ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.1.2011:433
sp. zn. 6 Ads 1/2011 - 433
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupená Mgr. Michalem Klusákem, advokátem, se sídlem Kozinova 1, Šumperk,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 14. 9. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2010, č. j. 21 Cad 186/2008 - 371,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2010, č. j. 21 Cad 186/2008 - 371,
se r uší a věc se tomuto soudu v rací k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Michalu Klusákovi se přizn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 960 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (v postavení stěžovatelky) napadá kasační stížností rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 8. 2010, č. j. 21 Cad 186/2008 - 371, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 9. 2006, č. X; spor se vede o plný invalidní důchod, přičemž
Nejvyšší správní soud ve věci již rozhodoval, a to tak, že rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 6
Ads 142/2007 - 192, zrušil dřívější rozhodnutí krajského soudu v téže věci a vrátil věc k dalšímu
řízení z důvodu zjištěných vad řízení. Krajský soud měl doplnit řízení tak, aby se ozřejmilo,
kterými zdravotními postiženými stěžovatelka vlastně trpí (sporná diagnóza chronického
únavového syndromu a jeho posudkové hodnocení), které je rozhodující příčinou jejího
nepříznivého zdravotního stavu, a jaká je procentní hodnota poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti.
Krajský soud v Ostravě požádal o vyhotovení posudku Posudkovou komisi MPSV
v Brně, tento posudek byl zpracován dne 24. 2. 2010, jeho závěry soud hodnotil jako přesvědčivé
a na jeho základě žalobu opět (napadeným rozsudkem) zamítl.
Stěžovatelka v obsáhle formulované kasační stížnosti na 25 stranách textu napadá
rozsudek krajského soudu z důvodů skutkových i právních. Jedná se o opakovanou kasační
stížnost; možnost napadnout nové rozhodnutí krajského soudu kasační stížností je omezena
ustanovením §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen
„s. ř. s.“), podle něhož je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu. Cit. ustanovení s. ř. s. brání Nejvyššímu správnímu soudu,
aby se v řízení o opakované kasační stížnosti za nezměněného skutkového a právního stavu
vyjadřoval k námitkám, které ve svém dřívějším rozsudku označil za nedůvodné, popřípadě,
aby se vyjadřoval k námitkám, které účastník řízení v první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je
uplatnit mohl (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, dostupné na www.nssoud.cz). Proto pokud stěžovatelka v bodu 2.
kasační stížnosti podbodech 2. - 10. uvádí jednotlivé věty z rozhodnutí soudu, které nejsou
ovšem ničím jiným než citacemi z posudku posudkové komise MPSV ze dne 15. 1. 2007
doplněného 27. 3. 2007, jenž sloužil za podklad pro rozhodnutí krajského soudu ze dne
10. 5. 2007, které bylo posléze zdejším soudem zrušeno (20. 11. 2008, č. j. 6 Ads 142/2007 - 192),
jedná se o námitky nepřípustné (nedostatky tohoto řízení již Nejvyšší správní soud posoudil
v řízení pod sp. zn. 6 Ads 142/2007) a krajský soud ostatně nemohl ani z těchto zjištění
v posudcích komise z roku 2007 v řízení vedeném po zrušení jeho prvého rozhodnutí
nikterak vycházet.
Pokud jde o další námitky, musí Nejvyšší správní soud vzhledem ke značné
problematičnosti jejich formulace (formu a způsob kasační stížnosti již Nejvyšší správní soud
komentoval ve svém prvém rozhodnutí ve věci těchto účastníků a nezbývá než opakovaně
vyjádřit podiv nad způsobem, kterým je kasační stížnost formulována, vytrhávání jednotlivých vět
napadeného rozsudku a jejich komentář, aniž je sledována jasně patrná linie stěžovatelčina
problému, totiž posouzení jejích zdravotních problémů souvisejících s chronickou únavou trvající
řadu let, nevede ke konzistentní a přehledné argumentaci a neumožňuje soudu dostatečně
procesně racionálně takové námitky vypořádat. Za této situace Nejvyšší správní soud poukazuje
na závěr učiněný již před řadou let Evropským soudem lidských práv v případu Van de Hurk
v.Nizozemí (č. 16034/90), podle něhož má účastník řízení sice právo na odůvodnění rozhodnutí
soudu, ovšem toto právo nelze chápat jako povinnost poskytnout detailní odpověď na každý
„argument“ vznesený v podání určeném soudu.
Stěžovatelka, souhrnně řečeno, napadá v dílčích otázkách proces vedený krajským
soudem (okolnosti ústního jednání 31. 5. 2010, text usnesení ze dne 31. 5. 2010)
č. j. 21 Cad 186/2008 - 339), kterým byla osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven
jako zástupce advokát, absence reakce soudu na její doplňující podání (doplnění žaloby ze dne
27. 12. 2008, 2. doplnění žaloby z 17. 4. 2009, doplnění č. 3 k žalobě ze dne 26. 7. 2009),
dále pak vady posudku Posudkové komise MPSV Brno ze dne 24. 2. 2010 a jeho hodnocení
ze strany krajského soudu, jakož i porušení stěžovatelčiných práv zaručených Úmluvou OSN
o právech osob se zdravotním postižením, správním řádem (§2 a §3), zákonem č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění a Listinou základních práv a svobod.
V tomto rozsahu je kasační stížnost přípustná, je podána osobou oprávněnou (§102
a §104 s. ř. s.). Uplatněné důvody kasační stížnosti lze subsumovat pod §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy vadu řízení před soudem, mohla-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, případně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel ze skutkového stavu zjištěného
krajským soudem k datu vydání napadeného rozsudku a posudkových spisů OSSZ Šumperk.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, které jeho vydání
předcházelo v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně
důvodná.
Správní rozhodnutí žalované o nároku na invalidní důchod je závislé
především na odborném lékařském posouzení. Při přezkumu takového rozhodnutí neposuzuje
soud věcnou správnost posudku, neboť k tomu nemá odborné znalosti. Zdravotní stav
a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového
pojištění posuzuje podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 582/19921 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím účelem
zřizuje posudkové komise. Posudek uvedené komise hodnotí soud jako každý jiný důkaz
podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s., s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení
bývá tento posudek důkazem rozhodujícím v případech, kdy z hlediska své celistvosti
a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných pochyb a nejsou-li tu žádné jiné skutečnosti,
kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti
spočívá v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, zejména s těmi,
které namítá posuzovaný, a aby své závěry přesvědčivě odůvodnila. Z posudku musí být zřejmé,
že zdravotní stav byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace
i s přihlédnutím ke všem obtížím tvrzeným posuzovanou osobou. V posudku musí být uvedeno,
zda zjištěný zdravotní stav zakládá dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano,
které zdravotní postižení bylo vzato za jeho rozhodující příčinu. Procentní míru poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti komise vyhodnotí podle charakteru zdravotního
postižení na základě přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. (v posuzované věci ve znění účinném
k 14. 9. 2006, tj. datu vydání napadeného rozhodnutí žalované), přičemž zdravotní postižení
podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu a oddíl a položku přílohy
a současně odůvodní stanovenou míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rámci
zde stanoveného rozpětí. Dále uváží i rozsah závažnost dalších zdravotních postižení.
V posuzované věci především Nejvyšší správní soud dává za pravdu stěžovatelce v tom,
že krajský soud se v napadeném rozsudku nikterak nevypořádal s návrhy, které byly obsahem
doplnění žaloby ze dne 27. 12. 2008; zde stěžovatelka v části III. navrhovala, aby soud ustanovil
v její věci znalce - Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, přičemž tento návrh
odůvodňovala absolutní ztrátou důvěry v objektivitu posuzování ze strany posudkových komisí
MPSV. K tomuto návrhu se krajský soud nijak nevyjádřil – i kdyby Nejvyšší správní soud
z odůvodnění napadeného rozsudku implicite dovozoval, že tento návrh neshledal krajský soud
potřebným, nelze než konstatovat porušení práva stěžovatelky na řádné odůvodnění postoje
soudu k takovému návrhu. Stěžovatelka vede opakovaně řízení o uznání invalidity již téměř deset
let, přičemž příčinou sporu je přijetí chronického únavového syndromu jako rozhodující příčiny
jejího dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu. Přestože krajský soud vedl přezkumné
řízení ve stěžovatelčině věci již v prvé polovině minulé dekády, a předchozí rozhodnutí krajského
soudu (o její další žádosti o invalidní důchod) bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno,
a k zdravotnímu stavu se již vyslovovalo více posudkových komisí MPSV, nevedla stěžovatelčina
pochybnost ústící v návrh na ustanovení ústavu jako znalce ani k zamyšlení soudu,
zda by tento postup nebyl vhodný. Již absence této úvahy vede Nejvyšší správní soud k závěru,
že v tomto ohledu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a trpí vadou, která sama o sobě
by byla způsobilá odůvodnit zrušující výrok; přitom meritem věci je posouzení otázek, jež jsou
předmětem polemiky v odborných lékařských kruzích (povaha chronického únavového
syndromu a jeho důsledků pro posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti).
Jedním z důvodů pro úvahu krajského soudu o potřebě dokazování znaleckým posudkem
(a nikoliv jako obvykle jen dalším posudkem posudkové komise MPSV) měla být i potřeba,
aby rozhodnutí soudu bylo nejen předepsanou, ale též akceptovatelnou spravedlností.
Důvodnou shledává Nejvyšší správní soud i další námitku směřující k posudku
Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 24. 2. 2010 a jeho hodnocení ze strany krajského soudu.
Tento posudek, na rozdíl od posudků dřívějších, v diagnostickém souhrnu již uvedl chronický
únavový syndrom jako zdravotní postižení, přičemž zdůraznil, že o existenci této diagnózy
nepovede žádnou polemiku. V rámci celkem devíti různých postižení pak zvolil jako rozhodující
lehčí poruchu osobnosti s mírnou neurotizací, a podřadil je pod kap. V. položku 5. písm. a)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí,
tedy přiřadil poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti hodnotu 10 %. K chronickému
únavovému syndromu posudková komise uvedla, že tuto diagnozu nezpochybňuje,
avšak při absenci objektivizace morfologického a funkčního postižení zkoumaných orgánů
nebo systémů nelze stanovit míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
podle takového zdravotního postižení, které je funkčním dopadem nejvíce srovnatelné (jak plyne
z §6 odst. 6 cit. vyhlášky č. 284/1995 Sb.).
Stěžovatelka tyto závěry, které jako přesvědčivé převzal krajský soud, zpochybňuje
především z těchto důvodů:
Lehká porucha osobnosti konstatovaná psychologem MUDr. M. dne 28. 7. 2006 podle
názoru stěžovatelky odpovídá jen druhotnému, tj. jednomu z doprovodných syndromů projevů
nemoci CFS, stejně jako se tento stav vyskytuje u všech jiných dlouhodobě se projevujících
několik roků trvajících onemocnění. Takový lehčí doprovodný symptom ovšem není možnost
validně označit za hlavní příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Proto také podle
stěžovatelky nebylo na místě, aby členem posudkové komise byl
lékař - psychiatr. Stěžovatelka tvrdí, že netrpí žádnými duševními problémy, neléčí se v žádné
ambulanci pro léčení duševních chorob a nebyla z tohoto důvodu nikdy hospitalizována.
Je přesvědčena, že rozhodující příčinou jejího nepříznivého zdravotního stavu je syndrom
chronické únavy, jenž se mj. projevuje v řadě neurologických potíží (absolvovala 9 hospitalizací),
jakými jsou těžká osteochondróza páteře, neuropatie, latentní tetanie, spondylóza, zátěžový
syndrom.
Nejvyšší správní soud již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku uvedl, že si je vědom
obtíží spojených s diagnostikou a posouzením chronického únavového syndromu. Přístup,
který zvolila posudková komise MPSV ve svém posudku ze dne 24. 2. 2010 a jenž krajský soud
akceptoval, však není pro Nejvyšší správní soud přijatelný: nelze na jedné straně bez výhrad
akceptovat diagnózu CFS (chronický únavový syndrom) a neprovést současně úvahu,
do jaké míry může být rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky (jenž trvá cca deset let a obsahuje stovky stran lékařské dokumentace včetně řady
hospitalizací) - bez jakéhokoli vysvětlení například zůstal cca 20 kg váhový úbytek stěžovatelky
v inkriminovaném období. Posudková komise tedy v rozporu s §6 odst. 6 shora cit. vyhlášky
neurčila, zda a jaké funkční důsledky má chronický únavový syndrom (jejž nezpochybnila)
pro pracovní schopnost posuzované, tj. zda převažuje omezení duševních, fyzických
nebo smyslových schopností a podle rozhodujícího omezení neprovedla srovnání s duševní
poruchou, neurologickým nebo imunologickým (či jiným) postižením funkčním dopadem nejvíce
srovnatelným. Teprve poté mohla posudková komise uvážit, které postižení je postižením
rozhodujícím. Odůvodnění komise, že takové porovnání není možné pro absenci morfologických
a funkčních postižení orgánů, se jeví logicky rozporným: syndrom chronické únavy je právě
proto tak obtížně pro lékaře uchopitelným, že obvykle se vzpírá objektivizaci morfologických
a funkčních postižení – přesto existuje skutečnost, že stěžovatelka po prodělaných infekcích
je již dlouhou řadu let stižena únavou, a řadou dalších potíží, které jí brání v účasti na pracovním
životě již dlouhou řadu let. Nejvyšší správní soud shledává uvedený závěr posudkové komise
MPSV nepřesvědčivým a uzavírá, že na něm nelze postavit závěrečnou právní úvahu o tom,
zda stěžovatelka je či není invalidní.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby provedl stěžovatelkou požadovaný důkaz
znaleckým posudkem Institutu pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví v Praze. Znalecký
kolektiv by měl být složen ze specialistů podle povahy stěžovatelčiných zdravotních obtíží
a posudkového lékařství, a měl by jednoznačně odpovědět na otázku, zda diagnóza CFS
(chronického únavového syndromu) je z lékařské dokumentace shromážděné k datu vydaného
rozhodnutí, tj. 14. 9. 2006, objektivně dovoditelná, a v případě, že odpověď bude kladná,
s jakým postižením uvedeným ve vyhlášce č. 284/1995 Sb. (příloze 2) je toto zdravotní postižení
v cit. příloze neuvedené nejvíce v případě stěžovatelky srovnatelné, a zda – s ohledem na další
zdravotní postižení – je rozhodující příčinou nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky.
Námitky stěžovatelky směřující k tvrzeným procesním pochybením krajského soudu
(důvody odročení jednání z 31. 5. 2010, textace odůvodnění rozhodnutí o ustanovení advokáta
zástupcem, spekulace o znění napadeného rozhodnutí v části konstatující přítomnost
či nepřítomnost procesních stran) nejsou důvodné; soud není povinen písemně účastníku řízení,
který předem oznámí - jako stěžovatelka, že se k ústnímu jednání nedostaví - zdůvodňovat,
proč jednání odročil; důvody odročení se vyhlásí při tomto jednání. Další komentáře stěžovatelky
k procesnímu postupu soudu jsou pro Nejvyšší správní soud blíže neuchopitelné,
proto se jimi nemůže zaobírat (bod 1.2. či 2.19. d/ kasační stížnosti). Krajský soud uvedl
ve svém rozsudku mylně datum podání žádosti o invalidní důchod; takováto vada
ovšem bez dalšího nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je zčásti důvodná, proto napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění
znaleckého posudku krajský soud znovu posoudí, zda napadené rozhodnutí žalované bylo
vydáno v souladu se zákonem o důchodovém pojištění.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s. krajský
soud v novém rozhodnutí.
Pro řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelce ustanoven soudem zástupce advokát
Mgr. Michal Klusák; soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu) ve výši 500 Kč
a režijní paušál 300 Kč včetně 20 % daně z přidané hodnoty (§7, §9 odst. 2, §11 odst. 1
písm. d/ advokátního tarifu) v celkové částce 960 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že za převzetí
zastoupení a poradu s klientem již byla odměna určena a není důvodu, aby se tak nestalo
i v novém rozhodnutí. Odměna bude vyplacena ve stanovené lhůtě z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu