ECLI:CZ:NSS:2011:6.AZS.10.2011:76
sp. zn. 6 Azs 10/2011 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jakuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: B. G., zastoupeného JUDr. Františkem Divišem,
advokátem, se sídlem Okružní 15, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10.
2009, č. j. OAM - 277/LE - BE02 - BE03 - 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č. j. 46 Az 59/2009 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Františku Divišovi, se přiznáv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2880 Kč, která bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“)
byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2009,
č. j. OAM - 277/LE - BE02 - BE03 - 2009, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce (dále
jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel včas
podanou kasační stížností.
Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 20. 10. 2010 jako druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Přitom stěžovatel
uvedl, že důvod jeho žádosti je stejný jako u předchozí žádosti (stěžovatelova homosexualita
a problémy s ní spojené v zemi původu) a nyní má ještě nový důvod, a sice že si našel českého
přítele, se kterým chce v České republice žít. V případě návratu do Mogolska se obává
netolerance vůči své osobě kvůli své sexuální orientaci a dále uvedl, že v Mongolsku existuje
rasistický spolek DARIMONGOL bojující i proti homosexuálům, od kterého by mu mohlo
hrozit nebezpečí. Dále stěžovatel uvedl, že jeho zdravotní stav je špatný, prodělal operaci nádoru
žaludku a stále má obtíže.
Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany poprvé 30. 10. 2008. Mezinárodní ochrana mu tehdy nebyla žalovaným
udělena a žalobu proti tomuto negativnímu rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Hradci
Králové zamítl. V průběhu tohoto předešlého řízení uváděl stěžovatel jako důvod své žádosti
problémy s rodinou a okolím ve vlasti kvůli své sexuální orientaci a snahu o uzavření partnerství
a legalizaci pobytu v České republice. Žalovaný tedy vyhodnotil novou žádost o mezinárodní
ochranu jako podanou ze stejných důvodů jako v předchozím řízení. Zdravotní stav stěžovatele
posoudil žalovaný na základě zprávy MUDr. Libuše Regnermlové, ze které vyplynulo,
že vyšetření břicha je bez patologických nálezů, zpráva závěrem konstatovala, že u stěžovatele
se nejedná o žádné akutní onemocnění a že případného návratu do země původu je žadatel
schopen. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele ohledně jeho zdravotního stavu
jsou účelová, a proto je rozhodně nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ust. §10a
zákona o azylu.
Tyto závěry opřel žalovaný také o fakt, že tuto druhou žádost o udělení mezinárodní
ochrany podal stěžovatel až poté, co byl zadržen Cizineckou policií a umístěn do zařízení
pro zajištění cizinců, a současně v době, kdy mu bylo uděleno druhé správní vyhoštění na dobu
deseti let. Rovněž vzal žalovaný v úvahu, že odborem azylové a migrační politiky žalovaného bylo
vydáno dne 14. 10. 2009 v rámci řízení o správním vyhoštění závazné stanovisko, v němž nebyl
shledán důvod znemožňující vycestování stěžovatele ve smyslu ust. §179 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný zhodnotil současné opakované podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako čistě účelové s cílem vyhnout se hrozícímu vycestování
z území České republiky.
Žalovaný závěrem shledal naplnění podmínek ust. §10a písm. e) zákona o azylu,
a proto zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany v souladu s ust. §25 písm. i) zákona
o azylu.
V žalobě ke krajskému soudu stěžovatel uvedl, že žalovaný v předchozím řízení
nevyhodnotil náležitě jeho výpověď, a proto mu nebyla udělena mezinárodní ochrana, nezjistil
řádně skutkový stav a neopatřil si úplné podklady pro rozhodnutí. Stěžovatel namítal,
že při pohovoru uvedl nové skutečnosti, a to problémy, které měl se svým sexuálním zaměřením
- podle stěžovatele mají homosexuálové v Mongolsku díky předsudkům problémy při hledání
práce i v zaměstnání, objevují se i případy fyzického napadení, které policie neřeší. Stěžovatel
v žalobě uvedl, že žalovaný nesprávně interpretoval ust. §10a zákona o azylu. Krajský soud
po přezkoumání rozhodnutí žalovaného dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že námitky
žalobce jsou nedůvodné a že žalovaný správně označil žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu
jako nepřípustnou podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu, protože stěžovatel neuvedl žádnou
novou azylově relevantní skutečnost.
Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a současně požádal o ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti. Krajský soud ustanovil stěžovateli zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
JUDr. Františka Diviše, advokáta.
Ustanovený zástupce stěžovatele kasační stížnost doplnil podáním ze dne 4. 7. 2010.
V tomto podání ustanovený zástupce stěžovatele uvedl, že se mu nepodařilo stěžovatele
zastihnout na žádné ze známých adres a nemohl s ním tedy doplnění kasační stížnosti osobně
projednat. Ustanovený zástupce stěžovatele doplnil důvody kasační stížnosti tak, že stěžovatel má
přítele, se kterým nemůže v rodném Mongolsku žít. V Mongolsku se měli stěžovateli posmívat,
a proto odjel do České republiky. V Mongolsku stěžovateli hrozí fyzické napadání, nemohl
by tam žít podle svých představ a měl by i problémy najít zaměstnání. Stěžovatel chce v České
republice uzavřít registrované partnerství a má též zdravotní obtíže, které nebyly v zamítavém
rozhodnutí specifikovány. Stěžovatel se domnívá, že byly naplněny důvody k udělení
humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu a domnívá se, že jsou dány stížnostní
důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení) a podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit). Závěrem ustanovený zástupce stěžovatele navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Žalovaný uvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti, že jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V dalším
žalovaný okázal na obsah správního spisu a zopakoval, že stěžovatel podal svoji žádost
o mezinárodní ochranu jako druhou ze stejných důvodů jako v předchozím řízení a až poté,
co byl umístěn v zařízení pro zajištění cizinců a bylo mu uděleno druhé správní vyhoštění v délce
deseti let. Ohledně zdravotních obtíží stěžovatele odkázal žalovaný na lékařskou zprávu, která je
součástí spisu. Závěrem žalovaný navrhnul zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
přijatelností kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Kasační stížnost ve věcech azylu
podle §104a odst. 1 s. ř. s. musí být odmítnuta v případech, kdy svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech
sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatel v kasační stížnosti však žádné
takové důvody neuvedl a Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační stížnosti
neshledal.
Otázka, kdy jsou dány podmínky pro to, aby žalovaný zastavil řízení o mezinárodní
ochraně pro nepřípustnost žádosti, jak předpokládá ust. §10a písm. e) zákona o azylu ve spojení
s ust. §25 písm. i) zákona o azylu, již byla vyřešena ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Posouzením opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud již podrobně zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
www.nssoud.cz, kde konstatoval: „Lze tedy uzavřít, že ustanovení §10a písm. e) zákona o azylu
představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení
mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně
tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty,
jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě
res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát
na splnění obou [v tomto ustanovení] uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou
přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé
zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí […].“ Obdobně je otázka
nepřípustnosti opakované žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany řešena např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2009, č. j. 3 Azs 29/2010 - 63. Přitom ust. §10a
písm. e) zákona o azylu stanoví, že nepřípustná je opakovaná žádost o mezinárodní ochranu,
kde cizinec neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně
ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
V projednávané věci stěžovatel uvedl jako důvody své opakované žádosti o mezinárodní
ochranu svou sexuální orientaci a problémy se sexuální orientací v zemi původu,
jakož i svou snahu zlegalizovat pobyt na území České republiky, aby zde mohl žít
se svým přítelem. Přitom tyto důvody se shodují s důvody uvedenými v předchozí žádosti
o mezinárodní ochranu a tedy již jednou žalovaným posuzovanými. Žalovaný proto nepochybil,
když v případě této opakované žádosti aplikoval ust. §10a písm. e) zákona o azylu.
Ani stěžovatelem uváděné zdravotní problémy nelze považovat za nové důvody, které by bránily
aplikaci ustanovení zákona o azylu o nepřípustnosti opakované žádosti o mezinárodní ochranu,
neboť tyto zdravotní problémy nebyly během lékařského vyšetření objektivně zjištěny a nelze
je tedy pokládat za novou skutečnost, která by zakládala přípustnost opakované žádosti
o mezinárodní ochranu.
Také nové tvrzení stěžovatele o potencionálním ohrožení na životě rasistickým spolkem
DARIMONGOL bojujícím i proti homosexuálům nelze považovat za skutečnost znemožňující
aplikaci ust. §10a písm. e) zákona o azylu, neboť stěžovatel mohl tuto konkrétní skutečnosti
uvést již v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany, kde již byla žalovaným jeho situace
jako homosexuálně orientovaného v zemi původu hodnocena, avšak neuvedl ji. Nejvyšší správní
soud podotýká, že se také v již minulosti opakovaně zabýval situací homosexuálů v Mongolsku
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 6 Azs 63/2009 - 77,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 4 Azs 25/2008 - 50),
přičemž opakovaně dospěl k závěru, že postavení homosexuálů v Mongolsku nelze považovat
za natolik kritické, aby bylo azylově relevantní důvodem podle ust. §12 zákona o azylu.
Pokud stěžovatel spatřuje důvody podání své žádosti za relevantní pro udělení
humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu, je třeba konstatovat, že za situace,
kdy žalovaný správně rozhodl o zastavení řízení pro nepřípustnost žádosti o udělení mezinárodní
ochrany podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu ve spojení s ust. §25 písm. i) zákona o azylu,
je vyloučeno, aby žalovaný posuzoval stěžovatelovu žádost meritorně. Nelze tak po žalovaném
požadovat ani, aby stěžovatelovu žádost hodnotil z hlediska podmínek pro poskytnutí
humanitárního azylu. Situace žadatele byla posouzena ve vztahu ke všem formám mezinárodní
ochrany již v řízení o jeho předchozí žádosti (srov. kopii rozhodnutí žalovaného o neudělení
mezinárodní ochrany stěžovateli ze dne 3. 3. 2009, č. j. OAM - 780/VL - 07 - K01 - 2008
na č. l. 44 správního spisu).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Ustanovený zástupce stěžovatele zaslal soudu vyúčtování nákladů právního zastoupení
v kasačním řízení, kde požadoval 5 000 Kč podle ust. §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 484/2000 Sb. a režijní paušál 600 Kč podle ust. §13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb. Dále uvedl, že je plátcem DPH a přiložil osvědčení o registraci plátce DPH.
Nejvyšší správní soud podotýká, že při tomto vyúčtování vycházel ustanovený zástupce
stěžovatele z právního předpisu, který se na určování odměn ustanoveného zástupce v řízení
o kasační stížnosti nevztahuje. V řízení o kasační stížnosti se odměna ustanoveného zástupce
určuje výhradně podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb, advokátní tarif
(dále jen „advokátní tarif“). V projednávané věci Nejvyšší správní soud zjistil, že ustanovený
zástupce stěžovatele provedl ve věci jeden úkon právní služby, kterým bylo doplnění kasační
stížnosti ze dne 4. 7. 2010. Za tento úkon právní služby náleží ustanovenému zástupci stěžovatele
odměna podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Zdejší soud tedy přiznal ustanovenému
zástupci stěžovatele odměnu za zastupování ve výši 2100 Kč a náhradu hotových výdajů
ve výši paušální částky 300 Kč. Jelikož ustanovený zástupce doložil zdejšímu soudu,
že je plátcem DPH, zvýšil soud celkovou odměnu za zastupování o 20 % DPH. Nejvyšší správní
soud tedy přiznal ustanovenému zástupci pro řízení o kasační stížnosti odměnu za zastupování
v celkové výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
: JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu