ECLI:CZ:NSS:2011:5.AZS.15.2011:77
sp. zn. 5 Azs 15/2011 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený Mgr.
Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, nám. I. P. Pavlova 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, č. j. 2 Az 22/2010 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 11. 5. 2007 žádost o udělení mezinárodní ochrany. Za důvod žádosti
označil pronásledování ze strany pravoslavných věřících pro jeho konverzi k Církvi adventistů
sedmého dne a aktivní propagaci této církve. Pravoslavní věřící mu podle jeho slov vyhrožovali
zabitím, házeli po něm kameny a nakonec ho zbili tak surově, že musel být dva týdny
hospitalizován. O pomoc na policii se žalobce před odchodem z Ukrajiny neobrátil, protože
by pak dle jeho tvrzení pravoslavní věřící pronásledovali i jeho rodinu. V případě návratu
na Ukrajinu má obavy z dalších útoků.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2007, č. j. OAM-1-401/VL-20-20-2007,
byla žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud
v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 15. 7. 2008, č. j. 63 Az 54/2007 - 52.
Žalobce následně podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, č. j. 5 Azs 22/2009 – 104, zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle závěrů Nejvyššího správního
soudu se krajský soud při aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu nevypořádal s otázkou, zda žalobce
podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaný pod č. 1724/2008 Sb. NSS).
S ohledem na závazný právní názor vyslovený Nejvyšší správní soudem, Krajský soud
v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 8. 2009, č. j. 63 Az 54/2007 - 121, rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 5. 2007, č. j. OAM-1-401/VL-20-20-2007, zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Během doplňujícího pohovoru dne 27. 9. 2010 žalobce zopakoval, že důvodem podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou útoky ze strany pravoslavných věřících na Ukrajině
a obava z dalšího pronásledování v případě jeho návratu na Ukrajinu. Navíc uvedl,
že se mu v České republice narodil v roce 2009 syn, a má proto obavu, že se pronásledování
dotkne i jeho syna.
Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2010, č. j. OAM-1-401/VL-20-K01-R2-2007, žalovaný
mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu žalobci neudělil.
Žalovaný dospěl k závěru, že žalobcem uváděné skutečnosti ani skutečnosti zjištěné z dalších
podkladů, které si žalovaný pro účely správního řízení opatřil, nenaplňují žádný z důvodů
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2010 žalobu, která byla
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, č. j. 2 Az 22/2010 – 42, zamítnuta.
Městský soud se ztotožnil se závěry žalovaného a konstatoval, že žalovaný nepochybil,
když rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou opírá
o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky městským soudem.
Stěžovatel namítá, že žalovaný řádně nezkoumal, zda jsou dány podmínky pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu nebo doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu. Tíživá situace, pramenící z pronásledování ze strany pravoslavných věřících, měla být
podle jeho názoru posouzena jako okolnost zvláštního zřetele hodná a měla vést k udělení
humanitárního azylu, případně doplňkové ochrany. Vzhledem k tomu, že zákon o azylu
neobsahuje výčet humanitárních důvodů, je jejich konkretizace ponechána na uvážení
žalovaného. Městský soud se v daném případě nevypořádal s otázkou, zda správní uvážení
nepřekročilo meze zákona a zda jej žalovaný nevyložil příliš úzce. Stěžovatel dále navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se k námitkám uplatněným
stěžovatelem vyjádřil již v řízení před městským soudem, a podle jeho názoru jsou tyto námitky
nedůvodné.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Povinností žalovaného je žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudit na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publikované pod č. 2289/2011 Sb. NSS). V daném případě tak žalovaný učinil a dospěl k závěru,
že stěžovatelem uváděná tvrzení ani skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo,
neodůvodňují udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu.
Stěžovatel proti tomuto závěru namítá, že došlo k nesprávnému posouzení jeho žádosti
z hlediska humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Neudělení ostatních forem mezinárodní ochrany stěžovatel nezpochybňuje.
Pokud jde o posouzení žádosti o udělení mezinárodního ochrany z hlediska doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, je třeba vycházet z tvrzení stěžovatele, že by mu v případě
návratu na Ukrajinu hrozila vážná újma na zdraví či dokonce na životě ze strany pravoslavných
věřících, kteří ho již fyzicky napadli před jeho odchodem do České republiky.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že pro udělení doplňkové ochrany
je třeba splnit kumulativně veškeré zákonem stanovené podmínky. Žadatel (1) se musí nacházet
mimo zemi svého původu, (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná
hrozba), (3) vážné újmy, (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu a (5)
nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule podle §15a zákona o azylu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, www.nssoud.cz).
Původci, z jejichž strany osobě žádající o mezinárodní ochranu hrozí vážná újma
ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, mohou být – obdobně jako u pronásledování podle §2
odst. 8 zákona o azylu - také nestátní subjekty z okruhu soukromých osob, neboť podle ustálené
judikatury se rovněž na původce vážné újmy plně vztahovala definice uvedená v §2 odst. 8
zákona o azylu, ve znění do 3 1. 12. 2010 (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS; nyní viz §2
odst. 9 zákona o azylu, v účinném znění). Hrozba vážné újmy tedy může být důvodem
pro udělení doplňkové ochrany i v případech, kdy jejím původcem je soukromá osoba, pokud
lze podle §2 odst. 8 zákona o azylu, ve znění do 31. 12. 2010, „prokázat, že stát, strany
nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním“.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se otázky původců vážné újmy
(resp. pronásledování) a k otázce dostupnosti ochrany v zemi původu vyplývá,
že, jde-li o původce hrozící vážné újmy nebo pronásledování z okruhu soukromých osob, musí
se postižená osoba v zásadě vždy obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi
původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu
poskytnout. Mezinárodní ochranu je nutno žadateli při splnění dalších zákonných podmínek
udělit, pokud stát (strana nebo organizace, která ovládá stát) není schopen nebo ochoten
poskytnout ochranu před vážnou újmou nebo pronásledováním ze strany soukromých osob,
tzn. neučiní přiměřené kroky k zabránění vážné újmy nebo pronásledování (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, www.nssoud.cz,
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 5 Azs 44/2009 - 73,
www.nssoud.cz).
Stěžovatel se podle svých slov před svým odchodem do České republiky na ukrajinské
státní orgány s žádostí o ochranu před útoky pravoslavných věřících neobrátil. Jako důvod uvedl
obavu, že by poté pravoslavní věřící ohrožovali i jeho rodinu. Tuto subjektivní obavu nicméně
nelze bez dalšího považovat za okolnost, která by v případě útoků na stěžovatele odůvodňovala
jeho rezignaci na využití ochrany ukrajinského státu. Je možné v obecné rovině konstatovat,
že ukrajinský právní systém poskytuje obětem kriminální činnosti či hrozeb právní prostředky,
jimiž se lze vůči takovému jednání bránit u příslušných státních orgánů (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2011, č. j. 4 Azs 8/2011 – 69, www.nssoud.cz). Pokud
jde o ochranu konkrétně příslušníků Církve adventistů sedmého dne na Ukrajině, již žalovaný
i městský soud zdůraznili, že z adresných zpráv, které si k této otázce žalovaný obstaral,
jednoznačně vyplývá, že tato církev je na Ukrajině registrována a oficiálně uznávána a orgány
veřejné moci jí žádným způsobem nebrání, aby svobodně vykonávala svoji činnost.
I přes tvrzenou obavu stěžovatele nelze tedy dovodit, že by státní orgány zjevně nebyly schopny
či ochotny poskytnout stěžovateli před útoky řadových pravoslavných věřících adekvátní
ochranu, pokud by stěžovatel takovou ochranu vyhledal. Jestliže tak neučinil, nemohla být
efektivita takové případné ochrany v daném případě žalovaným ani správními soudy posouzena.
S ohledem na uvedené je zřejmé, že v případě stěžovatele není splněna jedna
z kumulativních podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu,
tedy, že žadatel nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu. Závěr žalovaného
i městského soudu, podle něhož stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení této formy
mezinárodní ochrany, tak lze považovat za správný.
Pokud jde o námitku směřující proti neudělení humanitárního azylu, poukazuje Nejvyšší
správní soud na ustálenou judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu není právní
nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního
uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, www.nssoud.cz, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, www.nssoud.cz). Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz).
Humanitární azyl lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází
v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat
v rámci důvodů udělení azylu podle §12 a §13 zákona o azylu nebo důvodů udělení doplňkové
ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem
lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu
správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by bylo nutno zvážit z hlediska možného
udělení humanitárního azylu. Žalovaný v této souvislosti v odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel je zdráv a plně schopen se o sebe, případně i o ostatní členy
své rodiny v případě návratu na Ukrajinu postarat. Ani z podkladů, které si žalovaný obstaral
za účelem posouzení žádosti, nevyplynuly ohledně situace na Ukrajině skutečnosti, které by bylo
třeba zvažovat nad rámec tvrzení stěžovatele. Za důvod pro udělení humanitárního azylu nelze
považovat ani narození stěžovatelova syna, jehož matka, která je také státní příslušnicí Ukrajiny,
pobývá v České republice dlouhodobě. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje
na skutkově obdobné případy, v nichž se vyjádřil k otázce, zda lze takové okolnosti podřadit
pod důvody zvláštního zřetele hodné z hlediska možného udělení humanitárního azylu. V těchto
případech Nejvyšší správní soud vyslovil stanovisko, že s naha o společné soužití s partnerem,
případně s nezletilým dítětem jsou zcela jistě důvody pochopitelné, avšak nikoliv natolik závažné
a naléhavé, aby bez přistoupení dalších okolností mohly být vnímány jako výjimečné,
tedy zvláštního zřetele hodné ve smyslu §14 zákona o azylu upravujícího udělení humanitárního
azylu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, rozsudek ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, rozsudek ze dne 21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 47/2003 - 52,
rozsudek ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 127/2005 - 58, usnesení ze dne 6. 2. 2008,
č. j. 1 Azs 4/2008 – 54, všechna tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud zároveň k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu
předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ve věci mezinárodní ochrany má odkladný účinek již ze zákona (§32 odst. 5 zákona
o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen
zvolenou advokátkou Mgr. Křístkovou, a to na základě plné moci ze dne 5. 8. 2011 (č. l. 61
soudního spisu). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování, nese v takovém případě stěžovatel sám.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu