ECLI:CZ:NSS:2011:6.AS.17.2011:232
sp. zn. 6 As 17/2011 - 232
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce:
Ředitelství vodních cest České republiky, se sídlem Vinohradská 2396/184, Praha 3,
zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, Praha 9,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2007, č. j. 500/851/503 21/07, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: 1) Svoboda zvířat Hradec Králové, se sídlem Lochenice 156, Předměřice
nad Labem, 2) Město Přelouč, se sídlem Masarykovo nám. 25, Přelouč, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010,
č. j. 9 Ca 360/2007 - 170,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovanému se nep řizná vá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení Svoboda zvířat Hradec Králové a Město Přelouč n e ma jí
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Žalobou napad eným
rozhodnutím Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) zamítlo odvolání
stěžovatele a potvrdilo rozhodnutí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné
krajinné oblasti Kokořínsko ze dne 19. 3. 2007, č. j. 00639/KK/2007, kter ým stěžovateli nebyla
povolena výjimka podle ust. §56 zákona č. 114/1992 Sb., zákon o ochraně přírody a krajiny (dále
jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). O náhradě nákladů řízení rozhodl městský soud tak,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na ná hradu nákladů řízení a osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Při svém rozhodování vycházel městský soud zejména z předpokladu, že na udělení
výjimky není právní nárok, proto je věcí správního uvážení správního orgánu, který o udělení
výjimky rozhoduje, aby posoudil, zda jiný veřejný zájem (kterým v projednávaném případě byl
zájem na rozvoji vodní dopravy, na souvisejícím rozvoji regio nu Pardubice a Hradec Králové
a jiné ekonomické zájmy) výrazně převažuje nad zájmem na ochraně p řírody (v projednávané věci
jde o zájem na ochraně silně ohroženého druhu modráska bahenního a modráska očkovaného,
kteří mohou být realizací záměru „Nový plavební stupeň Přelouč“ dotčeni). Je také věcí
správního uvážení rozhodujícího správního orgánu, aby zároveň posoudil, zda jsou splněny
i zbývající podmínky ust. §56 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy neexistence
jiného uspokojivého řešení a udržení populace silně ohrožených druhů v příznivém stavu.
Přitom soud rozhodující ve správním soudnictví nemůže při přezkoumávání
takového rozhodnutí nahrazovat správní uvážení náležející správnímu orgánu vlastním uvážením
soudním. Městský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na účelově
vybíraných podkladech pro rozhodnutí, jak namítal žalobce, a dospěl rovněž k závěru,
že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakou úvahou byl žalovaný veden při hodnocení důkazů.
Dále městský soud dospěl k závěru, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že žalovaný po žalobci
nepožadoval, aby doložil, že neexistuje jiná výhodnější projektová varianta, ale požadoval
prokázání nezbytnosti varianty „Nový plavební stupeň Přelouč“, tedy že uvedené technické
řešení je nevyhnutelné a nemůže být nahrazeno např. stavbou menšího rozsahu. Městský soud
tedy konstatoval, že odůvodnění správní úvahy žalovaného je dostatečné a plně odpovídá
výsledkům provedeného řízení. Znalecký posudek jakož i ostatní důkazy předkládané žalobcem
na tomto nemohou podle názoru městského soudu nic změnit. Znalecký posudek je mimoto
zpracován znalcem v oboru ekonomiky a nikoliv znalcem v oboru ochrany přírody.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost opírající se
o důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., so udní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), tedy o nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem.
Dále stěžovatel uvádí důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., z dalšího upřesnění
však vyplývá, že jde o důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně nepřezkoumatelnost
rozhodnutí soudu.
Ohledně části kasačních námitek odkazuje stěžovatel na žalobu podanou k městskému
soudu a na obsah podání k městskému soudu a podání učiněných ve správním řízení, konkrétně
se jedná o námitky, že skutkové závěry vyvoz ené žalovaným a vzaté městským soudem za základ
napadeného rozhodnutí nemají oporu ve spise, že na základě nesprávných skutkových závěrů
bylo pochybeno v právním posouzení věci, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť bylo
hodnocení důkazů o prokázání převahy veřejného zájmu na rozvoji dopravy a výstavbě vodního
díla nad zájmem na ochraně přírody provedeno v rozporu se zákonem, tendenčně,
s podceňováním lokálních a regionálních zájmů společenství občanů a podnikatelů, že rozhodnutí
žalovaného je nezákonné, neboť přihlížel k vlastnímu řešení prejudiciálních otázek a
k takovému řešení nebyl oprávněn, přičemž tyto otázky byly vy řešeny příslušným orgánem
jinak než učinil žalovaný a konečně jde o námitku, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné,
neboť nedal patřičný výraz tomu, že orgán ochrany přírody provedené důkazy nehodnotil
jednotlivě i v jejich souhrnu a své rozhodnutí opřel o hypotézy a nepodložené dohady.
Dále stěžovatel na podporu svého tvrzení o „vadném posouzení všech okolností případu“
odkazuje na rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 49995/2010/OŽPZISi, jímž byla výjimka podle ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny
povolena pro celkem 40 živočišných a rostlinných druhů, mezi nimi také pro modráska
bahenního a modráska očkovaného. Stěžovatel uvádí, že i za této situace (kdy již bylo nově
rozhodnuto příslušným správním orgánem o udělení výjimky) stejně podává kasační stížnost
proto, že je podle jeho názoru namístě, aby věc byla posouzena nezávislým orgánem, kt erý není
zatížen resortními zájmy a také proto, že i toto nové rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického
kraje může být podrobeno mnohaletému soudnímu přezkoumávání. Stěžovatel obsáhle cituje
pasáže uvedeného nového rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje. Podle názoru
stěžovatele jednoznačně z citovaných pasáží vyplývá, že o odůvodnění rozhodnutí žalovaného
„lze důvodně pochybovat“, přičemž podklady pro obě rozhodnutí byly identické.
Dále stěžovatel namítá, že se městský soud nedostatečně zabýval dříve platnou právní
úpravou zákona o ochraně přírody a krajiny, která podle názoru stěžovatele výslovně
upřednostňovala dopravně významné vodní cesty, a vůbec k ní nepřihlédl.
Stěžovatel dále namítá, že žalobou napadené ro zhodnutí bylo ovlivněno tím,
že objektivita rozhodujícího orgánu byla vychýlena ve prospěch upřednostnění toho veřejného
zájmu, který je rozhodujícímu orgánu bližší, což podle jeho názoru dokládá i to, že po svěření
rozhodování o udělení výjimek podle zákona o ochraně přírody a krajiny krajským úřadům,
je rozhodování objektivnější a diametrálně odlišné od posuzování prováděného dříve příslušnými
orgány ochrany přírody. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud napadeným rozhodnutím
převzal bez bližšího přezkoumání odůvodnění rozhodnutí orgánu ochrany přírody, které není
objektivní a je v některých případech dokonce zavádějící. Konkrétně stěžovatel namítá,
že projektovou dokumentací byly jednoznačně vyloučeny obavy z poklesu hladiny spodních vod,
přesto správní orgán první instance na tento problém odkazoval a žalobou napadené rozhodnutí
ministerstva tuto argumentaci aprobuje a přebírá. Rovněž poukazy na ovlivnění rozlivu vody
při povodních provedením vodního díla považuje stěžovatel za neopodstatněné,
neboť pochybnosti o škodlivém vlivu stavby byly již v průběhu přípravy projektu rozptýleny,
naopak díky povodňovým klapkám může být rozliv vody ovlivněn tak, že nedojde k povodni
v části obce Břehy. Řešení této otázky bylo však podle názoru stěžovatele interpretováno orgány
ochrany přírody naopak. Orgány ochrany přírody v rozporu s realitou tvrdí, že by hrozilo
vysoušení lužních mokřadů. Závěr městského soudu, že úvaha správního orgánu je
v projednávaném případě logickým vyústěním řádně zjištěného a důkladně vyhodnoceného
skutkového stavu, tedy podle názoru stěžovatele neobstojí, neboť předpoklady správní úvahy
orgánů ochrany přírody jsou v projednávané věci zpracovány účelově. Skutkový stav byl
podle stěžovatele v tomto případě hodnocen tendenčně, jednostranně. Nemůže-li správní soud
v řízení dle s. ř. s. nahrazovat správní uvážení vlastní úvahou, musí se zabývat podle názoru
stěžovatele předpoklady této úvahy, které jsou zpracovány žalovaným účelově. Nedostatečné
zaměření na objektivitu správní úvahy žalovaného pak vedlo podle názoru stěžovatele
k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel též namítá, že ministerstvu bylo dobře známo, že stavba menšího rozsahu
nepřichází v uvedeném případě vůbec v úvahu, neboť tato otázka byla v rámci široké společenské
diskuse, o níž stěžovatel předložil de sítky dokladů, zcela opuštěna. Stěžovatel uvádí, že projektová
dokumentace, jak byla připravena na základě posouzení EIA a přijata pravomocným územním
rozhodnutím, byla postupem doby upravována na základě různých požadavků ochránců přírody.
Účel stavby je určující pro rozsah stavby. Projekt byl přitom připraven jako nejmenší myslitelná
varianta, která ještě odpovídá účelu stavby. Účel stavby je podrobně zpracován v Investičním
záměru, který je v přílohách správního spisu.
Stěžovatel dále podrobněji vysvětluje ostatní varianty technického řešení, shrnuje důvody,
proč nebyly použitelné pro danou situaci a odkazuje na znalecký posudek ústavu A - ConsultPlus,
který vyhodnotil všechny v úvahu přicházející varianty trasování kanálu a aktuální variantu
vyhodnotil jako nevyhnutelnou s tím, že lepší varianta není a technické řešení ani nemůže být
nahrazeno stavbou menšího rozsahu. Podle názoru stěžovatele z tohoto znaleckého posudku
vyplývá, že neexistuje jiné přijatelné technické řešení stavby odpovídající investičnímu záměru.
Stěžovatel v reakci na odůvodnění rozhodnutí žalovaného uvádí, že dokumenty, které vedly
stěžovatele k závěru, že železniční doprava eventuálně v kombinaci se silniční dopravou nejsou
nebo nebudou schopny pokrýt požadavky na dopravu zboží v budoucnosti, jsou přílohou žádosti
o povolení výjimky. Nepropustnost děčínského železničního hrdla je přitom podle názoru
stěžovatele notoricky známá a vyplývá z předložených podkladů. Ohledně silniční dopravy
stěžovatel připomíná situaci kolem dostavby dálnice D8, která je zastavena osmi soudními
řízeními a Ředitelství silnic a dálnic jako investor již pohrozilo, že stavbu nedokončí.
Ohledně splnění podmínky, že populace silně ohrožených druhů bude udržena
v příznivém stavu odkazuje stěžovatel na ocitované odůvodnění nového rozhodnutí Krajského
úřadu Pardubického kraje.
Stěžovatel dále namítá, že nepovažuje za logické odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí ministerstva zpochybňující využití vodní dopravy tím, že se žádný ze subjektů
nezavázal k využití vodní dopravy. Stěžovatel již před lety obstaral řadu prohlášení firem v dané
lokalitě o zájmu využít vodní dopravu. Závazek k využití vodní dopravy považuje stěžovatel
za zbytečný v situaci, kdy příprava stavby trvá 15 let a toto prodlení je způsobeno or gány ochrany
přírody a krajiny.
Stěžovatel dále polemizuje se závěrem městského soudu, že jeho námitky nebyly
důvodné, protože znalecký posudek, o který je opíral, byl vypracován znalcem v oboru
ekonomie, nikoliv z oboru ochrany přírody. Stěžovatel namítá, že tento znalecký posudek byl
vypracován za účasti odborných konzultantů a závěry toho posudku byly aprobovány
rozhodnutími o výjimkách z nejbližší současnosti. Stěžovatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání
a rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
městského soudu. Body kasační stížnosti jsou podle názoru žalovaného nekonkrétní nebo je
dokonce nutno se ptát, co jimi stěžovatel vůbec myslí. K tvrzení stěžovatele, že žalovaný přihlížel
k vlastnímu řešení prejudiciálních otázek, ke kterému nebyl oprávněn, žalovaný uvedl, že v řízení
o odvolání ve věci neudělení výjimky není žádná prejudiciální otázka řešena, a i kdyby řešena byla,
je žalovaný oprávněn učinit si o ní úsudek. K tvrzení stěžovatele, že výjimky se mají přednostně
povolit na významných vodních cestách, uvádí žalovaný, že zájem na provozu na významné
dopravní vodní cestě je pouze jedním z možných důvodů, který musí být splněn, aby vůbec bylo
možné uvažovat o udělení výjimky.
Argumentaci rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje
č. j. 49995/2010/OŽPZISi, kterým byla stěžovateli udělena výjimka pro cca 40 ohrožených
druhů živočichů a rostlin a mezi nimi také pro modráska bahenního a modráska očkovaného,
považuje žalovaný za scestnou a nemající význam pro rozhodování soudu. Dle názoru
žalovaného toto řízení též bylo zatíženo překážkou věci rozhodnuté a žádné nové rozhodnutí
v této věci nemělo být přijato. Argumentace rozhodnutím prvoinstančním, které neprošlo
přezkumem odvolacího orgánu ani přezkumem soudním, se jeví žalovanému jako bezvýznamná.
Toto rozhodnutí bylo též přijato za diametrálně odlišného stavu legislativy, proto nelze obě
rozhodnutí srovnávat.
K tvrzením stěžovatele o nedostatku objektivity žalovaného žalovaný uvádí, že možné
nadsazení zájmu na ochraně přírody nad jinými zájmy není projevem nedostatku objektivity
ale projevem výkonu působnosti žalovaného. Žalovaný dbá ve svých rozhodnutích
především o to, aby životní prostředí nebylo zatěžováno nad únosnou míru. Pokud tedy shledá,
že udělení výjimky by bylo v rozporu se zájmy ochrany přírody a především chráněných druhů,
výjimku nepovolí, resp. potvrdí její neudělení. Opačný přístup by byl podle žalovaného
nepřípustný, protože by byl v rozporu se zákonem. Pokud jde o technickou stránku věci,
odkazuje žalovaný na napadené rozhodnutí a rozhodnutí prvoinstanční, kde je tato problematika
detailně řešena. Závěrem žalovaný uvádí, že s ohledem na výše uvedené se domnívá, že kasační
stížnost je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek městského soudu vzešel
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nepřihlížel k námitkám stěžovatele,
které nebyly dostatečně určitě vymezeny, resp. byly vymezeny pouze odkazem na žalobu
podanou k městskému soudu a na obsah podání k městskému soudu a podání učiněných
ve správním řízení. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu musí být vymezení důvodů kasační
stížnosti dostatečně určité - srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 S b. NSS,
ze kterého se mimo jiné podává: Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků,
postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má
jednat o nezákonnosti …. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá
ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazu je na okolnosti, jež jsou popsány
či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecn ý, typový odkaz na spis
či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně
odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů
či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti. Obdobně ustálená judikatura
Nejvyššího správního soudu přistupuje též k pouze obecnému odkazu na podání učiněná v řízení
před krajským soudem - srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2011,
č. j. 5 As 72/2010 - 60, ze kterého se podává: ( …) K takto formulovaným kasačním námitkám
se Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 - 79 (všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), kde konstatoval, že „[z]pravidla je třeba, aby důvody
kasační stížnosti jako jednu z jejích náležitostí (§106 odst. 1 věta pr vní s. ř. s.) stěžovatel uvedl přímo v textu
kasační stížnosti, neboť v opačném případě by hrozilo, že tyto důvody nebudou uvedeny dostatečně jednoznačně,
určitě a srozumitelně. Pokud však stěžovatel v kasační stížnosti odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeh o věci
jednoznačně individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, kterou vyslovil v předchozím
řízení soudním či správním, a pokud tato argumentace nevyžaduje pro účely kasační stížnosti žádné další
konkretizace, modifikace či upřesnění, lze ji zásadně považovat za součást důvodů kasační stížnosti, jak je má
na mysli §106 odst. 1 s. ř. s.“ Z uvedeného judikátu se tedy podává, že (pouze) za jistých podmínek lze odkaz
na skutkovou či právní argumentaci v žalobě akceptovat jako součást důvodů kas ační stížnosti. Jednou
z těchto podmínek je, aby byl v textu kasační stížnosti učiněn konkrétní odkaz na jednoznačně
individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci. Již tato primární podmínka v nyní
projednávané věci naplněna není, neboť odkaz stěžovatele na žalobu je zcela obecný a neváže se
k jakémukoli konkrétnímu tvrzení.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nemůže přihlížet
v řízení o kasační stížnosti ke skutečnostem, které stěžovat el uplatnil až poté, co bylo vydáno
napadené rozhodnutí. Např. z rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, vyplývá, že ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté,
co bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým
skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží. Skutkovou novotou je v projednávaném
případě rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 30. 6. 2010,
č. j. 49995/2010/OŽPZISi, jímž byla stěžovateli aktuálně povolena výjimka podle ust. §56
zákona o ochraně přírody a krajiny. Z uvedeného rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického
kraje také vyplývá, že v případě povolení této výjimky se neje dnalo zcela totožnou věc,
neboť bylo rozhodováno o pozměněném technickém řešení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
(na str. 2) se uvádí, že o výjimku podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny bylo požádáno
z důvodu realizace pozměněné varianty stavby „Nový plavební stupeň Přelouč“ dle dok umentace
„Stupeň Přelouč II, úprava technického řešení na Slavíkových ostrovech“. Nadto se jedná
o nepravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, u kterého lze očekávat, že bude
napadeno odvoláním. Z uvedených důvodů k argumentaci stěžovatele tímto rozhodnutím
tedy Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nepřihlížel.
Nejvyšší správní soud dále vycházel ze své předchozí judikatury týkající se udělování
výjimek podle ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, ze kt eré vyplývá, že na udělení
této výjimky není právní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 7 A 139/2001 - 67, publikovaný pod č. 379/2004 Sb. NSS) a její udělení nebo neudělení je
tedy věcí správního uvážení orgánu ochrany přírody na základě posouzení kritérií stanovených
ust. §56 zákona o ochraně přírody a krajiny.
V době rozhodování žalovaného o odvolání stěžovatele byla zákonem stanovena
následující kritéria: a) jiný veřejný zájem výrazně převažuje na d zájmem ochrany přírody
(srov. ust. §56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny v tehdy platném znění) b) je dána
některá z podmínek stanovených ust. §56 odst. 3 zákona o oc hraně přírody a krajiny
v tehdy platném znění, c) neexistuje jiné uspokojivé řešení a populace daného druhu bude
udržena v příznivém stavu z hlediska ochrany. Tehdy platná právní úprava tedy nepočítala
s favorizací dopravně významných vodních cest, jak namítá stěžovatel. Udělování výjimky
v zájmu provozu na dopravně významné vodní cestě, znamenalo posouzení, zda došlo ke splnění
zákonné podmínky pro udělení výjimky podle ust. §56 odst. 3 písm. c) zákona o ochraně přírody
a krajiny v tehdy platném znění, nikoliv zákonné upřednostnění dopravně významných vodních
cest před jinými důvody pro udělení výjimky.
Nejvyššímu správnímu soudu také nepřísluší srovnávat rozhodovací praxi orgánů ochrany
přírody na základě staré a nové právní úpravy udělování výjimek podle ust. §56 zákona
o ochraně přírody a krajiny ani vhodnost takové právní úpravy.
Soudy ve správním soudnictví jsou oprávněny přezkoumávat rozhodnutí správních
orgánů činěná na základě správního uvážení, tento přezkum je však do určité míry omezen,
neboť soud nesmí svým uvážením nahradit správní uvážení náležející správnímu orgánu.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79,
publikovaného pod č. 739/2006 Sb. NSS, se k přezkoumávání těchto roz hodnutí vyjádřil zdejší
soud tak, že i když správní orgán není při svém rozhodování vázán přesnými kriterii stanovenými zákonem
a rozhoduje v mezích volného správního uvážení, musí být jeho postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být
zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Stěžovatel přitom namítá především libovůli
a neobjektivnost posouzení jeho odvolání žalovaným a také, že toto posouzení bylo zavádějící.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že tyto námitky stěžovatele jsou nedůvodné,
neboť žalovaný v projednávaném případě své rozhodnutí přezkoumatelným a logickým
způsobem odůvodnil a zabýval se všemi tvrzeními a námitka mi stěžovatele uvedenými
v jeho odvolání. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal tendenční jednostranné
hodnocení skutkového stavu žalovaným ani, že by předpoklady správní úvahy žalovaného byly
zpracovány účelově, což by mělo vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, jak namítá stěžovatel.
Stěžovatel namítá, že projektovou dokumentací byly jednoznačně vy loučeny obavy
z poklesu hladiny spodních vod a přesto žalovaný převzal argumentaci rozhodnutí správního
orgánu první instance, které na tento problém poukazuje. Nejvyšš í správní soud však shledal,
že žalovaný se ve svém rozhodnutí zabývá tímto problémem a neodkazuje pouze na rozhodnutí
orgánu první instance. Žalovaný v prvé řadě uvádí, že existence lužního ekosystému Slavíkových
ostrovů je podmíněna hydrologickými poměry v dané lokalitě a dále v odůvodnění uvádí,
že by realizace hráze a s ní spojené zahloubení Neratovského potoka znamenala zásadní změnu
hydrologických poměrů, především pokles hladiny spodní vody, který by mohl vést k zániku
přítomných rostlinných a živočišných společenstev. Stavba, která by zasahovala až na křídové
podloží, by urychlila odtok vody a celý ekosystém Slavíkových ostrovů závislý na přítomnosti
vysoké úrovně spodní vody by negativně změnila. Správní úvaha žalovaného ohledně
problematiky poklesu spodních vod je tedy z jeho rozhodnutí jasně seznatelná a je logicky
zdůvodněná. Je věcí správní úvahy žalovaného, jak vyhodnotí předkládané podklady
a pokud tuto úvahu řádně zdůvodnil, nelze mu v tomto směru vytýkat, že předložené podklady
nevyhodnotil podle stěžovatelových představ.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkami stěžovatele ohledně vyhodnocení
protipovodňového efektu stavby žalovaným. Žalovaný uvedl, že i když může díky realizaci
záměru žalobce dojít ke zvýšení protipovodňové ochrany okolí, zejména obce Břehy, dospěl
žalovaný k závěru, že Slavíkovy ostrovy a jejich okolí jsou ideálním místem v nivě Labe pro rozliv
vody při povodních, přičemž občasné zaplavení má klíčový vliv na ekosystém Slavíkových
ostrovů. K rozlivu vody by pak došlo v jiném místě Labské nivy. I toto zdůvodnění ze strany
žalovaného lze podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat za dostačující.
Pokud jde o vyhodnocení existence jiného uspokojivého řešení, je třeba podotknout, že
stěžovatel v řízení před žalovaným skutečně blíže nekonkretizoval, proč nepřichází v úvahu
jiný způsob řešení a předložil pouze obecná tvrzení bez bližšího upřesnění. Tyto důvody a ostatní
technické varianty řešení stěžovatel více rozvádí v kasační stížnosti a odkazuje též na znalecký
posudek ústavu A - ConsultPlus a proces EIA. Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje,
že tuto argumentaci a tyto podklady měl stěžovatel uvést předn ě ve správním řízení,
neboť zde byla hodnocena existence jiného uspokojivého řešení. Pokud je stěžovatel neuvedl,
nelze žalovanému vytýkat, že z těchto podkladů a této argumentace stěžovatele nevyc házel.
Dále Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatele proti odůvodnění rozhodnutí
žalovaného v části týkající se závazků firem k využití vodní dopravy konstatuje, že žalovaný
v odůvodnění svého rozhodnutí nepožadoval po stěžovateli doložení závazků k využití vodní
dopravy. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí shrnul výsledky vyjádření firem získané
stěžovatelem a správním orgánem I. stupně a dospěl k závěr u, že není vůbec jisté,
v jakém rozsahu a zda bude uvedený způsob přepravy využíván. Žalovaný dále uvedl, že v oblasti
plánování firem do budoucna se vše pohybuje v rovině hypotetických předpokladů a vizí,
jejichž realizaci nemůže nikdo zaručit. Žalovaný konstatoval, že stanoviska firem předložená
správním orgánem I. stupně a stěžovatelem tedy nedokazují n ezbytnost stavby pro přepravu
zboží.
V řízení před správními soudy se uplatní zásada voln ého hodnocení důkazů. Bylo
tedy plně na úvaze městského soudu, aby zhodnotil relevantnost znaleckého posudku z oboru
ekonomie předloženého stěžovatelem městskému soudu pro prokázání nezbytnosti aktuální
varianty trasování stavby s tím, že vyhodnocení tohoto důkazu byl městský soud povinen
zdůvodnit. V opačném případě by zatížil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelností (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, a ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 104/2006 - 73, oba dostupné na www.nssoud.cz). V projednávané věci přitom městský
soud nepovažoval předkládaný znalecký posudek za relevantní důkaz proto, že podle názoru
městského sodu nepožadoval žalovaný doložit neexistenci jiné výhodnější projektové varianty
ale požadoval doložit, že dané technické řešení nemůže být nahrazeno stavbou menšího rozsahu,
přičemž městský soud na základě toho dospěl k závěru, že odůvodnění správního uvážení
žalovaného je dostatečné a odpovídající skutečným výsle dkům proběhlého řízení
a na tom nemohou nic změnit ani předkládané důkazy, včetně znaleckého posudku č. 7/2010.
Druhým důvodem uvedeným městským soudem pak bylo, že znalecký posudek vypracoval
znalec z oboru ekonomie a nikoliv znalec z oboru ochrany přírody. Městský soud tedy
podle názoru Nejvyššího správního soudu hodnocení navrhovaného důkazu znaleckým
posudkem řádně zdůvodnil. Ani námitka stěžovatele, že k vypracování znaleckého posudku byli
přibráni konzultanti z oboru ochrany přírody, se nejeví Nejvyššímu správnímu soudu
jako vyvracející dostatečnost odůvodnění městského soudu. Nejvyšší správní soud též nemůže
přihlížet k hodnocení tohoto důkazu v jiném správním řízení, kterým byly podle tvrzení
stěžovatele závěry tohoto posudku aprobovány.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost ja ko důvodnou z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“),
tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, ani z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelno st rozhodnutí soudu,
a proto ji zamítl podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému, jemuž by jinak právo na n áhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení
nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení Svoboda
zvířat Hradec Králové a město Přelouč a vycházel Nejvyšší správní soud z ust. §60 odst. 5 s. ř. s.,
podle něhož „osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat
právo na náhradu dalších nákladů řízení.“ V projednávané věci osobám zúčastněným na řízení soud
žádnou povinnost neuložil, proto jim nárok na náhradu nákladů řízení v souvislost i s plněním
povinnosti uložené soudem nevzniknul. Současně také tyto osoby zúčastněné na řízení
nepožadovaly náhradu nákladů řízení s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele.
Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají práv o na náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu