ECLI:CZ:NSS:2011:6.ADS.37.2011:98
sp. zn. 6 Ads 37/2011 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: P. Č.,
zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 5, Brno,
proti žalovaným: 1) Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, 2) Mgr. Filip
Toul, advokát, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce
1) ze dne 3. 8. 2010 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 30 A 50/2010 - 8, 2) ze dne 16. 12. 2010 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
18. 11. 2010, č. j. 30 A 50/2010 - 25, 3) ze dne 13. 6. 2011 proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 A 50/2010 - 59, 4) ze dne 18. 7. 2011 proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 A 50/2010 - 60,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ads 37/2011,
sp. zn. 6 Ads 38/2011, sp. zn. 6 As 45/2011 a sp. zn. 6 As 46/2011 se s p oju jí
ke společnému projednání. Věc bude nadále vedena pod sp. zn. 6 Ads 37/2011.
II. Kasační stížnost ze dne 13. 6. 2011 směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 A 50/2010 - 59, se za m ítá .
III. Kasační stížnost ze dne 18. 7. 2011 směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 A 50/2010 - 60, se od m ítá .
IV. Kasační stížnost ze dne 16. 12. 2010 směřující proti usnesení Krajského sou du v Brně
ze dne 18. 11. 2010, č. j. 30 A 50/2010 - 25, se odm ítá .
V. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, č. j. 30 A 50/2010 - 8, se ru š í .
VI. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
VII. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Lucii Stejskalové, advokátce, se sídlem Heršpická 5,
Brno, se p řizn á vá odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
5760 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podanými kasačními stížnostmi napadá čtyři rozhodnutí,
které Krajský soud v Brně postupně vydal v řízení o žalobě vedené pod sp. zn. 30 A 50/2010.
Ze soudního spisu lze zrekapitulovat, že dne 10. 5. 2010 stěžovatel u Krajského soudu v Brně
podal žalobu o náhradu škody, v níž se domáhal přiměřeného zadostiučinění za protiprávní
jednání žalované a advokáta, Mgr. Filipa Toula. Usnesením č. j. 30 A 50/2010 - 8 ze dne
30. 6. 2010 krajský soud žalobu odmítl s odůvodněním, že jde o nárok, který spadá do pravomoci
soudu v občanském soudním řízení a o němž soud ve správním soudnictví není oprávněn
rozhodovat, a s poučením o možnosti podat žalobu u příslušného okresního (obvodního,
městského) soudu příslušného podle občanského soudního řádu. Proti tomuto usnesení podal
stěžovatel včasnou kasační stížnost (dále jen „kasační stížnost ad 1 \“).
Krajský soud stěžovatele vyzval k odstranění vad kasační stížnosti usnesením ze dne
30. 8. 2010, č. j. 30 A 50/2010 - 13, po neúspěšném doručení výzvu vyvěsil na úřední desce.
Dne 9. 9. 2010 stěžovatel namítl neúčinnost doručení uvedené výzvy. Krajský soud rozhodl
o námitce na vyslovení neúčinnosti doručení písemnosti dne 18. 11. 2010 usnesením
č. j. 30 A 50/2010 - 25 tak, že námitku zamítl. Toto usnesení stěžovatel rovněž napadl včas
podanou kasační stížností („kasační stížnost ad 2\“), kterou doplnil podáním ze dne 13. 1. 2011.
Krajský soud dále v rámci odstraňování vad podané kasační stížnosti osvobodil
stěžovatele od soudních poplatků (usnesením č. j. 30 A 50/2010 - 30), zaslal kasační stížnost
ad 1) k vyjádření žalované a také ustanovil stěžovateli zástupkyní k řízení o kasační stížnosti
Mgr. Lucii Stejskalovou, advokátku se sídlem v Brně. Poslední z uvedených úkonů učinil krajský
soud usnesením ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 A 50/2010 - 59, proti němuž podal stěžovatel
také včasnou kasační stížnost ze dne 13. 6. 2011 (dále jen „kasační stížnost ad 3 \“). Ustanovenou
zástupkyni stěžovatele krajský soud vyzval k doplnění důvodů kasačních stížností ad 1) a ad 2)
a k upřesnění, čeho se stěžovatel těmito stížnostmi domáhá, a to u snesením ze dne 12. 5. 2011,
č. j. 30 A 50/2010 - 60. I toto usnesení stěžovatel napadl kasační stížností podáním ze dne
18. 7. 2011 (dále jen „kasační stížnost ad 4\“). V mezidobí ustanovená zástupkyně na základě
výzvy kasační stížnosti ad 1) a ad 2) doplnila; ke kasační stížnosti ad 1) se rovněž vyjadřovala
žalovaná (viz dále).
Nejvyšší správní soud v rámci řízení o kasačních stížnostech ad 1) a ad 2) vrátil spis
krajskému soudu k rozhodnutí o žádosti stěžovatele, aby mu byl ustanoven advokát. V průběhu
dalšího odstraňování vad krajským soudem stěžovatel podal kasační stížn osti ad 3) a ad 4). Po předložení věci Nejvyššímu správnímu soudu již zdejší soud nezasílal stěžovateli další poučení
o složení rozhodujícího senátu s vědomím, že stěžovatel již byl v posuzované věci
o tomto složení informován přípisem ze dne 14. 3. 2011, č. j. 6 Ads 37/2011 - 51 (respektive
č. j. 6 Ads 38/2011 - 52) a žádné námitky vůči složení senátu nevznesl.
K výroku I.:
Nejvyšší správní soud rozhodl výrokem I., že se všechna čtyři řízení spojují podle §39
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), za použití §120 s. ř. s.
V těchto řízeních vedených před Nejvyšším správním soudem se totiž jedná o věci, které spolu
úzce souvisí; jak je zřejmé z výše podané rekapitulace průběhu řízení před krajským soudem,
jedná se o čtyři usnesení téhož krajského soudu vydaná v témže soudním řízení vedeném
u tamního soudu pod sp. zn. 30 A 50/2010.
Nejvyšší správní soud musel z logiky věci nejprve rozhodnout o kasační stížnosti ad 3)
ze dne 13. 6. 2011, kterou stěžovatel brojí proti ustanovení zástupkyně pro řízení o kasační
stížnosti, neboť výsledek tohoto řízení má vliv na splně ní jedné z podmínek řízení
před Nejvyšším správním soudem. Takový závěr je nezbytný pro posouzení dalších podaných
kasačních stížností.
K výroku II.:
Kasační stížností ad 3) stěžovatel napadá usnesení Kr ajského soudu v Brně,
kterým mu byla zástupkyní ustanovena Mgr. Lucie Stejskalová, advokátka se sídlem v Brně.
Stěžovatel namítá, že takové rozhodnutí nebylo řešením přijatým ve veřejném i individuálním
zájmu, neboť stěžovateli jako osobě v hmotné nouzi byl ustanoven zástupce z velmi vzdáleného
sídla. Proto se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení a ustanovení zástupce z Českých
Budějovic. Odůvodňuje to tím, že zástupce má být primárně nápom ocen účastníku řízení,
a nikoli soudu. Pokud soud nemá dostatek prostředků k tomu, aby ustanovil zástupce odjinud
než z Brna, měl raději žádost zamítnout, aby účastník mohl o určení advokáta požádat Českou
advokátní komoru, případně měl krajský soud předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení dané
normy.
Kasační stížnost byla podána včas a je přípustná.
Podle §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ,
navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba
k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může
být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování v takovém případě platí stát.
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že smyslem tohoto ustanovení je
poskytnutí faktické a odborně fundované ochrany práv osobě, která splňuje podmínky
pro osvobození od soudních poplatků, a u níž je takové ochrany třeba. Zákon soudu nestanoví
žádná kritéria pro výběr ustanovených zástupců z řad advok átů, úvaha soudu je
tak v tomto směru zcela volná. Soud může přihlédnout k návrhu stěžovatele, který žádá
o ustanovení konkrétního advokáta, pokud je takový návrh shledán dostatečně důvodným, učinit
tak však nemusí (srov. rozsudek ze dne 25. 3. 2008, č. j. 6 Ads 37/2009 - 48, všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přitakává tomu, že obvykle je vhodné, aby ustanovený zástupce
pocházel z místa, které je dostupné žalobci (stěžovateli), aby tím byla usnadněna vzájemná
komunikace advokáta a zastoupeného. Nicméně, pochází-li žalobce z místa, které je velmi
vzdálené od sídla soudu, může za určitých okolností soud přihlédnout také k tomu, jaký význam
má pro ustanoveného zástupce přístup k soudním spisům vedeným ve věci zastoupeného.
K tomuto kritériu v minulosti zdejší soud přihlédl například v rozsudku ze dne 15. 2. 2006,
č. j. 3 Ads 88/2005 - 54, ve věci, kde vzhledem k řetězení různých žalob žalobce bylo třeba
předpokládat, že ustanovená zástupkyně bude potřebovat prostudovat spisy u procesního soudu.
Zdejší soud zde také zmínil v případě nutné součinnosti žalobce možnost advokáta zvolit si pro
tyto účely substituta.
Nejvyšší správní soud se domnívá, že okolnosti nyní projednávané věci jsou velmi
obdobné těm popsaným v citovaném rozsudku třetího senátu; i zde se jedná o řetězení až čtyř
kasačních stížností v rámci jednoho řízení a ustanovená zástupkyně již prokázala užitečnost toho,
že měla přístup k soudnímu spisu a mohla se v řízení zorientovat, když nedlouho po nahlížení
doplnila kasační stížnosti ad 1) a ad 2).
Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud neztotožnil s kasační stížností ad 3)
a tuto zamítl.
K výroku III.:
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasační stížností ad 4) směřující proti výzvě
k odstranění vad kasační stížnosti, kterou krajský soud adresoval ustanovené zástupkyni.
Tato výzva je ovšem procesním rozhodnutím, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Jeho účelem je pouze umožnit stěžovateli, aby odstranil nedosta tek podmínek řízení.
Proti takovému rozhodnutí je tedy kasační stížnost nepřípustná pod le §104 odst. 3 písm. b)
s. ř. s. (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2006, č. j. 5 As 15/2005 - 47, publikované
pod č. 973/2006 Sb. NSS). Poučení v tomto smyslu ostatně bylo součástí napadeného usnesení
krajského soudu.
Za těchto okolností tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost ad 4) odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 3 písm. b) a §120 s. ř. s.
K výroku IV.:
Obdobná výzva k odstranění vad kasační stížnosti byla stěžovateli předtím, než mu byla
ustanovena zástupkyně, zaslána pod č. j. 30 A 50/2010 - 13 ze dne 30. 8. 2010. Stěžovatel namítal
neúčinnost doručení této výzvy, o jeho návrhu rozhodl krajský soud tak, že jej zamítl usnesením
ze dne 18. 11. 2010, č. j. 30 A 50/2010 - 25. Proti tomuto usnesení pak směřovala kasační
stížnost ad 2), kterou doplnila (z důvodu opatrnosti, neboť se jí nepodařilo spojit se
se stěžovatelem) také ustanovená zástupkyně. V tomto doplnění ze dne 1. 7. 2011 je soudu
předkládáno, že soud, když věděl, že stěžovatel aktivně a bez komplikací užívá službu poste
restante, měl doručovat způsobem adekvátním pro danou poštovní službu, tedy zvolit z působ,
který umožní, aby si adresát mohl po předložení dokladu totožnosti zásilku sám vyzvednout.
Je nepřiměřené, aby účastník byl povinen sledovat úřední desku soudu. Nesprávnou volbou
doručující metody tedy krajský soud podle stěžovatele poškodil jeho pr áva účastníka řízení.
Stěžovatel přitom nevyužil žádnou nezvyklou doručovací metodu, nýbrž institut v zemi běžný
a právem aprobovaný. Stěžovatel doplňuje, že krajský soud používá nesprávné označené obálky,
jejichž popis neodpovídá terminologii občanského soudního řádu, proto by tento popis neměl
být užíván. Dle stěžovatele soud nesprávně vykládá dikci zákona „nezastihl- li doručující orgán
adresáta písemnosti“ (v §50 o. s. ř.), když se neohlíží na specifika služby poste restante.
Stěžovatel opět nesplňuje jednu z podmínek přípustnosti kasační stížnosti, napadá
totiž rozhodnutí, proti němuž není kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se k otázce přípustnosti mimořádného opravného prostředku -
kasační stížnosti - proti rozhodnutím soudů o zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti
doručení podle §50d o. s. ř. již ve své rozhodovací činnosti vyslovil. V usnesení ze dne
25. 8. 2010, č. j. 3 Ans 13/2010 - 109, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „usnesení krajského
soudu o návrhu účastníka řízení na prohlášení doručení rozhodnutí za neúčinné podle §50d odst. 1 o. s. ř.
je rozhodnutím, jímž se ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. pouze upravuje vedení řízení; kasační stížnost
proti takovému usnesení je proto nepřípustná. “ V nyní projednávaném případě neshledává Nejvyšší
správní soud žádné důvody, proč se od vysloveného závěru odchýlit, neboť jej považuje
za správný.
Z uvedených důvodů se tedy Nejvyšší správní soud ne mohl kasační stížností ad 2)
ze dne 3. 8. 2010 zabývat věcně a podle §46 odst. 1 písm. d) ve spo jení s §104 odst. 3 písm. b)
a §120 s. ř. s. ji odmítl.
K výroku V.:
Vzhledem k tomu, že všechna napadená procesní rozhodnutí krajského soudu učiněná
v průběhu odstraňování vad kasační stížnosti (§109 odst. 2 s. ř. s.) byla sh ledána zákonnými,
mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení primární kasační stížnosti ad 1) proti usnesení
Krajského soudu v Brně, kterým tento dne 30. 6. 2010 (pod č. j. 30 A 50/2010 - 8) odmítl žalobu
podle §46 odst. 2 s. ř. s., neboť soudy ve správním soudnictví nejsou k posuzování věci
příslušné.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 7. 2011 stěžovatel svou argumentaci dále rozvedl.
Konstatoval, že ze soudního spisu není zřejmé, proč celá žaloba byla předložena správnímu
senátu, když v ní nebylo jinak naznačeno, že by stěžovatel cílil do správněprávního sporu,
případně že by zamýšlel vyvolat přezkum správního rozhodnutí. Stěžovatel připomenul účel §41
o. s. ř. a pochybení soudu, který toto ustanovení nevyužil a neposoudil úkon účastníka podle jeho
obsahu. Jinou otázkou je, zda adresovaný soud byl věcně a místně příslušný, na to ovšem český
právní řád má regulérní nástroje a ví, jak tyto záležitosti uspokojivě vyřešit. Pokud by krajský soud
shledal problém ve věcné příslušnosti, dle §104a o. s. ř. měl věc se zprávou předložit
svému nadřízenému vrchnímu soudu. Není dostatečným ani zaštítěn í se §80 o. s. ř. a poučením
o možnosti stěžovatele podat do jednoho měsíce od usnesení soudu návrh k občanskému
soudnímu řízení. Je vážným pochybením projednání věci soudem, pokud občanskoprávní věc
byla bez dalšího svěřena k projednání správněprávnímu senátu. De iure lze takový přístup
přirovnat k odnětí zákonnému soudci a odepření možnosti projednat věc před příslušnými soudy.
Tento postup neodpovídá ani zásadám procesní ekonomie, neboť nutí účastníka řízení podávat
novou žalobu (včetně soudních poplatků). Zaznamenal-li by krajský soud problém v příslušnosti
místní, pak i zde zdá občanský soudní řád jednoduché řešení spočívající v §104 o. s. ř.,
kdy se soud vysloví, že není příslušný a věc postoupí po právní moci tohoto usnesení
příslušnému soudu.
Kasační stížnost ad 1) byla podána včas a je přípustná. Nejvyšší správní soud
ji přezkoumal v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil, a přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle §4 odst. 1 s. ř . s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o „a) žalobách
proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného
celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, (dále jen "správní orgán"),
b) ochraně proti nečinnosti správního orgánu, c) ochraně před nezákonn ým zásahem správního orgánu,
d) kompetenčních žalobách.“ Podle odstavce druhého téhož ustanovení dále rozhodují „a) ve věcech
volebních a ve věcech místního a krajského referenda, b) ve věcech politických stran a politických hnutí, c) o zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho částí pro rozpor se zákonem.“
Krajské soudy jsou přitom věcně příslušné rozhodovat jak ve správním soudnictví (dle §7
odst. 1 s. ř. s.), tak v občanském soudním řízení (dle §9 odst. 2 až 4 o. s. ř.). Nejvyšší správní
soud tedy přistoupí k posouzení návrhu adresovaného krajskému soudu.
Stěžovatel ve svém podání ze dne 10. 5. 2010 adresovaném Krajskému soudu v Brně
uvedl, že „se domáhá u adresovaného soudu výroku, aby obdržel přiměřené zadostiučinění protiprávního jednání
Mgr. Filipa Toula ... i nerozdílně od České advokátní komory ...“. Dále stěžovatel uvádí,
z jakých důvodů má zadostiučinění obdržet jak od uvedeného advokáta, ta k od žalované.
Mimo jiné zde odkazuje na to, že „úřední osoba ČAK zneužila rozhodnutí o určení k nezákonnému
oprávnění advokáta požádat o zrušení určení (...), což je předmětem správní žaloby“, z čehož by bylo možno
dovozovat, že tento návrh stěžovatel za správní žalobu nepovažuje. V závěru návrhu stěžovatel
uvádí, že adresovaný soud si „zvolil vzhledem k místu činnosti ČAK i z důvodu vhodnosti“, čímž zřejmě
naznačuje, že si je vědom sporné otázky místní příslušnosti.
Z obsahu návrhu tedy nevyplývá, že by jej bylo možné podřadit pod výše uvedený výčet
věcí, o nichž správní soudy dle §4 s. ř. s. rozhodují, naopak je zde zřetelně vymezen jako předmět
návrhu návrh na přiznání přiměřeného zadostiučinění (tedy náhradu škody). Rovněž z příloh
návrhu (dopisů, které si stěžovatel vyměnil s Mgr. Filipem Toulem, jehož mu žalovaná určila
jako zástupce) nelze dovodit, že by měl návrh být například žalob ou proti rozhodnutí ve smyslu
§65 a násl. s. ř. s., neboť není přiloženo žádné správní rozhodnutí, jež by mohlo být předmětem
přezkumu ve správním soudnictví. Již dle obsahu návrhu není pochybnosti, že stěžovatel
se domáhá u soudu práva návrhem, který měl být projednán v občanském soudním řízení.
Na tom nic nemění skutečnost, že příslušným soudem by měl být soud okresní (§9
odst. 1 o. s. ř.), neboť tuto otázku si může, jak na to správně poukázala zástupkyně stěžovatele,
vyřešit civilní úsek krajského soudu podle občanského soudního řádu (§104a o. s. ř.). Obdobně
je možné v linii civilních soudů vyřešit i otázku místní příslušnosti (§105 o . s. ř.).
Nejvyšší správní soud se obdobnými případy v minulosti zabýval a opakovaně
konstatoval, že „je-li z návrhu žalobců nepochybné, že věc nespadá k projednání a rozhodnutí specializovanému
senátu soudu pro věci správního soudnictví, ale má o ní roz hodovat jiný senát téhož soudu podle občanského
soudního řádu, věc musí být krátkou cestou, interním neformálním postupem předána příslušnému soudnímu
oddělení k projednání a rozhodnutí.“ (srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 3 As 4/2004 - 44, publikovaný pod č. 1069/2007 Sb. NSS, ze dne 3. 5. 2007,
č. j. 1 As 46/2005 - 72, nebo ze dne 8. 7. 2011, č. j. 4 Ads 27/2011 - 24). Přidělení daného návrhu
senátu rozhodujícímu ve správním soudnictví bylo tedy administrativním pochybením krajského
soudu.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost ad 1) důvodnou a napadené usnesení
krajského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud věc nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení,
neboť krajský soud ve správním soudnictví není oprávněn vést další říze ní a nebude ani vydávat
nové rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v posuzovaném případě bude návrh neformální cestou
vrácen k přidělení příslušnému senátu krajského soudu.
K výroku VI.:
Nejvyšší správní soud věc nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, a proto rozhodl
o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti sám. Pokud jde o kasační stížnosti ze dne 18. 7. 2011
proti usnesení č. j. 30 A 50/2010 - 60 a ze dne 16. 12. 2011 proti usnesení č. j. 30 A 50/2010 - 25
(srov. výroky III a IV), výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno
nebo žaloba odmítnuta. Pokud jde o kasační stížnost ze dne 13. 6. 2011 proti usnesení
č. j. 30 A 50/2010 - 59 (výrok II), žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady
související s tímto řízením o kasační stížnosti nevznikly (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení č. j. 30 A 50/2010 - 8 (výrok V) Nejvyšší správní
soud vyhověl, nicméně toto řízení ve správním soudnictví vůbec nemělo být vedeno a úspěch
stěžovatele v této věci nelze považovat za neúspěch žalované. Proto Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů řízení o této kasační stížnosti ú častníkům nepřiznává podle §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
K výroku VII.:
Stěžovateli byla k ochraně jeho práv ustanovena zástupkyní Mgr. Lucie Stejskalová,
advokátka, se sídlem Heršpická 5, Brno. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ustanovené
advokátce přiznal odměnu za zastupování za dva úkony právní služby, které vyplývají z obsahu
spisu, a to za dvě podání (doplnění kasační stížnosti ad 1 \ a doplnění kasační stížnosti ad 2 \)
ve výši 2 100 Kč za úkon podle §9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokát ní tarif).
Celkem činí odměna 4200 Kč, k tomu Nejvyšší správní soud připočetl náhradu hotových výdajů
v částce 600 Kč, celkem 4 800 Kč. Ustanovená zástupkyně doložila, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, uvedená částka se tedy zvyšuje o 20 % na 5760 Kč. Tato částka bude zástup kyni
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v přiměřené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. prosince 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu