ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.15.2011:73
sp. zn. 6 As 15/2011 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené
Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, p roti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 20. 10. 2009, č. j. sot/7157/09, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. 8 Ca 363/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni k rukám její zástupkyně Mgr. Ludmily
Kutějové, advokátky, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, náklady řízení ve výši 2880 Kč
do šedesáti dnů po právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2009, č. j. sot/1769/09, žalovaná udělila žalobkyni pokutu
ve výši 100 000 Kč pro porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání“),
neboť odvysíláním pořadu Myšlenky zločince dne 26. 3. 2008 na programu Prima televize
se dopustila porušení povinnosti nezařazovat v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady
a upoutávky, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
Žalobkyni byla dále uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení.
Rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2009, č. j. sot/1769/09, (dále také „první rozhodnutí“)
bylo na základě žaloby podané u soudu dne 17. 4. 2009 zrušeno rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 8 Ca 105/2009 - 63.
Žalovaná ve věci znovu rozhodla rozhodnutím ze dne 20. 10. 2009, č. j. sot/7157/09 ,
(dále také „druhé rozhodnutí“), kterým žalobkyni opětovně uložila po kutu ve výši 100 000 Kč
za porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního
vysílání. Žalobkyni byla dále uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení.
Rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2009, č. j. sot/7157/09, žalobkyně opětovně napadla
žalobou ze dne 16. 12. 2009, kterou odůvodnila tak, že napadené rozhodnutí bylo vydáno
po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení §61 odst. 1 zákona o provozování
rozhlasového a televizního vysílání, žalovaná nerespektovala právní názor vyslovený soudem
a nepostupovala podle ustanovení §59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Žalovaná dále nedala žalobkyni podle jejího názoru možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí
a postupovala v rozporu se zásadami správního trestání.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24. 5. 2010, č. j. 8 Ca 363/2009 - 47,
kterým rozhodnutí žalované ze dne 20. 10. 2009, č. j. sot/7157/09 , zrušil. V odůvodnění uvedl,
že napadené správní rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě stanovené v ustanovení §61 odst. 1
zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 As 15/2009 - 64, se žalovaná o porušení povinnosti dozvěděla
okamžikem zasedání kolegiálního orgánu, na kterém bylo přijato usnesení o zahájení řízení
o možném spáchání jiného správního deliktu; v posuzovaném případě se žalovaná
o protiprávním jednání dozvěděla na svém zasedání dne 9. 4. 2008. Od tohoto data tak počala
běžet jednoroční subjektivní lhůta pro uložení pokuty, přičemž konec lhůty připadl na den
9. 4. 2009. První rozhodnutí žalované bylo vydáno v rámci této lhůty. Dne 17. 4. 2009
proti tomuto prvnímu rozhodnutí žalované byla podána žaloba, čímž mělo dojít podle ustanovení
§41 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), k přerušení běhu subjektivní lhůty. Předmětná žaloba však byla podána
až po 9. 4. 2009, kdy uběhla jednoroční lhůta pro uložení pokuty; zrušujícím rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 8 Ca 105/2009 - 63, byla sice věc vrácena
žalované k dalšímu řízení, ale lhůta pro uložení pokuty v mezidobí již uběhla. Pokud žalovaná
za této situace rozhodla o uložení pokuty, jednala p rotiprávně a městský soud druhé rozhodnutí
žalované zrušil podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. 8 Ca 363/2009 - 47, napadla
žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností ze dne 2 1. 6. 2010 z důvodů podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které uvedla, že jednoroční subjektivní lhůta byla při vydání
druhého rozhodnutí dodržena. Jednoroční subjektivní lhůta byla po dobu soudního řízení
přerušena a původní rozhodnutí stěžovatelky bylo vydáno 50 dnů před uplynutím prekluzivní
lhůty. Stěžovatelka obdržela rozsudek Městského soudu v Praze dne 27. 8. 2009,
č. j. 8 Ca 105/2009 - 63, až dne 24. 9. 2009, stěžovatelka proto pokračovala v předmětném
správním řízení a po 26 dnech vydala druhé rozhodnutí, tj. ve zbývající 50denní lhůtě pro uložení
pokuty. Napadené rozhodnutí soudu je dále podle názoru stěžovatelky nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti stěžovatelky vyjádřila podáním ze dne 30. 11. 2010,
ve kterém uvedla, že se s odůvodněním rozsudku soudu ztotožňuje. V důsledku zrušujícího
soudního rozhodnutí se napadené správní rozhodnutí ex tunc zrušuje, jednoletá lhůta
proto podle ustavení §61 odst. 1 zákona o rozhlasovém a televizním vysílání uplyne
od okamžiku, kdy se správní orgán o protiprávním jednání dozvěděl, s výjimkou doby řízení
u správních soudů. Pokud by Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského soudu
v Praze zrušil, žalobkyně uvádí, že trvá na svých námitkách uvedených v žalobě ze dne
16. 12. 2009.
Nejvyšší správní soud konstatoval přípustnost kasační stížnosti, neboť ta byla podána
osobou oprávněnou (ustanovení §102 s. ř. s.), opírá se o důvody uvedené v ustanovení §103
s. ř. s., a není nepřípustná ani z jiných důvodů ve smyslu ustanovení §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je dán tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným
ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo tehdy, když byl soudem sice aplikován
správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky
může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného
skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí
je nesprávně prezentován.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Vedly ho k tomu následující úvahy:
K otázce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí z hlediska nesrozumitelnosti
či nedostatku důvodů rozhodnutí se vyjádřil Nejvyšší správní soud, např. ve svém rozsudku
sp. zn. 2 Ads 58/2003 ze dne 4. 12. 2003, dostupný na www.nssoud.cz,
takto:
„Za nesrozumitelné lze obecně považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou
formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými
důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že má -li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil pro věc rozhodné
skutečnosti, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené
pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím
odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak jej uvážil.
Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud,
nestanoví-li zákon jinak (srov. ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ustanovení
§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze okolnost,
že odůvodnění rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči
němu ze strany účastníků řízení. Pokud by totiž soudní rozhodnutí vůbec neo bsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o níž se opírá,
mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné
z toho důvodu, že by bylo nesrozumitelné. V případě napadeného rozhodnutí se městský soud
nedopustil výše uvedené nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení
výroku a odůvodnění, nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, p rotože napadené
rozhodnutí přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotná
stěžovatelka jeho obsahu porozuměla, pouze s jeho obsahem nesouhlasí, což nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nesrozumitelnost.
Napadené rozhodnutí dle názoru Nejvyššího správního soudu netrpí ani nedostatkem
důvodů, neboť Městský soud v Praze uvedl, proč považuje napadené správní rozhodnutí
za nezákonné (uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení pokuty) a své úvahy právně a skutkov ě
rozvedl. Ačkoli je odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu stručnější, samotná stručnost
a krátkost odůvodnění neznamená nezákonnost takového rozhodnutí pro nedostatek důvodů,
pokud je z odůvodnění rozhodnutí dostatečným způsobem seznatelné, jakými úvahami se soud
při vydání takového rozhodnutí řídil.
Pokud se Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil k dalším žalobním
bodům, nelze mu to klást k tíži, neboť za nastalé situace by bylo nadbytečné se k nim jakkoli
vyjadřovat, protože na následující procesní postup stěžovatelky v mezích ustanovení §78 odst. 5
s. ř. s. by toto nemělo jakýkoli vliv. Tímto postupem nebyla dotčena ani práva žalobkyně,
protože v důsledku prekluze práva postihnout ji za protiprávní jednání může být jediným
vyústěním předmětného správního řízení rozhodnutí o jeho zastavení, jak správně uvedl městský
soud. K obdobným závěrům dospěla i judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2010, č. j. 7 Afs 15/2010 - 89). Není proto naplněn
stěžovatelkou uplatněný kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ohledně posouzení prekluze práva uložit pokutu za protiprávní jednání podle ustanovení
§32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání je nutné zohlednit
následující skutečnosti, jež jsou mezi účastníky řízení nesporné:
• 26. 3. 2008 žalobkyně vysílala pořad Myšlenky zločince, který dle názoru stěžovatelky
obsahoval záběry v rozporu s ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování
rozhlasového a televizního vysílání.
• 9. 4. 2008 se stěžovatelka usnesla na tom, že s žalobkyní zahájí předmětné správní řízení.
• 18. 2. 2009 stěžovatelka vydala rozhodnutí č. j. sot/1769/09, kterým udělila žalobkyni
pokutu ve výši 100 000 Kč pro porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona
o provozování rozhlasového a televizního vysílání za odvysílání pořadu Myšlenky
zločince dne 26. 3. 2008 na programu Prima televize.
• 16. 3. 2009 bylo rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 2. 2009, č. j. sot/1769/09 , doručeno
žalobkyni.
• 17. 4. 2009 žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí
stěžovatelky ze dne 18. 2. 2009, č. j. sot/1769/09.
• 27. 8. 2009 zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 2. 2009,
č. j. sot/1769/09.
• 20. 10. 2009 stěžovatelka vydává rozhodnutí č. j. sot/7157/09, kterým udělila žalobkyni
pokutu ve výši 100 000 Kč pro porušení ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání za odvysílání pořadu Myšlenky
zločince dne 26. 3. 2008 na programu Prima televize. Rozhodnutí bylo téhož dne
doručeno žalobkyni.
Podle ustanovení §61 odst. 1 věta první zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání pokutu Rada uloží do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděla o porušení
povinnosti, nejdéle však do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.
Podle ustanovení §8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění
zákona č. 445/2005 Sb. (dále jen „zákon o regulaci reklamy“), pokutu lze uložit do jednoho roku
ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení
zákona došlo.“
Ohledně určení okamžiku, kdy se stěžovatelka dozvěděla o porušení povinnosti,
od kterého je nutné počítat lhůtu pro zánik odpovědnosti za předmětný jiný správní delikt,
Městský soud v Praze odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 3 As 15/2009 - 64, podle kterého „… ačkoliv jde o lhůtu subjektivní, počátek běhu takové lhůty
nemůže být v žádném případě dán pouhým vědomím správního orgánu, resp. jeho pracovníků o porušení zákona.
Pokud by se totiž počátek běhu subjektivní lhůty odvíjel od subjektivních postojů pracovníků příslušného orgánu
k těmto zjištěním, tedy jejich myšlenkového postupu, při kterém dospěli k závěru, že určitá zjištěná skutečnost
je porušením právních předpisů a kterých, byl by počátek běhu subjektivní lhůty odvislý od právně zcela
neuchopitelných postojů pracovníků, např. jejich odbornosti, znalosti práva, pracovitosti, pohotovosti,
ale i od personálního obsazení příslušného správního úřadu apod. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
18. 2. 1997, sp. zn. 7 A 167/94, či rozsudek Vrchního soudu v P raze ze dne 10. 2. 1995,
sp. zn. 7 A 147/94). S takovými právně irelevantními skutečnostmi však zákon počátek běhu lhůt stanovených
pro výkon veřejné správy nespojuje, neboť by tím popřel nejenom ústavněprávní požadavek právní jistoty, ale i další
zásady činnosti správních orgánů (viz zejména §2 a násl. správního řádu). Shora zmiňované „ dozvědění
se o porušení povinnosti“ jako počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt
proto musí být založeno na objektivní skutečnosti, tj. například dni, kdy příslušný orgán rozhodl o zahájení
příslušného řízení (zvýraznění doplnil soud), či dni, kdy jiným dostatečným způsobem zachyceným ve správním
spise vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona (srov. s rozsudkem Nejvyš šího správního soudu
ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 42/2008 - 98, přístupným na www.nssoud.cz).
… počátek běhu lhůty je totiž třeba spojit s objektivní skutečností , kdy správní orgán dospěl k závěru,
že je dán důvodný předpoklad, že byl porušen zákon. Takovou objektivní skutečností je zejména rozhodnutí
o zahájení správního řízení. V případě kolegiálního (§134 správního řádu) orgánu, jakým je žalovaná, je tímto
okamžikem zasedání členů kolegiálního orgánu, na němž je přijato usnesení o tom, že bude zahájeno řízení
o možném spáchání jiného správního deliktu. (zvýraznění doplnil soud)“
Tento názor Nejvyššího správního soudu však byl v mezidobí překonán rozhodnutími
Ústavního soudu. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 ,
naopak uvedl, že „Je totiž zřejmé, že správní soudy - důsledně vzato - nepřijaly právní názor, že počátek běhu
prekluzivní subjektivní lhůty ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy je d án okamžikem
vědomosti o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo
k porušení zákona jako takového. Správní soudy totiž neargumentovaly tak, že teprve na 9. zasedání Rady
konaném dne 15. - 16. května 2007 - kdy dle nich počal běh subjektivní prekluzivní lhůty - musely být
správnímu orgánu známy určité, konkrétní skutečnosti, jež odůvodňovaly jeho podezření o porušení zákona jako
takového. Správní soudy naopak uvedly, že teprve na tomto zasedání musely být s právnímu orgánu známy určité,
konkrétní skutečnosti, jež odůvodňovaly jeho podezření o porušení zákona ze strany stěžovatelky (nikoli pouze
porušení zákona jako takového). Tedy, správní soudy přičinily další podmínku počátku běhu předmětné lhůty:
sice, že je zřejmé, že se určitý, konkrétní subjekt (stěžovatelka) správního deliktu dopustil...
Jasné a jednoznačné znění tohoto ustanovení tedy nevyžaduje, že by se mělo jednat o zjištění p orušení
zákona ve vztahu k určitému, konkrétnímu subjektu, nýbrž pouze z jištění porušení zákona jako takového
(rovina jazykového výkladu). Správní soudy tak vyložily a aplikovaly ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci
reklamy v rozporu již s jeho jazykovým výkladem, aniž by přitom předložily jakoukoliv argumentaci pomocí jin é
metody výkladu, která by byla s to konkurovat metodě výkladu jazykového, či by byla způsobilá jazykový výklad
prolomit; až v takové hypotetické situaci by snad bylo možné hodnotit citovaný právní názor správních soudů jako
racionálně logicky odůvodněný, a tak i objektivně akceptovatelný, jako výraz nezávislého soudního rozhodování.
Proto nelze než takový postup - pro absenci jakýchkoli úvah objektivně způsobilých odůvodnit správními soudy
přijatý výklad právní normy - hodnotit jako libovůli, a tudíž poruš ující právo stěžovatelky na spravedlivý proces
dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod…
Smyslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí,
časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích , urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení
zamýšlených cílů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Smyslem uvedené jednoroční prekluzivní subjektivní
lhůty je přimět správní orgán k aktivní činnosti - včetně zjišťování a prokazování, kdo je za porušení zákona
odpovědný - bezprostředně od okamžiku, kdy se dozví o skutkových okolnostech v takovém rozsahu,
který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona jako takového; to platí s ohledem
na ústavní princip právní jistoty a na povinnost správního orgánu rozhodnout bez zbytečných průtahů (zvýraznil
soud). Lhůty k rozhodnutí totiž představují v právním státě jeden z mechanismů výrazně omezujících tendence
k nekontrolovatelnosti správních orgánů a průtahům v řízení před nimi. T omu je třeba přizpůsobit i interpretaci
zkoumaného ustanovení a vyvarovat se takového výkladu, který by smysl lhůty opomíjel. Výklad správních soudů
- který má za následek, že (prekluzivní subjektivní) jednoroční lhůta nezapočne nutně běžet od získání shor a
uvedené vědomosti (tj. o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení,
že došlo k porušení zákona), nýbrž až od okamžiku získání vědomosti správního orgánu o porušení zákona
ze strany určitého, konkrétního subjektu - zakládá důsledky nerozumné. Takový výklad totiž umožňuje
správnímu orgánu nečinnost v podobě absence či neadekvátního zjišťování a prokazování, kdo je odpovědný
za porušení zákona, i po dobu dlouhé řady měsíců (dokud by neuplynula prekluzivní objektivní l hůta) bez hrozby
negativního důsledku (pro správní orgán) v podobě uplynutí prekluzivní subjektivní lhůty. Výklad správních
soudů tak v podstatné míře ponechává volný proud libovolnému prodlužování řízení ze strany správního orgánu
na úkor účastníka řízení. Předmětná lhůta je ovšem i prostředkem ochrany účastníka správního řízení
proti postupu orgánu veřejné moci, jde o ustanovení sloužící především zájmům účastníků, jimž dává právní jistotu
ohledně lhůty, v níž musí být věc vyřízena. Výklad správních soudů značí (v podstatné míře) popření praktického
smyslu citované lhůty k uložení pokuty a pro účastníku řízení tak vytváří stav značné právní nejistoty, neslučitelný
s ústavními principy právního státu.“
Ačkoli se Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu (shodná argumentace je např. obsažena
v nálezu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 949/09) vyjadřoval k aplikaci ustanovení §8 odst. 5
zákona o regulaci reklamy, je dikce tohoto ustanovení významově shodná s dikcí ustanovení §61
odst. 1 věta první zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Skutkové okolnosti případu řešené Ústavním soudem ve výši citovaném nálezu byly také
poněkud odlišné, neboť v tomto případě správní orgán (žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání) vedl příslušné správní řízení pro porušení zákona o regulaci reklamy původně s jiným
subjektem, přičemž až následně zjistil totožnost domnělého pachatele předmětného
protiprávního jednání. Správní soudy přitom dovodily, že i v tomto případě je nutné běh
prekluzivní subjektivní lhůty odvíjet od usnesení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
o zahájení příslušného správního řízení s nově zjištěným údajným pachatelem protiprávního
chování. Ústavní soud tento názor odmítl s tím, že běh prekluzivní subjektivní lhůty se odvíjí
již od zjištění skutečností umožňující předběžné posouzení určité skutečnosti jako protiprávní
bez ohledu na to, zdali je schopen správní orgán určit pachatele či nikoli.
Závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 ,
ohledně počátku běhu subjektivní prekluzivní lhůty je proto nutné vztáhnout i na nyní
posuzovaný případ, neboť Ústavní soud se ve svém nálezu obecně k otázce počátku běhu
prekluzivní subjektivní lhůty vyjádřil a protože dikce obou předpisů v rozhodném znění (zákona
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a zákona o regulaci reklamy) je významově
obdobná; neexistuje proto nyní podle názoru Nejvyššího správního soudu prostor pro odchýlení
se od tohoto názoru Ústavního soudu.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne
17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09, je nutné ohledně určení počátku běhu prekluzivní subjektivní
lhůty vyjít z toho, že určujícím okamžikem na straně správního orgánu je dozvědění
se o skutkových okolnostech umožňujících předběžné vyhodnocení ohledně protiprávnosti
určitého chování bez ohledu na to, zda je správní orgán schopen bezpečně identifikovat pachatele
protiprávního jednání, nevyplývá-li z dikce právního předpisu něco jiného. Tímto okamžikem
zásadně nebude rozhodnutí o zahájení příslušného řízení, neboť již před touto událostí příslušní
pracovníci správního orgánu museli „interně“ nastalou situaci vyhodnotit, ledaže by interní
vyhodnocení a příslušné rozhodnutí o zahájení správního řízení ohledně konkrétního
protiprávního jednání proběhlo týž den.
Nemůže se proto uplatnit argumentace obsažená v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 As 15/2009 - 64, a zdejší soud se musí v posuzovaném případě
od ní odchýlit. Argumentace v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009,
č. j. 9 As 84/2008 - 108, jenž byl výše uvedeným nálezem Ústavního soudu zrušen a tam uvedený
právní názor překonán, je totiž ohledně počátku běhu prekluzivní subjektivní lhůty obsahově
totožná s argumentací obsaženou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 3 As 15/2009 - 64. Ústavní soud tak svým nálezem ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 ,
překonal i názor Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 3 As 15/2009 - 64.
Zároveň však zdejší soud nepostoupil věc podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s.
rozšířenému senátu, neboť za dané situace nenašel k tomuto postupu důvod. Pokud totiž
v posuzované věci dospěl zdejší soud k právnímu názoru, který se odchyluje od právního názoru
uvedeného v jeho dřívějším rozhodnutí, ale důvodem odchýlení se je jednoznačně aplikovatelný
právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu, který se vyjadřoval ke skutkově a právně
prakticky obdobné situaci, bylo by trvání na postoupení věci rozšířenému senátu
podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. ryzím formalismem nenaplňující účel tohoto institutu, jímž je
zachování jednoty rozhodování Nejvyššího správního soudu v případech neexistence
autoritativního vodítka v podobě nálezu Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 2 As 35/2008 - 56).
Při aplikaci tohoto kritéria na nyní posuzovaný případ je nutné konstatovat, že prekluzivní
subjektivní lhůta počala běžet již dříve než dne 9. 4. 2008 (kdy se stěžovatelka usnesla na tom,
že zahájí s žalobkyní předmětné správní řízení). Z obsahu správního spisu však nevyplývá, kdy
přesně se stěžovatelka dozvěděla o skutkových okolnostech umožňujících předběžné zhodnocení
o protiprávnosti určitého chování, tj. v posuzovaném případě kdy pracovníci stěžovatelky shlédli
pořad Myšlenky zločince vysílaného dne 26. 3. 2008 na programu Prima televize a vyhodnotili
jeho obsah za rozporný s ustanovením §32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového
a televizního vysílání. Tento časový okamžik musel v kontextu daného případu nastat v období
mezi odvysíláním daného pořadu a usnesením se stěžovatelky na zahájení předmětného
správního řízení.
Přestože Městský soud v Praze nesprávně stanovil počátek běhu prekluzivní subjektivní
lhůty, Nejvyšší správní soud nepřistoupil k zrušení předmětného rozsudku,
neboť i kdyby se Městský soud v Praze opětovně zabýval okamžikem počátku běhu prekluzivní
subjektivní lhůty, který musel dle názoru zdejšího soudu nastat dříve než 9. 4. 2008, nemělo
by to vliv na posouzení skutečnosti, že v daném případě došlo k zániku odpovědnosti žalobkyně
za jiný správní delikt. Nejvyšší správní soud pouze v příslušném směru zkoriguje závěry
vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 9. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75).
Ačkoli Městský soud v Praze odvíjel počátek běhu prekluzivní subjektivní lhůty od data
9. 4. 2008, jsou jeho výsledné závěry ohledně prekluze odpovědnosti žalobkyně správné.
I kdyby prekluzivní subjektivní lhůta počala běžet dne 9. 4. 2008, nejpozději by uplynula dne
9. 4. 2009. Nejpozději do dne 9. 4. 2009 proto stěžovatelka musela rozhodnout o uložení pokuty
a rozhodnutí pachateli protiprávního jednání doručit (sro v. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 - 89).
Ve vztahu k prvnímu správnímu rozhodnutí stěžovatelky ze dne 18. 2. 2009,
č. j. sot/1769/09, byla roční lhůta ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 věta první zákona
o provozování rozhlasového a televizního vysílání dodržena (protože roční lhůta uplynula
nejdříve dne 26. 3. 2009; tj. rok po odvysílání pořadu Myšlenky zločince dne 26. 3. 2008 ),
neboť toto rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 16. 3. 2009. V pořadí druhé rozhodnutí
žalované ze dne 20. 10. 2009, č. j. sot/7157/09 (doručené žalobkyni téhož dne), však bylo vydáno
evidentně po uplynutí této lhůty.
Dovolává-li se stěžovatelka ustanovení §41 s. ř. s., není tato argumentace správná.
Podle ustanovení §41 s. ř. s. se sice lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt staví,
ale logickou podmínkou pro to, aby se určitá lhůta podle předmětného ustanovení stavěla,
je skutečnost, že lhůta v době řízení před správními soudy ještě běžela. Jak však vyplývá z výše
uvedeného popisu případu, subjektivní lhůta pro zánik odpovědnosti podle ustanovení §61
odst. 1 věta první zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání uběhla nejpozději
dne 9. 4. 2009, přičemž soudní řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 Ca 105/2009
probíhalo ve smyslu ustanovení §32 s. ř. s. až od jeho zahájení dne 17. 4. 2009.
Ustanovení §41 s. ř. s. upravující stavění lhůt pro zánik odpovědnosti za správní delikt
tak dopadá pouze na dobu, po kterou probíhá příslušné soudní řízení podl e s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 8 Afs 162/2006 - 36), nikoli
na dobu od doručení napadeného správního rozhodnutí dotčenému účastníkovi řízení do podání
příslušné žaloby.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v období od 16. 3. 2009 nejpozději do 9. 4. 2009
běžela subjektivní lhůta pro zánik odpovědnosti za jiný správní delikt, a tato subjektivní lhůta
nejpozději dne 9. 4. 2009 marně uběhla, neboť příslušná žaloba byla podána až dne 17. 4. 2009.
Zrušil-li následně za této situace městský soud v pořadí první rozhodnutí stěžovatelky
(rozhodnutí ze dne 18. 2. 2009, č. j. sot/1769/09), uběhla v mezidobí subjektivní lhůta pro zánik
odpovědnosti za jiný správní delikt a stěžovatelka proto nemohla vydat rozhodnutí ze dne
20. 10. 2009, č. j. sot/7157/09.
Není proto naplněn stěžovatelkou uplatněný kasační důvod podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1
in fine s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které dův odně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla
ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Žalobkyně zastoupená advokátkou měla v řízení
plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které jí vz nikly. Náklady spočívají v odměně
za jeden úkon právní služby ve výši 2100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti) podle ustanovení §7
a §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč
podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože advokátka je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinna odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši
2880 Kč. K zaplacení této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu