého protokolu o výpovědi tohoto policisty před správním orgánem I. stupně dne 3. 11. 2006.
V této výpovědi policista V. jasně uvedl, že řidič protijedoucího vozidla byl natlačen na pravý
okraj předjížděním stěžovatele. Následně slovem „ne“ zjevně reaguje na otázku tý kající se zjištění
totožnosti řidiče protijedoucího vozidla. Výpovědi jednotlivých policistů o výrazném zpomalení,
téměř zastavení a jízdě protijedoucího vozidla při pravém okraji pak nejsou v žádném logickém
rozporu, když je jen přirozené, že řidič ohrožený nebezpečným předjížděním zpomalí (téměř
zastaví) a jede přitom při pravém okraji. Účelové vytrhávání jednotlivých vět zaprotokolovaných
výpovědí svědků z kontextu nemůže obstát.
Jako správný tak Nejvyšší správní soud aprobuje závěr kr ajského soudu, že výpovědi
policistů nevykazují známky nelogičnosti. Korekci však vyžaduje závěr krajského soudu o tom,
že policisté vypovídali rozdílně jen v nepodstatných detailech, neboť Nejvyšší správní soud
ve výpovědích těchto svědků k otázce nebezpečného předjíždění stěžovatele žádné rozpory
neshledává.
Krajský soud se však již nikterak nevypořádává se stěžovatelem tvrzeným rozporem mezi
zvukovým záznamem předloženým stěžovatelem (který má být podporován i fotografií)
a výpověďmi policistů co do pořízení videozáznamu předmětného skutku [žalobní bod i)].
Z tohoto rozporu však stěžovatel dovozuje nevěrohodnost výpovědí policistů, a to ve vztahu
k celému obsahu jejich výpovědí. Nevypořádal-li se krajský soud s tímto žalobním bodem,
je i v tomto ohledu jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s.].
Důvodným není stížní bod 6). Stěžovateli kasační soud přisvědčuje, že krajský soud
poukazuje na přestupky, které měl stěžovatel spáchat do r. 2000, ačkoli k těmto přestupkům
nepřihlíží ani jeden ze správních orgánů. Přisvědčuje mu i v tom, že dřívější potrestání nemohou
ovlivnit nynější rozhodnutí o vině stěžovatele, nesouhlasí s ním však v tom, že by k dřívějším
potrestáním nemělo být a priori přihlíženo vůbec, neboť se jedná o skutečnosti významné
pro uložení pokuty za přestupek v konkrétní výši jako skutečnosti týkající se osoby stěžovatele.
Ust. §12 odst. 1 zákona o přestupcích přitom stanoví výslovně, že při určení druhu
sankce a její výměry se přihlédne nejen k závažnosti přes tupku, zejména ke způsobu jeho
spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl sp áchán, k míře zavinění,
ale i k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen
v disciplinárním řízení.
Nejvyšší správní soud sice ve své do savadní judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne
28. 2. 2011, č. j. 8 As 82/2010 - 55) dospěl k závěru, že při rozhodování o výši sankce
za přestupek je třeba hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům
možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení. S ohledem na doby,
po které je třeba vést po výkonu jednotlivých trestů řádný život pro zahlazení odsouzení podle
trestního práva (srov. §105 zák. č. 40/2009 S b., trestního zákoníku, ve znění pozdějších změn
a doplnění) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je vskutku nepřípadné přihlížet
k přestupkům spáchaným do r. 2000 při posuzování jednání stěžovatele dne 10. 7. 2006, neboť
v případě postihu za závažnější jednání (postihované normami trestního práva) by již byla
odsouzení za tato protiprávní jednání zahlazena.
Krajský soud, pokud zohlednil při přezkumu napadeného rozhodnutí i přestupky z doby
do r. 2000, tak zatížil řízení vadou. Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval otázkou, zda tato
vada byla způsobilá přivodit nezákonné rozhodnutí o věci [§103 odst. 1 d) s. ř. s.]. Dospěl
k závěru, že k nezákonnosti rozsudku krajského soudu nemohlo jen v důsledku této vady dojít,
když krajský soud přihlédl k uvedeným přestupkům jen „pro upřesnění“ a pro podtržení závěru
o tom, že stěžovateli byla pokuta uložena v nepřiměřeně nízké výši. Nepřiměřenost výše pokuty
však stěžovatel v žalobě nenamítal.
Důvodným dále není ani stížní bod 7). Jakkoli totiž lze stěžovateli přisvědčit v názoru,
že krajský soud nepostupoval správně, nerozhodl-li o stěžovatelově návrhu na přiznání
odkladného účinku po dobu delší 3 let, nejedná se o skutečnost, která by představovala některý
z důvodů pro zrušení rozhodnutí krajského soudu o věci samé {§103 odst. 1 s. ř. s.].
Důvodným je však dále stížní bod 8), neboť krajský soud při vypořádání námitek
co do měření neověřeným radarem zcela opomněl argumentaci stěžovatele co do vlivu poškození
přední masky vozidla na funkčnost radaru a co do přezkoumatelnosti úvahy správního orgánu
k této otázce, obsažené v napadeném rozhodnutí, co do vlivu provedených oprav na vozidle
na platnost ověření radaru, co do vlivu absence zjištění totožnosti řidiče protijedoucího vozidla
ohroženého stěžovatelovým předjížděním na správnost zjištění správních orgánů. I pro tyto
nedostatky je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud i zde zdůrazňuje, že opomene-li se krajský soud zabývat
byť i marginální námitkou, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí zrušit.
Nejinak je tomu i co do zbytku osmého stížního bodu, když žalobní body m), n), o) a p),
jejichž obsah na tomto místě stěžovatel opakuje, byly stěžovate lem poprvé vzneseny v podání
ze dne 9. 6. 2010, ačkoli napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno již 13. 6. 2007. Krajský
soud se ani ve vztahu k těmto námitkám nezabýval otázkou, zda byly uplatněny včas ve lhůtě
ke vznesení žalobních námitek stanovené (§71 odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
i zde opakuje, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu není oprávněn učinit takový závěr
sám (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08,
nalus.usoud.cz).
Jak již shora bylo uvedeno, krajský soud se nevypořádal s žalobními body i) a j), proto
by bylo předčasné, aby za této situace Nejvyšší správní soud hodnotil, zda mělo být pro námitky
v nich obsažené napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno či nikoli.
S ohledem na dosavadní absenci úvahy krajského soudu o včasnosti či opožděnosti
žalobního bodu m) je též předčasné zabývat se správností úvah krajského soudu vztahujícím
se k tomuto žalobnímu bodu [stížní bod 10)].
Co do vymezení pojmu „záznamové zařízení“ [stížní bod 11)] se však Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s úvahou krajského soudu o tom, že záznamovým zařízením je jakýkoli přístroj
se záznamovou funkcí (tedy i fotoaparát), přičemž toto zařízení lz e podřadit pod tento pojem,
jak jej užívá §22 odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o přestupcích.
Používá-li stěžovatel ve své argumentaci výklad tohoto pojmu ve smyslu §4 odst. 1
zák. č. 56/2001 Sb., §1 vyhl. č. 478/2000 Sb. a Nařízení Rady (ES) č. 3821/85, pak definici
„záznamového zařízení“ obsahuje jen Nařízení Rady (ES) č. 3821/85, a to v příl. I. oddílu I. písm.
a) jako „přístroj určený k zabudování do silničních vozidel pro automatickou n ebo poloautomatickou indikaci
a záznam údajů o provozu těchto vozidel a o některých pracovních dobách jejich řidičů“.
Oproti tomu pojem „záznamové zařízení“ je užíván i v předpisech upravujících soudní
řízení, kdy takovým zařízením se pořizuje záznam jednání v občanském soudním řízení
(§21a vyhl. č. 37/1992 Sb.). Stejný pojem je tak zde užit pro zcela jiný přístroj, neboť lze
s úspěchem vyloučit situaci, kdy by bylo lze záznam o soudním jedn ání pořídit „přístrojem určeným
k zabudování do silničních vozidel pro automatickou nebo poloautomatickou indikaci a záznam údajů o provozu
těchto vozidel a o některých pracovních dobách jejich řidičů“.
Pojem „záznamové zařízení“ tedy není obecně v právním řádu České republiky definován.
Proto je nutno při výkladu tohoto pojmu vycházet z jeho obecného chápání ve společnosti.
„Záznamovým zařízením“ se pak obecně myslí produkt lidské činnos ti (výrobek, zařízení), jímž
je možno pořídit záznam, ať již zvukový, obrazový, písemný či jiný, a to bez ohledu na to, zda
se jedná o záznam delšího děje (např. vide ozáznam) či záznam jednotlivého okamžiku
(fotografie).
Ze smyslu a účelu ust. §22 odst. 1 písm. f) bodu 1. zákona o přestupcích přitom jednoznačně vyplývá požadavek na zamezení situace, kdy řidičova pozornost při řízení je snížena
ovládáním jiného technického prostředku („zařízení“) než vozidla samotného. Není pochyb
(a stěžovatel to též nenapadá), že „hovorovým zařízením“ podle tohoto ustanovení je produkt lidské
činnosti (výrobek, zařízení), který může sloužit k hovoru (pravidelně mobilní telefon). Používá-li
tedy ve stejné souvislosti zákonodárce pojem „záznamové zařízení“, je evidentní, že tím myslí právě
produkt lidské činnosti (výrobek, zařízení), které může sloužit k pořízení záznamu (tedy
i videokamera, diktafon, fotoaparát, apod.).
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že fotoaparát je přístrojem podřaditelným
pod pojem „záznamové zařízení“ užitým v §22 odst. 1 písm. f) bodě 1. zákona o přestupcích.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se jasně a úplně vypořádal se všemi
žalobními námitkami, zejm. aby
? k námitkám o nedostatečné specifikaci skutků spočívajících v překročení povolené rychlosti
(prvý výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neuvádí, jakou konkrétní rychlostí žalobce
jel) a v držení záznamového zařízení při řízení vozidla (ve třetím výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně není specifikováno záznamové zařízení), jakož i k námitkám
obsaženým v žalobních bodech m), n), o) a p) vyložil, zda a proč pokládá tyto námitky
za uplatněné včas přesto, že je stěžovatel poprvé v soudním řízení uplatnil až v podání ze dne
9. 6. 2010;
? k námitce, že popis skutku spočívajícího v omezení (ohrožení) protijedoucího řidiče
při stěžovatelově předjíždění neobsahuje údaj o tom, kdo byl oním protijedoucím řidičem,
jaké vozidlo takový řidič řídil, jakým konkrétním způsobem musel změnit rychlost a směr
jízdy, přičemž chybí i bližší určení místa, kde ke skutku mělo dojít, uvedl, zda a proč považuje
vymezení skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně za dostatečné z pohledu
nutnosti konkrétního vymezení skutku tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným;
? se řádně vypořádal s žalobními body uvedenými shora pod písm. i), j) a l);
? uvedl, zda, proč a v jakém rozsahu má případný rozpor mezi výpověďmi policistů
co do pořízení videozáznamu, ve vztahu ke stěžovatelem pořízenému zvukovému záznamu
a fotografiím, vliv na závěr o věrohodnosti výpovědí policistů ke skutku spočívajícímu
v nebezpečném předjíždění;
? uvedl úvahu o tom, zda poškození čelní masky policejního vozidla, zachycené na fotografiích
stěžovatele, mohlo mít vliv na funkčnost radaru ,
? se vypořádal s argumentací stěžovatele co do vlivu poškození přední masky vozidla
na funkčnost radaru a co do přezkoumatelnosti úvahy správního orgánu k této otázce,
obsažené v napadeném rozhodnutí, co do vlivu provedených oprav na vozidle na platnost
ověření radaru, co do vlivu absence zjištění totožnosti řidiče protijedoucího vozidla
ohroženého stěžovatelovým předjížděním na správnost zjištění správních orgánů.
Právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku je krajský soud vázán (§110 odst. 3
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu